Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 12. kapitola

10.08.2010 (08:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1603×

Výsledkem myšlení nemá být pocit, ale čin.¹

Nechápavě jsem zamrkala, neměla jsem však náladu na nějaké trapné hrátky. Demetri věděl, že Caia nemám ráda, Alec věděl, že mám Demetriho ráda, kde ten svět končí? Z usilovného přemýšlení se mi klížila víčka. Neměla jsem opravdovou přízeň ani k jednomu z tohoto slizkého gangu, připadala jsem si mírně ublíženě a nechtěla jsem už ani s jedním z nich prohodit slovo. Ale bylo mi jich líto, nikdo přeci nevěděl, že mne Caius unesl... Byl to začarovaný kruh.

Dveře v pokoji se znenáhla rozletěly, až jsem se lekla. Opět Demetri. Už jsem málem zapomněla, že Alec řekl, že ho ke mně pošle „na uklidnění.“

„Prej jsi mě žádala, prej mě potřebuješ,“ našpulil rty Demetri.

Polkla jsem, do lící se mi zase začala drát krev.

„To je kretén,“ ulevila jsem si. „Co ti proboha řekl?“

Demetri přešel k oknu a zadíval se z něj. „To není důležité.“

Naštvaně jsem si oddechla. Ne, opravdu mi nezáleželo dvakrát na tom, co si o mně kdo z nich myslí, ale...

„Kdy mě už pustíte?“ zeptala jsem se bezdůvodně. Samozřejmě mi bylo jasné, že mne nemají v plánu pustit nikdy, ale jednoduše mne zajímal názor každého.

Demetri se otočil ke mně. „Předpokládám, že až přestaneš Caia bavit.“

Trpce jsem si usmála. „To bude kdy?“

„Jenže až přestaneš Caia bavit, zamluví si tě někdo jinej.“

Povzdechla jsem si. Jak se na to všichni můžou koukat tak s nadhledem?

„Aha... A kdybych řekla, že se radši zabiju, pustili byste mě?“

Demetri zamrkal. „To už není náš problém, Sylvio.“

Sklopila jsem zahanbeně oči. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že tu o mě někomu jde?

Za Demetrim se zabouchly dveře.

Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a tupě zírala z okna. Zanedlouho jsem měla pocit, že znám každou větvičku špičky borovice, která z okýnka šla vidět. Někdy se ohla pod poryvem větru, někdy notnou dobu bez pohnutí stála. Měla jsem strach, i když jsem věděla, že tady nikomu o mou smrt nešlo. V hloubi duše jsem nikomu nevěřila... A přestávala jsem věřit i sama sobě. Ničemu už se tu nešlo věřit. Ani svým očím, ani svým uším, ani svému srdci... Připadala jsem si jako zapomenutý špendlík z jehelníčku. Co proti nim kdo zmohl?

Škubla jsem sebou, dveře se opět rozrazily. Otevřela jsem oči, které se mi klížily. Felix.

„Nesu ti polévku,“ oznámil stručně. Možná právě Felix mi byl nejsympatičtější. Žádné falešné úsměvy. Upřímný chlad. Tak jsem se cítila daleko bezpečněji.

„Děkuju,“ sebrala jsem si ji od něj vděčně. Slyšela jsem odbíjet druhou odpolední. To už je zase tak pozdě?

„Až to dojíš, tak se musíme podívat před hotel, jak se s tím vypořádává policie,“ oznámil mi.

Zastavila jsem se. „Proč?“

Felix se zadíval z okna, stejně jako předtím Demetri. „Tak pojedu sám.“

Pustila jsem se mlčky do své polévky. Mně to bylo jedno.

„Chceš něco vybalit z kufru?“ zeptal se náhle.

Podivila jsem se. „Bylo by to divný.“

Felix pokýval. „Asi jo.“

Mlčky jsem jedla dál. „Umm, ještě, až to tedy dojíš, ti mám ukázat záchod a koupelnu... Včera tě tam Demetri táhl ze spaní.“

Zarazila jsem, sledovala okraj bílé misky. Nic takového jsem si nepamatovala... „Tak fajn.“

Felix pokýval, znovu se obrátil k oknu. Sílu na šrotování jsem vyloženě postrádala. Jen jsem bezmyšlenkovitě nabírala lžíci za lžící, další a další, jako stroj, než jsem konečně polkla poslední sousto. Felix se otočil.

„Jdeme?“

Nevzmohla jsem se na víc, než němé přikývnutí a sklouzla z postele. Nazula jsem si černé lodičky, které jsem skopla na zem při konverzaci s Alecem a vyšla za ním ze dveří.

„Půjdeš touhle cestou rovně, než dojdeš ke schodišti,“ promluvil Felix a rychle kráčel dlouhou chodbou, plášť za ním vlál.

Zastavil se před dveřmi do věže a pokynul, abych šla první. Proklouzla jsem tedy, jak si přál, před něj. Vyšli jsme patro, měla jsem zahnout do nové chodby.

„A tady, po levé straně, je první místnost koupelna, ta další záchod... A to je všechno, já zatím musím shlédnout situaci,“ vysvětlil a seběhl schody zpátky.

Zůstala jsem tu sama, nikde nikdo. Neslyšela jsem ani šustnutí, co však, jak jsem si všimla, bylo u této společnosti v pořádku. Váhavě jsem došla ke dveřím koupelny a stiskla kliku.

Přede mnou se naskytla tmavá díra, hmatala jsem po zapínači světla, ale jediné, co jsem cítila, byla vlhká, kamenná zeď. Zamračila jsem se. Když už jsem měla chuť to vzdát, narazila jsem na něco plastového. Náhle se mi pod prsteníček zamotal hranatý knoflík a já věděla, že to je to, co hledám. Stiskla jsem a koupelna se rozzářila tlumeným světlem žárovky.

Místnost neoplývala perfektní zařízeností, ale jednomu člověku stačila. Sprchový kout, malé umyvadélko, zrcadlo téměř od stropu až k zemi a malá skříňka pod umyvadlem. Nic neobvyklého. Zamrkala jsem a tiše se vykradla zpět na chodbu.

Zajímal mne teď však hlavně záchod – přiznejme si, že jsem stále byla člověkem a bylo již kolem půl třetí odpoledne.

Tiše jsem se tedy připlížila k záchodovým dveřím a otevřela je. Zapínač světla jsem našla hned, a tak se mi naskytl pohled na vytouženou mísu.

Vykonala jsem svou potřebu a stejně potichu, jako jsem vešla, jsem za sebou zavřela dveře a stanula na pusté chodbě.

Neměla jsem chuť potají prozkoumávat interiér sídla, také jsem se trochu bála, a tak jsem poslušně, jak asi ode mne čekali, sešla zpět a odebírala se tou samou chodbou k pokoji.

„Ale, ale,“ vylekal mne náhle povědomý hlas z konce chodby. „Kampak ses zatoulala?“

Otřásla jsem se. Caius. Ne...

Nevěděla jsem, jestli si mám zachovávat svou hrdost, nebo s ním komunikovat typu nicsenestalo. Moje instinkty se stáčely k variantě první, ale moc dobře jsem věděla, že on je schopen čehokoliv.

„Felix mi ukazoval koupelnu.“ Blížila jsem se k němu, on ke mně.

„Opravdu?“ naklonil hlavu, když mi stoupl do cesty. Co si ksakru myslí? Odloučí mne od svého světa a... Hněv se ve mne vzpouzel.

Semkla jsem rty, on se ke mně naklonil a objal. „Buď hodná.“

Měla jsem už na jazyku sto peprných poznámek, ale z něj čišelo něco tak hrůzného, že jsem nedokázala nic jiného, než němě zírat. Můžete nenávidět člověka, kterého téměř neznáte?

„Mám teď práci, tak tě navštívím později,“ zalaskal mne do vlasů. Málem jsem si oddechla nahlas. Čekala jsem trpělivě, až naše objetí uvolní.

„Čekej na mne, Sylvinko.“ Jeho slizký hlas se odrážel od zadních stěn a donášel ho ke mně navíc jako ozvěnu.

Nakonec odešel. Oddechla jsem si, ale jak jsem mohla být klidná, když se mi v uších ozývala stále a stále dokola jeho hrůzostrašná poslední věta? Rozechvěle jsem došla do pokoje a znovu se schoulila do klubíčka, lodičky znovu skopla na zem.

Po necelé hodině tmavé deprese se ozvalo klepání na dveře. Bylo to zvláštní, mohla jsem poznávat lidi, kteří ke mně jdou, podle klepání. Jediný, kdo vtrhával dovnitř bez oznámení, byl Demetri.

Dveře se pomalu otevřely, stál v nich Felix.

„Policie je bezradná,“ pronesl pyšně. Jak se z toho může radovat? „Tvoje kamarádka už je pryč, nemusíš si z ničeho už dělat hlavu.“

„Jak, z ničeho nedělat si hlavu? Já mám své rodiče!“ vyštěkla jsem, zloba ve mne rostla. Zvedal se mi z něj žaludek.

Felix jen pokrčil rameny, znovu odešel. Skvělé. Už jsem si proti sobě poštvala všechny, kdo se mnou ještě jakž takž vycházeli v dobrém. Jane mě nenáviděla sama od sebe, Aleca jsem musela štvát, Demetri odešel uražen a Felix se mnou už nemá nervy. Ale můžou si za to sami, kruci...

Odpoledne pro mne bylo dlouhé. Již jsem vyčerpala veškerou energii na myšlenkách o své rodině... Trhalo mi to srdce, ale přežívala jsem. To bylo zatím nejdůležitější.

Odbila třetí, odbila čtvrtá, odbila pátá, odbila šestá a nyní odbíjela sedmá. Bylo to k nevydržení, celé odpoledne čekat na návštěvu Caia. Čím déle nepřicházel, tím více jsem se topila do stresu, čím déle jsem byla sama, tím více jsem se nemohla vynořit nad hladinu. Tunel bez světla na konci.

Z úsporného režimu mozku mne vytrhlo krátké zaklepání. Takže zase Felix.

Dveře se otevřely, stál v nich s tácem. Večeře.

Bezeslova mi jí podal, zastavil se přede dveřmi. „A... koupelna a ostatní jsou ti volně k dispozici.“

Bez dalšího, byť jen letmého pohledu za sebou zavřel dveře. Horko na kolenech mi připomínalo, že bych se už měla pustit do jídla, ale bylo mi do breku. Zprotivila jsem si tu už každého.

Když jsem dojedla, odložila jsem tác na zem a rozhlížela se po pokoji. Už padal soumrak, do pokoje svítilo méně světla, než ve dne a vzduch dostával atmosféru nasáknutou teplým večerem.

Zaujal mne psací stolek. Co asi zažil? Milostná přání, svačiny, bezmyšlenkovité psaní v černočerných nočních hodinách... Halucinovaně jsem se zvedla z postele a došla k němu.

Jeho deska byla pevná, možná z dubového dřeva, sálal zvláštní, příznačnou dřevěnou vůni. Měl také zásuvku na klíč. Předpokládala jsem, že bude zamčená, ale silou se vrzavě vyklopila. Z šuflete na mne koukalo pár zrnek kafe. Takže tohle byl pokoj pro lidi? Možná tu věznili nebohé provinilé, přemýšlela jsem.

Představovala jsem si sama sebe, jak u tohoto stolu sedím a píšu dopis domů. Do očí se mi vkradla vlhkost, kdybych jen tak mohla všechny upozornit, že jsem v pořádku. Ale nemohla jsem. Stejně by to k ničemu nebylo a vlastně bude lepší, když nebudou mít žádné podezření, že jsem ještě naživu.

Obrátila jsem se zády k oknu, můj zrak zaujala tmavá skříň, kterou jsem ještě také neprozkoumala. Lehce jsem jí otevřela, zevnitř mne do nosu uhodila silná, aromatická vůně starých obleků. K mému údivu však byla prázdná. Ovšem, co by tu mělo být.

Přesedla jsem si zpět na postel, odbíjelo půl osmé. Přemýšlela jsem o tom, že bych dala na Felixovo upozornění a šla se umýt, ale tělo se vzpíralo. Do mysli se mi zase začala vkrádat Caiova slova.

Mám teď práci, příjdu později. Čekej na mě, Sylvinko. Zaklepala jsem se. Jeho návštěva se nejspíše blížila. Čas se krátil. Přijde.

V tom mě však uspokojila myšlenka, že když se umýt půjdu, – a budu tam notnou dobu – možná ho čekání přestane bavit a vzdá to. Usmála jsem se té představě a vyšla do temné chodby.

Vyšla jsem z malé chodbičky, v níž byl můj pokoj, pokračovala rovně až na schodiště, zabočila nalevo a stanula v malé koupelničce.

Když se mi za sebou podařilo zavřít dveře, oddechla jsem si. Měla jsem se k tomu osprchovat se ve sprchovém koutě, který tu byl – ale uvědomila jsem si, že tu nebylo nic potřebného k mytí. Žádné mýdlo, zhola nic.

Pokrčila jsem rameny. Co se dá dělat, alespoň voda ze mne smyje to nejhorší. Pomalu, nezapomínaje na slib, který mi Caius udělil, jsem se svlékla a vkročila do sprchy.

Země chladně studila, na mne se spouštělo tisíce malých kapiček proudem. Byla to úleva. Oddech. Měla jsem v tu chvíli nádherný pocit, jako kdybych byla volná. Svobodná. Nechávala jsem, ať mi teplá voda smáčí tvář, oči, ústa, vlasy, celé tělo...

Náhle jsem uslyšela, jak se rozlétly dveře. Srdce se mi málem zastavilo, načež začalo zběsile pumpovat.

„Kdo to je?“ vykoktala jsem ze sebe, skrče se do dřepu.

„To jsem já,“ zavolala osoba za mnou. Otočila jsem hlavu přes rameno. Demetri.

„Co chceš?“ obořila jsem se na něj, mírně vyvedená z míry. Nebylo zrovna příjemné, když vrazí někdo do vaší koupelny, kde se právě myjete.

Demetri se opřel o umyvadlo. „Umm, přišel jsem se ti omluvit.“

Obrátila jsem hlavu zpět čelem ke zdi. Vydechla jsem. „Aha. Vhodnější chvíli sis vybrat nemohl?“

Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale potom je zase zavřel. Visel na mně očima, jako kdybych byla zdrojem jeho fascinace.

„Donesl jsem ti ručníky a různé šampóny,“ poukázal na skříňku. „A... taky ty věci... k lidskýmu... krvácení, Felix na tyhle věci nemyslí.“

Věděla jsem, že být člověkem, tak je rudý jako rak. Ostatně, já taky. Koupelnou se rozhostilo trapné ticho, které narušovala jen sršící voda.

„Díky,“ usmála jsem se po chvíli.

Demetri mi úsměv oplatil. „Chceš podat mýdlo?“

Vděčně jsem přikývla a vzala si ho od něj.

„Prosím, mohl bys už odejít?“ zažadonila jsem, když se nějak neměl k odchodu.

Demetri se uculil.

„Mám o tebe pečovat,“ podotkl. „Že mám například pravdu, že záda si sama neumyješ?“

Polkla jsem. „Tak fajn, umej mi záda, nic víc.“ Nemohla jsem mu odporovat. Ostatně měl pravdu.

Demetri si za mě přidřepl a sebral mi znovu mýdlo. Naznačil mi, ať si vyhrnu vlasy. Učinila jsem tak tedy.

Vyhrnul si rukávy kabátu, namočil si ruce, namydlil si je a začal mi umývat záda.

Byl to... divný pocit, jeho ledové dlaně mi přejížděly po velké části těla. Když domydlil, nastavil na mé záda proud vody a smýval mýdlo.

Zdálo se mi, že mýdlo je už dávno smyté, ale on mi se nějak neměl k tomu přestat. Jel prsty po bočních stranách zad, až se zastavil na bocích. Náhle jsem ucítila lehký závan, na to jeho ledový dotyk rtů na zátylku. Celé mé tělo se zachvělo, jako by se mne dotkl galvanický proud. Každá žilečka se třepala, každá částečka.

Nehýbala jsem se, jen jsem vyděšeně čekala, co bude dál. Polootevřené rty, jež mi způsobovaly husí kůži po celém těle, se pohybovaly. Jeho dlaně na mých bocích se mírně pohly, já jsem se nadechla.

„Pusť mne,“ zašeptala jsem, proud vody se mi stále třísnil o tělo.

Demetrovy rty se neoddálily, naopak, sjel mi jimi po šíji. Uslyšela jsem tužebný šepot. „Tvoje tělo se bude svíjet rozkoší pod mým...“

Mráz, který z něho vyzařoval, se do mne zapouštěl. Rozechvěla jsem se ještě více, jen jsem nevěděla, jestli vzrušením, nebo strachem. Přerývavě jsem dýchala, jak mi rty zanechávaly na páteři ledovou cestu.

„Prosím,“ zašeptala jsem. Ale nerozumněla jsem ani svým vlastním myšlenkám. Stála jsem na hraně útesu, nedalo se tomu odolat. Tomu skoku, tomu pádu, dělat něco zakázaného a vzrušujícího. Rty se oddálily, cítila jsem však stále jeho chladný dech.

Vstal. Bezeslova odešel.

Ještě notnou chvíli jsem strnule zírala do kamenné zdi, voda se stále lila proudem. Nedokázala jsem se pohnout, možná jsem ani nechtěla. Mé tělo se nepřestávalo chvět, cítila jsem stále a stále jeho dotyk dlaní na bocích, jeho jahodové, mrazivé rty na zátylku...

Už jsem nebyla schopna souvislého myšlení. Přemáhala jsem se, abych vstala, poté jsem zastavila teplý proud, který už nebyl teplým, nýbrž vlažným, a omotala se ručníkem, který mi sem donesl.

Nemohla jsem ho však vyhnat z hlavy... Nešlo to. A čím více jsem se o to snažila, tím méně mi to šlo – jeho tvář, jeho dotek, jeho slova... Stále jsem ho měla před očima.

¹) Vincent van Gogh

11. kapitola ||  13. kapitola
Shrnutí povídek

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 12. kapitola: