Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 1. kapitola - Pakáž do kufru a frčíme!

19.06.2012 (19:00) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3941×

„… na tu párty. Nejlepší byl ale stejně Ricky, tančil tam na stole jako smyslů zbavený a všechno mu bylo jedno. Když se pak druhý den probral na gauči jenom v trenkách, vůbec nevěděl, co se stalo,“ vyprávěla Jessica svoje zážitky, zatímco ostatní se shlukli kolem ní a bedlivě ji poslouchali, aby jim neuteklo ani slovíčko.

„Tina se zase celou noc schovávala za domem a kouřila, co mohla, a když konečně přišla, vypadala jako oživlá zombie. Opravdu, chodila jako mátožná… a ten její pohled! Koukala jako ponocná, sotva kohokoliv z nás vnímala a jen hypnotizovala světla – fakt psycho! Potom se ale probrala a byla strašně hyperaktivní – nejdřív pobíhala všude okolo, pak se neustále něčemu hihňala… a nakonec začala chodit jako robot s tím, že potřebuje nové tělo, protože tohle je už staré a za chvíli umře, takže si jde najít oběť.“ Oči jí jiskřily, když viděla, kolik lidí jí věnuje pozornost a přidávala stále na hlasitosti, aby to slyšela celá třída.

Jen já jsem zůstávala netečná vůči jejímu povídání. Kdo se kolikrát opil a co přitom všechno vyváděl, to mě opravdu nezajímalo. Neřeknu, kdyby se to stalo jednou za uherský rok, ale takhle to vypadalo ve třídě každý týden – vždycky o víkendu se někdo dostal na tak úžasný mejdan, kde se dělo tolik zajímavých věcí, že je všechny hned musel vyslepičit druhý den ve škole a vedly se na to hodinové debaty. A bohužel toho nejvíce zažívala Jessica, která seděla přímo vedle mě, takže jsem slyšela takové informace, které bych byla radši, kdybych o nich nevěděla.

„Já mám kámoše, který se chystá příští víkend dělat narozeninovou párty. Doufám, že tam bude aspoň z poloviny taková sranda jako na té tvojí,“ nechal se slyšet Marty, kluk s hnědými kudrnatými vlasy – nebála bych se říct rovnou afro – a hnědýma malýma očima s tak velkými řasami, že se zdálo nemožné, že je to opravdu kluk. Vždycky se díval směrem k naší lavici, ale nikdy jsme s Jess nepřišly na to, na koho se dívá – já tvrdím, že na ni, kdežto ona zase, že na mě… ale já stejně zastávám názor, že pokukuje po ní, protože je z nás dvou ta hezčí.

„Možná bych se ho mohl zeptat, jestli se nemůžete přidat, že bychom šli společně,“ ohlédl se po celé třídě, ale bylo jasné, komu to adresoval. Věnovala jsem Jessice vědoucí úsměv a dál si pohazovala v ruce propiskou.

„To už něco bohužel mám,“ podívala se na něj s omluvným výrazem, ale její hlas tomu rozhodně nenasvědčoval. Chápala jsem ji, protože Marty… byl prostě podivín.

„Lidi, ale víte, co by nebylo vůbec špatný? Kdyby se uspořádal nějaký mejdan a všechny známé bychom tam pozvali. Nebylo by to super?“ ozvalo se ze zadních řad posluchačů, takže jsem neviděla, kdo tenhle pitomý nápad pronesl.

„To by bylo libový!“ vypískla Jessica a oči jí zazářily jako dvě hvězdičky. „Ale na takovouhle akci není nikde místo.“

„Ale kdeže, to by se určitě dalo zařídit!“ vykřikl Aaron, blonďák s vlasy staženými do culíku a zelenkavýma očima. „Znám totiž kluka, který má obrovský dům a rodiče skoro nikdy nemá doma. To zní dobře, co říkáte? Určitě to s ním půjde domluvit, to se nebojte… jen bych potřeboval vědět, kdy by to tak mělo být a kdo všechno pojede.“

„Co příští víkend?“ navrhl někdo.

„To nemůžu!“ zakňučel další.

„Za dva týdny?“

„To mám zápas, nemůže se jet až ten další?“

„A co prázdniny?“ ozval se někdo inteligentní.

„Hm… to by šlo,“ souhlasili všichni.

„A hned po vysvědčení, ať pořádně zapijeme postoupení do dalšího ročníku!“ rozhodla Jess.

„Bezva, bezva… a kdo teda všechno pojede?“ ptal se Aaron a už si vytahoval papír s tužkou.

„Já! Já! ... Já!“ ozývalo se všude kolem mě. Protočila jsem oči – někdy jsem si ve škole připadala jak na nějakém trhu.

„Jedeme všichni, takže pojedeš taky,“ drcla do mě loktem moje spolusedící.

„Já… nevím,“ zamumlala jsem. Ráda se zúčastním jakékoliv akce, ale na druhou stranu, na téhle se bude hlavně pít a bůh ví co ještě dělat. A já jako osoba, která pozřela maximálně jedno nealkoholické pivo, a k tomu mi ještě nechutnalo, nejsem zrovna správný adept na takovouhle věc. Navíc mi přišlo divné opíjet se jako smyslů zbavená a ráno si stěžovat na ukrutnou bolest hlavy. Jess věděla, jaký k tomu mám postoj, ale jak je vidět, nedbala na to – když si něco zamane, nehne s ní ani stádo volů.

Teď jsem tedy ale nevěděla, co dělat. Když už jede celá třída, to něco znamená – snad v celé historii školy se nestalo, aby se domluvilo něco, na co všichni kývnou – a já jsem nechtěla trhat partu. Ale kdybych jela, co tam budu dělat? Dívat se, jak ostatní chlastají a baví se, zatímco já budu stát v někde v koutě a pozorovat je z povzdáli? Dělat křena, kterého by se každý nejraději zbavil? Ne, to opravdu není nic pro mě…

„Prostě pojedeš a basta! Aarone, napiš tam i Bellu, souhlasila,“ nadiktovala mu a mně ani nenechala nic říct.

***

Tak takhle to všechno začalo. Nechala jsem se navézt do party, která plánovala chlastací týden. Ano, z původního víkendu se to prodloužilo na celých sedm dní – snad aby si toho všichni užili opravdu dosyta. Jak Aaron slíbil, zajistil nám všem u kamaráda „all inclusive“. Každý přinese něco k jídlu a pití, a přespávat se bude normálně na postelích nebo matračkách – docela chci vidět toho kluka, který má tak obrovský dům – musí to být přímo hotel, jinak není možné, aby se tam naskládalo přes dvacet lidí.

„Bello?“ zaslechla jsem zpod schodiště hlas Charlieho.

Otevřela jsem dveře a vykoukla chodbou dolů ke schodům. Stál úplně dole, okolo pasu zavázanou zástěru a na rukou zelené rukavice na vaření.

„Potřebuješ pomoct s vařením?“ pozvedla jsem jedno obočí a usmála se, když jsem postřehla na jeho čele krůpěje potu.

„Ne, ne, všechno jde jako po másle,“ usmál se taky a okolo pusy se mu udělal vějíř vrásek. „Jen jsem si chtěl zkontrolovat, jestli si už zavolala Renée.“

Povzdechla jsem si. Nedá s tím pokoj a nedá.

„Ještě ne, musím si teď zabalit. Ale jakmile budu mít čas, řeknu jí to.“

„Bello,“ zakroutil hlavou, „copak balení kufrů je důležitější než pochlubení se mamce, že jsi premiantkou třídy?“ nechápal. „Určitě stepuje u telefonu a čeká, kdy zavoláš.“

„To si nemyslím,“ pousmála jsem se nad tou představou. „Kdyby to chtěla vědět, zavolá mi sama, ne?“

Jen zavrtěl hlavou. „Prostě jí zavolej. Nesmíš zanedbávat své rodiče a ochuzovat je o své zážitky…“ začal mi dávat moudra.

„Necítíš to? Myslím, že se ti něco pálí,“ začichala jsem a podívala se směrem ke kuchyni.

„Ale ne!“ okamžitě přestal poučovat a rozběhl se zachránit svůj kulinářský výtvor, zatímco já jsem se co nejrychleji běžela zachránit do svého pokoje, kam na mě Charlie nemůže.

Je z toho celý paf, že jsem nejlepší ze třídy a kdekoliv někoho potká, okamžitě mu to vykládá a vychvaluje, jak má šikovnou dceru. Chápu, že každý rodič je na své dítě pyšný, když se stane něco takového, ale aby našim sousedům ukazoval fotky, na kterých jsem seděla na nočníku a přitom si prohlížela dětskou knížku, a u toho půl hodiny řečnil o mých vrozených vlohách – to mi přišlo už vážně moc. Nehledě na to, že do mě pořád ryje, abych se ozvala mamce, která stoprocentně udělá to samé co Charlie – bude se pyšnit svou dcerou a vychvalovat ji do nebes. Vím, že být premiantkou je docela úspěch, ale mohli by pro mě mít trochu pochopení s tím, aby to nikde neroztrubovali. Se svojí plachostí nejsem ráda, když mám takovou popularitu.

Přešla jsem ke skříni a vyndala hromádku triček na postel. Hned vedle potom přistály tepláky a nějaké kalhoty, lehká mikina, nepromokavá bunda a plavky – myslím, že je nevyužiju, ale tak kdyby náhodou…

Zpod postele jsem vytáhla kufr a začala do něj všechny věci cpát, přičemž jsem nezapomněla všechno pořádně splácnout, aby se udělalo víc místa.

„Bello?“ zaklepal na dveře můj obdivovatel.

„No jo, za chvíli jí zavolám,“ houkla jsem podrážděně a šlehla pohledem po mobilu, který se mi válel na posteli.

„Tentokrát s tebou musím probrat něco… jiného,“ zakolísal mu hlas. Měla jsem neblahé tušení, co bude následovat.

„Tak spusť,“ pobídla jsem ho, pustila dovnitř a doufala, že to bude rychlé.

„Teď, když jedeš s ostatními na ten flám… vím, co mladí lidé na takových akcích provádějí…“ pomalu se červenal a já s ním. „No… takže se tě chci zeptat… ehm… jestli – jestli máš všechno potřebné, kdyby nastala taková situace… Pokud by ses styděla, můžu ti to koupit, aby ti to nebylo trapné – to víš, člověk není nikdy dost opatrný, a já nechci, abys domů přijela s nečekaným překvapením… no,“ vysypal ze sebe, podrbal se na hlavě jako vždy, když je mu trapně a sledoval mě.

Já jen cítila, jak se mi do tváří žene krev, a přísahala bych, že jsem červená až ke kořínkům vlasů.

„Takže…“

„Ne, nic nepotřebuju,“ zavrtěla jsem rázně hlavou a doufala tak, že s tím mučením pro nás oba skončí. Ale asi marně.

„Aha… takže ty už něco máš?“ vypadal zaskočeně. „Promiň, mělo mě to napadnout, jsi už tak strašně vyspělá…“

„Ne… já…“ rudla jsem ještě víc, pokud to bylo možné, a pohledem jsem se zavrtávala do podlahy, jako bych ji mohla ponouknout, aby se pode mnou propadla, „to nepotřebuju.“

„Ale pro jistotu…“

„Tati, fakt, to je dobrý,“ mumlala jsem a kmitala pohledem od jednoho rohu pokoje k druhému.

„Dobře,“ zkoumavě se na mě zadíval, „ale kdyby…“

„Ano, ano, kdyby něco, dám ti vědět,“ slíbila jsem a nahlas vydechla, když jsem za ním zabouchla dveře. Tak tohle byl hodně velký trapas. Raději jsem se vrátila k ukládání věcí do kufru a snažila se co nejrychleji zapomenout na tu nepříjemnou událost.

***

Asi za půl hodiny mě Charlie zavolal dolů s tím, že večeře je hotová – když už mám tak skvělé vysvědčení, můžu si chvíli odpočinout od jakékoli domácí práce.

Zasedla jsem ke stolu, který byl honosně nazdobený – alespoň podle jeho mínění. Talíře už byly připravené přede mnou, příbory ležely na modrých ubrouscích, skleničky na nožičce se skvěly uprostřed stolu a po stranách byly ve svícínku indigově modré svíčky. Vypadalo to opravdu dobře.

„Úžasné,“ pochválila jsem to i nahlas.

„Jsem rád, že se ti to líbí,“ usmál se a vypadalo to, že na naši předešlou trapnou konverzaci zapomněl. „Ještě jsi ale neochutnala můj nejúžasnější výtvor,“ ukázal za sebe na něco, na co jsem neviděla.

Jestli to budou špagety se zeleninou, tak se překonal. Ale na hlas jsem nic neřekla – nechtěla jsem rušit rodinnou pohodu.

„Ta dá!“ postavil přede mě talíř hrající všemi možnými barvami. Byla tam nějaká ryba, brambory s pažitkou, na plátky nakrájená okurka a kousky papriky.

„Páni,“ žasla jsem. Rozhodně překonal všechna má očekávání. „To jsi vařil sám?“ nedalo mi to. Přece tohle jen tak nemohl udělat. Někdo mu musel pomáhat.

„Přesně tak, vlastnoruční pangasius s hořčicí a medem!“ pyšnil se a nakrucoval se jako nějaký páv.

„Opravdu?“ podezřívala jsem ho.

„Sue mi tu nechala recept, a navíc jsme to už několikrát vařili u ní, takže to mám trochu v ruce,“ uculoval se. „Tak dobrou chuť, doufám, že ti bude chutnat.“

Na nic jsem nečekala a pustila se do jídla.

***

„Doopravdy máš všechno?“ ptal se mě asi popáté a starostlivě si mě prohlížel.

„Neboj, tati, všechno. A kdyby ne, můžu si to koupit, určitě tam bude nějaký obchod,“ uklidňovala jsem ho.

„Dobrá, dobrá… a nezapomeň mi napsat, až dorazíte,“ připomněl mi.

V tom na příjezdové cestě zastavila stříbrná Toyota, ze které vyskočila Jessica v minisukni. Charlie to okomentoval zdviženým obočím.

„Bello, nasedat, pakáž do kufru a frčíme! Máme trochu zpoždění, ale ostatní na nás určitě počkají,“ přišla ke mně a pomohla mi s taškou do auta.

„Užij si to tam,“ zamával mi ještě Charlie, než jsem za sebou zavřela dveře a vyjela vstříc týdnu lelkování.

***

Jess zabrzdila těsně u obrubníku před bistrem, u kterého jsme si domluvili sraz. Bylo tu ale spousta lidí, víc než jen naše třída.

„Děje se tu něco? Nebo proč je tu tolik lidí?“ nechápala jsem.

Jen pokrčila rameny a vystoupila z auta. „Třeba taky jedou na nějaký mejdan jako my.“

Vystoupila jsem taky a tlačila se davem za Jessicou, která si to mířila přímo k houfu našich spolužáků.

„Výborně, už jsme všichni!“ zahulákal Aaron a objal nás. „Už jsem si myslel, že jsi to na poslední chvíli vzdala,“ mrkl na mě a pustil nás.

„Jakeu?! Jakeu?!“ volal potom na někoho a vzdaloval se od nás. Bezradně jsem se rozhlížela okolo sebe a snažila se tomu všemu přijít na kloub.

V tu chvíli někdo zapískal na prsty a všechen hovor ustal. Ozval se dusot nohou a najednou se na kapotě jednoho z aut objevil kluk. Mohl měřit skoro dva metry, krátké černé vlasy mu trčely všemi možnými směry, jako by si je zapomněl učesat, a tmavýma očima sledoval celý houf lidí. Navíc byl bez trička, takže jsem měla výhled na jeho pevné svaly. Prostě kus.

„Už jsme tu všichni, takže můžeme začít! Jak určitě víte, já jsem Jacob, u kterého bude celý týden probíhat jeden nekončící mejdan! A jistě jste si všimli, že je nás tu trochu víc, než jsme plánovali – za to se omlouvám, ale prostě mi ujela pusa, takže se ho rozkřiklo… ale čím víc lidí, tím líp! Takže, nasedat do aut, poberte co nejvíce lidí i jídla a sejdeme se za půl hodiny u mě v domě!“ zahlaholil a seskočil z auta. Na to začali všichni tleskat a pískat, až mi z toho praskaly bubínky v uších.

„To jako tihle všichni lidé půjdou s námi?“ křičela jsem Jess do ucha a přitom tomu nemohla uvěřit. Jak to všechno chce narvat do jednoho domu? „Nějakých těch osmdesát lidí, co tu stojí?“

„No není to super?“ zapištěla Jessica a začala skákat na místě jako malé dítě. Vůbec jí to nepřipadalo divné, naopak byla ráda, že bude nějaké velké dobrodružství.

No, tak tohle bude hodně zajímavý týden.

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 1. kapitola - Pakáž do kufru a frčíme!: