Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 2. kapitola

02.06.2010 (11:45) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1744×

Jako z transu jsem za sebou zabouchla dvířka od auta a pohlédla před sebe. Nikdy jsem nebyla na letišti, nikdy jsem neletěla letadlem. Přede mnou se rozprostírala rozsáhlá hala, co jiného jsem si mohla očekávat, ale nadchla mě ona velkorysá architektura. Nikdo mi neprozradil, jak letiště Lyon vypadá. Skvotstně. Zaráželo mě však, že jsem vlastně neměla ani tušení, že je takové, byla to pro mě taková novinka. Obrovské světle šedé dílo pro mě neznámého autora, působící svou odvážnou dynamikou konstrukční odvahy. Bylo to úžasné. Najednou jako by ze mně spadla ona rouška úzkosti z Chloeina počínání, najednou jsem jenom měla pocit, že tyhle prázdniny nedokáže nic zkazit, ani Chloe ne.

Mé smíšené pocity se ve mně míhaly, jak chtěly, ale počasí bylo až děsivě stálé. Poslední dva týdny bylo nebe nádherně zatažené, ale nedočkala jsem se ani jedné kapičky, ani jedné bouřky a ani jednoho silného větru. Škoda... Vrátila jsem se zpátky k studii haly.

„Zlatíčko?" Do mého výhledu se vtěsnala ustaraná tvář tetičky Charlotte, čímž mi znemožnila se dále v duchu rozplývat nad působivou stavbou.

„Eeh, promiňte," usmála jsem se nejistě, když jsem si všimla, že se na mě upírá veškterá pozornost rodiny včetně Chloe.

„No konečně," utrousil Olivier s pohrávajícím úsměvem na rtech. Musela jsem se i sama sobě zasmát, připouštím, že v některých chvílích na mě musela být opravdu komická podívaná. Ale když mě něco osloví natolik, tak proč si nedovolit aspoň na chvilku mírně neuplynout z reality, že...

„Letiště je namouvěru skvostné, že ano?" přikyvovala tetička a ruce mi položila na ramena. „Nuže, drahoušku... Tak si to tam s kamarádkou krásně užijte, a ne, abyste mi přijely zpátky nějaký zmožený, však sluníčko vám udělá dobře na pleť a italská kuchyně vám pročistí mozek. Dva týdny... Mon Dieu, to je ale doba. No tak, uběhne to jako voda a budu vás tu mít zase zpátky, viďte?"

Tetička se střídavě koukala na mě a na Chloe, jako by se chtěla přesvědčit, že jsme toho výletu opravdu hodny.

„A nezapomeň mi napsat dopis." Přimračila maličko obočí. S cudným úsměvem jsem přikývla.

„Tak zatím." Tetička se malinko oddálila a uvolnila tak prostor mojí matce, která se se mnou chtěla rozloučit jako další.

S úsměvem na tváři přešla prvně ke Chloe. „Chloe... Taky po tobě se mi bude stýskat. Dávej tam na Sylv pozor, no... Však víš, jaká ona je." Mrkla na mě spiklenecky. Protočila jsem panenky. „No a zlato... S tebou to taky nebudu zvlášť prodlužovat, však víš, k čemu by to jen spělo," mumlala a přitulila se ke mně. Rychle si mrkala navlhlýma očima. „Tak... Doufám, že víš, jak se chovat, hodně mi piš, ať vím, jestli vůbec žiješ a tak. Krásnou cestu, holky!"

Objala nás obě dvě ve svém objetí a každé do vlasů vlepila pusu. Má máti... Tolik mi bude chybět. Její ztřeštěné nápady a kuchařské experimenty a mamčin deník a průpovídky a názory a obědy a vůně a... A to všechno mi přesto nahánělo strach, tetička Charlotte měla pravdu. Dva týdny v neznámé zemi jenom se svou kamarádkou, to je velmi... Namáhavé (?).

„Sestra má drahá..." Rozpřáhl ruce Olivier do svého maximálního rozpětí a vrhl se na mě. V tu chvíli se mnou již otáčel ve vzduchu dokola, byla jsem pevně natisknutá k jeho tělu. Mírně jsem zavrávorala, jak mě postavil na tvrdou zem. „Bude se mi stejskat, vážně... Od čeho máš ty ruce...? Hele, víš, opravdu mi taky něco napiš, dva tejdny, no to je něco... Dávejte na sebe pozor, a ne, že se nacháte omámit nějakým žhavým Italem, jasný?"

Chloe naoko naštvaně vykročila k Olivierovi. „A jak ty můžeš vědět, že jsou Italové žhaví?"

„No...," začal nejistě Olivier. Na tokovýhle výpad zřejmě nebyl připraven. „Je to tak obecně známo, ne? -"

„A nebude to spíše tím, že tě omamují žhavé italské ženy?" Nakrčila Chloe nos.

„Ne, ne, to ne. A navíc, já jsem v Itálii nebyl, ani nepamatuju," namítl rychle.

„No, fajn, stačilo," uzavřela jsem to spěšně. „Radši bychom už ale měli jít, nebo nestihneme letadlo."

* * *

„Mami, teti, brácho... Opravdu se mi taky bude stýskat, budu se snažit co nejvíc fotit, až se vrátíme, tak abychom se aspoň mohli dívat na fotky..."

„Mám tě ráda, Sylv."

„Já tebe taky, mami..."

„Piš mi."

„Budu."

„Už běžte."

„Dobře... Ahoj."

„Pa!"

* * *

Cesta letadlem uběhla podstatně rychle. Abych pravdu řekla, byl to velmi zvláštní pocit, letět a přitom cítit, jak se každou vteřinu víc a víc vzdaluji od vlasti, kterou jsem jen málokdy opustila, kde jsem měla své kořeny a rodinu, cítit, jak to v Chloe vedle škvaří zvláštním způsobem nedočkavosti a vlastně úplně všechno bylo tak podivně zvláštní, že jsme toho spolu ani moc nenamluvily.

Na popisování cest spleťmi dráh veřejné dopravy, než jsme se konečně dopracovaly k nastoupení do správného autobusu, už snad ani nemám síly. Když jsme konečně našly správný spoj, jež nás měl odvézt do Poggibonsi¹, jsme se snad po Firenze naběhaly až do večera. Samotná dráha jen do Poggibonsi, díky úžasné dopravě, která tu evidentně fungovala, jsme byly nuceny vystoupit, dojít na další zastávku, počkat na jiný autobus a to celé stále dokola, až jsem si myslela, že to nikdy neskončí. Díky bohu jsme už byly v tom nejposlednějším autobuse, ze kterého jsme měly vystoupit přímo před hotelem.

* * *

„Já už prostě nemůžu," vydechla Chloe, když dopadla na vystlanou manželskou postel. Obě jsme těžce vydechovaly.

Nechala jsem z ramene těžce zklounznout mojí obrovskou tašku s věcmi, druhou jsem opatrně položila na zem a baťůžek, který jsem měla přes rameno jsem hodila někam do kouta.

„Asi mi nebudeš věřit, ale já taky ne," vzdychla jsem. Opravdu jsem byla udřená jak pes, nohy jsem pomalu necítila a v zádech mi křupalo. Domnívám se, že zítra ráno se z té postele nedostanu. Znovu jsem vydechla a vyčerpaně padla na postel vedle Chloe. Ani jsme už neměly sílu mluvit, nic dělat, jen jsme tam tak dlouze seděly a užívaly si té vysněné chvíle, kterou jsme zoufale přivolávaly celé odpoledne. Pocitů na mě bylo už nějak moc, ale ani přemýšlet se mi už nechtělo. Nechtělo se mi vůbec nic, jen po zádech spadnout do peřin, koukat se do stropu a čekat, až mi bude o něco líp.

A taky jsem to udělala. Nic jsem nevnímala, jen si tak ležela, pociťovala tu slastnou úlevu, zavřela oči a nejspíš i usla.

* * *

„Sylvio!" zatřepal mnou někdo. „Haló, vzbuď se!"

„Brách... Chloe? Eeeh. Jo, počkej... Mmf. My jsme asi v hotelu, co?" Opřela jsem se o lokty v peřinách, když mě Chloe vytrhla z bezesného spánku.

„Víš, já jsem pro tebe ani včera neobjednávala večeři, jestli ti to nevadí, ale ty jsi vážně spala jak dudek, tebe prostě nešlo probudit!" postěžovala si.

„Kolik je?" zeptala jsem se jí namísto odpovědi. Posadila jsem se na posteli a zkoušela se různě protahovat v zádech, jak mi v nich nevlídně křupalo. Nohy mě opravdu ukrutně bolely, jak jsem předpokládala ze včerejška, o zádech nemluvně a podivně mi třeštila hlava. Dlouze jsem zívla.

Chloe se podívala na hodinky, co jí ladně obepínaly zápěstí. Měly jsme stejné, jenom s tím rozdílem, že Chloe měla s pozadím bílým a já černým. Včera jsem si je asi zapomněla nasadit, ale nejspíš se mi nechtěly hledat v tašce. „Třičtvrtě na jedenáct, miláčku. Už tu snad dvě hodiny šílím a nevím, co si počít, připadalas mi jako mrtvá. Za hoďku bude oběd."

Sama pro sebe jsem si nadzvedla obočí. To už je vážně tolik? Zvláštní. Upřela jsem pohled přímo z okna, které okupovalo celou hlavní stěnu a které bylo jediným zdrojem svěla do místností. V levém horním rohu vesele svítilo sluníčko, rozzařovalo celé městečko pod námi a na obloze nebyl ani mráček. Ale dole na parkovišti upoutalo můj pohled jedno z aut.

„Co to je za auto?" podivila jsem se nahlas. Ani jsem nevěděla, proč se ptám, ale ta otázka mi v tom momentě padla na jazyk, možná proto, že stálo zaparkované samotné v nejzazším koutě parkovací plochy a taky proto, že oproti němu se mi zdála všechna ostatní auta okolo tak podivně... ošuntělá.

Chloe přikročila k oknu a z vrchu se podívala. Malinko se zarazila, ale pak uznale pískla.

„To netuším... Ale jak to tak vypadá, asi se tu zabydlel nějaký pěkný pracháč," zamumlala. Očima stále studovala ono auto dole, jak v ní rostl zájem. Možná by nebylo na škodu také podotknout, že Chloe se v autech opravdu vyznala a s určitou přesností mi byla vždycky schopna odpovědět na jakoukoliv otázku ohledně tohoto tématu. I přes nepříjemnou bolest v zádech jsem se z postele zvedla a stoupla si vedle ní. Kolem auta procházela skupina lidí, která se na auto dívala se stejným zájmem jako my. Naleštěnost autu dodávala nádech opravdového luxusu.

„Co to je?" zeptala jsem se po chvíli Chloe. Zadutaně se dívala stále do stejného bodu a bylo vidět, že o něčem přemýšlí.

„No, tu stejnou otázku si pořád kladu já. Ale myslím, že je to Mazda... Jo, to bude určitě Mazda MX5, ale tady z vrchu to nejde moc dobře poznat... Jo, jo, to je ona, už to vidím. Ale tahle se mi teda moc nelíbí, je to až moc... Umm, no chápeš, ne?"

„Jasný," zamumlala jsem nejistě, já se opravdu v autech nevyznala. A kromě toho, uvědomila jsem si můj hlad, který se u mého žaludku chtěl prosadit kručením. Odvrátila jsem oči od záhadného auta a rozhlédla se po pokoji. Neustlaná manželská postel, skosený strop, vzadu skříň a v uličce záchod s koupelnou. A taky noční stolek, lampa, druhá malá skříňka a poházené věci, dodala jsem si, když jsem po pokoji přelétla očima podruhé. Zamířila jsem ke kupě kufrů a tašek a začala se zkoušet zabydlovat, přesně tak, jak se to dělá. Oblečení narovnat, pověsit do skříně, zásobu knížek na noční stolek - i když pochybuji, že mi k něčemu budou - , zajistit místo všem zbývajícím věcem, najít foťák a najít peněženku, mobil, á, od mamá už je zde i zpráva - a zpátky se posadit na postel.

„Sylv?" ozvalo se z rohu místnosti, když Chloe odvrátila pozornost od auta.

„Ano?" zahučela jsem nepřítomně, jak jsem odepisovala zprávu mamá, včera jsem jí zapomněla zavolat. Soustředila jsem se na vyťukávání správných písmenek - jedna věc, co mě zoufale nebavila, a to psaní "esemesek". Chudáci ostatní, pokaždé ode mě museli přijmout zprávu v co nejstručnější podobě. To jsem celá já.

„Co když jsem to s tím, ehm, panenstvím myslela vážně?"

Srdce se mi zastavilo. Zahodila jsem za sebe do peřin telefon, který již odesílal zprávu a okamžitě se zaměřila pohledem na Chloe. Nevěděla jsem, co si mám myslet, co dělat, co říct. Mám se tomu zasmát? přemýšlela jsem. Chloenin pohled na mně stále visel a já se cítila čím dál tím víc bezradnější. Když ale Chloe začaly cukat koutky a poté se s výbuchem smíchu zřítila na postel, znovu jsem si oddechla. Ach, to budou ale prázdniny!

¹) Poggibonsi - fotka - Město s 28 657 obyvateli, ležící zhruba uprostřed Toskánska, v provincii Siena. (+ více informací zde.) - Sylvia s Chloe v něm jsou ubytovány.

1. kapitola ||  3. kapitola