Omlouvám se, že na osmnáctou kapitolu se muselo čekat tak dlouho. Ale - přeci jenom přes týden mám na počítač jít zakázáno, a tak se toho napíše jen málo... Také se omlouvám, že tahle kapitola je opravdu prachmizerná. Nějak mi dochází inspirace. Tímto taky slibuju, že příští bude (snad) lepší. Sylviin den pokračuje. Příjemné počtení.
12.09.2010 (15:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1301×
Jak houstlo šero večera, utichala ve mně smutná melodie nešťastného rozjímání a nahradila ji známá rozechvělost. Za okny se zvedal vítr, který působil v okenních trámech meluzínu, poněvadž znak dlouhých let a neopečovávanosti se na těchto věcech vždy projevil.
Večer, jako každý jiný. Schylovalo se k dešti, ale zatím se těžká mračna nevzchýlila až nad střed Volterry.
Ztuhlý chlad a ticho mne uhánělo k šílenství.
Světlo v pokoji postupem zanikalo v říši stínů. Obklopovaly mne a cítila jsem, jak nade mnou tvoří chladnou klenbu v podobě kamenného stropu.
Jediný zvuk, který časem rozptýlil mou pozornost, bylo prasknutí starého nábytku. Tedy v mém případě se dalo počítat již jen postel a psací stolek. Skříň ze světa zmizela poněkud teatrálním způsobem, doufala jsem, že já na tom budu o něco lépe.
Opět myšlenky na smrt. Shromáždila jsem všechny síly, které se ve mně ještě schovávaly, a zkusila je vysadit na krutý boj, aby tyto fáze mozku zahnaly. Nechtěla jsem přemýšlet o smrti. Nechtěla jsem přemýšlet o sobě. Nechtěla jsem přemýšlet o ničem.
Vítr sílil, špička suché borovice se v okně znepokojivě míhala. Vytvářela tak na zem černý, mihotavý stín, který mi naháněl nepříjemné zvěsti. Bude se dnešní noc opakovat po vzoru té druhé?
Můj znavený mozek se vzpíral jakékoli jiné aktivitě, než nahánění strachu do žil. Let černokřídlých nočních hodin nezrychloval. Táhl se klouzavě, v břichu mi kručelo. Mí osobní strážci opět zapomínali, že jsem vždycky měla ve zvyku netrpět podvýživou.
Z oblak náhle vyklouzl měsíc zastřen šedivými opary. Do pokoje házel nepatrné, leč značné světlo, které odráželo vlhkost kamenných zdí. Cítila jsem se jako v cele. Možná jsem v ní také byla.
Po dlouhé době černého stavu dospěla jsem k názoru, že je čas ulehnout, ať už mne trápí cokoli. Nepřemýšlela jsem nad nějakou večerní hygienou a pouze vytáhla zpod polšťáře noční košili. Zadívala jsem se na kýčovitého medvídka na hrudi a dlouze k ní přivoněla. Ještě stále voněla trochu po Demetrim.
* * *
Stalo se přesně to, co jsem očekávala. Tiché skřípání kliky jsem uslyšela i přes vichr za oknem. Úsměv se mu, jako minule, blýskl v nočním světle.
* * *
Probuzení ze snu bylo strašlivé. Cítila jsem se nevyspale a roztřeseně. Věděla jsem čím dál tím více, že moje skoncování sama se sebou nadchází. Moje psychika prostě nebyla tak silná, aby vydržela tyto nálady. Bohužel to bylo jediné východisko, jak z toho všeho uniknout.
Se snídaní v ruce přikráčel do pokoje Demetri. To právě jeho příchod mne vzbudil. Spala jsem žalostně málo. V přepočtu dvě, tři hodiny. Musela jsem vypadat strašně.
Přiblížil se ke mně známým, rozšafným krokem. Podivila jsem se.
Na klíně mi přistála skromná snídaně, zatímco on zůstal nade mnou stát.
Vzhlédla jsem.
„Bon appétit, mademoiselle.¹“ Výraz v očích se mu šibalsky zatřpytil.
Zmateně jsem se pousmála. „Merci.²“
Vzpomněla jsem si na Alecova slova, že Demetri pochází také z Francie. Zajímalo mne, v jaké době žil. Možná byl Napoleonův bojovník, zamyslela jsem se.
„Comment ça va?³“ Úsměv na rtech mu hrál smutnou melodii a já přemýšlela, co ho přimělo k tomu, aby odpoutal své relativní nepřátelství vůči mé osobě.
„C'est bien mauvais, ça fait pitié,4“ odpověděla jsem popravdě a čím více se zamýšlela nad podnětem těch slov, tím více si připadala uvězněná v kleci.
Demetriův úsměv na rtech pohasl, vystřídal ho jemný nesouhlas, možná zamyšlení. Podle jeho sklopených očí jsem však poznala za jeho vzývavou, rozšafnou maskou jen hluboký stesk. Demetri byl ranitelný.
„Takže ty teď chodíš s Alecem ven?“ nadhodil. Nevěděla jsem, jestli si jeho otázku mám vyložit tak, jak vyzněla, anebo ji brát z obyčejného hlediska.
Polkla jsem. „Jenom jednou.“
Neragoval. Poté zamířil k odchodu.
„Počkej!“ zastavila jsem ho, aniž bych věděla, proč.
Rozpačitě se otočil a upustil kliku, kterou chtěl otevřít. „Proč?“
Kousla jsem se do rtu, abych potlačila nepříjemné chvění. Potřebovala jsem něčí společnost, ať už to byl kdokoli. Věděla jsem, že to bylo sobecké, ale měla jsem tak akutní potřebu vedle sebe někoho mít, až mi bylo k pláči.
„Já nevím,“ odpověděla jsem tiše. Popravdě.
Lesk v očích mu posmutněl. „To já taky ne,“ řekl a znovu sahal po klice.
„Prosím,“ zašeptala jsem. Hanebně jsem sklopila oči, když jsem viděla, jak ztuhl. Moje chování si musel vykládat poněkud jinak, než bylo zamýšleno.
Také jsem si uvědomovala, že moje chování nebylo správné. Bylo vyhovováno stále po mém, po mém prosím. Já se mu ještě ničím nezavděčila.
Viděla jsem, jak se zpátky přibližuje. Sedl na postel, vedle mě.
„Ty ji pořád nosíš?“ zeptal se, pokývnul na košili s medvídkem.
Vzhlédla jsem. „No... jo,“ pokrčila jsem rameny, ve snaze nedat najevo mé zrozpačitění.
Chvíle ticha.
„Děje se něco?“ Jeho tichý hlas mi zvonil do ucha.
Zamrkala jsem. „Ne, proč?“
Na tváři se mu rozlil svítivý úsměv. „Červenáš se.“ Polkl. „Krásně,“ dodal ještě.
„Bože,“ vydechla jsem studně a sklopila tvář tak, aby do ní přes zvlnitou terasu vlasů nešlo vidět.
Dlouhou chvíli vládlo ticho, zírala jsem stále se zrakem stočeným dolů na strukturu bílého povlaku. Slyšela jsem jeho mechanický dech, slyšela vzdálený, ranní ruch v městečku. Jemný vánek za okny, který se přes noc podivuhodně ztišil.
Nebyla jsem si jistá, co se právě teď děje. Už jen jeho přítomnost mne uváděla do rozpaků. Jeho slova, za kterými se vždy skrývalo víc, než bylo. Pohlédla jsem mu do tváře a snažila se ze všech sil potlačit pocit, že něco děláme společně.
„Možná by sis už měla sníst tu snídani, než ti vychladne,“ poukázal na moji polévku, jež pomalu, potichu a potají vystydala.
„Jasně,“ pokývala jsem hlavou a pustila se do jídla.
Teprve když jsem dojedla, vstal a s tácem odešel. Modlila jsem se, aby znovu přišel, ale věděla jsem, že marně. Měl ostatně i své povinnosti.
Vlastně, kdybych si nezažila to, co jsem tu zažívala, představovala bych si to tu naprosto jinak. Rozhodně ne tak, jak to je, tedy, že by nadcházející manželka jednoho z nich byla ve své podstatě celý den ve svém pokoji, osamotě.
Podle mých úsudků jsem to dávala za vrub své lidskosti. Předpokládala jsem, že mají v plánu to od mého nového života změnit. Stále více a více jsem nabývala na přesvědčení, že se jim to setsakramentsky nepodaří.
Zároveň se ve mně ale vzmáhal pocit nejistoty, když jsem pomyslela na... Aleca? Byl to opravdu on, kdo mi působil procenta, která mne přesvědčovala, abych svůj život tak rychle nezkrátila? Byl to opravdu on?
Bezradně jsem přemítala, ale jak se člověk má ve svých vlastních pocitech vyznat? Srdce a rozum nikdy nebudou propojeny.
Kdybych byla kocour, zježily by se mi chlupy. Při slově srdce a každé tím směrem svažující myšlence, mne zahalil temný pocit. Vždycky jsem přece byla sama o sobě přesvědčená, že srdce nikdy nebudu schopna používat!
Nevěřila jsem v lásku a ani v city. S tíživým pocitem jsem si přiznávala, že ani u toho poblouznění s Caiem ne. Na rozum se mi přímo vytapetovávala otázka Tak proč?, ale zahnala jsem ji. Co se stalo, stalo se. V mládí přeci člověk má za úkol poznávat nové věci. Řídila jsem se přeci mozkem tak jako všech šest miliard lidí ve světě. Shodou okolností jsem to byla právě já, které se to vymstilo.
To ráno probíhalo obyčejně. Jako každé jiné. Zvykala jsem si. Převlékla jsem se do nějakých věcí z tašky, kterou mi tu nechal Felix a zkoušela alespoň projednou nevzpomínat na rodinu.
Už jsem pohřbená, musela jsem si výslovně připomínat. Už to pro nikoho není novinka.
Přemítala jsem, za jak dlouho by mne našli, kdybych teď utekla. Do hlavy se mi vkrádala čím dál tím více myšlenka, že bych byla možná schopna utéci až k místní policii. V tom mne napadla lepší úvaha. Pokud Demetri cítí po čichu, tak by byl jeden způsob, co by jeho stopování krutě zpomalilo.
Myšlenka byla přesto zatraceně jednoduchá. Kdybych vyběhla na silnici a přiměla, ať už jakýmkoli způsobem, abych se dostala do nějakého auta, pak by mne přece najít nemohl, nebo ano?
Můj zákrok by však musel být až příliš kriminální. Potřebovala bych se nejprve dostat vůbec pryč z této zatracené země někam hodně daleko. Možná by Amerika stačila. Až do teď by to vcelku vycházelo, ale jak se dostat do Ameriky? S trpkým úsměvem jsem si sama sebe představovala, jak nastupuji do kriminálního gangu a přepadávám ochranku národní banky. Mmm...
Sama jsem nevěděla, jak můžu přemýšlet na tak ulehčené úrovni, když tomu má situace krutě neodpovídá. Možná bylo odreagovávání mých myšlenek příliš stupidní, ale ona metoda mi tak neskrývatelně ulehčovala tíhu, která mne sesouvala dolů, že jsem již neměla žádné námitky. Nebylo to už nakonec jedno?
Celé ráno jsem strávila u psacího stolku a představovala si, kdo tu tak přede mnou mohl být. Kávové zrnka. Z nekonečné nudy jsem vymýšlela příběhy člověka, který tu byl vězněn s pouhými dvěma kávovými zrnky.
Mé pochmurné představy přerušil nakonec přínos oběda. Sledovala jsem Felixe, jak odchází z pokoje. Šedivý plášť za ním tmavě plál, až zmizel ve dveřní škvírce, která se v okamžiku zavřela.
Zase sama. Zbyl po něm jen tác se špenátovými omeletami. Přemýšlela jsem, jestli to opravdu vařil on. A taky jestli se vůbec špenátové omelety v Itálii dělají.
Pustila jsem se automaticky do jídla, které teď bylo mou poslední povzbuzující silou. Po obědě jsem upadla do úzkostného strachu. Schovala jsem se pod peřinu a tam setrvala až do doby, než mne přišel navštívit někdo, jehož návštěvu bych rozhodně nečekala.
Aro. Po lehkém zaklepání na dveře vstoupil. Rudé oči se mu rozhlédly po pokoji, až spočinuly na mně.
Ten muž mi způsoboval nepříjemný pocit. Byla to bytost, jejíž charakter se nedal určit. Znervózňovalo mne to. Připadala jsem si, jako by v jednu sekundu se mnou mohl vcelku vycházet – a ve druhou bez okolků zabít. Nevěděla jsem také, jestli jeho pomatenost mozku jsem měla připočítávat jeho duchu, nebo stáří.
„Sylvia,“ oslovil mne s křečovitým úsměvm na tváři, který mne zúzkostněl více, než jsem sama čekala. Cítila jsem, jak z něj vyzařuje tuhý chlad.
„Dobrý den,“ vysoukala jsem ze sebe, aniž bych věděla, jak ho mám zdravit.
Šouravým krokem se ke mně přiblížil a sedl si na postel. Nesouhlasně zaskřípala, ale stále držela.
„Přišel jsem, abych se vás na něco zeptal,“ začal sychravým hlasem a poté utichl.
Žaludek jsem v sobě držela jen tak tak. Nevěda, zda hrůzou, nebo starcovou slizkostí – jedno však bylo jisté a to, že ke mně nepřišel jen tak pro nic za nic. Umírala jsem touhou, abych to už měla za sebou.
Snažila jsem se zakrýt paniku a vyváženě přikývla. „Ptejte se.“
„Přesto však zůstávám na rozpacích, poněvadž moje otázky jsou většinou zbytečné. Myslím, že je necháme odpolout bez odpovědi. Jak se dnes máte, Sylvio? Líbí se vám zde?“
Polkla jsem a v rozčilené mysli si urovnávala myšlenky, v zápalu ani nevěděla, jestli mu mám odpovědět tak, jak si žádá, nebo popravdě.
„Mám se akorát,“ zamyslela jsem se a snažila nalézat co nejkompromisnější odpovědi.
„Velice vítečně. Zanedlouho se budete mít báječně. Přišel jsem, abych se na vás ještě podíval, jak vypadáte v lidské kůži. Za vteřinku budete již někdo jiný; a za další budete stará, jak já teď.“
Zamračila jsem se. Nepotřebovala jsem se mu vyzpovídat ze svých plánů. „Jistě.“
„Moc výřečná zrovna nejste. Máte ze mě strach? Vždyť jsem již teď váš skoro švagr. Jsme stejná rodina. Na věku přeci nezáleží.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jistě. Jsem si toho vědoma.“
Aro se usmál. Znovu. „Jaké máte výhledy do budoucna?“
Nadechla jsem se, ale znovu polkla. Co jsem mu tak měla říct? Jeho vyzpovídací metoda mne vyloženě nebavila a to, že byl komicky zvědavý, taky ne. Zůstala jsem mlčet.
Zavrtěl se. „Ano, já vím. Teď je to těžké říci... Ale – povězte mi ještě něco, Sylvio.“
V duchu jsem zaklela.
„Zbývají již jen tři týdny do vašeho oficiálního sňatku – jaké si přejete uspořádání? Bratr mi pověděl, že by vás chtěl v tmavomodrých šatech. Ó – samozřejmě – nedělejte si starosti, my návrháře máme. Můžete si objednat z katalogu, nebo podobných věcí. Ale vy teď máte na výběr, kde by se svatba měla pořádat? S bratry a ostatními jsem se shodl, že vám tuto příležitost uděláme co nejhezčí. Taková chvíle přeci nastane jen jednou. Tudíž – chtěl jsem vám říci, ať si místo konání rozhodnete. Ovšemže vám můžu dát ještě návrhy – ale o ty si řekněte, jen pokud byste chtěla.“
Polkla jsem vlnu odporu a snažila se, aby se mi nekřivila tvář. „Dobrá, rozmyslím si to. Je to všechno?“
Zkoumavě se na mne zadíval. „Ano,“ hlesl a odešel.
Neskrývala jsem úlevu, když se za ním dveře zavřely. Konečně jsem volně vydechla, ale v hlavě mi nepřestával hlodat červíček pochyností.
¹) (fr.) Dobrou chuť, slečno.
²) (fr.) Děkuji.
³) (fr.) Jak se vede?
4) (fr.) Je to velmi špatné, přímo žalostné. (Věta byla použita v básni Hrabě Nulin od A. S. Puškina.)
17. kapitola || 19. kapitola
Shrnutí povídek
Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek See through the evil eyes - 18. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!