Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - část 1.

05.04.2010 (15:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3648×

Šance pro Rosie

Cesta do školy bývá nuda. Je to vždy jen povinnost dopravit se co nejvíc lidsky na místo, na které se nikomu příliš nechce. Ale tentokrát to mělo být zajímavější.

Medvídkův jeep byl na pravidelné prohlídce. Jako vždycky, Emm kategoricky odmítal jet v holčičím autě. Nejprve jsem mu domlouvala po dobrém, pak jsem plakala, vztekala jsem se a nakonec ho i prohlásila za nezodpovědné, malé dítě! Ale tentokrát nezabralo ani tohle. On prostě mým, Aliciným, natož pak Edovým autem nepojede!

Carlisle musel do práce už dřív, takže nezbyla jiná šance, než jít pěšky. Pojali jsme to jako zajímavé zpestření.

Zrovna jsme s Alice diskutovali o botkách, které měla Angelina Jolie na Oscarech. Naše drahé polovičky to nechápaly. Jazz občas něco prohodil na náš účet a Emm se tomu pak pěknou dobu řehtal. Za námi se coural Edvard, myšlenkami někde u tý svý Bellinky. Okolí jsme příliš pozornosti nevěnovali. Možná, kdybych koukala trochu víc před sebe, nic z toho by se nestalo.

Před námi se totiž začala rýsovat základní škola. Nikdy jsem si jí pořádně nevšimla. Snad jen, když Emm pouštěl skupinky dětiček na přechodu. Ale ne všichni řidiči jsou tak ohleduplní. Třeba ten, co nás právě minul, jel jako prase.

V tu chvíli se odehrálo hned několik důležitých rozhodnutí. Řidič se rozhodl ignorovat přechod. Tři prvňáčci se rozhodli přejít bez rozhlédnutí. Ten NĚKDO (pokud existuje) se rozhodl pro nehodu. A především, Emmett se rozhodl tomu zabránit.

Narozdíl od nás ostatních si dětí v nebezpečné situaci všiml. V jednu chvíli se smál s Jazzem a náhle tam nebyl. Vzápětí uklidňoval vyděšené děti v bezpečí chodníku. Rozutekli jsme se za ním. Alice se pustila do sprdávání řidiče. Jazz jí dělal sekundanta. Eda jako vždycky nechápal.

Já vlastně taky moc ne. Dívala jsme se na svého, jindy tak dětinského manžela, jak utěšuje ubrečenou holčičku a se vší zodpovědností vysvětluje chlapcům, že se příště musí rozhlédnout.

„A, strejdo Emmette,“ povídá ta holčička, co jí láskyplně hladil po hnědých vláskách, „kdo je tamta krásná paní?“  Ukázala na mě prstíkem.

„To,“ povídá medvídek a vzal mě za ruku, „je teta Rose.“

Usmála jsem se na holčičku a popošla k ní blíž.

„Ahoj. Jak se jmenuješ ty?“

„Lucy,“ pípla holčička.

„Ahoj Lucy.“ Utřela jsem jí slzičky.

Byla roztomilá. Emm jí vzal na ruku a udělal na ní legrační obličej. Holčička se uchichtla a plácla ho do kšiltu. Usmívala jsem se, ale uvnitř mě něco ukrutně svíralo.

„Tak my budeme muset jít,“ vydrala jsem ze sebe. Už to nešlo vydržet.

Oba dva, ti andílci, se na mě podívali jako na paní učitelku. Emm jí položil znovu na zem.

„Tak ahoj, princezno.“

„Ahoj strejdo Emme, ahoj teto Rose.“ Zamávala na mě holčička a utíkala za spolužáky.

Mávla jsem zpátky a chtěla jít rychle pryč. Emm byl ale šťastný. Chytil mě kolem pasu a dal mi veselou pusu.

„Byl bys vážně supr táta!“ zašvitořila Alice.

Pokračovali jsme dál. Byla jsem asi jediná, kdo neměl z té příhody dobrou náladu. Až na Edu, ale ten má depku pořád. Alicina poslední věta mi vrtala hlavou celý den. Byl by, ale nebude. Ten fakt mě někde pomalu ale velmi bolestivě spaloval. Nebude, nebude kvůli mě.

Byl jen jediný způsob, jak to dostat z hlavy – koupel. Půl hodiny naložená ve voňavé vodě, umytá hlava a samozřejmě nalakované nehty. Při tom ztratíte všechny tíživé myšlenky.

Zrovna jsem se pracně snažila vytvořit na palci u nohy srdíčko s našimi iniciály, když se ozvalo: „Hrozinko!“

Věděla jsem absolutně přesně, co přijde. Méďa vtrhne do koupelny jako… no jako medvěd. Já se hrozně leknu. Štěteček mi vyskočí z prstů a ze srdíčka bude šmouhanec. Prozřetelně jsem zavřela lak, ale moc mi to nepomohlo.

Stalo se přesně to, co jsem předpokládala. Až na to, že mě rovnou chytil kolem pasu. Takže jsem neudržela stabilitu a žuchla do ještě plné vany. Nebylo tedy jen po srdíčku, ale i po nových šatech.

„Ty idiote,“ rozkřičela jsem se, „to vážně nemáš v tý svý bedně ani trochu mozku?“

Byla jsem celá mokrá a nepříčetně rozzuřená! Začala jsem se okamžitě sušit. Trvalo mi několik sekund, než jsem si všimla, že Emm ještě pořád stojí ve dveřích. Měl výraz psa, kterého jste potrestali za to, že vám přinesl místo klacku králíka. Nerozuměl mi. Otočil se a naštvaně odešel.

Byla jsem vzteky bez sebe. Usušila jsem se, domalovala srdíčko a taky se během té doby zase uklidnila. Došlo mi, že jsem to přehnala. Pomalu jsem nakoukla do našeho pokoje. Emm seděl v křesle a čučel na fotbal.

„Medvídku, promiň. Já jsem nechtěla.“ Smířlivě jsem ho objala kolem ramen, ale jeho to neobměkčilo.

„Ty nikdy nechceš, ale vždycky to uděláš,“ řekl a odešel.

Sesunula jsem se na postel. Hlava mi spadla do dlaní. Bylo mi do breku. Emm by možná byl báječný otec, ale já bych byla hrozná máma. Vždyť já jsem i mizerná manželka. Poprvé za ty roky mi bylo líto, že nemůžu brečet. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla a nenáviděla jsem se. Pak někdo taktně zaklepal na dveře. Byl to Edward.

„Rosalie, nechci rušit, jen že Emmett šel k útesům. Snažil jsem se ho zastavit, ale…“ nedořekl větu. Jen si poklepal na zpřelámanou nohu.

Nemusel to dokončovat. Něco ve mně okamžitě pochopilo, co chce Emmett dělat u útesů. Tělem mi proběhl takový pocit, jaký už jsem velmi dlouho nezažila. Jako silný elektrický proud mi proletěl od prstů nohou až po týl hlavy. Způsobil, že jsem se prudce narovnala a zbystřila. Byl to strach! Strach o někoho Vám velmi drahého. Naposledy jsem ho cítila, když šel po Emmovi ten medvěd. A teď byl zase v ohrožení. Nejprve mi ten pocit ochromil ruce, zmátl hlavu a nakonec zaplnil srdce.

V neskutečné panice jsem se vyřítila z domu a letěla k útesům. Zastavila jsem se až u nich.  Emmet seděl na úplném okraji a mával nohama. Jacob a ostatní vlkodlaci zřejmě tvrdě spali anebo se nás z nějakého důvodu rozhodli nechat na pokoji. Přesto tu ale byl ten pocit. Hrozivý, nekontrolovatelný a především tak lidský strach. Pomalu jsem k němu došla jako ke spícímu dítěti.

„Emmette?“ špitla jsem.

Otočil ke mně hlavu. „Rosalie?“

Díval se na mně jako štěně, co ho odvedli od mámy. Strach se změnil v něco jiného. Nedokáži to popsat, ale moje ruce se přestaly nekontrolovatelně třást. Místo toho mi něco sevřelo srdce a vehnalo slzy do očí. Doopravdy.

„Rosie, ty brečíš!“ Emmett se okamžitě zvedl a utíral mi slzu, která stékala po mé upíří tváři.

„Emmette, promiň!“ Chytla jsem ho kolem krku a rozbrečela se jako malá holka. Takhle jsem brečela naposledy TU noc. Ale to bylo bolestí. Teď směsicí strachu, štěstí a zmatení.

„Nesmíš mi tohle dělat! Nesmíš mizet pryč a chtít si něco udělat. Nesmí se ti nic stát!“

Hladil mě po vlasech a konejšil. „Ale no tak, mě se přece nemůže nic stát.“

„To já vím, ale stejně se bojím.“

Slzy přestaly téct. Strach ustal, jako když utne. Držel mě v náručí a já ani nedutala. Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Necítila jsem ale už nic zvláštního. Zase jsem byla upír.

„Tys vážně brečela. Jak je to možný? My přece nebrečíme.“ Díval se na mě jako na biologický unikát.

„Když já jsem se tak bála,“ snažila jsem se o vysvětlení, ale sama jsem to nechápala.

„Vůbec tomu nerozumím,“ přiznala jsem a zmateně si sedla na útes, jako prve Emm.

„Promiň. Já tě nechtěl rozplakat,“ řekl a dřepl si vedle mě. „Jen jsem byl tak naštvanej. Vážně jsem měl chuť něco si udělat, aby sis mě začala vážit. Promiň.“

„Ale ty za to nemůžeš. Já se chovala jako pěkná hysterka. Jen kvůli srdíčku. Jsem hrozná kráva.“ snažila jsem se omluvit, ale on se nedal. Jako bych za to podle něj vůbec nemohla.

„Ty nejsi kráva! Já se choval jako malý pako. Jsem pořád strašně nezodpovědnej blbec.“

„To teda nejsi!“ Nasadila jsem hádavý tón.

On se posadil do útočné pozice. Pak nám oběma došlo, o co se chceme hádat. Začali jsme se smát. Nic jiného se ani dělat nedalo.

S ironií v hlase mi posměšně řekl: „Jasně, jsi strááášná kráva.“

„Jo. A ty nespolehlivý idiot.“ Zasmála jsem se a šťouchla ho do břicha.

Začali jsme se pošťuchovat, až mě svalil na záda. Zastavila jsem ho rukou jen pár centimetrů nade mnou. Jeho oči mi přišly jako to nejdražší zlato na celém světě. Zaplavila mě neskutečně čistá láska k němu. Byla jsem si absolutně jistá tím, co jsem řekla:

„Miluju tě, medvídku.“

Usmál se na mě jako na tu malou holčičku u školy.

„Hrozně tě miluju, hrozinko. Tááákhle moc!“

Na důkaz své lásky mě div nerozmačkal. Políbila jsem ho. Mé tělo už se zase vůbec neovládalo. Dnes již potřetí. Tentokrát jsem měla srdce jako v ohni a celé hejno nádherných motýlů v břiše.

Všechno, co se dál přihodilo, byla tak neskutečně krásné, že se to slovy nedá popsat. Ležela jsem na studené zemi, ale bylo mi to jedno. Byla jsem plná Emmetta Cullena a nechtěla jsem, aby odešel ani kousíček z něj.

Měl hlavu položenou na mém břiše. Hrála jsem si s jeho vlasy. Smál se. Věděla jsem, že mi ho nikdo nemůže vzít. Ten pocit se mi líbil. Náhle mě napadlo, jaké by to bylo, kdybychom takhle leželi tři. Nebyla jsem z té představy smutná jako vždy před tím. Tentokrát se to nezdálo nesplnitelným snem. Byla to spíš možná budoucnost.

Zaplavila mě naděje. Dnes se toho přece stalo už tolik. Měla jsem strach, brečela jsem a teď doopravdy milovala. Co když přece jen?

Nestihla jsem už dojít k rozumnému názoru, že je to hloupost. Dokonce jsem už ani nestihla zjistit, že Emm má zavřené oči a nedýchá. Dříve, než se to mohlo stát, jsem usnula.

Shrnutí    Část 2.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - část 1.: