Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 17. kapitola

05.09.2010 (08:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1437×

Světlo z malého okénka dočista zmizelo a ztratilo se v tísnivém černu. Ta beznadějnost vůči pouhému záchvěvu zraku se nedala přelomit, už jsem chtěla být pryč. Nepochybovala jsem ani, že to bylo nejhorší místo, na jaké jsem kdy narazila. Nahánělo mi panickou hrůzu a vůbec, štítilo se mi už jenom kvůli těm mukám protrpěným tady.

Zatnula jsem zuby, když jsem neviděla již ani pohyb obrysů. Nechtěla jsem, aby mi ten zpropadený kluk pomáhal. Ostatně, to díky jemu jsem skončila tady. Proč?

„To se mě prostě nemůžeš chytit za ruku?“ zasyčel podrážděně, když uviděl, jak pomalu šátrám po stěnách chodby.

Neodpovídala jsem a pokračovala v cestě.

Potřebovala jsem si pročistit mysl a to v jeho přítomnosti setsakramentsky nešlo. A taky na tomto místě s touto tmou. Ztuhlý chlad se válel po zemi, prolézal mi pod kůži. Nebyl to strach, ani vztek, ani hořkost – nýbrž vysoce nepříjemný pocit, který mne sužoval. Zvedal se mi žaludek a již jsem nutně potřebovala něco jíst.

Minuty míhaly, avšak my se stále nevraceli do světla.

Náhle se zastavil. Slyšela jsem jeho naštvaný povzdech a následovně ucítila jeho ledový stisk ruky.

Nepociťovala jsem svůj vnitřní hněv natolik, abych byla schopna odporovat. Mlčky jsem se nechala vést z labyrintu a připadala jsem si jako na cestě do podsvětí v čele s Hádem. Tedy až do té chvíle, co jsem nezahlédla světlo plápolavých loučí.

Možná to však právě naopak ten pocit zesílil. Neodpustila jsem si úlevné oddechnutí, jen co jsme vyšli z toho prokletého podzemí. Stanuli jsme na hlavní chodbě vedoucí k sálu a ohěň v nádobách mé podezření více a více prohluboval. Avšak nedalo by se říct, že mi to vadilo. Smířila jsem se.

Alec pustil moji ruku. „Provedeš zase nějakou nekalost, nebo dojdeš zpátky do pokoje sama, po vzoru hodného dítěte?“

„Ty máš co říkat, prcku,“ ušklíbla jsem se.

Protočil panenky, jako by říkal je nám to jasné, je nám to jasné. „Hm?“

Bavilo mne ho provokovat. Zvlášť, když to vypadalo, jak mu s tím lezu na nervy. Jenže já bohužel věděla, jak je to doopravdy...

Vynechala jsem mou vzpomínku na zápis, co jsem četla a rychle se vrátila k požadované odpovědi.

„Dojdu tam sama,“ odpověděla jsem nevinně.

Zavrtěl hlavou a pobaveně si mne měřil pohledem. „V žádném případě.“

Zachytil můj pohled a rychle pokračoval. „Nevím, jak to tu vypadá, možná tě hledají. Kdyžtak budu muset podat zprávu.“

Pokrčila jsem rameny a vydala se na cestu.

Vyšla jsem schodiště, Alec mi byl v patách. Sice jsem netušila, jak moc by bylo závažné, kdyby zjistili, že jsem byla pryč, ale nedalo se dělat nic jiného, než počkat, co bude v pokoji.

Když jsem však otevřela dveře do pokoje, otřásla jsem se. Caius. Takže se o mne ví.

„Vskutku záhadné.“ Jeho ledový hlas se nesl pokojem a pokračoval chodbou. Alec za mnou došel a váhavě si stoupl vedle mne.

Měla jsem pocit, že mi ta ozvěna vytváří po těle husí kůži. Větší malér snad nebyl možný.

„Děje se něco, Caie?“ promluvil Alec nezúčastněně.

Caius si odfrkl. „Nesnaž se být vtipný, Alecu.“

Alecův obličej se podrážděně protáhl.

„Kde jsi byla?“ vyštěkl, probodávajíc mne nahněvaným pohledem. Jeho blonďaté kadeře mu splývaly s ještě větší hrůzou, než vždy.

„Tajné kamarády jsem ochoten ti zachránit od jisté smrti a ty, a ty si dovolíš ještě dále za mými zády riskovat?“

Nebyla jsem schopna slova.

„Šel jsem jí ukázat balkon a venkovní dvůr,“ vmísil se do toho Alec. Moje záchrana!

Caius se nasupeně otočil k Alecovi a ukázal na něj varovně prstem. „Ty, ty se ani nepokoušej promluvit! Ubožejšího lháře jsem ještě neviděl!“

Alec zmlkl.

„Kdes tedy ksakru byla?“ zasyčel.

„Já... já jsem se šla podívat po hradě,“ vysoukala jsem ze sebe a neměla jsem daleko k slzám.

Vztek v Caiovi přetékal. „Podívat po hradě!“ zařval z plných plic. „Jak je možné, že každý tvrdíte něco jiného? Asi to bude tím, že ani jedno z toho není pravda, že?“

„No, hlavně, že ty máš pravdu pořád,“ zamumlal téměř neslyšně Alec.

V Caiovi to už nemohlo vřít více. „Ty... zatracený sople... Jsi jen ubohý lhář, nic víc!“

Udeřil vší silou pěstí do mohutné almary po straně pokoje. V sekundě se rozlétla na kusy, masivní prkenné desky s ohlušujícím rámusem udeřily o zem.

Zaregistrovala jsem, jak Alec vedle mne ucukl, poté se ale potěšeně usmál. „Uvaž, příteli, kdo z nás stojí na oprávněném místě.“

Klidnost, vznešenost jeho tónu mne zamrazila. Možná až teď jsem začínala procitat. Pohltilo mne uvědomění, cítila jsem vůni času, jeho neskončenou harmonii proplouvání.

Jeho slova nejspíše trefila do černého. Caia zmrazila nehybně naproti nám, jeho pohled se zklidnil v zájmu jeho vlastního postavení.

„Nezapomínej na řád, Alecu. Stále tu máme určitá pravidla...“

„Ano, to tedy máme,“ ohradil se nabroušeně Alec.

Caius s nenávistným pohledem přešel k otevřeným dveřím, silou jimi práskl. Za zavřenými dveřmi díky mrtvolnému tichu šlo ještě slyšet mumlající hlas.

„Pakáž čarodějnická...“

Dlouhou chvíli potom se ozýval jen můj roztřesený dech a zrychlený tep srdce.

„Nic si z toho nedělej,“ pokusil se o úsměv Alec.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci tu být.“

Alec shlédl na zem s roztříštěnou almarou. „Snad poprvé vůbec ti to začínám věřit.“

Podivila jsem se. „On takový předtím nebyl?“

Dosedl na postel a zničeně ke mně vzhlížel. „Nebyl,“ zamračil se. „Jeho geny se sice popřít nedají, ale... Ještě nikdy nedělal takové scény, než jsi přišla ty.“

„Já to nechápu,“ zamyslela jsem se. Očekávala jsem odpověď, nějaké potvrzení, souhlas či nesouhlas, ale on se jenom zvedl, prošel kolem mne a s úsměvem vyšel z pokoje.

Dveře se za ním zavřely a nastalo úmorné ticho.

Přemýšlela jsem, co teď budu dělat. Ale než jsem stihla přimět se k něčemu valnému, objevil se ve dveřích Felix.

„Oběd.“ Podal mi tác s omeletami a zmizel zase zpátky.

Nevadil mi stereotyp dne, který jasně říkal přijde jeden, odejde; přijde další, odejde; přijde někdo, odejde. Spíše než to mne iritovala jakákoli myšlenka, která mne uváděla do rozpačitosti.

Ať už to byla vzpomínka na Alecovy zápisy, scénu ve sprše nebo Caiovo noční počínání. Všechno tady mne tak sžíralo, byly to věci, které jsem nedokázala plně pochopit. Věci, které se možná ani pochopit nedaly, protože nemají moc určitého smyslu. Možná ani dva konce, aby se daly rozmotat.

Také toho možná bylo až příliš. Jediný, kdo tu na mne nezanechal skvrnu nějakého negativního či kladného pocitu, byl Felix. Zbožňovala jsem jeho chladnost vůči mé osobě. Jeho neutrálnost. Jako jediný mne něčím neznepokojoval. Prostě mne nechával být na pokoji.

Zároveň, ač to může vyznít zvláštně, byla jsem ráda, že mne bere tak krásně neurčitě, jako věc, co se musí udělat. Nedalo se říci, že svou práci dělal rád; dělal jí jen, protože musel. Zkusila jsem se zamyslet, jestli bych byla radši, kdyby takoví byli všichni.

Ale ta myšlenka postrádala smysl. Všichni takoví nejsou a už to snad vypadá, že ani nebudou.

Avšak chod událostí mne znervózňoval. Vzhledem k tomu, že jsem se plně smířila se svým osudem – a o co víc, byla jsem si jím jista a žila jsem jím, přirozeně jsem se zabývala životem tady, nikoli tím, kde bych žít měla. Snad jsem sama sebe brala až s moc velkým nadhledem.

Přesto jsem podvědomě padala hloub a hloub do tmy. Přestože jsem tvrdila, že jsem plně smířena, neznamená to, že jsem smířená se vším všudy.

Vždycky se najde nějaký malý, zaprášený, byť nejhlavnější kousíček duše a prokazuje opak.

Přemýšlela jsem, jestli snad i mé přesvědčení není jenom mlhavý opar iluze, který pak, společně s procitnutím, ohavně spadne. To bývá nejhorší. Zjistit pravý opak.

Ale pro teď jsem zatím měla přeci jen štěstí, že jsem měla spoustu jiných starostí. Tedy vlastně ty, co jsem vyjmenovala. Plus divné chování Alecovo, Demetriho i Jane.

Svůj nešťastný život jsem jednou pro vždy přiložila za vrub mému nesprávnému chování. Zachovala jsem se hloupě. A nemělo cenu řešit, o jak víc hloupě, než Chloe. Protože ona měla štěstí, jen já ne. Ale z řešení těchto spravedlností a nespravedlností nevycházel stejně žádný výsledek.

Právě odbíjela čtvrtá odpolední, když do pokoje vešel Alec.

„Víš... Mám dvě zprávy.“

V ruce nesl obrovskou krabici, kterou položil na zem vedle rozbitých kousků almary.

Nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Chceš prvně slyšet tu špatnou, nebo dobrou?“

Nakrčila jsem obočí, jeho otázka ve mně vzbuzovala nepříjemný pocit. Jaké zprávy mi jen může nést?

„Tu špatnou,“ odpověděla jsem váhavě.

Nadechl se. „Zhruba na týden musím s Jane vyřídit něco ve Švédsku.“

Skousla jsem ret, abych potlačila moje poděšení. „Jako... na celý týden?“

„Měli bychom to za týden stihnout, ale neříkám, že se nám do cesty nemůžou zaplést komplikace.“ Tiše sledoval moji reakci.

Hořce jsem pokývala. „A ta dobrá?“ zeptala jsem se, plamínek naděje ve mně na chvilku vzplanul. Když bude ta dobrá stejně velká, jako ta špatná, možná by to nebylo zrovna tak mizerné.

Zasmál se. „Že Demetri a všechny ostatní tu přeci budeš mít.“ Pobaveně si olízl rty.

Vydechla jsem. „Aha. Fakt díky.“ Nesnažila jsem se skrývat mé zklamání.

„Neříkám, že mne netěší, že jsi z mého odchodu tak zkroušená, ale za týden jsem přeci zpět!“

Začervenala jsem se. „Co ty můžeš vědět, třeba jsem se s Jane stala nejlepší kamarádkou a o tebe mi vůbec nejde,“ odsekla jsem podrážděně, nehledě na fantasmagorii té myšlenky.

Alecovi se znenadání po tváři rozlil šťastný úsměv, ale nic neříkal. Bez dalšího slova naskládal rychle kusy almary do velké krabice, vzal ji a odešel pryč.

Večer ubíhal pomaleji, než bylo zvykem. Špatný pocit, že noci se vrátí do starého režimu, nabíral na intenzitě; už mi chyběl ochránce. A na Demetriho ani Felixe jsem spoléhat nemohla.

Seděla jsem na posteli již celé odpoledne. Teď mi začala lézt krkem moje nepohyblivost. Uvrhávala mne do hořkého zoufalství, a tak jsem, nehledě na komičnost mého počínání, začala chodit po pokoji dokolečka.

Kolem šesté hodiny jsem uslyšela hlasy přibližující se k mým dveřím, ale do pokoje vešel jenom Alec. Mírně mne to udivilo, myslela jsem, že už je pryč.

Nic neříkal, jen se na mne nerozhodně díval.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

Zavrtěl hlavou. „Jenom jsem tě přišel pozdravit. Právě odcházíme.“

V duchu jsem se usmála. Člen gardy mě šel pozdravit, než se vydá na dlouhou pouť skrz půlku Evropy.

„To je milé,“ odpověděla jsem.

Zamyšleně se díval do podlahy. „Tak jo. Měj se tady. Bude na tebe dohlížet Felix s Demetrim.“

„Jasný,“ usekla jsem ho, kdyby chtěl říkat ještě něco o tom, jak se mi tu bude žít. To opravdu nebylo třeba.

Polkl. Pokýval hlavou a váhavě vyšel ze dveří, které se za ním tiše zavřely.

Jako by snad toto gesto vyplavilo na povrch tíhu času, který tu budu muset prožít sama. Uzavřelo za sebou všechnu tu dobu, kdy jsem ještě vcelku byla schopna dýchat a jíst a nastolilo hrůzný týden tmy. Týden! Zděšeně jsem se otřásla. Můj jediný přítel byl pryč.

16. kapitola ||  18. kapitola
Shrnutí povídek

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 17. kapitola: