Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 24

20.09.2009 (18:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4927×

SAMOTA

24.KAPITOLA

Edward se na mě jen chtivě chvíli díval, pak ke mně přišel, objal mě a dal mi pusu do vlasů.

„Pamatuj si, ať se stalo, či stane cokoliv, vždycky budu při tobě.“

„Já vím.“ Najednou strčil svoje studené ruce pod moje triko a začal mě hladit po zádech. Myšlenky na tu děsnou noc se vrátily. Svoje ruce jsem položila na ty jeho a pomalu je dala dolu. „Tohle ne.“

„Dobře.“ Odtáhla jsem se od něj a šla na záchod. „Co se děje?“ To je ale blbá otázka.

„Příroda volá.“ Usmála jsem se, otevřela dveře, zavřela. Za chvilinku byl můj močový měchýř zcela prázdný. Vyšla jsem ze záchodu, umyla si ruce a vešla do pokoje. Edward tu nebyl. Lehla jsem si na postel a jen tak ležela. Vrátilo se to. Ty strašný myšlenky se vrátily. NE JÁ TO VYDRŽIM. Ležela jsem tam přikovaná k zemi a dlaněmi svírala prostěradlo. Jenomže čím dýl jsem se jim jen tak poddávala, tím víc zacházely do detailů. Začaly se mi klepat ruce. SAKRA, ABSŤÁK!! UŽ TO NEVYDRŽIM……ALE JO VYDRŽIM, MUSIM…….NO TAK BELLO VZCHOP SE, TY TO ZVLÁDNEŠ…….. Párkrát jsem sebou cukla. NEE!! NEJDE TO. Prudce jsem se zvedla a sáhla pod matraci. Nebyly tam. Prohledala jsem všechny poličky, skříně i šuplíky, nenašla je. ON MI JE VZAL. Jediný kdo o tom věděl byl Edward. Jako kulovej blesk jsem vrazila k Edwardovi do pokoje. Ležel na pohovce. Jakmile mě uviděl, stoupnul si.

„Co se stalo?“ Zeptal se starostlivě. Moje ruce se začaly ještě víc třást.

„Co se stalo?“ Opakovala jsem směšně. „Kde jsou?!“ Zařvala jsem na něj. „Kdy jsou ty žiletky?!“ Neodpověděl. „Kam si je dal?! Já je potřebuju.“

„Já ti je nedám. Nemůžu.“ Vyběhla jsem z jeho pokoje, zabouchla za sebou dveře a seběhla do kuchyně. Na lince jsem zahlídla sadu nožů. Zdálo se mi to, nebo se na mě vážně usmály? Asi z toho už začínám šílet. Vzala jsem do levé ruky nůž a řízla se. V tu ránu byl u mě Edward. Měl černé, děsivé oči. Rychle jsem ruku v dřezu opláchla, ale nepomohlo to, asi jsem to přehnala, protože krev tekla dál. Najednou se mi protočil v¨celej svět před očima. Jediný, co si matně pamatuju bylo to, jak ležím na zemi a Edward hladově pozoruje mou zakrvácenou ruku. Pak jsem omdlela.

„Bello, Bello, prober se!!“ Volal někdo. Otevřela jsem oči, bylo asi okolo páté večer, stál tam krásný, bledý muž s blonďatými vlasy. „Já jsem Carlisle Culen.“ Aha. Edwardův adoptivní otec. „Bello, s tím řezáním se do ruky musíš okamžitě přestat.“

„To se vám lehko řekne, ale těžko udělá.“ Zachraptěla jsem.

„To mě nezajímá, musíš s tím přestat!!“ Přikázal.

„Už jste měl někdy absťák?“ Zeptala jsem se ho. Podivně se na mě podíval. Chvíli přemýšlel.

„Ne, neměl.“ Přiznal.

„Tak vidíte. Ono není tak lehký přestat, je to jako droga. Už jsem se snažila s tím skončit, jenomže mysl vždycky vytáhne takové vzpomínky, které vás zevnitř začnou rozežírat na malinké kousíčky, jediná věc, která vám může pomoct je fyzická bolest. Pokaždé, když se říznu, pocítím takovou úlevu. Je mi nádherně. Lepší pocit jsem ještě nezažila.“ Chvíli jsem se zamyslela. To ticho prolomil Carlisle.

„A co Edward? Láska je přece nejlepší lék.“ Proboha, odkud pochází? Z doby kamenný?

„Eh.“ Uchechtla jsem se. „Víte, člověku, kterému se stalo to, co se stalo mně, se znovu těžko zamilovává.“ Řekla jsem a povzdychla si.

„A co se ti stalo? Od koho máš na ruce vyříznuté to W?“ Jak o tom do prdele ví?!

„Jak o tom víte?“ Tvářil se provinile. Tohle asi říkat neměl. Neodpověděl. „Edward vám to řekl co?!“ Zeptala jsem se zuřivě. Jeho provinilost v očích se ještě zvětšila. Zvedla jsem se, ale on mě zastavil.

„Bello neměla by jsi vstávat, musíš odpočívat.“ Snažil se odejít od tématu.

„Vy nemáte právo říkat mi, co mám dělat!“ Obešla jsem ho a vešla do pokoje kde jsem měla všechny věci. V tomhle baráku nebudu už ani minutu. Všechno jsem naházela do tašky, dal si jí přes rameno a sešla dolů. Seděl tam jen Edward. Ano jsem se nezastavila a namířila si to rovnou ke dveřím. Nevím jak to udělal, ale najednou stál přede mnou. Zatřepala jsem hlavou.

„Jak si to…..“ Radši jsem větu ani nedokončila. „… Uhni, potřebuju jít ven.“ Řekla jsem tvrdě.

„Co se stalo?“ Zase ta pitomá otázka co se stalo?

„Ty se ještě ptáš?! To musíš všechno vždycky vykecat?!“

„Co jsem řekl?“

„Prosím tě Edwarde, nedělej ze mě debila. Jak by se jinak Carlisle dozvěděl o tom W?“ Chvíli přemýšlel.

„Jenomže já před svojí rodinou nemám žádné tajemství.“

„Tak to promiň, ale já v jednom velkém tajemství žiju. Takže, Sbohem.“ Obešla jsem ho a v tu ránu začala brečet. Hodila jsem tašku na zadní sedadlo, sedla si na místo řidiče. Nastartovala a vyjela. Ujela jsem sotva dva metry a Edward už seskakoval ze schodů a volal na mě.

„Bello, prosím zastav, já ti to vysvětlím.“ Zastavila bych, ale nemohla jsem. Hrozilo, že kdyby teď za mnou přišel, sesypala bych se mu do náruče. Radši jsem přidala plyn a jela dál.

S těží jsem dojela domů. Zaparkovala, vystoupila a utíkala do baráku. Zabouchla jsem za sebou a okamžitě se za dveřmi zhroutila. Plakala jsem. Po chvíli jsem se zvedla a s brekem se dobelhala do mého pokoje. Švihla jsem sebou na postel a bez přestání brečela. Po asi půl hodině někdo zaťukal na dveře.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě Reneé.

„Jo. Co potřebuješ.“ Řekla jsem otázku ukňouraným hlasem.

„Máš tu návštěvu.“ Proboha, ať to není Edward. Prosím, snesu všechno, ale tohle už fakt ne.

„Tak ať jde za mnou nahoru. A kdo že to je?“ Prosím, prosím…..

„Tak ho za mnou pošli.“ Řekla jsem rezignovaně, utřela si slzy a čekala až zaklepe. Za chvilinku se ozvalo potiché ťukání. „Pojď dál.“ Než stihl vstoupit, rychle jsem přešla k oknu, otevřela ho a dívala se ven. Byla jsem k Edwardovi otočená zády. Slyšela jsem jak se dveře zavřely, ale bylo ticho. „Co potřebuješ?“ Vybídla jsem ho chraptivě.

„Bello, já…“ Nenechala jsem ho domluvit.

„Nechceš se doufám omlouvat. Na to fakt nemám náladu.“ Můj hlas zněl tvrdě a neoblomně. Chvíli přemýšlel.

„Prosím tě, Bello. Řekni co se stalo, je pro mě hrozné vidět tě, jak se trápíš, jak se musíš každou chvíli uklidňovat a přetvářet. Snažíš se vypadat normálně, ale je na tobě vidět, že se ti něco hrozného stalo. Vidět, jak tě to zevnitř pomalu rozežírá jsou pro mě muka. Třeba bych ti pomohl, kdybych věděl co tě trápí.“ Jeho hlas byl naléhavý. Otočila jsem se k němu. Jeho oči zněžněly, jakmile uviděl můj uplakaný obličej. Pokusila jsem se o úsměv, ale jako pokaždé se mi povedl jen malý a mizerný úšklebek. Nevěděla jsem co mám dělat. Mám mu to říct? Ne, jako pokaždé budu lhát a dusit to v sobě.

„Edwarde, mě se opravdu nic nestalo. Já jen…..“ Naopak teď nenechal domluvit on mě.

„Bello, ty neumíš lhát.“ Sklopila jsem oči. Spustil se mi nový proud slz. Najednou stál u mě. „Podívej se na mě.“ Neposlechla jsem ho. Pomalu dal prst pod mou bradu a zvedl ji tak, aby mi viděl do očí. Bolest ve mně rostla neuvěřitelnou rychlostí. Chtěla jsem mu to říct, hrozně moc, ale nejde to. Prostě nemůžu.

Setřel mi slzy z tváří a přitiskl si mě na prsa. Opřela jsem si o něj hlavu a tiše plakala dál. Cítila jsem se v bezpečí. Byl to nádherný pocit. Edward si hlasitě povzdechl.

„Miluju tě.“ Zašeptala jsem. Ještě víc si mě k sobě přitiskl. Byl studený, asi je venku zima.

„A já tebe.“ Dal mi pusu do vlasů. Opravdu netuším, jak se mi to povedlo, ale usnula jsem.

Poprvé za tu dobu se mi zdál normální sen.

Seděla jsem v kouzelné zahradě. Bylo tam spoustu rostlin, květin, stromů, keřů, ale i zvířat, mravenci, kolibříci a spoustu dalšího. Najednou se objevil pocit, že mě někdo sleduje, otočila se, ale než jsem stihla postřehnout kdo to byl, probudila jsem se.

Otevřela jsem oči a všimla si jak je můj pokoj nabarvený na modro. Modrá mi prý sluší. Teď mi všechno došlo. Proto jsem nemohla být přes víkend doma. Byla to nádhera. Uvědomila jsem si, že tam ležím s otevřenou pusou až když jsem uslyšela něčí uchechtnutí.