Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 4. kapitola - S pomerančovým džusem by to bylo hnusný!

10.07.2012 (20:45) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2194×

„Víš… je mi to blbý, ale já doufám, že to nikomu jinému neřekneš a nevysměješ se mi… nevypadáš jako ten typ… víš, chci se tě zeptat…“ pořád koktal, „no, myslíš, že by se mnou Jessica chodila?“

Málem mi vypadla krabice z ruky. Tak tohle jsem nečekala. Namísto polibku a nekonečného vroucného objetí se mi dostalo té nejledovější sprchy. Rázem jsem měla po náladě. Celou tu dobu jede po Jess a já jako blbá nána jsem si myslela opak! Bože, jsem fakt domýšlivá, když jsem si tohle myslela! Ale tak je to vždycky! Vždycky se zamiluju do někoho, kdo mě potom nechce, v lepším případě se o mé lásce nedozví a já se po nějakém čase přeorientuju na nějakého jiného kluka. Mám já to ale smůlu! A zrovna tohle vypadalo tak slibně!

„B-Bello?“ podíval se na mě, moje dlouhé mlčení se mu nelíbilo. A můj výraz taky neukazoval nic přívětivého.

„Jo.“

„Jo jakože mě vnímáš, nebo jo jakože by se mnou chodila?“ vyzvídal.

„Jo jako že by s tebou chodila,“ přikývla jsem bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. Bála jsem se, že by to poznal… a to nebylo dobré.

„Myslíš?“ nevěřil mi, ale bylo na něm vidět, že by se k ní co nejrychleji rozběhl a na vlastní pěst o tom přesvědčil.

„Určitě. Pořád o tobě básníme – chci říct básní,“ rychle jsem objasnila moje přeřeknutí. To by mi tak ještě chybělo…

„Díky, díky!“ vykřikoval a z radosti mě objal. Nečekala jsem to, takže jsem v jeho objetí byla jako nějaké želé, které se za chvíli rozpustí. „Myslíš, že bys mi mohla poradit? Co jsou její nejoblíbenější kytky? Preferovaná barva? Zvířátko?“ vyptával se a mezitím mě pustil.

Kdyby to šlo, neřekla bych mu ani ň. Ale protože to byl prostě Jacob a já pořád doufala, že když mu všechno řeknu, ještě se něco v jeho postoji změní, všechno jsem mu samozřejmě vyklopila.

„Kytku nemá oblíbenou žádnou – moc se o ně nezajímá, takže i kdybys jí dal kaktus, bude za něj ráda. Radila bych ti dát jí růži, cos jí dal dole z té čínské vázy, z té byla hotová. Jinak zbožňuje oranžovou barvu a její nejmilejší zvířátko je panda. Vůbec nevím, kde na ni přišla, ale prostě ji žere.“

„Kdo koho žere?“ zastihla nás Jess, v jedné ruce svírajíc mobil a v druhé kousek pizzy. To ten hovor s mamkou ukončila rychle.

„Ty žereš tučňáka,“ odpověděla jsem jí pohotově a tím úspěšně odvedla řeč na jiné téma.

„Hele! To, že jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne tuňák, ještě neznamená, že si ze mě budete nadosmrti utahovat!“ rozčilovala se naoko. „Platí ještě ta naše vycházka?“ podívala se na Jacoba, který ji ihned začal obletovat.

„Samozřejmě,“ usmál se na ni jako předtím na mě.

„Já zase zapadnu do pokoje, ať si v klidu sním to jídlo,“ ukázala jsem směrem ke svému pokoji a tak jim dala volný prostor. Když se vzdalovali chodbou, Jacob se na mě otočil a palcem zdviženým nahoru mi poděkoval. Jen jsem si povzdechla nad svou smůlou a odešla k sobě.

Tam jsem sebou plácla na postel a absolutně nic se mi nechtělo dělat. Stěží jsem spořádala půlku toho obrovského sýrového kola. S naprostou skleslostí jsem přemítala o těch pár hodinách, které jsem zažila s Jacobem a za jak krátkou chvíli jsem se do něj stihla zamilovat. A že já husa jsem mu ani neopětovala objetí! Byla jsem jak kus ledu, jen jsem stála a nehýbala se… kdyby to tak šlo všechno změnit!

Když jsem ale zjistila, že sebelítostí nic nezmůžu, rozhodla jsem se něco aktivně dělat, abych neměla čas na přemýšlení. Proto jsem si začala vybalovat věci – nikdy jsem to nedělala, ale tak co, všechno je jednou poprvé.

Zamířila jsem ke skříni z nějakého tmavého dřeva a pomalu ji celou zaplnila. Když už byl celý kufr prázdný, chtěla jsem ho strčit pod postel, ale vtom z něj něco vypadlo. Shýbla jsem se pro to, ale jen co jsem to pořádně zahlédla, zčervenala jsem jak rak. Malá barevná krabička ještě v neporušeném plastovém obalu se válela na zemi a křičela na mě tak svůj název.

Já toho Charlieho zabiju! Říkala jsem mu, že nic nepotřebuju! Ale on ne, musel mi něco podstrčit…

Okamžitě jsem s největším zahanbením krabičku zvedla a hodlala ji schovat někam, kde ji už nikdy nikdo nenajde – ještě, aby ji někdo našel – bůh ví, co by si o mě pomyslel!

Ve skříni jsem našla zásuvku, na první pohled skoro neviditelnou. To bude vhodná skrýš pro… tohle. Chtěla jsem ji otevřít, ale nešlo to. Zabrala jsem trochu víc, ale pořád nic. Když jsem do toho dala všechnu svou sílu – obě nohy zapřené o zem a skoro jsem ležela na zemi – konečně se pohnula, ale tím způsobem, že jsem sletěla na zem a ona zásuvka vyletěla ven ze skříně.

„Uf!“ vyhekla jsem nahlas.

Rychle jsem začala hledat šuplík – naštěstí byl vcelku a nic se mu nestalo –, ale chyběla mu ta kulatá úchytka, kterým se tahal ven. Prohledala jsem kvůli tomu celou místnost, ale kde nic tu nic.

„Tady jsi!“ vyjekla jsem si sama pro sebe, když jsem ji viděla válet se v rohu. Zvedla jsem ji, ale v tom jsem si všimla, že se v koutě trochu odchlípl koberec, jako by tam něco překáželo.

Zvědavá jsem koberec trochu odhrnula a podívala se pod něj. Čekala jsem nějaký chuchvalec prachu nebo zapomenutý hopík, ale jak mě překvapilo, když jsem našla medailonek s černobílou fotkou nějakého kluka.

Bylo to precizně vytvořené dílo, okraje medailonku se jakoby třepily a obtáčely tak celou fotografii. Visel na jemném zlatém řetízku, který na některých místech už trochu zrezivěl, ale jinak byl zachovalý.

Zajímalo by mě, kdo to tu nechal… ale černobílé fotky se už dávno nedělají, takže to musí být pěkně staré…

Vtom začaly dovádět záclony, nadouvaly se pod silným větrem a plácaly do vzduchu. V té tichosti to byly obrovská rány, takže jsem nadskočila. Cožpak někdo otevíral okno?

Chtěla jsem ho zavřít, ale v tom se samo s prásknutím zavřelo. Tohle byla desetinásobná rána oproti záclonám. Trhla jsem sebou a zavřela ho na kliku. Potom jsem se znovu chtěla vrátit k medailonku, když bouchly dveře o stěnu. To už si ze mě fakt někdo dělá srandu!

Vylítla jsem ven na chodbu, abych přistihla toho vtipálka, ale nikde nikdo – jen na konci chodby stála nějaká holka a tak rychle by se tam nedostala, takže jsem ji mohla vyškrtnout ze seznamu podezřelých.

Vracela jsem se do pokoje, když se mi dveře zabouchly přímo před nosem. Tak to tedy ne! To už je fakt moc! Vrazila jsem dovnitř s nasupeným výrazem a hledala viníka. K mému úžasu byla místnost ale úplně prázdná. Co se to děje?

„Kvííí!“ ozývalo se odněkud. Zarazila jsem se. To přece nemůže být meluzína, není tu žádný komín, no ne?

Vyšlo ještě pár divných zvuků nahánějících husinu a pak všechno ztichlo. Přiznám se, bála jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co to je, a strach z neznáma, to je něco hrozného.

„Kdo se jal mne vzbudit v tuto hodinu?! Jakýžto opovážlivec?! Cožpak ty, člověče, nevíš, kdo já jest?! Třes se, neboť jsi odebral spánku jednomu z nejkrutějších lidí na této zemi!“ ozval se najednou vrčivý hluboký hlas.

Příšerně jsem se lekla. Odkud to vychází?! A kdo to vůbec mluví?! Mám halucinace nebo si ze mě jen někdo dělá legraci?

Zdálo se mi, že se stěny zmenšují a chtějí mě rozmáčknout. Všude byly nějaké zmatené a hrůzu nahánějící stíny, takže místnost znatelně ztmavla. Nehrála jsem si na hrdinku a okamžitě skočila do postele, peřinu přes hlavu.

„Tak ty sis usmyslila, že mne jen tak probudíš a necháš být?! Děvenko, to ať ti na mysl ani nepřichází! Ani ta pokrývka, kterou staženou přes hlavu máš, ti nemůže pomoci proti mé hrozivé síle!“

Schoulila jsem se do klubíčka a modlila se, aby ten hlas přestal mluvit. Děsil mě až do morku kostí. Udělám cokoliv, jen ať ten hlas zmlkne!

„Dobře děláš, že se bojíš! Ale co na světě jest, to neuchrání tě před mým hrozivým hněvem, to si na mysli neustále připomínej!“ hrozil.

Pevně jsem semkla víčka a snažila se myslet na něco příjemného, na něco, co by odehnalo tenhle hlas. Určitě je totiž jen v mé hlavě. Zbláznila jsem se! Budu myslet na něco hezkého… na Jacoba! Jak mi dal tu modrou růži, díval se mi do očí…

„Chlapce sis vyhlédla, ale on tvou lásku neopětuje! Ó, jak smutné! Možná divit se budeš, ale mne také potkalo takové neštěstí! Ach ano, sličná dívka, tak přenádherná! Každý chtěl ji za vlastní míti, ale ona srdce schovávala jen pro jediného – pro mého bratra! Jak já se rozohnil, když mne to sám sdělil pod přísahou mlčenlivosti! Nedokázal jsem se do jeho očí podívat! A jak žárliv jsem byl! A – proč ti to zde vlastně sděluji? To tys mne vytrhla z přenádherného rozjímání o své vyvolené. A proto budeš trpěti až do konce svého života a ještě déle!“

On umí číst myšlenky! Ví o všem, co si myslím! Opravdu jsem se zbláznila? Nebo je to skutečnost?

„Ovšemže to jest skutečnost! Proč by měl býti to výmysl? Má osoba jest skutečná jako ty nebo kdokoli jinačí!“

On se mnou mluví a je skutečný! Ale to by znamenalo… on je duch! Mám v pokoji ducha! Měla jsem co dělat, abych začala ječet z plných plic. Na duchy jsem nikdy moc nevěřila, ale tohle mě přesvědčilo o opaku.

Medailonek! Když jsem se dotkla medailonku, všechno to začalo! Kdybych ho našla a schovala ho zpátky pod koberec, třeba by to ustalo! Problém byl ale v tom, že by mě ani stádo volů nedostalo z postele. Ne, byla jsem moc velký posera na to, abych něco takového udělala. A navíc ani nevím, kde přesně ten medailonek leží… no tak Bello, mysli! Než jsem běžela zavřít okno, byl… pořád v tom rohu? Nebo jsem ho položila na postel? Někam do skříně?

„Medailonek?! Přikazuji ti vrátit mi ho! Už dlouhá staletí jej hledám! Okamžitě mi jej dones!“ rozčiloval se hlas.

Tohle mě ještě víc utvrdilo v tom, že když ho schovám zpátky, kde byl, přestane to. Třásla jsem se od hlavy k patě, ale byla jsem ochotná dát všechno za to, aby ten příšerný hlas konečně zmlknul. Vyhecovala jsem se a rychle jsem si z hlavy strhla peřinu, ve vteřině stála v rohu místnosti a horlivě hledala ten zatracený medailon. Naštěstí zůstal tam, kde jsem ho naposledy položila. Nedívala jsem se nikam jinak než do rohu místnosti, abych náhodou nezahlédla ten přízrak a neopustila mě odvaha. Bleskově jsem ho strčila pod koberec a rozběhla se k posteli, kde jsem se zahrabala, jak nejvíc to šlo.

Čekala jsem, kdy uslyším nějaký posměch, o co se to snažím, ale nic nepřicházelo. Co když je to léčka? Co když čeká, že se zvednu z postele a odněkud na mě vybafne? To jsem rozhodně nechtěla riskovat, takže jsem zůstala v posteli a tiskla si kolena k tělu jako malé dítě.

***

„Hahaha! Hahaha! Hahaha!“ ozývalo se všude.

Ne! Je tady zase! A to už to vypadalo, že nepřijde! Přitiskla jsem si ruce na uši a zavřela oči. Opravdu to vypadalo, že zmizel – snad dvě hodiny se nic nedělo – alespoň pokud jsem tak mohla soudit, protože každá minuta byla pro mě hodina.

Vtom se otevřely dveře a smích se ozval nepříjemně blízko mě. Strnula jsem strachy a čekala, co bude následovat, připravena kdykoliv začít ječet jako o život.

„Děkuju za nádhernou vycházku i za to ostatní,“ vypískl holčičí hlas. Jessica? Počkat – Jessica! Když je tady, určitě se ten duch vypařil! Ale co když ten duch umí transformovat hlas? Klidně by se tak mohl vydávat za mou kamarádku… Ještě víc jsem strnula a dávala si dobrý pozor.

„To já děkuju,“ pronesl nějaký klučicí hlas, načež se ozval takový divný zvuk – takový mlaskavý… Vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, co se děje – oni se líbají! A já tady mezitím dělám mrtvého brouka kvůli přízraku…

Vyšvihla jsem do sedu a rozhlížela se všude okolo. U dveří jsem zaregistrovala Jess s Jacobem, jinak byl pokoj pustý. Vládlo v něm šero, takže se všechno ponořilo do stínů.

„Jé, promiň, nechtěli jsme tě vzbudit!“ omlouvala se hned, držíc za ruku Jacoba.

„To nic, stejně už…“ nevěděla jsem co říct. Stejně už ten duch, co mě strašil, utekl?

„Máš úžasný hnízdo na hlavě,“ usmála se, čímž mě zachránila od odpovědi. „Ale jsi nějaká bledá… není ti něco?“

„Ne, v pohodě,“ snažila jsem se o ležérní tón hlasu. Jestli ale i v téhle tmě pozná, že jsem bledá, musím vypadat fakt příšerně.

„Jestli je ta hudba na tebe moc hlasitá, klidně ti půjčím můj pokoj – má zvukotěsné stěny, takže se můžeš v klidu vyspat,“ nabídl se Jacob.

„Hudba?“ nechápala jsem. Pak jsem ale nastražila uši a uslyšela dunění od beden. Bylo to hodně nahlas a to jsem byla o patro výš. Jak jsem to jen mohla přeslechnout? To mě ten strach tak zasáhl, že jsem neslyšela ani tohle?

„No jasný, parádně se to tam rozjíždí! Pojď se přidat taky – vždyť kvůli tomu jsme tady, ne?“ vybídl mě.

„Já se jenom trochu upravím a hned za tebou přijdu!“ řekla Jess a zaplula do pokoje.

„Bez tebe nikam nejdu!“ křikl za ní a ona jen zakroutila očima, přičemž se usmála.

Sledovala jsem ji, jak se převléká do jiné minisukně, jak si rozčesává vlasy a maluje se.

„Přijdeš, že jo?“ zeptala se mě, zatímco si nanášela lesk na rty.

„Možná jo,“ přikývla jsem.

„Tak se uvidíme na parketu!“ zavolala a už pádila zpátky za Jacobem, který se mezitím nehnul ani o milimetr.

Jakmile jsem osaměla, dopadl na mě strach. Co když se znovu objeví a bude mě strašit? Užila jsem si toho až dost. Ani za nic bych tady nezůstala sama… takže půjdu dolů. Co nejrychleji jsem si učesala vlasy a v tom, v čem jsem byla, jsem opustila pokoj.

Dunění hudby se stále zvyšovalo a zvyšovalo, takže jsem věděla, že jdu správným směrem. Po chvíli jsem stanula v obrovském pokoji – co pokoji, to byla hala! – kde spousta lidí tancovalo nebo postávalo u stolečků a lili do sebe všechno, co jim přišlo pod ruku. Snažila jsem se najít Jess, ale v takovémhle davu to opravdu nešlo.

Vzdala jsem to teda a přešla k provizornímu baru – obrovskému stolu, kde bylo snad úplně všechno – a pokusila se najít nějaký džus nebo něco podobného.

„Bello! Říkal jsem si, jestli se tu ukážeš!“ zavolal na mě Aaron, který postával kousek dál ode mě a objal mě. „Tak co, bavíš se?“ Když ale viděl, že jsem bledá, trochu se třesu a možná mám kruhy pod očima, ustaraně se na mě podíval. „Holka, ty potřebuješ pomoc. Slyšel jsem, že se Jess dala dohromady s Jakem, ale nečekal jsem, že tě takhle sebere…“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi tím chce říct. „Ne, to není kvůli tomu…“

„Ale no tak, víš, že se taťkovi Aaronovi můžeš vždycky svěřit,“ utěšoval mě.

A on má vlastně pravdu. Než abych mu řekla, že mě straší duch, raději budu všem vykládat, jak mi Jacob zlomil srdce. Což je vlastně pravda.

„A jak ty to vůbec víš? Svěřila jsem se jenom Jess,“ vyzvídala jsem.

„Bello, Bello, víš jaká je přece Jess,“ kroutil hlavou.

„Bezva,“ zamručela jsem si pod vousy a založila si ruce na prsou. Já jí věřím a ona to všechno jen tak vyžvaní…

„Naštěstí mám ale na zlomené srdce lék,“ usmál se. „Takže, co to bude?“ ukázal na bar, kde se skýtaly snad všechny možné nápoje.

„Kdyby byl jablečný džus, byla by to paráda.“

„Máš štěstí, protože ten tady zrovna je.“ Odněkud vytáhl kelímek a džus do něj nalil.

„Děkuju!“ chmatala jsem po kelímku, ale on mě lehce plácl přes prsty.

„Jako samotný?! Bello, fuj!“ smál se. „Něco do toho musíš přimíchat…“

„Ale s pomerančovým džusem by to bylo hnusný,“ podotkla jsem. To se Aaron začal smát jako smyslů zbavený. Podívala jsem se na něj uraženým výrazem.

„Promiň. Jess mi sice říkala, že si nikdy nepila, ale tohle jsem fakt nečekal… prostě si do toho přimíchej nějakej alkohol! Doporučuju vodku – ta se hodí k džusu,“ ani nečekal na můj souhlas a už ho tam lil.

„Počkej!“ chtěla jsem ho zastavit, ale pozdě.

„No tak, musíš se odvázat! Za chvíli na všechno zapomeneš!“

Aspoň na chvíli si odpočinout od ducha a od všech mých ztroskotaných lásek…to mi neuškodí, no ne? Co by mi mohlo udělat pár skleniček…

Vzala jsem skleničku a vypila to. Příšerně mě po tom pálilo v krku, ale aspoň ten džus to trochu přebíjel.

„Super,“ zazubil se a zelené oči mu tak svítily, že se nešlo neradovat s ním. „A teď…“ něco hledal na stole, „je čas na něco tvrdšího!“

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 4. kapitola - S pomerančovým džusem by to bylo hnusný!: