Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 19. kapitola

15.09.2010 (14:00) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1498×

Rána bičem působí modřinu, ale rána jazykem drtí kosti.¹

Zbytek odpoledne proběhl v poklidu. Nikdo ke mně nezavítal, místností se rozléhal hrobový klid a já nevěděla, kdy moje čekání skončí.

Jediný nový poznatek byl, jakou mírou odporu na mne pokoj působil. Stístěná mezi těmi čtyřmi stěnami, nad sebou i pod sebou kamennou podlahu a strop. Uvězněná v kostce.

Navíc, ať už to zní jakkoli podivně, když tu nebyla velká almara, žilo se mi tu čím dál tím hůře.

... Nebo to byla jeho nepřítomnost?

Nejžalostnější však bylo, že když jsem pomyslela na slovo jeho, nevěděla jsem přesně, koho tím myslím. Chtěla jsem si pod tím představovat toho, koho jsem tím zamýšlela, ale byla jsem na rozpacích, jako kdybych balancovala na kraji útesu.

Nejhorší ze všeho vždy bylo mít zmatek sama v sobě. Nevyznat se ve svých myšlenkách, být si nevědoma toho, co se uvnitř skrývá; snad nějaké neprobádané oblasti, o kterých jsem neměla ani tušení. Netušila jsem, co si sama od sebe čekat a nevěděla, jak se věci mají.

Znovu prchlivý poryv zhnusení. Tohle místo jsem už nemohla ani vystát. To právě tady jsem trávila zavřená celý týden. Snad to bylo kvůli tomu, snad kvůli strastím vytrpěným zde, ale ať už to mělo jakékoli zapříčinění, nenáviděla jsem to zde.

Měla jsem pocit, že pokud tu zůstanu ještě další půl hodinu, umřu. Bylo to jako polykání studeného čaje, když vás krutě bolí v krku; to zhnusení, jako byste museli pojídat posmrkané kapesníčky.

Rázně jsem se svezla z postele a nazula se do lodiček, jež mi byly jedinými botami.

Podle ticha za dveřmi jsem usoudila, že je bezpečné vyjít. Pomalu jsem stiskla kliku a snažila se co nejvíce ztlumit zavrzání dveří.

V duchu jsem zajásala. Čerstvý, chladný vzduch na chodbě mne ve vteřině uzdravil. Dveře jsem za sebou opatrně dovřela a netušíc, kam mám namířeno, vyšla rovně vstříc neporozumitelnému systému spletitých chodeb.

Čím déle jsem postupovala hlavní chodbou, tím více jsem si uvědomovala hlad. Od oběda jsem ostatně nic k jídlu neměla.

Zleva se začalo ozývat hlasité odbíjením hodin. Šest.

Napadlo mne, že bych se mohla vkrást do kuchyňky, kde bych možná něco k jídlu našla. Každopádně, ať už by mne tam našel kdokoli, nemohlo se mi nic stát. Věděla jsem, že oni jednají kompromisně. Nedovolili by si to.

Na druhou stranu se mne zmocňoval úzkostný pocit, chtěla jsem tu nabít co nejlepší „karma“, aby se mi snad zvýhodnily potřeby. Nechtěla jsem si již nabité body ještě více ztrhávat. A věděla jsem, že u Caia už mám „karma“ vcelku mizerné. Jako by nestačil Giuseppe, toulání a „venčení“ s Alecem.

Alec! Byl příliš laskavý... Když jsem si postupně uvědomovala, co všechno pro mne obětoval, bylo mi do pláče.

Dostala jsem se bezmyšlenkovitě do křídla, kde měla pokoje „svatá trojice". Chtěla jsem se ihned obrátit, ale uvědomila jsem si, že je to stejně nejkratší cesta ke kuchyňce. Zabočila jsem do postranní chodby a když došla na konec, vyšla po točitých schůdkách patro.

Po levé straně jsem spatřila očekávané dveře. Došla jsem k nim a opatrně stiskla kliku.

V okamžiku jsem si uvědomila, že návštěva kuchyňky nebyl zrovna nejlepší nápad.

Demetri nakloněný nad nějakým jídlem u kuchyňské linky se na mne zmateně otočil.

Zůstala jsem stát ve dveřích, neschopna slova. Jak mu tohle vysvětlit?

„Uh,“ vypadlo z něj. „Přišla jsi mě navštívit?“

Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Jeho reakce zdaleka nebyla taková, jakou jsem očekávala. Překvapení ze mne zvolna vyprchalo.

„Tos uhodl, starouši,“ pokusila jsem se o vtip. Byl vskutku divný, vždy se smál mým vtipům, které však veškerou pointu postrádaly.

Znovu stočil pohled k práci. Zahlédla jsem, že něco krájí. „Tak proč tedy?“

Zamyslila jsem se. „Měla jsem hlad. A žízeň,“ dodala jsem ještě.

„Jídlo ti zrovna připravuju.“

Pokývala jsem. „Jo, taky jsem si všimla. Díky. Co děláš?“

Otočil se a zakryl svým tělem celé své kuchařské dílo. „To je překvapení.“

„Překvapení?“ pozdvihla jsem obočí.

„Víš, jak dlouho jsem neměl možnost vařit?“ ohradil se ublíženě.

„Promiň. Můžu si udělat čaj?“

Zamračil se. „Ne,“ nesouhlasil. „Já ti ho udělám. Já jsem kuchař!“

Zasmála jsem se jeho kuchařskému nadšení. „Jasně. Zavřu zatím oči, abych to jídlo neviděla.“

„Ne,“ oponoval mi znova. „Zatím si sedneš takhle na tuhle židli, to bude pohodlnější.“

Mlčky jsem mu odsouhlasila jeho podivné žádosti a sedla si zády k němu. Zkoumala jsem strukturu oprýskané zdi přímo naproti mně.

„Heřmánkový, nebo zázvorový?“ ozvalo se mi za zády.

„Heřmánkový,“ poručila jsem si poslušně.

Krátkou chvíli jsem jen seděla a napjatě poslouchala, co se za mnou děje – každému zašramocení jsem se snažila dát obraz; představovala si, co teď přesně dělá.

Ale dlouho jsem čekat nemusela, zanedlouho si Demetri přisedl na protější židli. Polkla jsem.

„Za minutku to bude hotový,“ informoval mne loajálně.

Pokývala jsem, snažíc se vyhnout jeho krvavým očím. „Děkuju.“

Po chvíli ticha znovu promluvil. „Pomalu nám docházejí zásoby, z čeho máš jíst; vím, že jsi jela poprvé nakupovat s Felixem. Pojedeš zítra nakoupit se mnou?“

„Eh, tak dobře,“ souhlasila jsem. Co mi ostatně jiného zbývalo.

„A jak se dnes máš?“ nenechal se odbýt.

„Myslím, že na to jsem ti už odpovídala,“ ušklíbla jsem se.

Omluvně se usmál.

Po chvíli začala konvice s vodou za mými zády syčet, Demetri vstal a odešel mi z dohledu. Dále jsem jen slyšela, jak se kouřící voda přelévá do šálku, jak se otevírají dvířka skříňky, jak se něco vytahuje...

„Nesladím,“ zamumlala jsem pro jistotu.

Cítila jsem, jak se zasekl v půli pohybu. Zamumlal cosi na souhlas. Typický zvuk zavírající se skříňky.

Zjevil se přede mnou s kouřícím hrnkem heřmánkového čaje a položil mi ho před sebe.

„Tak jdu zatím zase vařit,“ mrkl na mě. „A nedívej se!“

Protočila jsem panenky a nechala ho zmizet zase z mého periferního vidění. Nemohla jsem však popřít, že by mne zajímalo, co to tam vůbec vyrábí. Nebyla jsem si tak zcela jista, jestli to bude k snědku, ale umínila jsem si, že toho sním co nejvíce. Můj hlad by mi stejně jinak nedovolil.

Dlouho jsem jen seděla, ani nedutala; otočena čelem ke zdi. Měla jsem pocit, že už znám kdejakou skulinku a vrásku v kamenité zdi; Demetri za mnou stále něco kuchtil.

Čím déle jsem čekala, tím více se ve mně proti mé vůli vzmáhala netrpělivá zvědavost. Sekundy se mi zdály dvakrát tak dlouhé, minuta byla pro mně nedosažitelný cíl.

Stále nepřestával. Vzrušení ve mně nekale stoupalo.

Nakonec jsem své netrpělivosti musela ustoupit. Potají jsem se zvedla a tiše za ním přešla k lince.

„Hej,“ nesouhlasil.

„Už jsem to nemohla vydržet,“ usmála jsem se nevinně.

Protočil panenky, pokračoval v práci.

Babička měla pravdu, když říkala, že to klukům u vaření sekne, pomyslela jsem si obdivně. Polkla jsem a potají hltala jeho každý pohyb.

„Tys ho nevypila!“ zamračil se Demetri, když spatřil můj plný šálek stále stojící na stole.

„Vždyť si ho jdu teď vypít,“ pokrčila jsem rameny a už se připravovala, abych vykročila.

Rázně zavrtěl hlavou. „V žádném případě. Studený ho pít nebudeš,“ zakázal mi stručně.

„Studenej jsem pila celej život,“ odporovala jsem mu.

Ušklíbl se. „Ne, že by to na tobě nebylo poznat.“

„Prosím?“ ohradila jsem se naoko podrážděně.

Neodpovídal.

S potměšilým úsměvem jsem vyskočila na kuchyňskou linku vedle něho. Můj zkoumavý pohled ignoroval, jen pečlivě sledoval svojí práci.

„Ty děláš pizzu?“ podivila jsem se, když jsem spatřila v chaosu na lince kypějící těsto.

„Ta bude pro mě,“ upozornil mne ledabyle. Když spatřil můj pohled, zasmál se.

„Co by ti to udělalo?“ zajímala jsem se.

Zamyslel se. „No, vlastně nic. Ale zkus si ty jíst bláto.“

Nespokojeně jsem sklopila oči, když jsem se zamyslela, jestli by si daleko radši než nějakou pizzu nedal mě. Pozorovala jsem s obdivem jeho práci. Bledé prsty jemně svíraly kuchyňský nůž, kterým teď obratně krájel rajčata na malé kousky.

Jeho počínání jsem mlčky sledovala ještě notnou dobu. Válel těsto, zdobil pizzu a nakonec jí s tichým pohvízdnutím strčil na plechu do trouby. Poté si s úsměvem oprášil od mouky své dlaně a zadíval se na mě.

„Těšíš se?“ zeptal se mě svým rozradostněným hlasem.

„Na co?“ Snažila jsem si rozpomenout, kde teď jsem, ale topil mne svých rudých očích, které mi tolik připomínaly studánky krve.

Povzdechl si. „Dělám se tu s tím celý večer a ty se ještě ptáš.“

Zarděla jsem se.

Postupně jsem si uvědomovala, jak mi činí dobře, když mám jeho společnost. Ačkoli bylo těžké si to přiznat, dýchalo se mi tolik lépe, než sama v pokoji. Potřebovala jsem něčí přítomnost, mít vedle sebe někoho, kdo vám dělá radost už jen tím, že existuje.

Potlačovala jsem myšlenky týkající se jeho dobromyslnosti s pečením pizzy. Přišlo mi to absurdní. Dělá pro mě pizzu. Cítila jsem, jak se ve mně nesouhlasně vaří krev. Všichni tu byli až moc ohleduplní. Nepřála jsem si takovou pozornost.

Dlouho jsem také hloubala nad tím, jak si to mám ksakru vyložit. Cítila jsem moc dobře, jak by se to mělo vyložit zdravým rozumem. Zvlášť po tom, co jsem věděla. Ale já se pokoušela tu myšlenku zahnat, zakopat, pohřbít... Přeci to nemohla být pravda.

Demetri zatím uklízel chaos na lince, který nadrobil. Seděla jsem dál a tiše sledovala jeho počínání.

„Pizza ála Demetri je hotová,“ pronesl pak pyšně, když vytahoval plech z trouby. Bez problémů ho holýma rukama položil na stůl a otřepal od vody nůž, který právě umyl.

Ladně jsem sklouzla z linkové desky a následovala ho. Dlaněmi jsem se opřela o stůl.

Jemnými tahy jí rozkrájel na osm kusů, pár z nich nanesl na připravený talíř.

„Asi se mi nepovedla,“ pokrčil omluvně rameny, když spatřil můj tázavý pohled.

Zavrtěla jsem zamyšleně hlavou. „Já myslím, že vůbec ne,“ nesouhlasila jsem a nasávala vůni. Stále mi nebylo jasné, proč to všechno.

Usoudila jsem, že je čas mu vyvrátit myšlenky. Zasedla jsem poslušně za stůl a ukousla první kus, horký. Kupodivu chutnal výborně.

„Chutná to skvěle,“ zamumlala jsem zamyšleně. Nešlo mi to do hlavy a o co víc, celá tahle situace mi přišla divná, jak naruby obrácená rukavice.

„Ale celou asi nesním,“ dodala jsem bezradně.

„V pořádku. Můžeš jí mít i na potom.“

Čím více jsem jedla, tím více se na jeho tváři rozléval úsměv. Stál opřený o linku a pozoroval mne svým zkoumavým pohledem, v očích se mu ale jiskřilo. Ať jsem se snažila sebevíc o uhýbání pohledem, nedařilo se mi. Cítila jsem mojí narůžovělou tvář a doufala, že to bude přikládat za vrub vybarvování tváří po dobrém jídle.

„Děkuju,“ zvedla jsem se ze židle, která s odsunutím zavrzala. „Akorát mi stále nejde do hlavy, proč tolik...“ Nedořekla jsem svou myšlenku. Možná jsem byla až moc sdílná.

Naklonil hlavu. „Chtěl jsem si to odjakživa vyzkoušet. A tys byla příležitost.“

Stejně jsem věděla, že to není pravda. Snažil se zakrýt opravdové podněty. Ostatně, věděla jsem, že ani já nehrála nejčistší hru.

Nevěděla jsem, co teď. Kuchyní vládlo hrobové ticho; on, opřený stále o linku, snad vyčkával, jak zareaguji. Jeho andělská tvář se odrážela v mých očích a já si přála, aby zvláštní souznění času vyprchalo, abych zmizela a byla zpátky v pokoji. Polkla jsem.

Nadechla jsem se, stále zahalena lehkým stínem rozpaků. „Tak jo. Já jdu,“ oznámila jsem mu a měla se k odchodu.

Bez dalšího pohledu zpět, vykradla jsem se co nejdřív z kuchyňky na chodbu a nechala ho stát tam, kde stál. Vyhlídla jsem z okna na kraji chodby.

To už bylo tak pozdě! Za okny se snášela rouška noci, na nádvoří pode mnou jsem viděla jen tmavé siluety stromů. V dálce, za celým prostorem hradu, svítilo pár pouličních lamp Volterry. Tiše jsem zabědovala a snažila se vyhnout všeobecnému žalu, který se mi stále schovával v srdci.

Vešla jsem do černé věže, schody jsem sešla jen díky tomu, že jsem věděla, jak jdou za sebou. V tuhle noční hodinu to tu vypadalo příliš hrůzně.

S úlevou jsem za sebou zavřela dveře. Rozhlédla jsem se. Všechno bylo tak, jak jsem to tu opustila. Neměla jsem odvahu tu zůstat, a tak jsem se rozhodla, že opět  využiju malé koupelny. Ostatně, nikdo proti tomu nemohl mít žádné výhrady.

Přes ruku jsem si přehodila obrovskou osušku a noční košili. Úzkostně jsem opět vyšla na chodbu.

Nikde nikdo. Měla jsem štěstí.

V koupelně jsem za sebou dveře pro jistotu zavřela na klíč. Neměla jsem žádnou touhu, aby zase přišel Demetri. Něbo někdo jiný, pomyslela jsem si trpce.

Voda měla lahodnou, teplou příchuť. Nechala jsem na sebe dopadat tisíce kapek, které mi přinášely uspokojení. Jediný moment dne, kdy jsem dokázala uplout se spoustou sršících pramínků vody někam daleko, pryč odsud. Snad zpátky do Francie.

Voda postupem času začala nepříjemně chladnout. Starý systém kotle, pomyslila jsem si a zkrátila chvíli.

Jen co jsem vykročila ze sprchy, přepadla mne vlna chladu.

Co nejrychleji jsem kolem sebe omotala osušku, poté se převlékla do noční košile. Pokaždé jsem se usmála nad medvídkem. Byl to můj věrný společník.

Celá rozejmutá, vyšla jsem do chladné chodby venku. Zhasla jsem za sebou světlo v koupelně a vyšla na schodiště.

„Sylvio?“ zašeptal hlas vedle mne.

Vykřikla jsem.

Neschopna slova, zatnula jsem zuby, abych skryla moje poděšení.

Odmlčel se. „Netušil jsem, že tě tak vylekám.“ Jeho lítostný hlas mne hladil vedle tváře.

„V pořádku,“ pokývala jsem rychle a srdeční pulz se mi pomalu snižoval. „Mohla jsem si to od tebe čekat.“

Tápala jsem v černé tmě dál z této zpropadené chodbičky. Jeho blízkost, v jaké jsem mu byla, mi naháněla houpavý pocit v žaludku. Svědění na krku; a při pomyšlení na chvíli umývání zad, byla jsem přesvědčena, že jsem červená zas až ke kořínkům vlasů.

Měla jsem pocit, že se ona scéna opakuje, akorát v jiném čase a v jiném prostředí. Snad jsem cítila jeho letmý závan dechu, který mne mrazil na odhaleném krku? Opatrně jsem šla dál, snažíc se nezakopnout a nemyslet na to, jak zvláštně celá věc probíhá.

Demetri se zamyšleně sunul za mnou, až mne nakonec předběhl a donutil tak stát o schod výš, než on. Znepokojoval mne jeho pohled, který jsem sice neviděla, ale cítila; byla jsem ráda, že nedokážu vidět jeho tvář, jíž krása poznamenala svým nevýslovným nádechem, protože bych zajisté mohla omdlít, nebo něco podobného.

Zděsila jsem se, když jsem ucítila jeho mužné ruce na mých bocích, zoufala, a věděla, že mé zoufání není upřímné. Do očí se mi vyhrnula vlhkost.

Mé tělo se rozechvělo; cítila jsem, jak mne svými nezměrně silnými pažemi tiskne ke své hrudi; připadala si jako něco ošklivě křehkého, snad jako malý zákusek, který on těmi svými pažemi svírá tak opatrně a nejistě, jako by se bál, aby mi neublížil.

Potají jsem si přitiskla jeho hlavu na rameno a doufala, že to přiloží za vrub té pozici, ve které mne nesl. Scházel pomalu schod po schodu a já v hloubi duše doufala, ač jsem si to za žádnou cenu nepřipouštěla, aby ta neprodyšná temnota nikde nekončila a tento okamžik se snad stal nesmrtelným.

„Prosím,“ zasténala jsem stejně, jako minule. Polykala jsem vnitřní slzy a doufala, že si toho nevšiml.

Čerň chodby skončila tak rychle, že mne to rozžalostnělo ještě více. Na zem mne spustil až v chodbě, do které doléhalo matné světlo noci z nádvoří. Konečně jsem viděla jeho tmavou siluetu a srdce se mi rozbušilo ještě víc, než doteď.

Nevěděla jsem, jaký výraz má ve tváři a to mne rozrušovalo. Neměla jsem tak jistotu, jestli se usmívá, nebo mračí, ale jeho posunky mi naznačovaly, že je vše v pořádku. Tedy, možná pro něj.

Sklopila jsem oči k zemi a tiše šla napřed do pokoje.

Na konci chodby, kde jsem měla pokoj, došel za mnou jak věrný společník. Dlouze jsem se zadívala do černa jeho siluety a snažila se dýchat normálním systémem. Náhle jsem nevěděla, co říct.

Stál naproti mně, jako by snad žádal, jako toulavý pes. Cítila jsem jeho rozesmutněný pohled až do kostí, nepotřebovala jsem na to světlo. I ve tmě jeho emoce šly vycítit z více, než jen jeho postoje.

Zastavila jsem se a snažila si přeordinovat myšlenky. Mezitím se jeho tělo začalo naklánět nad mé.

Hbitě jsem ucukla.

„Dobrou,“ řekla jsem stručně a v jedné sekundě za sebou zabouchla dveře.

¹) E. A. Poe - Marginálie

18. kapitola ||  20. kapitola
Shrnutí povídek

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 19. kapitola: