Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 24. kapitola

09.10.2010 (20:15) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1279×

Zpět do sídla jsme pokračovali mlčky. Celou cestu mu přes tvář splýval stín zachmuření, mračil se a sledoval dlažbu chodníku.

Jen co jsme dorazili před zadní nádvoří, stejně bez jakéhokoli projevu vesela, odkódoval vchod a poté, co jsme přešli dvůr, zahalil nás ztuhlý chlad hradních chodeb. Panovala zde tma noci a zvuk našeho kroku se rozléhal daleko, celým komplikovaným systémem.

Rozjitřená mysl z čerstvého nočního vzduchu mne burcovala k přehnanému vnímání.

Stále jsem však nepřekonala veškerý šok, který ve mne poslední scéna zanechala. Cítila jsem, jak se želatina z kolen ještě nevytratila a srdceční tempo nezpomalilo v normu.

Vstoupili jsme na pověstné věžní schodiště, se kterým jsem neměla příliš dobré zkušenosti. Díky té tmě a...

Zahnala jsem svoji trapnou vzpomínku do kouta mysli, avšak stud před Alecem jsem potlačit nedokázala. Na vteřinku mne přepadla náhlá úzkost, jaká to byla hloupost, jakýsi hříšný žal před ním.

Nedokázala jsem se ubránit vnitřnímu zaplesání, když jeho chladná ruka chytila tu mou a vedl mne skrz černočernou tmou nahoru.

Když jsme vystoupali až do patra, vyvedl mne na chodbu, kde šlo vcelku rozeznat přes tmu hlavní obrysy zdí.

Jeho tvář byla zahalena stínem noci. Upustil mou ruku a s patrnou bázní, které jsem nedokázala ještě dlouho poté přijít na příčinu, promluvil.

„Dnešní událost ve mne zanechala hluboký dojem. Omlouvám se, ale musím si to v hlavě trochu urovnat. Teď tě budu muset opustit, pokud dovolíš.“ Napřáhl ruku a položil mi jí váhavě přátelským gestem na rameno.

„Přežij noc a naoplátku já za tebou dopoledne příjdu,“ dodal ještě s pokusem o úsměv, který jsem sice přes čerň neviděla, ale cítila.

„Zajisté,“ zamumlala jsem a doufala, že to nevyznělo s takovou ironií, která byla zamýšlena.

Silueta jeho postavy zabočila chodbou do svého pokoje. Stála jsem jako přimrazená na místě a dlouho se dívala tam, kde jeho postava zmizela. Přeci jenom mi jeho vybíraná mluva činila úzkost, snad budila i strach.

* * *

Jen co jsem ulehla na lůžko, nemohla jsem se zbavit té vzpomínky, kterou jsem měla v čerstvé paměti.

Přemýšlela jsem, jak to asi v tuto dobu vypadá doma. Milovaný domove... Potlačila jsem slzy a skousla ret. Proč mne vzpomínka na minulost pořád tak bolí?

Nebyla jsem si dnes ničím tak více jistá, jako že když jsem po třech dnech pobytu zde tehdy říkávala, že jsem nadobro smířená se svým osudem, nemohla jsem se v ničem mýlit více. Naopak, smířená jsem nebyla ani teď; natož, abych překonala svůj žal zde, v tuto chvíli, či v nejbližší době.

Proto jsem v něm hledala podvědomě pomoc, větev pro moji pravou realitu. Všechno mi naráz přišlo tak zbabělé, tak příšerné, až jsem se musela schovat pod peřinu a tam vše pomyslně vyškrábat. Noční hodiny byly vždy kruté v tom, že v mozku nenechávaly jediný kousíček zdravého rozumu.

Po době, kdy mi v mém úkrytu došel dostatek vzduchu, jsem ze své zapocené hlavy peřinu stáhla a snažila se přemýšlet nad něčím jiným, nebo alespoň nemyslet právě na toto téma. Ale myšlenky byly odjakživa tak nezkrotné, že se vždy ujmuly vlády nad zbídačelou myslí.

Když se však na mne snesla únava, rychle jsem usnula.

* * *

„Snídaně,“ zamručel mi chmurný hlas do ucha.

Ve vteřině jsem sebou škubla a rychle se probrala. Stačila jsem ještě postřehnout záda Felixe, jak odchází ze dveří.

Povzdychla jsem si a padla zpátky do peřin.

Dlouho jsem zírala pouze na strukturu kamenného stropu, přemýšleje, zda mám spoléhat na Alecův slib, či nikoli. Příjde, nepříjde? Jeho slova mi zněla v uších a já se nechala unášet proudem nadějí.

Když už mne zádumčivá otázka omrzela, posadila jsem se a zdvihla tác se snídaní. Myšlenky se mi opět stočily ke včerejšímu večeru a přehrávaly mi ho živě před očima.

Dojedla jsem; položila tác zpátky na zem a vydala se na rychlou pouť do koupelny, kde jsem měla v úmyslu přivést svůj vzhled do přijatelnější podoby a hlavně, vypadnout z toho prokletého pokoje, ke kterému se ve mně nenávist začala opět zdvíhat.

Našlapovala jsem co nejtišeji po kamenné dlažbě a uvědomovala si, jak to tu vlastně vypadá; jako kdybych tu neprošla už léta.

Nedalo se popřít, že samota je účinná věc. Ale, jak je to s předávkováním prášků – platí to stejně, když je jí mnoho, je účinná opačným způsobem. Znovu a znovu jsem si s lítostí uvědomovala, jak moc prahnu po jeho přítomnosti.

Ráno mi proplulo mezi prsty vcelku rychle. Neviděla jsem úniku z časového koloběhu a to mne ustalovalo. Čekala jsem nervózně, přitom však vytrvale, jako školák u lékaře v čekárně.

Moje zadumání přerušilo náhlé zaklepání na dveře a já se pokoušela neprojevovat svoje nadšení natolik, jako minule.

„Dobré poledne,“ pravil s téměř nepatrným plaménkem v očích, jen co zavřel dveře.

Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlil naivní úsměv. „Bezesporu,“ odpověděla jsem.

Nad mou reakcí se jen zalichoceně pousmál. Prohlížela jsem si ho; věděla přitom, že mi neuniká jediný detail. Jeho šedý, teplý kabát mu obaloval postavu, zrovna tak jako pokaždé; kaštanové vlasy dokonale srovnané; žádný náznak emoce ve tváři bledší jak mramor; a když se posadil na kraj postele vedle mne, i červené duhovky protkané oranžovými niťkami.

„Tak co si přeješ dělat?“ zeptal se. Upíral na mne své doširoka otevřené oči, ze kterých jen čišela upřímnost, a čekal.

Spustila jsem z něho svůj omámený zrak a rozechvěle přemýšlela. „Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Je toho spoustu. Chceš zůstat tady?“

Otřásla jsem se. „Ne, rozhodně ne.“

Zamyslel se. „Tak kam chceš jít? Ven, ke mně... Není tu moc možností,“ pokrčil rameny.

„K tobě, prosím,“ vyhrkla jsem a okamžitě jsem se zastyděla.

Pousmál se. „Jak chceš, ale moc se tam toho dělat nedá. Jediné, co by tě tam mohlo bavit, jsou šachy,“ upřel na mne tázavě svůj pohled.

V duchu jsem zabědovala. V šachách jsem si vždy o sobě myslila, že jsem dobrá – ale hrát proti tolik inteligentní bytosti musí být sebevražda.

„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Máme tu vítěze.“

Pobaveně se ušklíbl a vyšel se mnou v závěsu ze dveří.

„Netrucuj. Já je taky nehrál už půl století,“ zamumlal zamyšleně. Připadalo mi, že si už dopředu promýšlí taktiky.

Hltala jsem jeho vážný opar slov a mezitím si se mnou pohrávala nejistota. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na návštěvu, kterou jsem v jeho nepřítomnosti uskutečnila. Zarytě jsem mlčela.

Prošli jsme hlavní chodbou, odbočili kolem věže do druhé, vedoucí ke dveřím jeho pokoje.

„Tady,“ stanul před dveřmi svého pokoje a otevřel je.

Naskytnul se mi pohled, stejný jako minule. Zamrazilo mne. Všechno tu hrálo tou stejnou harmonií, jako by celý pokoj byl naladěn do dřevěného kouzla.

Vstoupil, já za ním. Vzpomněla jsem si, že jsem tu vlastně poprvé. Zahrála jsem úžas, který jsem pociťovala minule, a překvapeně vydechla.

„Úžasné,“ zamumlala jsem a prohlížela si celý pokoj. Pod oknem se zavřenými okenicemi stál psací stůl úplně stejně; napravo se rýsoval ohromný, dřevěný, ručně malovaný glóbus; celým pokojem panovalo šero; nikde nebyl jediný volný kousíček zdi, který by nebyl zaplněn nábytkem, knihami nebo ostatními věcmi. Fascinovaně jsem se rozplývala nad těmi všemožnými, starověkými předměty a jen stěží se bránila vzdechům.

Když jsem zrakem už poněkolikáté obkroužila místnost, spočinula jsem jím na Alecovi. Naše pohledy se střetly a já najednou cítila takovou bezednost, až jsem se musela znovu ovládat, abych neudělala něco, čeho bych posléze litovala více, než kdykoli jindy.

„Mám je připravit?“ oslovil mne oním živým hlasem, podobajícím se zurčení potoků zpovzdálí, vysokému zpěvu alpských zpěváčků, vůní mořských borovic... Zasekla jsem se a hanebně si v duchu nadávala, snažíc se krotit můj nehraný zájem.

„Jo... jasně,“ vydechla jsem co nejrychleji.

Snažila jsem se přehlížet jeho potutelný úsměv, zatímco se odebral do zadní části pokoje.

Když viděl, že ho nenásleduji, mávl na mne rukou. Poslušně jsem se za ním vydala, studujíce pohledem vše, kolem čeho jsem procházela.

Sledovala jsem zběžně také štítky knih v knihoničce a shledala, že valnou část literatury zahrnují řečtí básníci a filosofové. Potěšeně jsem se usmívala nad pravěkými svazky Platóna, Aristotela a Homéra a snažila se ani nepřemýšlet, jak inteligentní musí jeho mozek být. Nezdráhala jsem si ani na rovinu v duchu přiznat, že musí být geniální. Stejně jako oni.

Mezitím jsem došla k němu. Právě otevíral ohromnou truhlu, ze které se značnou opatrností vytáhl nízký stolek. Napodruhé z truhly vyndal plochou krabici z vonného dřeva. Položil ji na vytáhlý stolek a prázdnou truhlu odnesl na místo.

Nevšímal si mého zaujatého pozorování, zvedl se, lehkým gestem ke mne přisunul nízkou, rozkošnou stoličku, k sobě také a vrátil se zpět k bedýnce. Otevřel ji.

Vydechla jsem úžasem, když jsem zpozorovala obrovskou, skleněnou hrací desku. Položil ji na stolek. Tmavá políčka byla vybroušena do matna, a celé hrací pole bylo vyzdobeno téměř nepatrnými, drobnými ornamenty. Kolem dokola, kromě hracího pole, nebyly ornamenty broušené, nýbrž přešly do dřeva mahagonové barvy, ale oplývaly stejnou jemností, že celek působil dojmem božského daru.

Můj hluboký dojem se ještě prohloubil, když z menší truhličky vysypal na desku šachové figurky.

Můj zrak se nyní docela kochal nežnými detaily na dřevěných, mahagonových figurkách. Avšak dřevo se skleněnou deskou netřískalo, naopak – i figurky byly vyzdobeny skleněnými detaily, které vše činily tak překrásným, až se mi zastavil dech.

Pěšáci drželi nenápadně směrem dopředu tenká kopí; shledala jsem, že bylo vyrobeno z tak tenoučkého skla, až se u pár kusů ulomilo. Koně měli v hlavě červené kamínky namísto očí; šílený výraz, stály vzepjatě a mohutně. Královi na hlavě stála červená koruna, královně skleněná; a přitom vše bylo natolik jednoduché, že celek vůbec nepůsobil přeplácaně.

„Můžeme?“ zamumlal Alec, zatímco jeho hbité, bledé prsty postavily poslední figurky na své místo.

„Eh, jo,“ souhlasila jsem nejistě. „Ale chci černý,“ poručila jsem si s úsměvem.

Alec se pousmál a jemně přetočil šachovnici s černými figurkami ke mně. „Jak si přeješ.“

Zamyšleně si prohlédl své figurky a vykročil pěšákem.

Znejistěla jsem, ale snažila se brát hru s mimořádným nadhledem.

„Tak jo,“ odfrkla jsem si a udělala stejný tah.

Hra skončila v Légalově matu. Pro něj.

„No tak, nedívej se tak na mě!“ zakňučel, když poprvé svrhl mého krále. Jeho výraz ve tváři ve mne přeci jen vykouzlil úsměv.

„Fajn, teď tě zmasakruju,“ zamručela jsem s vysoce myšlenou ambicí a srovnala si zpět figurky.

Vykročili jsme stejně, jen jsem si dávala pozor, aby se hra nezvrtla hned ze začátku. Jediné, co mne donutilo litovat, bylo braní pěšce en passant, na který jsem zapomněla. Ale soustředit se plně na hru jsem nedokázala; stále jsem očima sklouzávala k jeho andělsky čisté tváři, která stále tak zamyšleně zírala na šachovnici.

„Střelec,“ zamumlal na mne polohlasem, aniž by zvedl zrak od hry.

Zamrkala jsem. „Díky,“ usmála jsem se vděčně a obránila si ho koněm.

Za hru mne ještě několikrát napomenul - bylo to roztomilé, - na co si dát pozor. Hra ale dopadla přirozeně, další mat.

„Hele, to není fér,“ postěžovala jsem si, když jsem si figurky znovu skládala na místa. „Prostě ne.“

Pobaveně si olízl rty. Poprvé za tu dobu ke mně vzhlédl. „Chceš končit?“

„Ne, to ne,“ brala jsem rychle zpátečku.

Další hra pokračovala stejně. Neubránila jsem se hlubokému vzdechu, když mi odebral královnu.

* * *

„Šach mat,“ zamumlal s provokativním úsměvem na tváři a svrhl k zemi sřelcem mého krále.

23. kapitola ||  25. kapitola

.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 24. kapitola: