Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 7. kapitola - Fakt jako!

31.07.2012 (18:15) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2490×

„OMG! Tak to je fakt moc! Já-já už nemůžu! Ha ha! Ty sis fakt myslela, že jsem nějakej prašivej stoletej duch, kterej tě chodí strašit?! To je hustý! Ha ha!“

Moment – něco mi uniká? Opravdu ten duch, který vždycky mluvil tím starým způsobem, že jsem mu skoro nerozuměla, najednou použil moderní výrazy?!

V tom se přede mnou zjevil. Čekala jsem nějakého mlhovitého ducha, ale Edward měl pravdu, protože vypadal jako opravdový normální člověk, jen se ho dotknout.

Černé vlasy po uši skrývající se pod hoperskou čepicí, tmavé oči s omračujícím pohledem, jemně řezané rysy obličeje, ústa roztažená v posměvačný úšklebek. Seděl obkročmo na židli, na sobě volné oblečení hodně podobné teplákové soupravě.

Nevěřícně jsem si ho prohlížela a čekala, kdy něco řekne, protože mně se slov nedostávalo.

„Čus,“ kývl na mě prstem, když viděl, že ze mě nic kloudného nevyjde.

Aha. Definitivně se mi vymazala představa gentlemanského ducha s kloboukem a nažehleným smokingem, který mluví tím starým dialektem. Nechápu, jak jsem se ho mohla bát – je to normální praštěný kluk, který si hraje na machra jako ostatní kluci, jen s tím rozdílem, že on je mrtvý. Ne že by nějak zaostával…

„Hele, nenavážej se do mě! Mně se ten ohoz líbí!“ zatvářil se naštvaně. „A jak ses mě mohla bát – to fakt netuším! Kolik jsem se toho nařehtal! Fakt jako!“

Opravdu, normální praštěný kluk. Ale… neměl se náhodou ukazovat, jen když jsem našla ten medailonek? Vždycky to tak bylo, dotkla jsem se ho a on se zjevil…

„Ach, ten medailon! V mžiku mi ho dones! Jestliže tak neučiníš, marné naděje na svůj život dělat si budeš!“ promluvil na mě hlubokým hlasem jako vždycky. „Ha ha! Kdyby ses viděla!“ začal se smát. „Ten tvůj výraz je k popukání, fakt jako!“

„Fakt vtipný,“ zamručela jsem a snažila se odstranit husinu z mojí ruky, na které mi po jeho hlase vyskákala.

„Páni! Ty mluvíš! Sorry, ale nikdy jsi v mojí společnosti nekvákla ani slovo, jenom jsem ti četl myšlenky… Jsem z toho úplně vodvařenej!“ zíral na mě. „Řekni ještě něco! Chci si tvůj hlas pořádně vychutnat!“ Když ale uviděl můj výraz, pokračoval dál. „Ale abych se vrátil k tomu medailonku, byla to jen jako bžunda, nic jinýho v tom nehledej.“

„Takže jsi hrál divadlo? Jen tak si mě strašil?“ povytáhla jsem obočí a měla co dělat, abych se nenaštvala. Měla jsem noční můry, nemohla jsem kvůli němu spát, myslela jsem si, že jsem psychicky labilní – a on mi řekne, že je to sranda?!

„Hele, klídek! Uklidni se a zhluboka dýchej. Jo, to je ono… Víš, přišlo mi to jako skvělej nápad, dělat stoletýho ducha – abys věděla, lítám si po světě už docela dlouho, furt samá nuda a nic k pobavení… Fakt jako, málem jsem umřel! Ale pak si přišla ty a vypadalas docela zábavně, tak jsem tě sledoval, no, a když si našla tu cetku, trošku jsem tě poděsil. Ale byla to sranda, fakt jako!“

Došla jsem k názoru, že fakt jako uslyším ještě hodně dlouhou dobu.

„Tak to fakt jako,“ zasmál se.

„A jiný důvod jsi neměl? Bylo to jenom kvůli pobavení? Ne že bys mi třeba něco chtěl říct, s něčím se svěřit, s něčím pomoct?“ vyzvídala jsem – co když je to podobné jako u Edwarda, že si mě vybral, abych mu pomohla? I když nevím, jestli se mi do toho bude chtít, obzvláště s ním.

„No, vlastně jo… ale rozhodně ti to nehodlám vykládat, a už určitě ne tady. Fakt jako!“ založil si ruce na prsou a měřil si mě pohledem.

„Ťuky ťuk!“ ozvalo se za dveřmi. Poplašně jsem se podívala na mrtvého hosta, který se zašklebil, jako kdyby přemýšlel, jestli se nechá objevit nebo raději zmizí. Zamávala jsem na něj a on se rozplynul.

„Dále,“ vyzvala jsem roztěkaně příchozího.

„Přeji dobré ráno – nebo spíš dopoledne,“ objevil se ve dveřích Jacob s roztaženým úsměvem na rtech.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho taky, ale moc jsem mu nevěnovala pozornost, protože jsem hledala nějaký zvláštní detail, který by prozradil toho praštěného ducha.

„Tak jakpak ses dneska vyspala? Do růžova?“ ptal se.

„Hm,“ odpověděla jsem mu roztržitě.

„Víš, říkal jsem si… Všichni jsou v kuchyni a připravují oběd – nechtěla by ses někam podívat? Někam zajít, udělat si čas na nás dva…“

„Hm,“ řekla jsem, aniž bych věděla, co mluví.

„To má být ano?“ vrhl po mě odzbrojující úsměv, který už na mě ani neplatil. Dokázal mě ale vytrhnout od bloumání kolem ducha zpět do přítomnosti.

„Cože?“ několikrát jsem zamrkala.

„No, někam si vyjít – třeba na zahradu, je obrovská, můžeme si tam dát deku a udělat si piknik,“ navrhoval.

„Děláš si srandu?“ vypískla jsem.

„Jasně že ne,“ ukázal mi další úsměv. Myslel jsi, že to znamená ano, ale to se chlapec přepočítal.

„Nezdá se ti, že jsi to přepískl?“ setkala jsem se s nechápavým pohledem. „Ještě včera jsi chodil s Jess – víš, jak byla u vytržení, že je s tebou?! Úplně o tobě básnila – a ty jí potom takhle podvedeš! Kdyby ses jí aspoň omluvil nebo něco – ale ne, ty se musíš zachovat jako frajer a vůbec to neřešit! A když se s tebou rozešla, tak jdeš za první sukní, kterou potkáš! Není ti to trapný?!“ vyplísnila jsem ho. „Myslíš, že když vím, co jsi udělal Jess, že s tebou někam půjdu? Že to se mnou to bude jiný? Určitě ne, za den tě omrzím a nazdar. Takže ne, díky, ale nemám zájem.“ Trochu jsem se dostala do varu, až jsem skoro křičela a šťouchala do něj prstem.

Vypadal, že mu za chvíli oči vypadnou z důlků, a když mu došla moje odpověď, semknul rty, něco zamumlal, otočil se na podpatku a odešel pryč.

„Vskutku peprná řeč. Setřela si ho, fakt jako,“ objevila se vedle mě tepláková souprava a souhlasně mručela.

Vylítla jsem z kůže. „Dík, ale nemohli bychom se domluvit, že vždycky, když se chystáš objevit, mi dáš znamení? Nehodlám se tě pořád lekat.“

„No… to by možná šlo. Jen nevím, jaký znamení. Hele, jestli si chceš pokecat, tak bysme se měli sbalit a někam si vyrazit na výlet, protože tady nehodlám nic rozebírat, hlavně, když ti každou chvíli do pokoje může vlítnout rozběsněný majitel domu,“ navrhnul.

Nikam se mi nechtělo – hodlala jsem si číst knížku a potom se jít podívat za Edwardem do kuchyně, jak mu to tam jde. A potom strávit co možná nejvíc času s ním. Ale je pravda, že bych strašně ráda věděla, co je ten duch zač a navíc rozzuřený Jacob taky není nic moc…

„Fajn, vyrazíme.“

***

Postávala jsem na kraji tmavého lesíka, který obléhal skoro celou parcelu Jacoba, a rozhlížela se kolem sebe. S tím duchem – musím se ho zeptat, jak se jmenuje, protože oslovení duch není zrovna příjemné – jsme se domluvili, že zmizí a objeví se za čtvrt hodiny tady. Nikdo jiný by si asi nevšiml, že je to duch, ale nechtěla jsem nic riskovat.

„Baf!“ vynořil se odnikud přímo přede mnou.

„Lek!“ oplatila jsem mu to. Čekala jsem to, takže zaječení se nekonalo. „Takže… Kam půjdeme?“

„Projdeme se tady po okolí,“ ukázal rukou k lesu.

„Teda!“ podivila jsem se, když jsem si ho pořádně prohlédla. „Co to máš na sobě?“

„Coby,“ pokrčil rameny. Tu příšernou teplákovou soupravu vyměnil za normální džíny a tričko. Hoperská čapka zmizela, takže mu bylo vidět do obličeje, který najednou vypadal úplně jinak. Mile.

„Fešák,“ poznamenala jsem s úsměvem a vydala se za ním. „Takže můžeš normálně měnit oblečení? Myslela jsem, že musíte zůstat v tom, v čem jste umřeli…“

„A chodit tak po celej svůj posmrtnej život v noční košili? Děkuju, nechci.“

Všimla jsem si, že místo toho, aby normálně stál na zemi, se vznášel. Chvíli jsem si na to musela zvykat – sice to bylo jen o pár čísel, ale i tak to bylo znát. Bylo to prostě… nenormální.

„Ehm… no, mám hodně otázek,“ řekla jsem.

„S tím se počítá, fakt jako. Můžeš začít,“ pokynul mi a vydal se po lesní pěšince mířící hluboko do lesa.

„No…“ rozmýšlela jsem si první otázku, „jak vidím, můžeš se pohybovat kdekoliv – takže nejsi nijak omezovaný?“

„Ne, to nejsem – díkybohu! Dřív si všichni mysleli, že můžou chodit jen tam, kde za života byli, ale jak vidíš, je to mýtus. Kdyby to tak totiž bylo, fakt bych se asi nikam jinam nepodíval…“

„A když se rozplyneš, pořád zůstáváš na zemi? Pořád slyšíš a vidíš všechno, co se tady děje?“

„Jop, všechno vidím a slyším, takže máš pravdu, šmíroval jsem tě,“ zašklebil se a odpověděl tak na moji otázku, kterou jsem si položila v duchu.

„Fakt super vědět,“ oplatila jsem mu škleb. „A co ten medailonek? Na té podobizně jsi to ty, že jo?“ Přikývl. „Ale nepotřeboval jsi ho, ne? Pamatuješ, jak jsi mi hrozil, že mě zabiješ, pokud ti ho nevrátím?“ připomněla jsem mu onu scénu a oklepala se.

„Jo! To nejde zapomenout, třásla ses jak osika – že jsem to zahrál bravurně? Jak jsem mluvil a vyhrožoval ti… Jo, to bylo super, fakt že jo. Ale nepotřeboval jsem ho, jen mi to přišlo vhod,“ pokrčil rameny.

„Můžu vědět, co ti ještě jen tak přišlo vhod?“ přimhouřila jsem oči.

„No… Třeba ten balíček kondomů!“

Při vyslovení té krabičky jsem zrudla. „Copak ty můžeš hýbat s věcmi? Nejsi jen přízrak, který se ničeho nemůže dotknout?“

„To máš sakra pravdu a už mě to hodně štve, ale co mám dělat?!“ rozhodil rukama. „A navíc mnou můžou lidi dle libosti procházet, a to taky není procházka růžovou zahradou. Ale to víš, já si dokážu poradit… Jak jsi mohla zjistit, dokážu ovládat vítr! Jo, je to báječná věc, fakt jako… Stačilo pár minut a dokázal jsem krabičku vyndat zpod postele, kam ti zapadla, když jsem tě tak vyděsil. Pak ale – se sklopenou hlavou přiznávám – tam vlezli nějaký lidi a pár si jich vzali, takže moje snaha přišla vniveč. Když jsem tě ale druhej den viděl, jak nevíš, co se vlastně stalo, totálně mě to dostalo, jako fakt!“ začal se smát.

Bezvadný… Všichni si ze mě dělejte srandu, jen do toho!

„Doufám, že to bylo všechno, co jsi mi provedl, ty… duchu!“ nevěděla jsem, jak mu mám říct. „Mám osobní otázku – jak se jmenuješ? Ani jednou ses o ničem ze svého života nezmínil, takže…“

„Schválně – zkus uhodnout, jak se jmenuju – to bude švanda!“

Jak jsem se ale na něj tak pořád dívala, nesledovala jsem cestu. A on, protože je duch, se nemusel vyhýbat kořenům ani větvím, takže jsem si nevšimla jedné tlusté větve, kterou právě prošel a která mi tvrdě přistála na obličeji.

„Au,“ zanaříkala jsem, ale statečně se hrnula dál.

„Jau, to muselo bolet. Hele, raději pro tvoje bezpečí si někam sednem, ještě by se ti něco stalo a já ti nemůžu poskytnout první pomoc – a to je škoda, dýchání z úst do úst by mohlo být fajn…“

Zrudla jsem, když mi došlo, na co naráží. „Takže… co třeba Ricky?“ začala jsem zkoušet různá jména.

„Cože? Vypadám snad jako nějakej Ricky?!“ dotčeně se ohradil.

„Tak Ian?“

„Ne.“

„Jack?“

„Vůbec.“

„Daniel?“

„Vedle jak ta jedle!“

„Josh? Martin? Aaron? Paul? John? Ronald? Joe? Harry?“ zkoušela jsem to, ale pokaždé zakroutil hlavou. „Tak já to vzdávám – nechám se podat. Jak se teda jmenuješ?“

V tu chvíli jsme dorazili na mýtinku. Rostla tam zelenkavá tráva a přímo uprostřed ležel nějaký obrovský balvan. Byl vysoký tak do mého pasu a na délku měl víc než já. Byl téměř hladký a rovný, jen pár prohloubenin se vyskytovalo tu a tam. Všude okolo rostly tmavé jehličnany a tak tvořily dojem, že je místo úplně odříznuté od světa.

Posadila jsem se na kámen do tureckého sedu a sledovala, jak můj společník vznášející chůzí přechází na druhou stranu kamene a usedá na něj.

„Takže?“ upozornila jsem na sebe, aby mi odpověděl.

„Bill,“ povzdechl si.

„Bill?“ zarazila jsem se. Čekala jsem nějaké exotické jméno, ale… Bill?

„Kecám!“ začal se smát a plácat do kolen.

„Nechci ti nic říkat, ale už to není vtipný,“ udělala jsem kyselý obličej.

„Promiň… Ne, jmenuju se Samuel,“ přiznal. To už mi na něj sedělo víc.

„Takže, Samueli… V jaké době jsi žil? Sice podle tvého oblečení – hlavně těch tepláků – to vypadá, že jsi žil v tomhle století, ale podle medailonku hádám, že to bylo tak dvě století přede mnou… Samueli?“ zamávala jsem mu před očima, protože se na mě díval a neodpovídal.

„Jo… Žil jsem v té době, jak jsi říkala… Už si to přesně nepamatuju.“

„Co se ti vlastně stalo, že jsi duch? Zabil tě někdo?“ vyzvídala jsem.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jsem se zamiloval do jedný holky, která ale dělala do mýho bráchy?“

„Myslela jsem, že sis to jen tak vymyslel.“

„Ne, to jsem překvapivě říkal pravdu. Víš, ta holka byla fakt kost a já ji nechtěl jen na jednu noc – dokázal bych si představit, že spolu normálně žijeme… Ale pak za mnou přišel starší brácha, že se mi chce svěřit. Když jsem slyšel, že se do ní zamiloval a ona do něj, takový ty sladký řečičky… měl jsem na něj vztek. Dospělo to až k tomu, že jsem přemluvil svýho nejlepšího kámoše, aby ho zabil. Dostal slušnou sumičku, takže všechno mělo klapnout, ale jak jsem se později dozvěděl, ten můj kámoš se scházel i s mým bratrem! A protože se mu víc líbil brácha nebo jinak nevím, co ho k tomu vedlo, rozhodl se, že zabije místo něj mě. No chápeš to! Fakt inteligent! No, ale já jsem se rozhodl, že to nenechám jen tak, takže jsem se vydal na dráhu ducha. Měl jsem cíl zabít toho kámoše, ale jaksi mi to nevyšlo, takže dál čekám na vhodnou příležitost, abych buď udělal něco jemu nebo jeho blízkým.“

„Počkej,“ zarazila jsem ho, „stalo se to před dvěma stoletími, takže tvůj kamarád už nemůže žít, tak na jakou příležitost čekáš?“

„Neboj se… Já to mám všechno do nejmenšího detailu promyšlený, fakt jako,“ zadumaně si mnul bradu.

„Tak fajn… Hele, budeme tady jenom sedět nebo se půjdem i někam podívat?“ Kámen byl moc tvrdý a já už nevěděla, jak si mám sednout.

„Co by sis jako představovala?“

„Nevím, nějaký výlet nebo něco… Když už jsi mě vytáhnul ven, tak se o mě i starej,“ mrkla jsem na něj a jak vypadal opravdově, chtěla jsem ho šťouchnout. Když už jsem čekala náraz, projela moje ruka skrz jeho tělo. Vypadalo to opravdu nechutně a navíc mi ruka znatelně zchladla, jako bych ji strčila do mrazáku.

„Fuj!“ ulevila jsem si a ruku okamžitě stáhla k sobě.

„To mi povídej – je to, jako by mě někdo hodil do ledový vody! Proto nesnáším, když mnou někdo projde… Už to víckrát nedělej, jestli tě můžu požádat.“

„Neboj, rozhodně už to zkoušet nebudu,“ otřásla jsem se.

„Takže prosím, abys zvedla kotvy, protože vyrážíme na výlet, na kterej jen tak nezapomeneš!“

***

„Měl jsi pravdu, fakt na něj jen tak nezapomenu,“ tiskla jsem si ruce k tělu a drkotala zuby.

„Fakt soráč, nevěděl jsem, že ta voda bude tak ledová…“ omlouval se už několikáté. „Hele, mám nápad!“

Hned na to se okolo mě zvedl teplý větřík a foukal mi na mokré oblečení.

„Díky,“ usmála jsem se na něj trochu křečovitě. Neměla jsem ho provokovat – vlastně oba dva jsme se neměli pořád pošťuchovat a tak. Pak to dopadá takhle. Znovu jsem si vybavila, jak jsme zrovna procházeli okolo rybníku, když na mě začal vát vítr, aby mě shodil do vody. Já jsem se mu bránila a šmatala po Samuelovi, abych mu způsobila mrazení a přestal ten vítr ovládat. Ale právě že se do toho ještě víc opřel a shodil mě do vody. Na to, že bylo léto, byla voda neskutečně ledová, takže jsem okamžitě začala ječet a co nejrychleji se pokoušela dostat na břeh. A tak vlastně skončil náš výlet po okolí, protože jsem nemohla nikde chodit jako zmoklá slepice.

Vrátili jsme se zpátky k oválnému kameni na louce – nechtěla jsem jít domů, protože bych se určitě nevyhnula otázkám typu: Kde jsi byla? Proč jsi mokrá? Byla jsi s někým? Takže jsem raději zůstala tady a mrzla.

„Mám další nápad!“ zahlaholil. Na chvíli se někde ztratil v lese, načež přišel a za ním se sunuly po zemi suché větévky, které se poskládaly do hloučku. Ten pak Samuel zapálil, aniž by škrtl sirkami.

„Páni!“ vydechla jsem obdivně a přisedla si blíž k ohni, abych se zahřála. „To umí všichni duchové? Všichni máte takové superschopnosti?“

„No, všichni asi ne… Ale máme schopnost brát si schopnosti od ostatních – vždycky je okoukáme a pak i používáme.“

„Takže ty jsi potkal člověka, který čte myšlenky? A ovládá živly?“ udiveně jsem k němu vzhlížela.

„Jo, přesně tak… člověka,“ mumlal si něco pro sebe s úšklebkem.

Zakručelo mi v břiše. Skrčila jsem si nohy pod bradu, jako bych tím mohla zabránit zvuku žaludku. Uběhlo už hodně času, co jsem naposledy jedla – a navíc jsem ani nestihla oběd, který vařil Edward s ostatními kluky.

V klíně mi najednou přistála jablka, dokonale červená, ještě se leskla.

„Říkal jsem, že se budou hodit,“ pokrčil rameny, když jsem se na něj podívala.

„Tak to jsi měl pravdu. Když jsi se k nim ale vznesl, vypadal jsi jak Criss Angel! Víš, jak levituje a tak…“ přirovnala jsem ho k tomu emo mágovi.

„Díky za poklonu.“ Opravdu tak ale vypadal – když chtěl vidět na ty nejlepší jablka, musel se vznést do vzduchu a nějakou dobu tam levitovat, než se mu je podařilo sfouknout ze stromu. Doufám, že nás nikdo neviděl, protože jinak nevím, jak bych to vysvětlovala.

„Nedělají náhodou nějací duchové čaroděje a mágy? Protože ty se svými schopnostmi jsi k tomu přímo dělaný,“ napadlo mě.

„Jo, o pár duchách jsem slyšel, fakt jako, ale na vlastní oči jsem je neviděl…“

„Super,“ pronesla jsem do praskajícího ohně a pozorovala jazýčky žhnoucích plamenů. Cítila jsem, jak mi oblečení usychá a pomalu mnou prostupuje teplo.

„Víš, že jsi super holka?“ sedl si vedle mě, jak jen to šlo.

„Hm,“ zamručela jsem a raději na to nic neřekla.

„Teď to vyznělo, jako bych s tebou chtěl začít chodit,“ zamyslel se nad tím, zavrtěl hlavou a usmál se. „Myslel jsem tím ale, že jsi ta nejlepší holka, jakou jsem zatím poznal – krom tý mojí, která mi přeběhla k bráchovi… Fakt jako.“

„Ty jsi taky bezva kluk,“ chtěla jsem ho šťouchnout do ramene, ale pak jsem si to raději rozmyslela. „Samozřejmě ještě lepší je jeden kluk, ale…“ ztichla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem se málem začala svěřovat se svými milostnými trablemi mrtvému duchovi.

„Já vím, Edward. Nezapomeň, že jsem všechno slyšel. No, uvidíš, jak to s ním bude… A když už o něm mluvíme…“ ukázal rukou někam k pěšince, „myslím, že tě hledá.“

„Bello! Belloooo!“ ozývalo se lesem a ozvěna se vracela zpět.

„To je Edward! A docela blízko!“ vyjekla jsem. „Prosím, zmiz, nechci, aby mě tady viděl s někým jiným,“ prosila jsem ho.

„Už jdu, už jdu, nechci ti pokazit románek. Uvidíme se zase v pokoji.“ Oheň uhasl a teplý vítr začal vát. Už se chystal zmizet, když se zase objevil. „Hele, můžu tě o něco požádat?“

„O cokoliv, jen už zmiz!“ vyháněla jsem ho a vyhlížela na pěšince tu dobře známé bronzové vlasy.

„Neříkej nikomu, že jsem se ti zjevil. Vím, že ten tvůj už taky duchy potkal, klidně si o mně povídejte, jestli chcete, ale neříkej, že jsi mě viděla…“

„Klidně, nikomu to neřeknu, fakt jako,“ slíbila jsem mu. Vtom zmizel a zanechal mě samotnou v lese.

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 7. kapitola - Fakt jako!: