Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 30 - Konec

19.11.2009 (22:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6012×

SAMOTA

30.KAPITOLA – POSLEDNÍ DÍL

Trading Yesterday – Love song requiem

STOP!! Zastavila jsem je. Stejně je to jedno. Neřeknu mu to. Možná dýl, ale teď ne. Došla jsem se osprchovat a pak si šla lehnout. Ještě chvíli jsem přemýšlela, tohle ode mě není fér, on mi o sobě řekl vše, měla bych mu to říct. Dobře, zítra mu to povím. Po chvíli jsem usnula.

Probudil mě chladný dotyk na mé tváři. Pomalu jsem otevřela oči. Byl tam Edward. To je hezký sen. Znovu jsem zavřela oči. Tohle nejspíš nebude sen, protože mě ovál jeho chladný a sladký dech. Otevřela jsem oči a s jedním zvednutým obočím se ho zeptala.

„Jak si se sem dostal?“ Můj hlas zněl unaveně a chraplavě.

„Oknem.“ Řekl prostě a odendal mi vlasy z obličeje.

„Cože?! Vždyť jsi se mohl zabít.“ Vykřikla jsem vyděšeně.

„Bello, zapomínáš na jeden důležitý fakt.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Začínám si myslet, že to co jsem ti včera řekl, si jedním uchem slyšela a druhým to hned vypustila ven.“ Teď mi to došlo.

„A jo, Jsi upír.“ Řekla jsem až moc nahlas a vyděšeně si přikryla dlaní ústa. Co když mě Reneé slyšela?

„Neboj, Reneé tu není ani nikdo jiný.“

„Vážně mi neumíš číst myšlenky?“ Zeptala jsem se ho podezřele. Kývnul. „A jsi si jistý? Třeba se někdo vrátil a slyšel mě.“

„Klid, jsme tu jen ty a já a tahle měkoučká postýlka.“ Víc se na mě přitiskl a přiblížil se svým obličejem k tomu mému. Znovu mi vdechl do tváře jeho sladký dech. Zamrkala jsem a zalapala po dechu. Vážně může někdo takhle sladce vonět? Po chvíli jsem si uvědomila, jak mi plete hlavu.

„Mohl by si mě přestat omamovat? Nemůžu se soustředit.“ Nechápavě se na mě podíval. „Kolik je hodin?“ Podíval se na budík.

„Sedm.“ Už? Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, ale nedal se.

„Edwarde, mohl by jsi mě pustit? Potřebuju se obléct.“

„Co za to?“ Zeptal se a ještě víc se na mě přitiskl.

„No tak. Já tu školu vážně nestihnu.“ Zakroutil tvrdohlavě hlavou.

„Něco za něco. Jak se říká oko za oko… „ Automaticky nechal větu nedokončenou a čekal, až jí doplním.

„Tak mi přines lžičku a já si ho vydloubnu jo?“ Navrhla jsem.

„Ne. Oko za oko, pusu za pusu.“ Šibalsky se na mě usmál a přiblížil své rty k těm mým.

„Ne, ne, ne, tam je to přece oko za oko, zub za… „ Nedopověděla jsem to, protože mi to nedovolila jeho ústa, které se teď lačně vpíjela do těch mých.

. . .

Po škole jsem ještě zajela sama k doktorce, ta mi jen řekla, že si mám přijít za tři týdny pro výsledky. To mi připomnělo, co mi hrozí. Co když budu HIV pozitivní. Ale ne, teď to nesmím řešit.

POHLED VYPRAVĚČE:

Ten poslední týden byl pro Bellu, jako utrpení. Ale co bylo nejhorší? Že nebyla schopná, to komukoliv říct. Kolikrát se nadechovala, kolikrát se připravovala na to, že to Edwardovi řekne? Nedokázala to.

Edward na tom taky nebyl zrovna dobře. Pokaždé, když se Bella probudila, měla zničený obličej. Došlo mu, že s Bells není něco v pořádku a hrozně ho to trápilo. Častokrát se jí ptal, co se stalo. Ale její odpověď byla buď nic a nebo to není důležité. O to víc ho to trápilo, chtěl jí pomoct, ale nevěděl jak. Nevěděl nic o tom co jí trápí.

PONDĚLÍ: DEN D

POHLED BELLY:

To osudové ráno jsem vstala z postele jako tělo bez duše. Edward, který byl jako vždy přes noc u mě, se trápil, bylo to na něm vidět, trápil se kvůli mně. Ale dnes to skončí, dnes se vše dozví. Osprchovala jsem se, oblékla se a vyjeli jsme.

Edward mi za každou cenu chtěl dělat všude doprovod, nebránila jsem mu. V Seattlu jsme zastavili u obchodního centra. Vystoupili jsme z auta a šli dovnitř. Edward mě vzal do cukrárny, aby mě trošku rozptýlil, ale moc se mu to nepovedlo. Seděli jsme u stolu a já do sebe házela zmrzlinu. Nejspíš poslední, protože o lidech, kteří jsou HIV pozitivní se říká, že zmrzlinu nesmí. Můj obličej se zachmuřil. Okamžitě jsem si v duchu nafackovala. Vždyť ještě nevím jestli mám AIDS. Protože já ho nemám, nemůžu ho mít.

„Copak se děje lásko?“ Zeptal se mě Edward snad po sté za tenhle měsíc. Byla to spíš řečnická otázka, protože odpověď na ní znal, ale i přes to jsem mu řekla, jako vždy:

„Nic.“ Zdálo se, že ho to nerozhodilo jako obvykle.

„Už si viděla Emmetta v jeho novém růžovém pyžámku?“ Zeptal se s pobavením v hlase. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu. Vytáhl z kapsy fotku a podal mi jí. Vzala jsem si jí od něj a podívala se na ní. Stál tam Emmett v růžové noční košilce, s blonďatou parukou a s namalovaným hitlerovským knírkem. K tomu měl růžově zvýrazněné tváře, rtěnku na rtech a namalované řasy. Začala jsem se smát, jako už dlouho ne. Můj smích však zastavil polibek, který mi Edward věnoval. Bylo v něm tolik vášně a lásky, kterou jsem v poslední době nebyla schopná ocenit. Až teď mi došlo, jakou jsem dělala chybu. Chytl mě za pas a donutil mě postavit se. Odtáhl se a než jsem stihla cokoliv říct, někam mě táhl. Nejdřív jsem neměla ani ponětí kam, ale za chvilinku jsem to zjistila, protože jsme zahnuly směrem na záchody. Čekala jsem kdy zahne, ale přešli jsme jak dívčí tak klučičí záchody a on stále nezastavoval. Najednou mě vzal do náručí a upíří rychlostí vešel do velké místnosti. Byli jsme ve velkém skladu s manželskými postelemi. Rozeběhl se a zastavil až u velké postele s nebesy.

Trading Yesterday – Love song requiem

Opatrně mě na ní položil a začal mě líbat. Lehl si na mě a zapojil do hry i jazyk. Už jsem nečekala kdy přijdou mé děsivé myšlenky. S Edwardem se vše změnilo. Prakticky mě z mého přežívání vytáhl a donutil mě žít. Zajel mi rukou pod tričko. Tohle jsem mu vždycky ještě dovolila, ale víc ani ťuk. Pomalu mi ho začal sundávat a já ho nechala. Znala jsem hranici, kterou nesmím překročit.

Překulila jsem se na něj. Jeho obličej posmutněl, protože pokaždé, když jsem tohle udělala, následovalo jen „Promiň.“ a spánek. Můj spánek.

Jeho oči se ale zase rozzářily hned, jak jsem mu začala sundávat tričko a líbat na každý jeho sval – a že jich měl požehnaně. Rozhodla jsem se udělat něco, co jsem ještě v životě nezkusila. Přiblížila jsem se k jeho kalhotám a začala je rozepínat.

„Ale…“ Chtěl něco namítnout. Tohle totiž u mě nebylo obvyklé, ale když to neudělám teď, tak asi už nikdy.

„Jen v klidu lež ano? Já vím co dělám.“ Kývnul. Dorozepnula jsem mu jeho kalhoty a sundala je. To samé jsem udělala i s jeho trenkami. Podívala jsem se na jeho zbraň a něžně ji políbila. Vzdychl. Bylo hezké vidět jeho vzrušené tělo. Začala jsem být trošku nervózní. Dala jsem mu dva polibky na břicho a potom se vrátila k jeho údu.

Nejdřív jsem ho jemně vzala do ruky a pak ho začala pusinkovat. Jeho dech se zrychlil, i když kyslík nepotřeboval. Jeho vzdychy mě poháněli zacházet dál. Později jsem zapojila i jazyk. Bylo nádherné vidět jeho tělo svíjející se vzrušením.

„Bello…“ Zasténal. Opadla ze mě veškerá nervozita, byl to signál na který jsem čekala. Usmála jsem se, vložila si jeho náčiníčko do úst a jemně ho semkla rty. Začala jsem svou hlavou pohybovat nahoru a dolu a pořád do kola. Jeho vzdychy mě nutily přidávat na intenzitě a zrychlovat. Elektřina, která pulzovala mezi našimi těly mi dala jasně najevo, kdy má láska dosáhla vrcholu. Ještě chvíli jsem ho dráždila jazykem a pak jsem přestala. Ležel na posteli a ani se nepohnul. Byl stále svírán tou nádhernou rozkoší, kterou mi za chvíli bude chtít oplatit, ale já ji budu muset odmítnout. Rozkoší, která je mi navždy odepřena, kterou už nikdy neprožiju. Ale vidět Edwarda jak si to užívá, mě naplňovalo takovým uspokojením, že všechny rozkoše světa jsou na něj krátké. Sedla jsem si na protější postel a jen pozorovala jeho dokonalé nehybné tělo.

Po chvíli nadzvedl hlavu a chtivě se na mě podíval. A než jsem se nadála, ležel na mně a náruživě líbal má ústa. Teď jsem ho ale musela zklamat. Když mi dal chvilku na dávku kyslíku, tak jsem řekla.

„Měli by jsme jít.“ Jeho oči posmutněly. Jsem si na 100% jistá, že mé oči byli taky smutné. Chtěla jsem ho. Bože, jak já ho chtěla a stále chci, ale nejde to. Zatím, možná dnes můj den neskončí špatně, ale jen možná. „Oblékni se, já si zatím dojdu na záchod.“ Smutně se zvedl a já se vydala k záchodům.

„Bello?“ Zavolal na mě ještě před tím, než jsem úplně zmizela. „Miluji tě.“

„Taky tě miluju.“ Vykouzlila jsem na tváři láskyplný úsměv, ale moc mi to nešlo, protože si mě přivlastňovala realita. Realita, kterou z hlouby duše nenávidím.

Když jsem byla se záchodem hotová, umyla jsem si ruce a vyšla ven. Edward už na mě čekal. Chytil mě okolo pasu a vedl mě k parkovišti. Oba dva jsme nasedli do auta a já ho teď, ač nerada, musela zklamat už po druhé.

„Můžu tě o něco požádat?“ Zeptala jsem se ho.

„O cokoliv.“ A mile se na mě usmál.

„Nesleduj mě ani přes myšlenky ostatních a nechoď za mnou. Jen tu na mě počkej.“

„Bello, ale to přece...“ Položila jsem mu prst přes ústa.

„Prosím.“ Poraženě svěsil hlavu. Políbila jsem ho na čelo a vyšla.

U gynekologie jsem byla za deset minut. Musela jsem se dlouho a hodně přemlouvat, abych tam vůbec vešla. Snad milionkrát jsem držela kliku v ruce a snad milionkrát jsem jí pustila. Jednou jsem dokonce chtěla odejít, ale nakonec jsem se překonala a vstoupila do budovy.

Zaťukala jsem na dveře ordinace a čekala, kdy mě vyzvou. Mé srdce začalo splašeně bít, přišlo mi, že to byla skoro věčnost, než zaznělo slůvko dále.

„Ahoj Bello.“ Pozdravila mě smutně doktorka a já v duchu doufala, že má jen špatnou náladu.

„Dobrý.“ Vešla jsem a zavřela za sebou dveře.

„Měla by jsi si radši sednout Bello.“ Sedla jsem si. Tak tohle nebude špatná nálada.

„Jak dopadly ty výsledky?“ Zašeptala jsem s neskrývanou nadějí v hlase. Prosím, ať jsou negativní, prosím. Udělám cokoliv, jen ať jsou negativní. Moje naděje bojovala s krutou realitou do posledního dechu. Moje naděje padla bezvládně k zemi, když doktorka vyslovila ta slova, která mě zevnitř rozežírala na malé kousíčky. Ta zákeřná slova, která jsou hezká jen v romantických filmech. Ale tohle není romantický film. Tohle je můj život, který se až moc podobá hororu, s občasnými světlými okamžiky. Slova, která z hlouby duše nenávidím a to: Je mi to líto.

„Je mi to velice líto Bello…“ Slzy se mi nalily do očí. „… nedá se nic dělat. Tady máš výsledky.“ Podávala mi papír, ale já si ho od ní nevzala, nechtěla jsem ten zatracený papír ani vidět. Zničil mi můj život. Ale pořád mi to celé nějak nedocházelo. „Kdyby si chtěla s něčím pomoct, tak mi zavolej.“ Kývla jsem.

„Jak dlouho?“ Zeptala jsem se, když jsem stála u dveří. Byla jsem si na 100% jistá, že pochopí, na co se ptám.

„Víš Bello, ty jsi zatím jen HIV pozitivní, skutečný AIDS můžeme oddálit, to s tebou proberu, při příští návštěvě. Přijď příští pondělí v sedm ráno ano?“ Kývla jsem a chtěla odejít, ale ona mě ještě zastavila. „Bello, měla by jsi to nahlásit. Ten kdo tě nakazil, to buď dělá schválně a nebo o tom nemá ani tušení, měla by jsi uchránit ostatní dívky před tímhle parchantem.“ Znovu jsem kývla a odešla.

Šla jsem dlouho, na nic jsem nemyslela, prostě jsem šla kam mě nohy táhly. Když jsem donutila mozek a oči spolupracovat, uviděla jsem před sebou barák, ve kterém bydlí Sydney. Dojdu jí pozdravit. Vytáhla jsem klíče, Sydney mi je totiž kdysi dala, a vyjela výtahem nahoru. Zaťukala jsem u jejich dveří, ale nikdo neotvíral. Uslyšela jsem zevnitř divné zvuky. Odemkla jsem a vstoupila. Jedno z mých dvou já, to hodnější, tušilo něco zlého.

Three Days Grace – Never too late

„Sydney?“ Zavolala jsem. Nikdo se neozýval, prošla jsem kuchyní. „Sydney si tu?“ Zase nic. Vešla jsem do obýváku a uviděla něco hrozného. Uviděla jsem sebe, jak ležím bezvládně v lese a jen se pokouším vstát, až na to, že teď jsem to nebyla já. „Proboha Sydney!“ Vydechla jsem, zatřepala hlavou a znovu se na ní pořádně zadívala. Bože, co tu tak blbě stojím. Přiběhla jsem k ní, ležela na zemi a pod ní byla loužička krve. Přesně jako tenkrát pode mnou. „Kdo ti to udělal?“ Zeptala jsem se jí. Třásla se a její obličej byl zkřivený bolestí.

„W- Walter.“ Zachraptěla. Vyhrnula jsem jí rukáv u levé ruky. Měla tam to samé W jako mám já, až na to, že z toho jejího tekla krev a bylo o něco menší než to mé.

„To ne.“ Vydechla jsem s hrůzou v hlase. „Vydrž Sydney, zavolám záchranku.“ Vytáhla jsem telefon a zavolala.

„Do pěti minut tu budou, hlavně buď v klidu ano!“

„To se ti leh - ko řekne, ty nevíš jaký hhhh… to je.“ Zašeptala.

„Ale vím, stalo se mi úplně to samé co tobě, až na to, že mně to ta sketa udělala v lese a já se pak sama musela dopravit domů a do nemocnice. Nikomu jsem to neřekla, ale tohle jsem nechtěla. Kdybych to tenkrát někomu řekla, tak by ho chytli a tobě by se nic nestalo. Odpusť mi to prosím. Já byla tak blbá. Ale to se změní. Teď už nikomu neublíží. Zabiju ho.“ Vyděšeně se na mě podívala, ale nestihla nic říct, protože se do obýváku přiřítili záchranáři a odnesli ji. Ještě chvíli jsem jen tak stála v obýváku a přemýšlela nad tím, co chci právě udělat. Nahromadila se ve mně veškerá zuřivost a mně v tu chvíli došlo, že to prostě musím udělat, i kdyby mě za to měli zavřít. Udělám to. Došla jsem do kuchyně, vytáhla ze stojánku nůž, schovala ho do tašky a běžela k Walterovu bytu. Sydney mi jednou ukázala, kde bydlí a tak nebyl problém ho najít. Bydlel v rodinném domečku, dveře byly otevřené. Vlítla jsem dovnitř, vytáhla nůž z tašky a schovala ho za záda. Igelitku jsem opatrně položila na zem.

Nadechla jsem se zhluboka, abych si trošku pročistila hlavu, ale vůně toho bytu přesně odpovídala vůni toho úchyláka. Vešla jsem do obýváku, viděla jsem ho jak si v pohodě sedí na gauči a hraje hru. Na malou chvilinku jsem začala pochybovat, jestli to vážně udělal on, ale na stole vedle něj ležel nůž od krve. To mi mé pochybnosti okamžitě vyhnalo z hlavy. Popadla mě ještě větší zuřivost. Všechno, jako bych teď viděla rudě. Chtěla jsem se rozeběhnout a zabodnout do něj ten nůž, který mě teď v ruce neuvěřitelně pálil. Jenomže on si mě všiml.

„Ahoj kočičko.“ Tak to bude o něco těžší.

„Ahoj Waltere.“ Řekla jsem zákeřně. Nebála jsem se ho, naopak, dostala jsem ještě větší chuť ho zabít.

„Odkud mě znáš?“ Zeptal se překvapeně.

„Kdo by tě neznal… úchyl, co znásilňuje mladý holky a vyrývá jim do ruky dvojité vé.“ Díval se na mě takovým tím stylem: A do prdele. Ale nechtěl to na sobě dát znát.

„Já už vím, ty si ta z toho lesa, ta s těma nádhernýma očima že?“ Přišel ke mně, schválně jsem stála a ani se nehnula. Přitiskl se na mě a chtěl něco říct, ale já jsem rychle položila nůž k jeho krční tepně. „No tak, děvenko, neblbni.“

„Ale copak, copak, Waltříček dostal strach?“ Ruka mě znovu začala svrbět, když v tom mi to došlo. Ona mě nesvrběla kvůli tomu, že ho chtěla zabít, ale kvůli tomu, že ho zabít nedokáže. Já přeci nejsem vrah. No nic, nesmím na sobě dát nic znát. Bohužel si mého zaváhání všiml a udělal krok dopředu. Donutil mě tak couvnout.

„Ty mě nedokážeš zabít.“ A než jsem si to stihla uvědomit, vyrazil mi nůž z ruky. Couvla jsem o krok. „Tak se ještě trošku pobavím, než tě budu muset zabít, ale buď si jistá, dám si moc záležet na tom, aby tě to bolelo mnohem víc, než minule.“ Zděsila jsem se. Kopla jsem ho do rozkroku, jako jsem to udělala tenkrát v lese a chtěla utéct, ale tentokrát mě zastavil dřív. „Teď už mi neutečeš.“ Hrubě mě začal líbat, natlačil mě na stěnu. Bránila jsem se, kopala a škrábala, ale jako by ho to ještě víc vzrušovalo. Už mi chtěl sundat kalhoty, když v tom zmizel. Uslyšela jsem řev a křupání, zavřela jsem oči a svezla se po zdi na zem. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala volný průchod mým myšlenkám a emocím. Začala jsem se neuvěřitelně třást. Někdo mě chytil do náruče a konejšil mě. Podle vůně to byl Edward.

„ŠŠŠ… Bello, je mi to líto.“ Zase ty slova. Hladil mě palcem po tváři. Víc jsem se k němu přitulila.

„On mě, on…“ Znovu jsem začala brečet.

„Já vím Bello, Bellinko mi to spolu zvládneme. Už ti nikdy neublíží. Neboj se, jednou to přejde a já ti ukáži, že milování může být i hezké.“ Zakroutila jsem hlavou a přitom jí zabořila do jeho hrudi. Hrozně jsem se styděla, nechtěla jsem mu říct, že jsem nemocná. Ale musím.

„Už to nikdy nebude jako dřív Edwarde, já jsem… já… mám… jsem HIV pozitivní.“ Čekala jsem kdy mě od sebe odstrčí a uteče. Chvilku mě přestal kolíbat a ztuhl. Ale pak si mě k sobě přitiskl ještě víc a dal mi pusu do vlasů.

„To mi vůbec nevadí.“

„Ale mě jo, umřu, nevím kdy, ale umřu a jak to vysvětlím rodičům, že jsem najednou z ničeho nic HIV pozitivní?“ Začala jsem být hysterická.

„Neboj, jsou i jiné cesty.“

„Jaké?!“ Zeptala jsem se se zoufalstvím v hlase. Z Edwarda bylo cítit napětí. Chystal se říct něco, co nikdy vyslovit nechtěl.

„Proměním tě.“ Zavrčel. Podívala jsem se na něj, jeho výraz v tváři mě děsil. Zase jsem zabořila svůj obličej do jeho hrudi a nasávala jeho vůni. Byla jsem se svým andělem a byla jsem šťastná.

POHLED VYPRAVĚČE:

V té chvíli byla Bella nejšťastnější na světě. No, přiznejme si to, nebyla, ne vše končí happy endem. V téhle chvíli se cítila v bezpečí, ale nejšťastnější byla až jako upír. Nebo nebyla upír? To nechám na vás. Teď už je jen na vás a vaší fantazii, jak si domyslíte konec.