Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Schnívání - 19. kapitola

02.11.2010 (12:30) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1378×

19. kapitola - zbouchnutá

Nika jsme museli vynést z „hradu” na rukou, protože se pořád vracel zpět se slovy: „Co to děláte? Nechte mě! Tady je ta párty a Dj Těsto a já tam chci!”

Cesta na letiště, která normálně trvala dvacet minut, nám zabrala celé odpoledne. Unaveně jsem se zhroutila do sedadla v letištní hale. Nike už konečně přestal vyšilovat a také se v klidu posadil.

„Páni, já mám hlad,” vzdychla jsem a zakručelo mi hlasitě v žaludku. Ekvádor vystřelil na nohy.

„Já ti pro něco dojdu.” A byl pryč. Bezmyšlenkovitě jsem hleděla do prázdna a najednou Nike promluvil: „Hele, Ekvádor si tady nechal telefon. Zavolám mu.” Vytáhl svého mobila z kapsy a vytočil jeho číslo. Ekvádorův mobil okamžitě začal jezdit po stole s hlasitým vyzváněním: „I´m barbie girl, I live in barbie world. It´s fantastic be a plastic…” Vykuleně jsem poslouchala jeho „úchvatné” vyzvánění a začala pochybovat o jeho orientaci, když Nike udělal památnou a pro něho úplně normální věc. Popadl telefon, který patřil Ekvádorovi a přiložil si ho k druhému uchu.

„Nazdar, Ekvádore. Nechal sis tu telefon, tak si pro něj přijď, kdyby ti náhodou někdo volal. Zatím čau, Nike.” A položil oba telefony na stůl, zářivě se usmál a vyhlížel Ekvádora. Vyvalila jsem oči a hlasitě vzdychla. Po dnešku jsem už neměla sílu něco takového komentovat, i když bych ho nejraději propleskla. Vůbec jsem nechápala, jak může být někdo takhle mimo.

Asi po hodině přišel Ekvádor, v rukou držel obrovskou kupu jídla a usmíval se na mě jako měsíček na hnoji.

„To je dost, že jdeš!” vyjekl Nike a narovnal se.

„No jo, byla tam fronta. Hele, můj telefon. Já jsem si myslel, že jsem ho ztratil!” Práskl se do hlavy a přitom upustil všechno to nádherně vonící jídlo na zem. Z hrůzou jsem sledovala tu spoušť. Měla jsem po jídle.

„Ups,” zakřenil se.

„Vždyť jsem ti volal, že jsi ho tady nechal!” řekl Nike a nevěřícně zakroutil hlavou.

„To je normálně za trest bejt tady s těma bláznama,” zamumlal si pod vousy a zhroutil se do sedadla. Ekvádor se na Nika vykuleně zadíval, pak sjel pohledem ke mně. Jen jsem mávla rukou, protože to nemělo cenu řešit. 


---


Domů jsme dorazili až druhý den ráno, jelikož Nika zatkla letištní policie. Ten magor se snažil propašovat židli, na které se mu prý hrozně dobře sedělo. Naštěstí jsme je s Ekvádorem přesvědčily, že je Nike mentálně postižený. No, ani jsme je moc přesvědčovat nemuseli. Stačilo, když se Nike postavil a chtěl jim utéct. Samozřejmě se díky jeho poruše svalil po několika krocích na zem. Pak otevřel pusu a začal vypouštět úplné nesmysly, takže jim to bylo jasné.

Doma na mě čekal táta s Rencismé. Prozatím bydlela u nás, jelikož neměla kam jít. Bezvládně jsem se svalila na zem v mém pokoji a okamžitě usnula.

Ráno jsem se probudila, po hrozně dlouhé době, do růžova vyspalá. Seběhla jsem schody a vyluxovala skoro celou ledničku, protože jsem měla ukrutný hlad. Pak jsem se rozvalila na gauč a sledovala moji oblíbenou telenovelu Esmeraldu. Když v tom někdo zazvonil.

„Jká tam sočím!” křikla Rencismé. Zavrtala jsme se znovu do sedačky a dívala se dál a v tom jsem zaslechla Ekvádora.

„Ahoj, lásko,” zapředl a pak nastalo ticho, které narušovaly jen nějaké podivné mlaskavé zvuky. Zvědavě jsem se zvedla a šla se podívat, co je způsobovalo a zůstala jsem stát jako přimražená. Ekvádor se vášnivě líbal s Rencismé.

„Co to je?!!” zařvala jsem. Zbrkle sebou oba trhli a vzhlédli ke mně. Rencismé se na mě omluvně usmála a Ekvádor vytřeštil oči.

„Billo, já… já,” nervózně těkal pohledem po místnosti a snažil se z toho nějak vykroutit.

„Ty co?!” zaječela jsem a vydala se rázně k němu.

„Dávej bacha, abys nedostala infarkt! Jsi úplně rudá jako uvařený rak a na čele ti pulsuje modrá žíla, ale jinak jsi naprosto rozkošná, lásko!” vyjekl a vzal nohy na ramena, ale neměl šanci. Čapla jsem ho za límec a přitáhla si ho k sobě.

„Rozkošná? Ty prasáku jeden! To ti to nestačilo jednou?” zacloumala jsem s ním tak zuřivě, div jsem z něho nevymámila duši.

„Já za to nemůžu! Nemáte vypadat stejně! A vůbec, co tady dělá? Kdyby tady nebydlela, tak se to nestane!” zajíkl se a já ho pustila, protože měl naprostou pravdu, ale stejně mě to štvalo.

„Billo, omlouvám se a přísahám, že se to nikdy nebude opakovat!” Oblízl si dva prsty v závazném gestu a zamumlal: „Musím si na ní udělat znamení.”

„Cože?” zeptala jsem se a nemohla uvěřit tomu, co jsem slyšela.

„Co?” zopakoval a nechápavě se na mě zadíval.

„Co jsi to právě řekl?” vyštěkla jsem s přimhouřenýma očima.

„Přísahal jsem, že…”

„Ne, to nemyslím. Co jsi to říkal po tom?!” přerušila jsem ho.

„Nic,” dušoval se a lísal se ke mně.

„Vážně nic? Ani to, že si na mě musíš udělat znamení?!” zasyčela jsem a založila si ruce na prsou.

„Sakra!” zaúpěl a flákl se do hlavy, „takže měli pravdu. Seš jasnovidka!” dodal a vypadal při tom, jako by měl nastat konec světa.

„Já ti dám jasnovidku! Slyšela jsem, jak jsi to říkal a pohybovaly se ti při tom rty, tak ze mě, laskavě, nedělej blázna!” vypravila jsem ze sebe nepříčetně.

„Ou!” vykvíkl, „to jsem ale blbec!” Rychle ke mně přiskočil, jelikož si všiml, že se nadechuji, abych mu řádně vynadala, a přitiskl své rty na mé a tím mě umlčel. Celé mé tělo zrosolovatělo, hlava se mi zatočila. Jak on to jenom dělá? Projelo mi hlavou.


---


Další dny jsem myslela, že ho zabiju. V každém nestřeženém okamžiku si mě značkoval. Buď mi na záda nalepil papír, který hlásal: „Tohle je Billa!” A nebo mi udělal čárku lihovkou na obličej.

Jednoho dne, když u nás spal, jsem se ráno probudila a když sem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem myslela, že to se mnou sekne. On mi oholil jedno obočí! Měl jediný štěstí, že se vypařil, jinak bych z něho vymlátila duši. Vypadala jsem opravdu nádherně.

Sedla jsem si na postel a vymýšlela, jak se mu pomstím, když jsem se zasekla pohledem na poličce, kde na mě vesele vyhlížely tampóny, které pokrývala obrovská vrstva prachu, jelikož jsem měla už měsíc zpoždění!!! Vyletěla jsem na nohy a začala zběsile lítat po pokoji.

Ne, to není možný! Nemůžu být v tom, vždyť jsem ještě s nikým nespala!

A v tom se mi vybavila ta noc, kdy jsem byla totálně zťatá a nepamatuji si z ní absolutně nic. Ekvádor se dušoval, že se mnou nic neměl a já jsem ho ještě litovala, když jsem na něj vyletěla a on mě přesvědčoval, že se na mě celou noc „jen díval”!

„Ten syčák!” Napruženě jsem seběhla schody a chtěla se vydat k němu domů, ale měla jsem štěstí, protože stál před naším barákem. Kouzelně se usmál a zamával na mě. Přiběhla jsem k němu a z hluboka se nadechla.

„Ehm, Ekvádore, mám zpoždění,” vysoukala jsem ze sebe. Vztek jsem si nechávala až na později. Nejdřív jsem to z něj chtěla v klidu dostat. Podíval se na hodinky a zakroutil hlavou.

„Půl minuty, ale to je v pohodě,” mávl rukou. Protočila jsem oči. „Nemyslím tohle zpoždění, ale tohle,” ukázala jsem si na břicho a upírala na něj pohled, kterým jsem mu říkala: „Jsem těhotná!”

„Cože?” vykulil oči, „a jak dlouho?” zajíkl se.

„No, už měsíc,” pípla jsem.

„Mě-síc?” vykřikl vyděšeně, „a to ti ještě nepraskly střeva? Pane bože, musíme rychle k mýmu tátovi, on ti dá nějaký projímadlo!” No ano, samozřejmě, že to nepochopil. Nechápavě jsem se na něho vyvalila oči.

„Ty blázne jeden! Nedostala jsem měsíčky, chápeš?!” zařvala jsem už naprosto vyřízená. Vážně nechápu, co mě k němu tak táhne. Nejdřív vykulil oči, div mu nevypadly z důlků a pak začal ustupovat.

„Hm, já už musím domů,” hlesl.

„Tak na to zapomeň, kamaráde. Nikam nejdeš!” Popadla jsem ho za ruku a přitáhla si ho k sobě.

„Teď mi řekneš, jak to doopravdy bylo ten večer!”

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 19. kapitola: