Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 28

28.10.2009 (10:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5013×

SAMOTA

28.KAPITOLA

„Tohle už mi nikdy nesmíš udělat, rozumíš tomu?“ Bože, si celá prochladlá. Běž si dát sprchu a zalez do postele. Já ti mezitím uvařím čaj.“ Kývla jsem a zalezla do koupelny. Horká sprcha mě uklidnila. Když jsem skončila s mytím, obmotala jsem se ručníkem a vešla do pokoje. Reneé seděla na mé posteli a čekala na mě. Poklepala na místo vedle sebe. Sedla jsem si tam, podala mi čaj a řekla. „Takže, a teď mi všechno hezky pověz.“

„A co ti mám povědět?“ Dělala jsem, že o ničem nevím.

„Bello!“ Řekla káravě. „Moc dobře víš o čem mluvím. Nikdy si se nechovala tak divně. V noci se ti zdají noční můry. Ve dne chodíš po baráku jako tělo bez duše a i paní Stanleyová si na tebe dlouho nestěžovala.“

„Hormony.“ Řekla jsem jednoduše a doufala, že to na ní zabere. Podívala se na mě takovým tím stylem: mě neoblafneš a pokračovala.

„Bello, jsem tvá matka, já poznám, kdy s tebou cloumá puberta a kdy tě něco trápí. Tentokrát se na hormony nevymluvíš.“

„Mami, sama jsi říkala, že každý může mít tajemství.“ Tohle by na ní mohlo zabrat.

„To jsem sice říkala, ale jaké to je tajemství, když se v noci probouzíš s křikem? Musí to být hrozné.“ Jo je, ani nevíš jak moc, ale říct ti to znamená, že by to začal řešit i táta a za chvilku by to vědělo celé Forks. O to fakt nestojím.

„Neboj, až bude pravý čas, tak ti všechno řeknu. A tak hrozné to není, vždyť mě znáš, zase jsem se jednou dívala na horor a mám z toho divoké sny, to přejde.“ Musela jsem tuhle situaci zlehčit, nechci aby se kvůli mně trápila. Najednou někdo zazvonil. Reneé se poraženě zvedla a šla otevřít. Položila jsem hrnek na noční stolek a šla se obléct do domácího oblečení.

„Bello!“ Zavolala na mě mamka. Seběhla jsem schody. „Máš tu návštěvu.“

„Kdo je to?“ Zeptala jsem se jí, když jsem procházela obývákem.

„Hádej.“ Řekla Reneé z kuchyně. Přišla jsem ke dveřím a podívala se na tu osobu. Byla to Sydney.

„Ježiš Sydney, co tu děláš?“ Zeptala jsem se jí překvapené.

„Přišla jsem tě navštívit.“ Řekla a vrhla se mi kolem krku. „A něco důležitýho ti říct.“

„Tak pojď dál.“ Řekla jsem, když mě pustila. „Mami, mi budeme u mě jo?“

„Jo, jo.“ Zalezly jsme ke mně do pokoje.

„Tak povídej, co je to za důležitou věc, co mi chceš říct?“ Zeptala jsem se nedočkavě.

„Představ si, do Port se přestěhoval novej kluk. Jmenuje se Walter Dean Hopkána a je nádhernej, bohatej, sladkej a děsně milej. Mám jeho fotku, chceš jí vidět?“ Ne že bych toužila ho vidět, ale nechtěla jsem jí zklamat.

„To víš že chci.“ Řekla jsem. Radostně si výskla a vytáhla z kapsy fotku. Podala mu jí. Podívala jsem se na něj. Byl vážně hezkej, a mě zvláštní oči. Sakra, kde já jsem je viděla!“

„Hezkej co?“ Řekla majetnicky.

„Jo je.“ Pořád jsem si jeho oči prohlížela. Vážně mi někoho připomínal. No, asi to není důležité. „A už jsi s ním mluvila? Posaď se.“ Řekla jsem a vrátila jí fotku.

„No, ještě ne, ale párkrát na mě mrknul.“ Ježiš, to je rekord.

„A co je jinak novýho?“ Asi byla trošku zklamaná, že jsem se jí na něj navyptávala dál, ale pokračovala.

„No, Joana chodí s Georgem a Richarde si koupil novou motorku. Je vážně skvělá, říkal, že se za tebou někdy staví a sveze tě. A co je novýho u tebe?“

„Nic moc.“ Sydney se zamračila.

„A co Angie?“

„Angie je v pohodě.“ Zamračila se na mě ještě jednou. Stoupla si, přešla k oknu a chvíli něco fascinovaně pozorovala. Pak se zeptala.

„Vy máte nový auto?“

„Ne, proč?“

„U vás na příjezdové cestě stojí stříbrné volvo a někdo v něm sedí.“

„Hmm… „ Pak mi došlo co říkala. „… Počkej… Cože?! Stříbrný volvo?“ Přišla jsem k ní a podívala se z okna. Opravdu tam stálo stříbrné volvo. „Já ho zabiju.“ Procedila jsem skrz zuby.

„Co si říkala?“ Zeptala se překvapeně Syd.

„Ale nic, jen tu chvíli počkej. Musím si něco zařídit.“ Jako tornádo jsem se vyřítila z pokoje, seběhla schody. Chtěla jsem mu vynadat, jenomže zrovna když jsem vyběhla před barák, odjížděl z příjezdové cesty. Naštvaně jsem se otočila a šla zpátky do baráku.

„Co se stalo?“ Zeptala se zvědavě Reneé, když jsem vešla do chodby.

„Nic.“ Řekla jsem a snažila se uklidnit. Vyšla jsem schody, nasadila pohodovou masku a vešla do pokoje. Sydney pořád stála u okna a něco hypnotizovala. Zavřela jsem dveře. „Co tam vidíš?“ Zeptala jsem se jí.

„Vrátil se. To je Edward, že jo. Nechceš mě představit?“ Tak tos uhodla. Takovýmu magorovi tě představovat nebudu.

„Vždyť už ho znáš.“ Řekla jsem. Ona, ale mou odpověď ignorovala.

„Ten je tak krásnej.“ Hned jak to dořekla, tak se otočila a zašeptala směrem ke mně. „Dívá se sem.“ Ozval se zvonek. Nechala jsem to být a dál pobaveně pozorovala Sydney, jak se pomalu otáčí k oknu.

„Hej! Kam zmizel?“ Zeptala se nakvašeně, v tom se ozvalo potiché zaklepání. Obě dvě jsme se prudce otočil ke dveřím.

„Dále!“ Řekla jsem potichu, tohle nemohl slyšet, ale i přesto otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Klid Bello, určitě má naslouchátko. Podívala jsem se na obě jeho uši. Sakra, nemá. „Co potřebuješ?“ Zašeptala jsem o něco hlasitěji.

„Chtěl byh si s tebou promluvit… „ Významně se podíval na Sydney a pak svůj pohled obrátil zpátky ke mně. „… o samotě.“ Cože?! Takže jako já mám odehnat svojí kamarádku jen proto, že on si chce se mnou promluvit? Tak to teda ne! Chtěla jsem odporovat, ale Sydney mě předběhla.

„Jo, jo, já už půjdu.“ Když okolo mě procházela, tak na mě spiklenecky mrkla.

„Nechoď.“ Zašeptala jsem se zoufalstvím v hlase. Nechtěla jsem zůstat s Edwardem sama. Nebála jsem se ho, ale byla jsem na něj naštvaná.

„To zvládneš.“ A odešla. Znovu jsem se na Edwarda koukla, stál přímo naproti mně. Jak se tam tak rychle dostal? Udělala jsem jeden krok dozadu. On se ke mně o ten krok přiblížil. Popošla jsem o další dva kroky dozadu. Zase ke mně o dva kroky přistoupil.

„Co chceš?“ Vyjela jsem na něj. Udělala jsem jeden krok dozadu, jenomže jsem nějak zapomněla, že je tam postel a já se na ní svalila. Přistoupil ke mně. Takže by to bylo už druhé znásilnění za měsíc? No skvělý!! Nadechla jsem se a chtěla zakřičet, ale najednou ležel vedle mě a držel mi jeho dlaň přes pusu. Vytřeštila jsem na něj oči. Vždyť stál před chvílí přede mnou a najednou leží vedle mě? Ani jsem necítila, jak se postel zatřásla, když si na ni lehal. Že by byl opra… Ne Bello, není!! Slyšíš?! Není!!