Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 33. kapitola

05.11.2010 (19:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1661×

Až dosud jako by všechno halila mlha. Rozostřený pohled se mi zaměřil na jeden určitý bod, jímž byla tvář podobná andělskému zjevení.

„Bože,“ zašeptala jsem, ale nic nebylo slyšet – jen zalapání po dechu. Ten blázen mě přišel hledat!

„Sylvio,“ špitl. Já si nebyla jista, jestli říkal i něco více. Pocit, že se v momentě skácím na místě, mne ještě udržoval při vědomí, ale měla jsem tušení, že všechno, co je uvnitř mne, se zachvilku udusí. Plíce mi stále malátně poskakovaly v hrudi a zběsilý tep nahrnoval do mozku příval krve. Před očima se mi dělaly mžitky.

Nepřítomně jsem stačila zaregistrovat, jak mi jemně stiskl dlaně. Zadívala jsem se mu do tváře, ale byla jsem natolik vysílená, že jsem nevěděla, zda-li je to přelud, nebo skutečnost.

Mezi vzlyky jsem dál lapala po dechu. Ani jsem si nestačila všimnout, že se mi oči zamlžují. Náhle se můj zrak rozostřil. V tu samou chvíli jsem ucítila jeho hebký nach rtů na mých.

...

Cítila jsem, jak je ono gesto plno určitého záměru utišení, kterým chtěl zachránit zoufalou situaci. Kolena se mi podlamovala, ale jakási síla mne donutila vydržet na místě.

Odklonil se, přičemž mne nepřestával sledovat svým čistým pohledem. Slzy se mi šokem přestaly drát z očí. Měla jsem pocit, že se mi žilami nedere krev, nýbrž druh záhadného, šumivého chvění.

Náhle celý svět pohltila tma.

Po chvíli se však vše rozplynulo a já se cítila jako znovuzrozená. Znenadání jsem vnímala všechno natolik ostře, že jsem byla schopna i procitnout v okolním světě. Po dlouhé odmlce strnulého stání promluvil.

„Musíme odtud,“ zašeptal zoufale.

„Ano,“ přitakala jsem. Mezitím jsem pociťovala, jak mi do těla proniká nová síla. Nervozně se usmál, chytil mne za ruku a vykročil.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se poděšeně.

* * *

/pohled Alecův/

Chtěl jsem ji zavést zpátky do sídla, ale její ztrhaná duše očividně prostestovala.

„Kam jdeš?“ Ohlédl jsem se a v její tváři spatřil tak nezkrotný strach, až mi bylo líto jí oznámit pravdu. Vytrhla se mi a dál na mne s očima plýma hrůzy zírala.

„Zpátky,“ vysvětlil jsem a sledoval její výraz. Zalapala po dechu.

„Ne,“ zašeptala a tvář se jí zlomila strachem.

„Ale ano,“ odporoval jsem a snažil se nasadit vážnou masku. Co jsem měl dělat? Utéci s ní přeci nepřipadalo v úvahu... Přestože mi ta představa dodávala jakousi vidinu naděje.

Znovu ke mně vzhlédla, nyní jí ve tváři hrál hněvivý výraz. Dopálil jsem ji... Opravdu si myslela, že ji budu v plánu podporovat.

„Tak kvůli tomu jsi mě nemusel hledat,“ řekla mírným, chraplavým hlasem. Cítil jsem z něj však tolik odporu, jaký jen na mou osobu mohla seslat.

„Sylvio,“ snažil jsem se ji utišit, ale ona se mi prostě vytrhla, když jsem jí chtěl položit ruce na ramena. Koukala na mne dál svýma doširoka otevřenýma očima. Připadalo mi, jako by odrážely celou její zmírající duši. Byla tolik křehká...

Spatřil jsem, jak se jí víčka zatřepala. Rychle jsem ji zachytil, než stihla spadnout, ale pro jistotu od ní ruce ihned vztáhl. Výčitky v jejích očích, co na mne upírala, mi trhaly srdce. Věděl jsem, že více jsem ji zklamat nemohl.

„Musíme tam jít,“ vysvětlil jsem jí. Mlčela.

„Musíme jít zpátky, aby se věci vyřešily. Tím, že bychom prchli, by se nic neudělalo, pouze by z toho byl příliš velký malér.“ Nevypadala, že bych se jí zdál nějak důvěryhodný a už vůbec ne přesvědčivý. Zoufale jsem si povzdechl. „Poslouchej mne, alespoň pro jednou...“

Ale ona neposlouchala. Otočila se ke mně zády a tiše odcházela opačným směrem.

„Já nikam nepůjdu,“ vyštěkla a z uvrhla se v zoufalý pláč. Nedokázal jsem se dívat na její tělo otřásající se pod vzlyky. Naplňovalo mi to srdce takovou lítostí, že jsem sám nevěděl, co dělat.

Tak rád bych... Ne, není to možné, odporoval jsem si v duchu a bezmocně jsem na ni shlížel.

„Prostě budeme muset,“ řekl jsem jí na rovinu. Nereagovala. Sebral jsem odvahu a vzal ji do náruče, ale začala do mne bušit pěstmi. Postavil jsem ji zpátky na zem.

„Tak běž!“ vykřikla. „Běž! Co tě tu drží?“ Zadíval jsem se do jejích hořících, nepřátelských očí.

„Ale...“

„Pospíchej za páníčkem, ať tě tu náhodou nespatří!“ Nevěděl jsem, jak jí šetrně vysvětlit, že jsem tak trochu vypadl z cyklu gardy, ale nechtěl jsem situaci komplikovat. Jak bych jí asi měl vysvětlit, že nechci zpátky kvůli sobě, nýbrž pro její dobro?

„Je tu stále jedna věc, kterou jsi nepochopila,“ pronesl jsem s mrazivým klidem. „Když teď utečeš, bude ti to na nic. Stopař tě najde a bude z toho akorát, jak jsem už řekl, hotový malér. Caius bude všechno řešit a máš dost bídné vyhlídky. Ale když teď půjdeš zpátky do hradu, mohli bychom třeba něco promyslet! Potřebuje to jen čistou hlavu a žádnou zbrklost.“ Slova na ni očividně nepůsobila.

„Jsem ochotna v tuhle chvíli udělat cokoli, jen ne padnout do náruče vstříc těm vrahům. Ty si běž dělat, co se ti zachce, a já si půjdu taky po svém.“ Měla výraz definitivního přesvědčení. Bez dalšího jediného slova se vydala rázným krokem pryč. Propadl jsem zoufalství, to přeci není možné, ne, ne!

Vmžiku jsem ji dohnal a zatarasil jsem jí cestu. Bylo mi fuk, že v jejích očích víc a víc díky těmto činům poklesávám, ale dostat zpátky jsem ji musel stůj co stůj. Nemohl jsem si přeci dovolit nechat ji tady, ať už samotnou, nebo ji v tom podporovat...

„Sylvio!“ vydechl jsem už zaníkavě. Nikdy bych si ani nepomyslel, že všechno skončí právě takto. „Proboha tě prosím!“ Škubla dolním rtem a rychle odvrátila pohled.

„Ne,“ řekla a hlas se jí třásl v pláči. Byla zjevně zdrcena.

„Prosím, důvěřuj mi,“ snažil jsem se o uklidňující tón hlasu, ale na ni nejspíše účinky neměl, nebo byla duchem nepřítomna.

„Já ti důvěřuju,“ vydechla nakonec. Zavřela oči a znovu padala, až mne polila hrůza, že skonala. K mé úlevě se znovu probudila. Oči měla zvláštně potemnělé. „Ale jít s tebou nemůžu,“ dořekla a skryla si tvář. Žal, který ve mne vyvolávala, nešel potlačit. Koloval mi v žilách a svíral srdce.

„Sylvio, Sylvio,“ opakoval jsem se třesoucím se hlasem. „Sylvio, proboha!“

* * *

/Pohled Sylviin/

Čím déle mě prosil, tím více ve se ve mně vzmáhala stránka zoufalství, věděla jsem, že mluví jen a jen pravdu – ale já nemohla!

„Už nemáme čas,“ vyhrkl a hlas mu hořel prosbou. Cítila jsem, jak se moje tělo ještě více roztřáslo.

„Běž sám,“ přesvědčovala jsem ho. „Běž sám. A pokud cítíš, že jsi ke mně nějak zavázán, bude pro mne největší laskavostí, když se o mně nezmíníš...“

„To nemůžu,“ vykřikl, hlas se mu chvěl.

Neodpovídala jsem. Dlouhou chvíli na mne jen, se zoufalstvím v očích, koukal, pak se mu ale pohled přesunul kamsi za moje rameno.

Sledovala jsem pozorně jeho tvář, náhle jsem spatřila jasnou změnu jeho výrazu. Během chvíle mrtvolně zbledl a rty se mu podivně rozechvěly... Nevěděla jsem, co sleduje, stále měl oči upřené na něco v dáli za mými zády.

Panika se přenesla i na mě, tak lehce, jako by přelétla jen jiskřička náboje. Rozechvěle jsem se obracela k místu, kde ho ta věc tolik zaujala... Zrakem jsem spočinula na přibližující se skupině postav zahalených do temných plášťů.

To je konec, probleskla mi hlavou jediná myšlenka v návalu hrůzy. Nohy se mi podlamovaly a já nevěděla, jestli má ještě cenu se snažit o držení se při vědomí.

Alec vedle mne ani nedutal. Postavám nešlo až dosud vidět do tváře, byly schovány za stínem kápí. Jen co přišli – do diskrétní vzdálenosti – k nám, kapuce stáhli a já je poznala. Přišli téměř všichni, pár gardistů jako ochrana. Celé soustředění se uvrhlo na Aleca a mě, náhle mě zaplavila silná vlna lítosti. To všechno kvůli mně, teď bude mít problémy i on!

Vzpříma jsem pohlédla do obličeje Jane. Poznala jsem, že nikdo z příchozích nerozumí situaci, která se stala. Koutkem oka jsem se roztřeseně podívala po Alecovi, ten ale stále mlčel.

Cítila jsem, že každou chvíli hrozí, že mi nohy vypoví službu.

Ozval se mrazivý hlas, promlouvající latinou. Neměla jsem dost odvahy podívat se Caiovi do tváře, přesto jsem však ho podle hlasu poznala. Mluvil hrubě, monnotóně, mrtvě.

Alec narovnal tvář. Cosi mu odpověděl, znervozňovalo mne, že jsem nerozumněla ani slovu. O čemsi promlouvali, Caius odsekával ostře jednotlivá slova – Alec je od sebe odrážel. Lesem vládlo ticho, narušované jen tímto koloběhem, řeč šla stále dál a dál, nikdo se ani nepohnul. Čím déle tichá konverzace trvala, tím více jsem dostávala nepříjemný pocit.

Nevěděla jsem, kolik času mezitím uplynulo, ale nepříjemný pocit stále rostl a rostl, stále více, když už jsem myslela, že už více nemůže.

Připadalo mi to jako věčnost.

Náhle Alec promluvil ostřeji, poněkud zdůraznil slovo psychoanalysis. Zvláštně zdůraznil sykavky.

Caia to zjevně pobouřilo.

Spatřila jsem, jak se dopáleně vrhl k Alecovi.

32. kapitola ||  34. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 33. kapitola: