Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 21

17.09.2009 (20:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5289×

SAMOTA

21.KAPITOLA

Už jsem skoro nasedala do auta, když v tom mě někdo chytl za ruku a táhl mě pryč, na druhý konec parkoviště. Byl to Emmett.

„Emmette!! Okamžitě mě pusť.“

„Ani nápad, jedeš k nám domů.“ Ze své zkušenosti z minula jsem věděla, že nemá cenu se s ním prát, tak jsem šla.

„Dobře, ale uděláš pro mě něco, že jo?“

„Co?“

„Stavíme se u nás a já si vezmu nějaký věci.“

„Ne-e. O věci se ti postará Alice.“

„Prosím, Emmette….“ Udělala jsem na něj psí oči. „…..budu se s tebou koukat na všechny baseballový utkání.“ Třeba to zabere.

„Vážně?“ Nevěřícně a radostně se na mě podíval. BINGO!! Trefila jsem do černého.

„Samozřejmě.“

„Tak dobře.“

„Děkuju.“ Dala jsem mu pusu na tvář.

„Tééééda, to se s tebou budu takhle domlouvat častěji, jestli bude takováhle odměna.“ Ušklíbla jsem se. Nasedli jsme a vyjeli. Ve předu jela Alice a Jasper, druhý auto jsme byli Emmett a já a za námi jel Edward s Rosalií. Takže když jsme s Emmám odbočovali, připojil se k nám jen Edward s Rosalií. Emmett zastavil u mě před barákem.

„Chvilku počkej.“ Kývnul a já, jak nejrychleji to šlo samozřejmě – utíkala domů. Vyšla jsem schody, do tašky jsem si dala pár hadrů a věci na hygienu. Na hlavu jsem si nasadila kšiltovku mého oblíbeného baseballového týmu, NY YANKEES. Ještě jsem si přibalila pár žiletek a prášky na bolest a na spaní. Vyšla jsem z baráku, zamkla, nasedla do jeepu a vyjeli jsme. Emmett mě chvilkami probodával očima. „Co se stalo?!“ Musela jsem se zeptat.

„Ty fandíš YAENKEEŮM?!“ Zeptal se tvrdě.

„Jo, ty snad ne?!“ Zeptala jsem se se stejným tónem v hlase.

„Ne, já fandím BOSTON RED SOX.“ A významě zakoulel očima až mu málem vypadli z důlků.

„Cože?!“ To jsou hlavní soupeři NY YANKEES. (pozn. Autora: nevím jestli jsou opravdu soupeři, ale tak jsem to sem napsala.)

„Jo, zejtra proti sobě hrajou, mohli by jsme se vsadit.“ Navrhl.

„Dobře. Rovnou mi můžeš dát peníze, protože já vyhraju.“ Řekla jsem arogantně a zvýraznila slovo já.

„To se ještě uvidí.“ Zbytek cesty jsme ani jeden nepromluvili. Přijeli jsme k nim před barák, vystoupila jsem, vzala si tašku s věcmi a šla ke vchodu. Alice už tam stála a poklepávala nohou.

„Co máš v tý tašce?“ Zeptala se přísně.

„Co by. Věci a hlavně hadry.“ Poslední slovo jsem zdůraznila. Obešla jsem jí a vešla do baráku.

„Pojď za mnou.“ Přikázala a já šla za ní. Zavedla mě do pokoje, kde jsem ze včerejška na dnešek spala. „Zabydli se a pak přijď dolů.“ Řekla, teď už mile. Otevřela jsem jednu skříň a tam bylo spoustu oblečení.

„A tohle jsou čí hadry?“

„Tvoje, kdybys tady měla zase někdy spát.“ Usmála se, otočila na podpadku a odešla. Jakmile se za ní zavřeli dveře, nadzvedla jsem jednu matraci vysypala pod ní všechny svoje žiletky. Matraci jsem zase dala zpátky a pořádně urovnala. Přišla jsem ke skříni, znovu ji otevřela a začala všechno oblečení vyhazovat ven. Když jsem je vyházela a nandala do dvouch černých pytlů, dala jsem si do skříně svoje hadry, ty zabrali ani ne čtvrtinu prostoru než ty od Alice. Dala jsem si do kapsy jednu žiletku a prášky na bolest. Do ruky popadla ty dva pytle a vyšla z pokoje. Radši jsem ho ještě zamkla, aby mi ho Alice nevyrabovala. Sešla jsem dolů. Byl tam Jasper.

„Jaspere, můžu tě o něco požádat?“

„Jistě.“ Odpověděl a trošku se pousmál. Položila jsem pytle na zem.

„Řekni Alici, až se tu ukáže, že jí to posílám. Já se jdu projít.“

„Dobře.“ Vyšla jsem před barák a zamířila si to směrem do lesa. Ani nevím jak dlouho jsem šla a jak daleko a bylo mi to i jedno. Začaly mě zase přepadat ty hororové myšlenky. Vytáhla jsem žiletku a řízla se. Úleva se dostavila až po chvíli, uviděla jsem potůček, opláchla ruku a sedla si. Opřela jsem se o strom a začala přemýšlet. Kdy si konečně uvědomím, že v takových chvílich jako je tahle si nemám nechat myšlenky puštěné na volno. Samozřejmě, ževšechny myšlenky, které jsem před chvilkou odehnala se zase vrátili, teď ale ve větší míře. Pláč na sebe nenechal dlouho čekat, slzy se mi z očí řinuly jako o závod. V hlavě se mi pořád přehrávali jeho slova: „Drž hubu ty děvko!!“ Až na to, že slovo „děvko“ se rozlíhalo jako ozvěna. Asi má pravdu, jsem děvka, nezasloužím si žít. S odhodláním to teď skončit jsem vzala žiletku do levé ruky. Vyhrnula si rukáv u pravé ruky a přiložila žiletku k zápěstí, přesně na místo, kde se rýsovala jedna namodralá žíla. Ukončím to tady a teď. Jak mi bude lehko až budu mrtvá, vysloveně jsem se na to těšila. Už jsem chtěla říznout, když v tom mi někdo moji záchranu vyrval z ruky. Slzy mi pořád tekly. Podívala jsem se na tu osobu. Byl to Edward.

„Tohle nesmíš udělat Bello.“ Řekl konejšivě a přesvědčivě zároveň.

„Proč? Proč se to musela stát mně?“ Přikryla jsem si oči svými dlaněmi.

„Co? Co se ti stalo?“ Možná, že bych mu to i řekla, ale vzlyky byly silnější a já už nebyla schopná něco povědět. Vzal mě do náruče a utěšoval mě. Vůbec mi to nevadilo, právě naopak, cítila jsem se v bezpečí. Ještě víc jsem se k němu přitulila a plakala dál. Po pár minutách jsem usnula.

„Edwarde pomóóc!!“ Zakřičela jsem a probudila se, zase mě přepadla má noční můra. Celá upocená jsem vstala a šla se osprchovat. Zabalila jsem se do ručníku a podívala se na sebe do zrcadla. Moje jizvy od žiletky byli dost vidět. Musím s tím přestat. A ty kruhy pod očima byly čím dál větší a tmavší. Navíc, to co jsem teď viděla v zrcadle už jsem nebyla já. Viděla jsem tam osobu bez života, bez energie. Čertíci mi z očí zmizeli už nadobro. „Tak z tohohle se asi jen tak nevyhrabu.“ Odešla jsem z koupelny, protože další pohled na sebe bych už nevydržela. Oblíkla jsem si kalhotky. Tam dole už to bylo docela dobrý. Pak jsem si vzala na sebe hnědé triko s dlouhým rukávem. Vytáhla z tašky mojí MP4, sešit bez linek a tušku. Zapla si hudbu a jen tak si čmárala. Malování a psaní mě vždycky uklidnilo a pokaždé, když jsem jednu z těchto činností dělala, byla jsem jako v tranzu. Po chvíli jsem se probrala a podívala se, co že jsem to vlastně vytvořila. Na paíře bylo velkým a tlustým písmem napsáno: I’M BITCH. Zděšeně jsem se na to t¨znovu podívala, moje oči se nemýlily, opravdu to tam bylo napsaný. Okamžitě jsem papír vytrhla, zmačkala ho a nechala na stole. Prohrábla jsem si rukou vlasy. Vypla jsem MP4 a schovala jí do tašky, sešit s tužkou nechala na stole.

Dostala jsem žízeň, sešla ze schodů a zamířila do kuchyně. Přišla jsem k ledničce a vyndala krabici s mlékem na linku, ještě než jsem lednici zavřela, všimla jsem si, že v ní mají takovej ten jedlej polistirén, nebo jak se to jmenuje a koření. „Proč to dávaj do ledničky?“ Zatřásla jsem hlavou a zavřela lednici. Z jedný skříňky vyndala skleničku a nalila do ní mléko. Otočila se a chtěla se napít, ale zůstala jsem s otevřenou pusou stát nad tím, co jsem uviděla.