Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 6

17.08.2009 (10:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5134×

SAMOTA

6.KAPITOLA

Ráno mě přišel vzbudit Carlisle, aby mě zkontroloval. „Tak Bello, dneska odpoledne už budeš moct jít domů.”

„Až odpoledne?”

„Ano, chtěla by jsi tu snad zůstat ještě déle?”

„Ne, radši bych šla hned.”

„Pročpak? Většina středoškoláků tu chce zůstat vždycky co nejdéle to jde.”

„Víte, většina středoškoláků na sebe ráda upoutává pozornost. A já patřím k té menšině, která to ráda nemá.”

„Aha, ale já tě dřív jak po obědě pustit nemůžu.”

„Hmm, tak to nic.”

„Ale i tak se musíš šetřit. Nedělej žádné prudké pohyby, vyhýbej se hádkám. Pořám máš otřes mozku.”

„Jo já vim, nejsem přece malý dítě!!” Už mě štvalo, jak se o mě všichni starali.

„Dobře, jak myslíš. Ještě za tebou přijdu.”

„Hmm.” Odešel. Vzala jsem si knížku, kterou mi mamka přinesla a četla si. Tohle mi zabralo dvě hodiny času.

Najednou někdo zaklepal na dveře.

„Dále.” Zrovna když je to nejnapínavější, tak mě musej rušit.

„Nazdar marode, tak jak jde život?” Zvedla jsem hlavu.

„Emmette? Nemáš být náhodou ve škole?” Zeptala jsem se vyděšeně.

„Ale přece tě tu nenechám se nudit ne?”

„Emmette, pokud vím, nepromluvili jsme spolu víc než 10 slov. A já o společnost nestojím!!” Vyjela jsem na něj.

„Ale no tak, přece se hned nezačneš vztekat.” Udělal psí oči. Mě spíš připadaly jako medvědí, ale to je fuk.

„Ty jsi tak otravném tvor. Jak tě vlastně napadlo jít se za mnou podívat? Moment…..jak víš o tom, že jsem v nemocnici??”

Díval se na mě jak na blázna. „Takže za prvé: můj otec je doktor. Za druhé: můj bratr tě sem přinesl. A zatřetí:……nevim.” No jo vlastně, vždyť on to zjistil hned z první ruky.

„A proč že si to za mnou přišel?”

„Přišel jsem ti dělat společnost, asi tak na dvě hodiny, a pak tě mám odvést z nemocnice domů.”

„Co?! Ale já přece můžu jít pěšky.”

„No jasně, zase sebou někde flákneš a kdo tě pak bude oživovat?”

„Ty Emmette, víš že seš strašně vlezlej a otravnej člověk?” Uchechtl se. „Co je tu k smíchu?”

„Ale nic.”

„Dobře, jak chceš. Já o tvojí společnost nestojím.”

„Já už budu hodnej” Tady mi něco nesedí.

„Ty by si jinak musel bejt ve škole, že jo?”

„Jak jsi to uhodla?”

„Víš, v lidech jako jsi ty se dost vyznám, ale teď buď tak laskavej a nemluv. Chtěla bych si tohle dočíst.”

„Ano madam.” Hodila jsem poněm vražedný pohled a on sklopil zrak a já konečně začala číst. Takhle jsme strávili další dvě hodiny. Do té doby, než přišel Carlisle.

„Ahoj Bello, už se cítíš lépe?

„Ano, mnohem, takže už můžu jít domů?”

„Ještě ne, nejdřív tě musím vyšetřit. Dojdu si pro věci, ty se mezitím převlékni ano?”

„Dobře.” A odešel.

Chtěla jsem se začít převlíkat, ale vzpomněla jsem si na Emmetta. „Emmette, mohl by jsi odejít?”

„Mě si vůbec nevšímej, budu jak myška.“

„Emmette!!“

„No jo pořád. S tebou taky není žádná sranda.”

„Ty si blbec.“ Když za sebou zavřel dveře, začala jsem se rychle oblíkat. Ještě jsem si stáhla vlasy do culíku. Tohle všechno jsem stihla do pěti minut.

Někdo zaťukal na dveře. „Dále.“ Řekla jsem. Vešel Carlisle.

„Posaď se a dívej se na můj prst.“ Vytáhl takovou tu malou baterčičku a svítil mi s ní do očí. Když s vyšetřením skončil řekl. „Tak Bello, všechno je v pořádku, můžeš jít domů.“

„Dobře, děkuju a nashledanou.“

„Nashle.“

Vyšla jsem z nemocnice a namířila si to směrem k nám domů.

„Bello počkej…..“ Zavolal za mnou Emmett. „…..já tě mám přece odvést domů.“

„Nech to běžet Emmette, já domu dojdu sama. Nazdar.“ A vyšla jsem. To mě ale ještě vůbec nenapadlo, co mi Emm udělá.