Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 27

11.10.2009 (18:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4734×

SAMOTA

27.KAPITOLA

Zhluboka jsem se nadechla a zařvala. Křičela jsem do té doby, než mi došel kyslík. Znovu, ale nerada jsem se nadechla. Připravila se k dalšímu nesmyslnému výkřiku, když mě někdo chytl svou ledovou rukou za dlaň. Vytřeštila jsem na tu osobu oči.

„ŠŠŠ, Bello, ŠŠŠ,“ Byl to Edward. O jak překvapivé. Vykroutila jsem ruku z té jeho.

„Co potřebuješ?“ Zeptala jsem s e ho příkře.

„Chci si s tebou promluvit.“ Chvíli si mě jen tak nešťastně prohlížel. „Nechceš si sednout? Bude to určitě pohodlnější.“

„Takhle mi to úplně vyhovuje.“ Odsekla jsem Zase byla chvíle ticha, kterou jsem musela přerušit já. „Mohl by jsi začít? Nemám na tebe celý den, mám ještě hodně práce.“ Evidentně mu vadil můj tón, tak mi ho oplatil.

„A to jako co? Řvaní na celý les?“

„Vypadni!!“ Přikázala jsem bez jakékoliv emoce v hlasu.

„Vypadnu až ti řeknu, co jsem ti chtěl povědět.“ Chtěla jsem odporovat, ale nestihla jsem to. „Víš, jak jsi včera říkala, že když oba k sobě nejsme upřímní, tak náš vztah nemá budoucnost?“ Kývla jsem, ale rozzlobený pohled jsem nezměnila. Ale já to říkala jinak, já říkala, že vztah se mnou nemá budoucnost. Neopravila jsem ho a on pokračoval. „Rozhodl jsem se, že ti řeknu pravdu o tom co jsem.“ Nechápavě jsem si ho měřila. Propaloval mě tím svým pohledem a snažil se v mém obličeji cosi najít, nenašel to. „Víš… já a moje rodina, my… my nejsme takový, jak vypadáme.“ Usilovně hledal slova. Nadechl se, otevřel pusu, už chtěl něco říct, ale pak jí zase zavřel. To pěti minutové ticho bylo nesnesitelné.

„Edwarde, tak už to ze sebe vyklop.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála. Sklonil se a spojil naše rty, tohle ale nebyl polibek od srdce, byl křečovitý, jako by měl být poslední. Odtáhl se a já se nadechla.

„Takže, já a moje rodina nejsme normální.“ Tak toho už jsem si všimla taky. Trošičku jsem se na něj usmála. „Všichni o nás říkají, že jsme nádherní, ale drží se od nás, bojí se nás. Radí jim to jejich pud sebezáchovy, který tebe asi dávno opustil.“ Vůbec jsem nechápala, co se mi tu snažil říct, začal mluvit strašně rychle. „Bello, neměla by jsi tu jen tak ležet a dívat se na mě, jako by to byla normální věc. Měla by jsi utíkat, co by ti nohy stačily.“

„Edwarde já… já to nechápu. Tak nejdřív mě uháníš a teď mi tu říkáš, abych se tě… „ Položil mi jeho chladný prst přes rty.

„Stačí jedno jedině slůvko, stačí jedno po tiché odmítnutí a budeš ode mě mít na věky pokoj. Jsem zrůda Bells, nezasloužím si tě.“ Takže on se se mnou loučí? To ne!

„J-já… nechápu.“ Ve svých očích jsem cítila zoufalství. Tak jsem se snažila pochopit, to co mi teď tady říká, nedokázala jsem to.

„Já nejsem člověk.“ Řekl tak rychle, že jsem to málem nepochytila.

„C-co prosím?“ Vykoktala jsem zoufale. „To mi chceš říct, že jsi… mimozemšťan?“ Teď už i on byl zoufalý. Odtáhl se ode mě, postavil se a řekl tu nejnesmyslnější věc, kterou kdy mohl vypustit z úst.

„Jsem upír.“ Zašeptal. Pozoroval mě, čekal na mou reakci. Nejdřív jsem to pořád nechápala, ale najednou mě popadl takový vztek. On si ze mě dělá blázny.

„Takže si to shrneme ano?“ Řekla jsem naštvaně a postavila se. Nechápavě se na mě podíval. „Ty se mi tu snažíš namluvit, že nejsi člověk, že jsi upír, hm?!“ Přikývl. „Uveď mi jeden jediný smysluplný důvod, proč bych ti to měla věřit.“ Skoro jsem křičela. Opřel se o strom a se zoufalým pohledem se na mě díval. „Proč si ze mě děláš srandu Edwarde Cullene.“ Slzy se mi draly do očí. Neodpovídal. Jeho oči byly nešťastné. Otočila jsem se a utíkala domů. Protože jsem celou cestu brečela, tak se to samozřejmě neobešlo bez škrábanců a odřených kolen. Celou dobu co jsem běžela jsem měla hrozný pocit, že mě někdo sleduje. Zbavila jsem se ho, až když jsem zmizela za dveřmi našeho domu.

„Bello?!“ Ozval se přísný hlas mé matky.

„Ano mami?“ Řekla jsem chraplavým hlasem.

„Ano Charlie, vrátila se, už jí nemusíš hledat.“ Chvíli bylo ticho. „Neboj, to udělám. Ahoj.“ Položila telefon, přišla do chodby a spustila. „Issabello Marie Stanová, kdy si byla?!“ Zeptala se naštvaně.

„V lese se projít.“ Odpověděla jsem nevinně.

„A to si mi to nemohla říct“ Víš jaký jsem měla o tebe strach?! Charlie tě šel hledat.“ Bože proč?

„Vždyť jsem tam byla jen chvilku.“ Zděšeně se na mě podívala, přišla ke mně, chytla mě za ramena a zatřásla se mnou.

„Proboha Bello, odešla si před necelými šesti hodinami.“

„C-c-co prosím? To není možný.“ Vyděšeně jsem se na ni podívala. Reneé mě objala.

„Tohle už mi nikdy nesmíš udělat, rozumíš tomu?“ Bože, si celá prochladlá. Běž si dát sprchu a zalez do postele. Já ti mezitím uvařím čaj.“ Kývla jsem a zalezla do koupelny.