Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Second love - 2. kapitola

18.12.2011 (18:30) • Teerkaa98 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1687×

Znovu jsem zalistovala a hledala něco už z mého upírského života. Nakonec jsem objevila něco, na co nikdy nezapomenu…

5. 6. 2010

Otevřela jsem dveře na terasu a trochu usrkla ledového pití, které bylo v tom parném létu celkem úleva. Už žádné deštivé Forks, teď je to stále teplé Španělsko. Nasadila jsem si brýle na oči a ulehla do lehátka. Pití jsem položila na zem a otevřela moji oblíbenou knížku. Na větrné hůrce.

I tahle knížka mi je připomíná, ale kvůli Damonovi na sobě nedávám nic znát. Občas na mě padne smutek, ale už ne zoufalství, to je už dávno za mnou. Už nikdy nebudu ten slabý, křehký a naivní člověk. Teď jsem sebevědomá, mocná a především šťastná upírka. Zní to přímo fantasticky a vůbec si nepřipadám bez duše, jak tvrdil Edward. Je to úžasné, jak už vyslovit nebo jen pomyslet na něm nebolí tak jako dřív.

No, ale zpátky k tomu hlavnímu. Ležela jsem tam a četla si, no, spíš jsem si to přeříkávala, četla jsem to už tolikrát. Najednou nějaký ošklivý mrak přikryl slunce. To je divný, když jsem si lehala, na obloze nebyl jediný mráček. Naštvaně jsem sundala brýle a chystala se nadávat na ty mraky, jsem uviděla, že žádný mrak, ale Damon.

Tvářil nervózně. Počkat Damon a nervózní, to zní jako špatný vtip. Ten věčný pohodář, který si dělá srandu ze všeho a všech a nic ho nikdy nerozhází? To mě trochu vyděsilo. Sundala jsem si brýle, podívala se mu do očí a v řeči jsem ho předběhla.

„Stalo se něco, tváříš se ustaraně, což nebývá zvykem.“

„Ne nic, nemůžu být chvíli vážný?“ zeptal se a pokusil se o úsměv, vyšel z toho škleb, zrovna ne moc hezký.

„Ty? Ty nikdy,“ odpověděla jsem mu.

Dělal, že to neslyšel, prostě jen rukou zašmátral v kapse, pak se dvakrát zhluboka nadechl a sedl si vedle mě. Začínám mít o něj strach, může být upír nemocný? Musím se ho pak zeptat.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Skousl si nervózně rty.

„Jasně, na cokoliv,“ Usmála jsem se, ale nevím, jak to dopadlo, protože jsem byla nervózní, co se děje.

Vytáhl z kapsy takovou malou krabičku, která nápadně něco připomínala. Pak si klekl na jedno koleno a ve mně byste se krve nedořezali. Projel mnou šok a já zkameněla. Asi jsem mu nepřidala na odvaze, protože na moment zaváhal. Snažila jsem se ho povzbudit alespoň úsměvem, ale nešlo to. Mé mimické svaly vypověděly kontrolu stejně jako celé mé tělo.

„Bello, nikdy jsem se na nic takového neptal, takže nevím, co říct, ale doufám, že to, co jsem si připravil, bude stačit,“ na chvíli se odmlčel a pokračoval, „Isabello Swan, díky tobě jsem se stal lepším upírem, už nejsem ten děvkař, jen s tebou se cítím šťastný. Když nejsem s tebou, cítím, že mi něco chybí a nechci už tenhle pocit nikdy zažít, proto se tě ptám, vezmeš si mě?“ Otevřel krabičku, ve které se zableskl nádherný prsten.

Chtěla jsem vykřiknout an,o nebo se alespoň se pohnout. Ale nemohla jsem, všechno kolem mě začalo mizet, zůstal jen Damon, který oddaně ještě klečel na zemi. Pak jako by někdo dal elektrický šok a já se probrala z transu.

„Ano, určitě, jo!“ pištěla jsem jako malá a skočila mu připravené náruče.

I se mnou se postavil a párkrát se zatočil, pak mě postavila znovu na zem a nasadil mi prstýnek.

Takové hezké chvíle se už nevrátí. Letmo jsem si povzdechla, když jsem si vzpomněla, jaká honička nastala při přípravě svatby. Pozvánky, seznam hostů, jídlo, místo, hudba, šaty, líbánky a další miliony věcí. To nepočítám ty dlouhé, probdělé noci nebo ty nervy, které jsem přitom ztratila. Už bych ty přípravy nechtěla zažít, ale samotný obřad byl… nepopsatelný!

Chvilku jsem listovala a zjistila, že jsem tuhle část nezapsala. Asi jsem to nestihla před svatbou a po líbánkách jsem na to zapomněla. No nevadí, ale už musím jít. Za chvilku odjíždíme. Vzala jsem deník a hodila ho do tašky a seběhla schody. Damon čekal u auta.

„No konečně, už jsem myslel, že jsi tam přimrzla.“

„Něco jsem si četla,“ odpověděla jsem.

„Skvělý, ale už musíme jet.“

„No jo, ty se do té Anglie nějak hrneš. Já myslela, že máš radši teplé státy.“

„Mám, ale změna neuškodí,“ vysvětloval.

Už jsem nic neodpověděla a on vyjel, směr deštivou Anglii. Trochu jako Forks, ale větší. To mi připomíná, že bych měla zavolat Charliemu. Vytáhla jsem mobil. Zadala jsem Charlieho číslo. Sotva to třikrát píplo a už se ozval jeho hlas.

„Ahoj, zlatíčko, nevoláš zrovna vhod,“přerušil mě.

„Děje se něco? Neboj, nebudu zdržovat, ale jen jsem ti chtěla říct, že se stěhujeme do Anglie.“

„Dobře, ale na Vánoce přijedete?“ zeptal se.

„Přijedete? Ona někoho má?“

Zaslechla jsem hlas, který stál kousek od Charlieho. Trochu mě to vyděsilo, jak to mohl slyšet?

„Charlie, ty tam někoho máš?“

„Jo nezvaná návštěva. Už musím končit. Měj se a uvidíme se na Vánoce,“ rychle se rozloučil a položil mi to, aniž by počkal na mou odpověď.

Překvapeně jsem se podívala na Damona, který se tvářil také překvapeně. Tohle mi Charlie ještě nikdy neudělal. Rychle jsem vytočila jeho číslo, ale byl nedostupný.

„Co to do něj vjelo?“ zeptala jsem se překvapeně.

Místo odpovědi se mi dostalo jen pokývání ramen. Zkusila jsem to ještě dvakrát, ale se stejným výsledkem. Nakonec jsem to vzdala a doufala, že mi zavolá, až bude moci.

„Neboj, je v pořádku, co by se mu mohlo stát? Zvlášť jestli jsi ty po něm,“ uklidňoval mě.

„To moc nechápu,“ přiznala jsem.

„Jestli ty jsi po něm, tak je asi dost silný a statečný. Bells, chodila si se dvěma upíry a tvůj nejlepší kamarád byl měnič, to vyžaduje nějakou odvahu,“ vysvětloval.

„Když myslíš.“

Opřela jsem se spánkem o příjemně chladivé sklo okénka. Nevím, co se stalo, ale po chvíli jsem usnula. Z příjemného snění mě vytrhl dotěrný vyzváněcí tón mobilu. Promnula jsem si oči a podívala se na display.

„Charlie,“ zašeptala jsem spíše pro sebe, ale myslím, že Damon to slyšel.

S nadějí jsem se nejdřív podívala na Damona a pak na mobil. Zvedla jsem ho a chtěla jsem začít mluvit a různě se vyptávat, ale z druhé strany se ozvalo.

„Bello?“

Ale nebyl to Charlieho lehce ochraptělý a už ne příliš mladý hlas. Tenhle byl milý, jemný jako samet a zněl jako ta nejúžasnější zvonkohra. Někoho mi to připomínalo.

„Kdo volá a kde Charlie?“ ptala jsem se.

„Charlie dostal infarkt, přijeď.“

Autor: Teerkaa98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Second love - 2. kapitola: