Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota - Bonus 2)

28.01.2010 (21:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4097×

SAMOTA... Bonus: 2) Bella like a vampire

Nevím jestli se k tomu tenhle song hodí, ale dávám vám ho sem jen tak... zkuste si ho pustit. Já ho úplně nejvíc miluju.

POHLED SYDNEY:

„Sydney, můžeš mi to vůbec odpustit?“ ptala se mě Bella snad už po sté.

„Bello. Ještě jednou se mě na to zeptáš a zabiju tě.“ Byl to právě týden po té, co mi to Walter udělal a přesně týden po té, co záhadně zmizel z povrchu zemského. Když jsem o tom s Bellou mluvila, tvářila se zvláštně. Nechápu proč. Jako by něco věděla.

„Musím ti říct, že to snášíš mnohem lépe než já. Já se řezala a prakticky přestala žít. Jsi úžasná, že to dokážeš.“

„Bože, Bell. Nezapomeň, že ty jsi na to byla sama a že jsi na tom byla mnohem hůř než já a i přes to jsi dokonale hrála divadýlko, jako že se nic nestalo,“ sklopila oči do země. „A co Edward?“ zeptala jsem se jí. Okamžitě se rozzářila.

„Odjíždíme spolu za měsíc na Aljašku.“

„A co škola?“

„Asi ji na pár dní vynechám. Já už musím jít, stavíme se příští týden. Ahoj.“

„Ahoj.“

Bell za mnou opravdu chodila každý týden a každý týden se mi omlouvala. To mě štvalo, ale jinak jsem byla v pohodě. Jo, občas mám noční můry, ale jinak nic. Taky dotyky od kluků mi vadí, ale to snad přejde. Po dvouch týdnech mě pustili z nemocnice.

No a za další dva týdny jsem se dozvěděla, že jsem HIV pozitivní. To me zlomilo. Tři dny v kuse jsem jenom brečela, nespala jsem, nejedla. Mamka do mě občas nalila sklenici vody, ale jinak nic. Bella mě utěšovala, že je taky pozitivní, ale nezabíralo to. Až ten čtvrtý den jsem vylezla z pokoje.

Hned na to ale následovala další rána do zad, když jsem se dozvěděla, že Bella i s Edwardem zemřeli. Vybourali se v autě, když jeli na Aljašku. To ze mě udělalo trosku. Už toho na mě bylo moc.

Z tohohle hrozného přežívání mě vytáhl až David, který se přistěhoval do Port půl roku po Bellině smrti. Bohužel po dalším roku jsem z HIV pozitivní přešla na AIDS a zemřela jsem po půl roce. A hádejte na co. Na kašel.

POHLED BELLY:

„Cože?! Edwarde, řekni, že si ze mě děláš srandu. Prosím!“ hlesla jsem. Edward zakroutil hlavou. „Kdy?“

„Včera.“ Řekl a objal mě. Vzlykala jsem mu do ramene. Bože, hrozně ráda bych teď přivítala slzy. Bohužel, už se jich nikdy nedočkám. Edwardův dotyk mi teď nepřišel studený, už ne. A důvod? Jsem to co on. Upír. Nádherné stvoření bez duše. To říká Edward, ale nemá pravdu. Ano nádherní jsme a duše? Jestli ji Edward nemá, tak ať se na místě propadnu.

„Kdy bude mít pohřeb?“ zeptala jsem se ho a pomalu se od něj odtáhla.

„Pozítří ve Forks.“ Tázavě jsem se na něj podívala. „Sydney chtěla být pohřbená vedle tebe.“ Kdybych to potřebovala, tak bych nahlas vzdychla. Místo toho jsem si sedla na postel. Edward si sedl vedle mě a chytl mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stehně.

„Já… chtěla bych tam jet,“ zašeptala jsem a podívala se na mou lásku.

„Bello, nezapomeň, že nás tam mají za mrtvé, nesmí nás vidět.“ Smutně jsem se zatvářila.

„Edwarde, prosím!“ vpíjela jsem se mu do očí tak dlouho, dokud jeho pohled nezněžněl. Pak nemusel nic říkat. Jen jsem ho objala. „Dojdeme si ale nejdřív na lov, že?“ kývnul.

Z lovu jsme se vrátili v noci. Ukecala jsem Edwarda, že by jsme mohli z Denali – ano, bydleli jsme teď v Denali – vyjet hned, jak se vrátíme z lovu. Moc se mu to nelíbilo, ale nakonec jsem ho přesvědčila svým štěněčím pohledem a milionem polibků. To by jste nevěřili, jak může být upír – respektive Edward – lechtivý, hlavně na podbříšku.

Oba dva jsme se oblékli do černého.

Cesta do Forks trvala neuvěřitelně dlouho. Bylo mi hrozně. Ale dočkala jsem se a po ďábelské jízdě přes celou Kanadu, jsme dorazili do Forks okolo poledne. Přijeli jsme do domu, kde bydleli Cullenovi. Teď už samozřejmě ne. Přestěhovali se do Evropy. Nejdřív bydleli v Anglii, ale pak se přestěhovali do Ruska, kvůli Emmettovi. Prý je tam víc medvědů.

Vstoupili jsme dovnitř, vše pokrývala prostěradla a prostěradla zase pokrývala vrstva prachu. Okamžitě jsem zamířila do Edwardova pokoje. Stáhla jsem z jeho černé pohovky prostěradlo a lehla si na ni. Edward mě pozoroval. Po chvíli si sedl na pohovku vedle mě a chytil mou ruku.

V domě vládlo příjemné ticho, díky tomu jsme vydrželi nehýbat se až do setmění.

„Edwarde?“ prolomila jsem nádherné ticho.

„Ano, lásko?“ podíval se na mě hřejivým pohledem.

„Chci se tam jít podívat,“ řekla jsem.

„Ne. Víš co se stalo minule?!“ nebyl rád. Chtěla jsem se podívat na mou rodinu. Ne, Bello. Už to není tvá rodina. Opustila jsi je, už na ně nemáš nárok.

Když jsem se na ně byla podívat naposledy, tak mě Reneé málem zahlédla. Měla jsem to jen tak, tak. Ale hlavní důvod, proč jsem se tam chtěla kouknout, byl jiný. Chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem vidět svojí malou sestřičku, její dolíčky v tvářích, když se usmívala. Její malé ručičky, které měly potřebu něco brát do svého sevření. Mojí malou Destiny Isabellu Swanovou.

„Prosím, já už si dám pozor.“ Chvíli mě propaloval nešťastným pohledem a pak svou hlavu sklonil. „Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na tvář.

O malinkou chvíli později jsem utíkala hustým lesem. Kličkovala jsem mezi stromy, nasávala úžasný, čistý lesní vzduch. Během chvilky jsem stála u domu, kde jsem dřív bydlela. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru, který se v bytě rozléhal.

„Reneé, pojď už!“ zavolal Charlie a vzápětí se otevřely dveře od hlavního vchodu.

„Už jdu… takže, Katelin, kdyby se cokoliv dělo, zavolej mi, ano? Vrátíme se kolem desáté večer.“

„Jistě, paní Swanová.“

„Tak nashle. Ahoj, broučku… dáš mamince pusinku…“ ozvalo se tichounké mlasknutí, „… no ty jsi moje láska. Ahoj, holky, a nezlobte tu.“

„Nebojte, my to zvládneme, že Bell?“ Reneé si povzdychla a odešla. Cítila jsem Katelinu vůni, jak se i s ní line nahoru do druhého patra. Otevřely se dveře do pokoje.

„Tak, Bellinko, hezky hajej a nezlob, za hodinku ti přinesu přesnídávku.“ Na nic jsem nečekala, upíří rychlostí oběhla barák a skočila k oknu, které patřilo k mému bývalému pokoji. Zavřely se dveře a já skočila dovnitř. Ještě chvilinku jsem počkala, až teprve, když se dole pustila televize, jsem se pohnula.

Došla jsem k postýlce a jen Destiny pozorovala. Byla tu tma, jediné světlo, které ozařovalo pokoj přicházelo z pouličních lamp. Ale i tak jsem nádherně rozeznala každý její rys.

Najednou se na mě podívala, chvilinku si mě prohlížela, pak se usmála, natáhla ke mně ručičku a zažvatlala.

„Papu?“ a zasmála se. Moje mrtvé srdce znovu ožilo. Měla nádherné hnědé kudrnaté vlásky. Kdybych mohla brečet, brečela bych. Oči mě neuvěřitelně pálily.

„Destiny!“ zašeptala jsem. Ona se znovu zasmála a tentokrát ke mně natáhla i druhou ručičku. Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem se rozhoupala a vzala ji do náruče. Zalil mě pocit štěstí. Slyšela jsem její srdíčko bít, její vyrovnaný dech. Ale nejvíc mě udivilo to, že mě její krev vůbec nelákala, ani trošičku. Ba naopak, jen za pomyšlení, že bych jí mohla ublížit, bych si nafackovala.

V ručičce měla dřevěného koníka, trochu ho zvedla nahoru a druhou rukou ho prozkoumávala. Při tom žvatlala nesmyslná slova. Fascinovaně jsem ji pozorovala. Je možné, že mě přeměna v upíra tak změnila? Ta stará Bella, ta divoška, to ďábelské a zlomené stvoření nikdy nepomyslelo na to, že by mělo mít dítě. Ale já, ta současná Bella, bycg ho chtěla víc, než cokoliv jiného na světě. Zabíjela bych pro něj.

Najednou mě něco bouchlo do čela, ani to tak nebolelo. Koukla jsem se na Destiny, která držela koníka u mého čela. Začala jsem se smát. Bohužel moc nahlas, takže mě Katelin musela zákonitě slyšet. A taky že jo, její vůně se blížila k nám.

Teda, musím uznat, že vůbec nevoněla špatně. Naopak, její krev mě lákala. A do prdele, už je to tady zas. Musím rychle pryč, než jí ublížím.

Dala jsem Destiny pusinku na čelo a položila ji do postýlky. Já sama jsem měla asi ještě pět vteřin na to se schovat, což pro mě nebyl problém. Upíří rychlostí jsem vyskočila z okna a dopadla na zem.

Zaběhla jsem do lesa a jen tak se procházela. Přišla jsem na jedno místo, které mi bylo hrozně povědomé.

„Kdy já jsem tu byla?“ ptala jsem se sama sebe a pořádně si prostor prohlížela. No určitě jsem zde byla za lidského života. Pořádně jsem si zašmátrala v paměti.

A sakra! Jako bleskem se mi vybavila noc. Ta děsivá noc plná bolesti a strachu. Myslela jsem, že to bude vzpomínka jako každá jiná z lidského života. Matná a nezáživná, ale tahle? Tahle byla až moc reálná, bylo to tak živé a nejhorší bylo, že nešla zastavit. Byla tam jedna výjimka, já nebyla ta, co utíkala. Já tam jen stála a pozorovala celý hrůzostrašný děj.

Viděla jsem, jak ten hajzl, Walter, mě narazil na strom. Najednou mě zabolely záda. Cítila jsem vztek a strach. Dívka, já, ho kopla do koulí, cítila jsem, jak mé srdce ožívá, buší jako splašené. Musela jsem rychle dýchat. Chtěla jsem se pohnout, utéct odtud, ale nešlo to. Moje končetiny mě neposlouchaly. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo nečinně přihlížet a trpět.

Dívka utíkala a když byla u mě, tak ji Walter chytil a svalil na zem. Ten náraz otřásl celým jejím tělem. Dost to bolelo. Jako bych byla zase člověk, všechno jsem cítila stejně. Teď mi všechno došlo. Takže to znásilnění prožiju znova? Ucítím všechny jeho surové dotyky a slizké polibky, které plenily mé tělo?

Ne! Ne! To nechci! To… to nejde!

No tak se hni. Pohni tím svým tvrdým a chladným tělem! Prosím! Prosím! Uteč!

Má duše, pokud nějakou mám, byla hysterická a hlavně zoufalá. Tělo se ani nepohnulo, hlas ve mně řval, ale ruce a nohy byly jak kámen, mrtvé a ledové.

Ucítila jsem, jak mi tečou slzy po tváři.

Opět jsem vrátila pozornost na děj. Cítila jsem, že ale nejsem jediná, kdo ho vidí. Byl tu ještě někdo jiný.

Dívka se bránila, kopala okolo sebe. Ale bylo jí to prd platné. Ucítila jsem hroznou bolest tam dole, když do ní poprvé vnikl. A pak znovu a znovu po každém přírazu.

Prosím, ať už to skoční. Prosím! Prosím! Bolest se stupňovala a stupňovala. A hlas ve mně stále neutichal. Křičel jako smyslů zbavený.

Když v tom, jako by se nic nestalo, vše skončilo. Bolest, křik, úchyl i dívka byli pryč. Mé srdce znovu zemřelo. A já se mohla konečně hýbat. Má ruka okamžitě vystřelila k očím. Byly mokré od slz. Mně opravdu tekly slzy? Podívala jsem se na prst, třpytil se od ní, od té jedné malé slzičky. Začala jsem vzlykat.

„Bello!“ zašeptal někdo. Prudce jsem se na něj podívala. Edward!

„Ne!“ zanaříkala jsem. To ne! Nešťastně jsem zakroutila hlavou. Prosím, řekněte mi někdo, že to neviděl. Znovu jsem se na něj podívala. V jeho očích se odrážela bolest, lítost a strach. On vše viděl, viděl… bože můj!

„Ne!“ zanaříkala jsem o něco hlasitěji. Musela jsem pryč. Pryč odtud. Pryč od něj. Pryč od Edwarda. Rozeběhla jsem se a běžela co nejrychleji jsem mohla. Chtěla jsem být sama. Cítit tu příjemnou samotu, které jsem si za mého života užila až, až.

„Bello, stůj!“ křičel Edward. Běžel za mnou. Nevím proč, ale dostala jsem hrozný vztek. Vztek na Waltera, vztek na celý svět. Když mě někdo srazil k zemi. Aniž bych se podívala, kdo to byl, jsem do něj začala bušit. Bezhlavě jsem do něj mlátila a vybíjela si tak zlobu, nahromaděnou v celém mém těle.

„Bello, přestaň!“ říkal mi, ani nevím kdo. Zapomněla jsem na Edwarda, zapomněla jsem na naši lásku. Teď pro mě existoval jen vztek, který se nehodlal vlády nad mým tělem vzdát.

Zoufalost ve mně rostla a já bušila a bušila, až jsem se Edwardovi s hysterickým vzlykáním svalila do náruče. Poprvé za dobu mého upírství jsem ucítila únavu.

„Proč? Proč já?!... Edwarde… prosím, uděláš pro mě něco?“ říkala jsem mezi vzlyky páté přes deváté.

„Všechno, úplně všechno, co budeš chtít,“ šeptal a při tom mě líbal na čelo.

„Zabij mě!“ zavrčela jsem. „Zabij!“ Edward ztuhl. Po chvíli promluvil.

„Pamatuješ? Už si mě o to jednou žádala,“ snažil se odvést pozornost. „A jako tenkrát odpovím i dnes ne.“ Víc mě zmáčkl v sevření. „My to spolu zvládneme, Bell, uvidíš.“

A tak mi nezbylo nic jiného, než doufat, že bolest a zoufalství ustoupí a já budu s Edwardem žít šťastně až na věky.

Musím uznat, že moc šancí jsem našemu vztahu nedávala. Poslední dobu jsem byla nespolečenská a vyhýbala jsem se jakýmkoliv děsivým a smutným vzpomínkám. Přišli jsme totiž na to, že ukazovat vzpomínky je můj dar. Vidět je mohl kdokoliv. Mělo to ale své mínus, když to na mě přišlo, nemohla jsem to zastavit a ani jsem netušila, jaké podněty potřebuji k tomu, aby se mi nějaká myšlenka přehrála. Respektive jsem byla otrokem svého daru.

Nakonec jsem se ale naučila svůj dar ovládat, dokonce i mé emoce se zklidnily a já zůstala s Edwardem.