Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 5. kapitola

16.07.2010 (18:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

(Konec zápisu do deníku)

Večer jsem lehla do postele s takovou chutí, že jsem i bez většího zdráhání, bezmyšlenkovitě usnula a na „otevírání rakví“ z minulé noci si ani nevzpomněla. Ale dnes jsem již byla zdravější – vyspalejší – s větší chutí do života, přesně tak, jak správně vyspalý člověk, ani ne málo, ani ne moc, zkrátka ne víc, než co organismus potřebuje.

A právě tato prazvláštní bujarost mě doprovázela celé ráno, zatímco Chloe spala. Ona se snad řídí pravidlem „Spi, dokud můžeš“, a tak se stává, že jí musím budit většinou já. Budík ukazoval něco po osmé a mně stačilo pouze sedět a nekonečně zírat z okna, nic víc ve mně nebudilo větší podvědomou radost. Prohlížela jsem si nekonečná pole (hotel byl postaven na kraji města), malé chatrčky posázené v nich, dlouhé stromořadí a horizont olepující pruh pohádkového lesa. Počasí bylo kalné, chmurné, ale i tato zamlženost mi nedokázala ničím ohrozit jemné naladění.

„Sylv?“ ozvalo se náhle zamumlání dušené polštářem. Zarazila jsem se. Sice jsem oplývala příjemným blahem, ale stále jsem netušila, jak se ke mně bude Chloe po včerejším večeru chovat.

„Ano?“ Cítila jsem, jak se za mnou Chloe na posteli posadila.

„Já vím, že ti musím připadat teatrální.“ Věta, kterou Chloe pronesla, mě zmátla. Netušila jsem, že se nebude hájit. „Ale já neříkám, že se tak chováš,“ usmála jsem se, když jsem odtrhla oči od širokých lánů polí. „Jenom mě jednoduše udivuje, proč to všechno děláš.“
Chloe strnula. Nejspíš nevěděla, co na to říct, znamená to tedy, že si je toho vědoma?

„Ale...“ zamumlala Chloe. „Tobě to vadí?“

Povzdechla jsem si. „Chloe... Nech to být, tady nejde o mě. Dělej si, co chceš, je to tvoje věc, já už se na tebe nezlobím. Pojedeme za ním dneska znovu?“ Opravdu jsem nechápala, jak jsem se mohla zachovat tak… mile. Říkala jsem přesný opak, co jsem chtěla, do Volterry jsem znovu rozhodně nechtěla… Působí na mě snad Chloe nějakou magickou silou?

Chloe mi plán nadšeně odsouhlasila. A tak jsme skončily opět v té zpropadené Volteře.

* * *

„Syyylv! A tenhle by se ti nelíbil?“ vykřikla Chloe vzrušeným hlasem. Prstem ukazovala přímo na nějakého kolemjdoucího blonďáka a vůbec jí nejspíš nevadilo, že se na ní všichni lidé kolem ohlédli, včetně jeho.

„Chloe, mohla by ses prosím začít ovládat?“ zavrčela jsem skrz zuby. Už mne doháněla k šílenství, nevěděla jsem si rady, jak ji přesvědčit, že mého blonďáka hledat nebudeme. Vždyť je to absurdní! Dělá mi to snad naschvál?

Chloe se náhle zastavila. „Ale prosím tě! Vždyť… Prosím! Vždyť je to zábava a třeba na něj narazíme!“

Netrpělivě jsem protočila panenky. „Byla bys tak hodná a přestala mě štvát? Jestli ještě jednou takhle na někoho ukážeš, tak tě tu normálně nechám a pojedu domů, stačí? A kam to vlastně pořád jdeme?“

Chloe se blaženě usmála. „Hledáme toho šálomužíka, dokud nepřijde Giuseppe, přeci!“

Nasupeně jsem vydechla. Nerada bych pocity, které se ve mně míchaly, nazývala vztekem, ale jinak to asi nešlo. Chloe se mě ale rychle snažila uklidnit. „Tak fajn, fajn, fajn,“ udělala krok zpátky. „Už žádné hledání. Ty máš ale takové štěstí, že právě za deset minut máme být na místě...“

„Jo... Díky,“ zamumlala jsem a nechala se vést zpátky k cukrárně.

Kouzelné hodiny právě odbíjely druhou, když jsem v dálce Giuseppeho uviděla. „Už ti jde milenec,“ informovala jsem.

„Kde?“ vyhrkla Chloe. Ona je blázen.

„V tý prostřední uličce,“ pokynula jsem hlavou směrem k přibližující se zkáze. „Něco ti ukazuje.“ Ale Chloe mě už nejspíš ani nevnímala. Beze slova vykročila směrem k němu, já jak nešťastný, leč věrný psík za ní. Sotva jsme se srazili, Giuseppe objal Chloe kolem ramen a mě pokývnul.

„Ciao bellina,“ zašeptal jí do vlasů a dal jí pusu do vlasů. Jak nechutné.

„Podívejte, co kdybych se zase vytratila?“ navrhla jsem, ještě než jí Giuseppe stačil ukázat to, čím na ni mával.

„Sylvio!“ nakrčila nesouhlasně Chloe obočí. „Prosím, pojď s námi.“

Do začínajícího konfliktu se však vložil Giuseppe. „Ale proč bys nešla? Jestli ti tu tolik vadím, tak já klidně odejdu, nechápu, proč se ke mně tak chováš.“

Zamrazilo mě. Ten Ital si vážně myslí, že ho nesnáším? Ale vždyť... Vynutila jsem ze sebe úsměv. „Ale ne, jenom si tu prostě připadám... Nadbytečná,“ odpověděla jsem mu italsky, aby mi Chloe nerozuměla.

„Nadbytečná?“ zasmál se. „Sylvio, nebo jak ti říkají, prosím, pojď s námi... Nebo snad žárlíš?“

Zrudla jsem. Lapala po dechu. Ale proč? Je to snad možné? Není všechna příčina mého nesouhlasu pouhá žárlivost? Třeba jsem to Chloe záviděla... Záviděla jsem jí, že se s někým dokázala seznámit? Záviděla jsem jí milostné objetí? Podvědomí je přece nevyzpytatelné... Možná to pouze zapírám a zastírám mysl tím, že je to nechutné. Jak vidím, další záludné téma pro bezesné noci, dodala jsem si sama pro sebe, když nápor myšlenek postupně opadal. Zadívala jsem se zpět na vyčkávajícího Giuseppeho. Jeho tvář byla opálená, přísně italská, oči temné, které nyní ale jiskřily podivným jiskřením a zvědavým nádechem, který tu byl skryt pro mou nadcházející odpověď.

„Ne... nežárlím... nemám na co,“ zasmála jsem se ironicky. Nejspíš se to Giuseppeho mírně dotklo, ale když si všiml mého upřímného pohledu, zasmál se také.

„Tak s námi pojď, tebe jsem ještě vůbec nepoznal, bude zábava,“ usmál se na mě a pošoupnul mě vedle Chloe.

Nevím proč, ale připadalo mi, jako by snad všichni lidi kolem mě žili primitivně jen pro zábavu. Zábava, zábava, zábava, znají vůbec ještě něco jiného? Znepokojovalo mě to, já pro zábavu nejpíš nebyla stvořena.

„Pěkně jsi to zařídil,“ usmála se Chloe a ovinula se mu znovu kolem pasu. Giuseppe jí daroval kouzelný úsměv, ale pak se z jejího objetí vymanil a zastavil se. Vyzdvihl nahoru ten předmět, kterým na ní mával, a tak jsem si ho mohla prohlédnout také. Byla to podlouhlá, tmavě modrá krabička se stříbrnou stužkou, ke které byl přivázán poměrně velký papírek.

Vložil jí ho do rukou a zašeptal: „Per la mia Chloe.“
Jeho oči se zastřely podivným strnutím, ve kterém ale jiskřilo štěstí. Pečlivě zkoumal Chloenin výraz, když prsty rozevírala malý „dopísek“.

Oči jí střílely po řádcích, a jak v nich předtím jiskřila radost, každým okamžikem pohasínaly. Když vzhlédla po dočtení, rodily se v nich nešťastné slzy. Vrhla se Giuseppemu kolem krku a dlouhou dobu se k němu tiskla.

„Já nechci odjet,“ vysoukala ze sebe, aniž by mu spustila ruce z krku. Dívala se mu teď přímo z očí do očí, ale jak to dořekla, usmála se tomu, co právě řekla a zatřepala hlavou.

„Nech to zatím být… Ještě máme spoustu času,“ usmál se konejšivě.

„Jak, spoustu času?“ vydechla zděšeně. Už máme maximálně jen tři a půl dne!“

„Chloe... Já vím,“ přitulil si její hlavu na rameno. „Ale co mám dělat? Já za tebou do Čech jet nemůžu.“

Chloe se od něj odtáhla, vyndala kapesník a vysmrkala se. Když ho zmačkala zpátky do kapsy, omluvně se usmála a pobídla k pokračování na cestě. Konečně se zaměřila na dárek v tmavě modré krabičce a opatrně z něj sundávala stužku.

„Ty jsi tak… milý, víš to?“ řekla náhle, když opatrně zandávala dopis do kapsy. „Ty mi dáváš dárky, i když mě už za pár dní nikdy nespatříš a já se ti nemůžu ani ničím odvděčit...“

Otevřela víko.

To, co se skrývalo uvnitř, mi téměř vyrazilo dech – zajisté tak stejně, jako jí samotné. Uvnitř se blyštil nejnádhernější přívěšek, jaký jsem kdy viděla – myslela jsem si, že v tom bude nějaká jednoduchá cetka z obchodu – ale tohle bylo pravé stříbro. A v něm visel nádherný, jemný medailonek ze světle zeleného kamene, vrouben starostříbrem.

„Giuseppe!“ zašeptala unešeně Chloe. Neváhala a vyjmula přívěšek z krabičky. Požádala o jeho zapnutí na krku a blaženě se usmívala. Stále dokola děkovala.

„Tohle bude má nejnádhernější památka na tebe!“ usmála se a – co se dalo čekat –  splynuli v toužebném polibku. Zdvořile jsem odvrátila zrak, ale typovala jsem, že to byl jejich první. Víte, můj pocit nesouhlasu ze mě pomalu vyprchával, ale ten hlavní podnět mi stále zůstával.  Bylo to... nechutně přeslazené, jako z americké telenovely.

Když se od sebe po nějaké době odtrhli, vykročili jsme znovu směrem k věži s hodinami. Byla to v podstatě příjemná procházka – tedy, když vyjmeme milostné líbání a toužebné záchvěvy úsměvů – a tudíž mi moje nálada neklesla na úplný bod mrazu.

„Sylv?“ obrátila se ke mně náhle Chloe.

„Hm?“ pobídla jsem jí lhostejně. Už přesně jsem věděla, co řekne.

„Tak taky něco říkej,“ zakňourala dětsky. Panebože, kolikrát jí mám vysvětlovat, že nic k říkání nemám?

„No, nerada bych měnila téma rozhovoru, ale jelikož milostné řeči si na Giuseppovi vylít nemůžu, tak mi nezbývá nic jiného, než mlčet,“ odpověděla jsem kysele. Chloe protočila panenky, ale pak její pozornost upoutalo něco jiného.

„Giuseppe? Sylv? Co je to tam za skupinku turistů?“ pokynula bradou pod věž.

Giuseppe pokrčil rameny. „Nejspíš jdou s tamtou průvodkyní na prohlídku hradu, proč?“

Chloe na mě obrátila. „Neříkal něco o hradu ten mafián?“

„Jo, říkal,“ přikývla jsem a v duchu doufala, že tam nepůjdeme. Něco mi tu zkrátka nehrálo.

„Prosím...“ zaškemrala a nám oběma už bylo jasné, co má za nápad.

V tom se k nám ale s podivuhodnou rychlostí přikradla ta průvodkyně, která mi spíše připomínala okouzlující herečku z Hollywoodu.

„Dobrý den, jmenuji se Heidy a pořádám exkluzivní prohlídky Voltérského hradu, smím se zeptat, zda-li byste měli zájem?“ spustila na nás lahodnou italštinou. Náhle jsem měla pocit, jako by se mi dostala do hlavy – jako by měla za lubem něco nekalého, i když to přeci... nebylo možné. Dříve, než stačili odpovědět, jsem jí to však rázně zatrhla.

„Ne, ne, děkujeme za nabídku,“ zavrtěla jsem hlavou omluvně. Něco mě na ní stále zaráželo.

Možná to bylo to, že i přes to, že jsem jí autoritativně řekla ne, neodcházela. Stála tam vedle nás a stále, jako by se pokoušela změnit náš názor, nás hypnotizovala.

„Určitě?“ usmála se neodolatelným úsměvem. Tolik neodolatelným, až jsem mu začala podléhat. Proč bychom tam neměli jít? Bude to báječná prohlídka, vždyť kvůli tomu jsme tady... Teprve teď jsem si všimla podivné barvy jejích očí, musela nejspíš nosit fialové čočky. Nemůžu ale neříct, že jí to neslušelo...

„Voltérský hrad je ale cílem téměř všech turistů v Toskánsku, nejedná se jen tak o ledajaký hrad,“ mluvila a její lahodný hlas mě pomalu zatahoval do podivného transu. Jako bych už nedokázala myslet svým vlastním mozkem, jakkoli jsem se snažila, jako kdybych neměla potřebné součástky k tomu, abych se dokázala rozhodnout. Najednou jsem byla jen já a ten melodický hlas, ve kterém jsem nacházela řítící se hloubku, nořila jsem se do něj, necítila konec, jako by snad existovala jenom to... vábení!

A najednou všechno skončilo. Najednou, jako bych ten hlas pochopila a již na mě neměl žádný vliv. Najednou jako by ze mne spadla ta ohavná rouška ideální krásy a necítila žádný, naprosto žádný důvod, se do hradu podívat.

„Ne, děkujeme,“ zopakovala jsem mile. Podivná Heidy pokrčila rameny a vzdalovala se zpátky ke své skupině turistů...

Chloe s Giuseppem se probrali. Nechápavě jsme se po sobě koukali, cítili, jak se vzájemně chápeme... Chloe se o řeč jako obvykle ale postarala.

„No, co kdybychom šli zase zpátky?“ Její otázka vyzněla víc jako zavelení, než jako návrh, a tak jsme se automaticky otočili na pomyslném podpatku a mířili na druhou stranu náměstí.

Giuseppe s Chloe se potichu vedli za ruce, já jsem němě klopýtala vedle nich a zamyšleně se porozhlížela, kudy jsme právě šli. Po levé straně byly v řadě postavené staré domy, ta prazvláštní, ale překrásná architektura tohoto starobylého města. V přízemí na nás někdy koukaly výlohy, které nás měly lákat, ale povětšinou byly prachmizerné lákadlo pro turisty, spíše se tu objevovaly obchůdky s malou závěsnou tabulí „zelenina“ nebo „autosoučástky“. Ale bylo to tu hezké, každý obchod tu byl jen jedenkrát a tak už zajisté občané, co tu bydlí, přesně vždycky ví, kam jít.

Vzhlédla jsem k obloze. Mlhavé zamračení tomuto městečku ale slušelo. Jako by to k němu odjakživa patřilo, nemohla jsem si pomoct. Uvolněně jsem vzdychla a vlastně v duchu byla ráda, protože kdyby svítilo sluníčko, sužovalo by mne nesnesitelné vedro.

Byla poměrně tma – nad námi nás ochraňoval majestátně „strop“, který byl podpírán občasnými sloupy.

Všechno se stalo tak najednou. Těsně před dalším sloupem, který jsme právě míjeli, do mě Chloe z boku prudce vrazila. Klopýtla jsem na stranu, ale rovnováha byla již ztracená, takže jsem stále pod silou padala šikmo k zemi. Náhle jsem na sobě ucítila něčí ruce. Mužské, silné ruce. Dezorientovaně jsem zprvu nic nepoznala, ale když jsem již byla v bezpečí, zděšeně jsem vzhlédla.

... Srdce se mi málem zastavilo.

Nade mnou stál přesně tentýž blonďák, o kterém tu celou dobu šlo. Šokovaně jsem se ohlédla po Chloe, ale ta jen nenápadně zdvihla palec nahoru a rychle s Giuseppem přidala do kroku.

Zpátky jsem mu pohlédla do očí. Cítila jsem se tolik zrazená, ale když jsem poznala, že je to on, najednou, jako kdyby všechna zloba ze mne vyprchala. Cosi mě na něm stále odpuzovalo a...

Zrudla jsem studem. Sklopila jsem oči a bleskurychle zabočila do kavárny, která byla hned vedle. Doufala jsem, že to nepostřehl, doufala jsem, že jsem ho zmátla a on to nechá být. Sotva jsem překročila práh „podniku“, téměř jsem běžela k nejzazšímu stolu. Tolik jsem se styděla, můj vztek, který na tu pramalou chvíli pominul, se zase navracel. Blbá Chloe!

Moje nejhorší obavy se ale naplnily, když jsem ho ve dveřích spatřila. Stál tam, a přísně se rozhlížel po stolech. Modlila jsem se, aby mě nenašel, krčila jsem se, ale nebylo to nic platné. Můj poslední pohled směrem k němu zaregistroval, jak si to šine přímo ke mně. Odvrátila jsem rychle zrak a předstírala, že jsem si ho vůbec nevšimla.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil mne prazvláštním hlasem, sotva dosedl na židli naproti.

Zasnažila jsem se o zmatený pohled, ale potom jsem se přemohla a usmála se. Než jsem stačila pozdravit, vytáhl ale něco z jeho saka a položil to doprostřed stolu.
„Tohle ti muselo vypadnout, tak se omlouvám, že ruším,“ zamumlal a věnoval mi ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.

Neschopna slova jsem si vzala zpátky mé klíčky od hotelu a přikývla místo poděkování. „Nerušíte, to určitě ne, ale já už budu muset jít,“ usmála jsem se omluvně a rázně vstala.

„Opravdu?“ zamrazil mne jeho hlas. Bez nádechu. Bez tónu.

Nechápavě jsem se znovu pousmála. „Ano.“

„Právě jsi sem zaběhla,“ pokračoval. Jeho koutky se ironicky pozvedly.

Váhavě jsem se nadechla. „Přišla jsem si jen něco zkontrolovat.“

Jeho pohled mne nepřestával propalovat. „Určitě?“

Zavrtěla jsem hlavou. „O co vám jde?“

Blonďák se vyhýbavě usmál. Koutky mu chvíli škubaly, ale potom mi pokynul, ať si sednu zpátky. „Už jsme se jednou viděli, že?“ prohodil zamyšleně. „Kde máš… kamarádku?“

Nedokázala jsem pochopit, proč se se mnou mermomocí chce bavit. Nejspíš to bude ten typ, co nechce být za žádnou cenu sám. Přestával se mi líbit. „Chloe? No... Nevím, někam odešla s přítelem.“

Blonďák chápavě pokýval hlavou. „Nevadilo by, kdyby přišli také...“

I přesto, že mi unikal smysl jeho slov, mne stále okouzloval, ač jsem si to nechtěla za žádnou cenu připustit. Nastala přirozená chvíle ticha, a tak jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Nejvíc mne unášely jeho rysy, jeho ostře vystupující líce – které mne přitahovaly svou neznámou silou, jeho oči, jeho kouzelné oči, které jako by snad měly odpradávna odpuzovat, ale tím pádem více přitahovat, to je snad prazákladní podnět lidských hnutí – zvrácenost – bylo v něm cosi tak prazvláštního, co se vymykalo všem marným popisům jeho neodolatelnosti.

I teď mne však učarovávalo jeho vybrané oblečení – nejnádhernější červená šála, černý oblek, který, jak už jsem se zmínila, vypadal jak… z tehdejších dob a vůbec všechno na něm bylo tak nepochopitelné, že jsem od něho nemohla odtrhnout oči.

Teprve, až pohlédl on na mne, jsem od něj musela odtrhnout pohled – něco v jeho stylu dívání se na mě bylo tak šarmantní, až jsem se před ním styděla.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ vyhrkla jsem náhle.

On, jako bych mu dala snad tu nejnezodpověditelnější otázku, se mírně zamračil. „Mám... divné jméno... nebo spíše mi říkají trochu... zvláštně,“ usmál se a já cítila, jak za tím úsměvem něco... nepochopitelného skrývá.

Naklonila jsem pobaveně hlavu. „Řekni mi to!“

Sklopil oči. „Říkají mi... Caius, já vím... Je to...“ zavrtěl hlavou, jako by neuměl najít slova pro to, co chtěl vysvětlit. „To nevadí.“

„Caius?“ zeptala jsem se pomateně. „Tak dobře... Caie. Mě říkají Sylvia.“

Caius znovu vzhlédl. Napřáhl ke mně ruku. „Dobrá... těší mne, Sylvio,“ pozdravil gentlemansky. Když se však dotkl mé ruky, zděšeně jsem ucukla. Byla tak... ledová!

Caius opatrně ruku stáhl zpět. „Promiň... Trpím... chudokrevností,“ zamumlal nejistě a radši se díval znovu pryč. „Mám pravdu, že tamhle jde tvoje kamarádka Chloe se svým... přítelem?“

Ohlédla jsem se po jeho směru pohledu a spatřila Chloe, jak k nám míří. No to snad ne...

„Ahoj, dobrý den, neradi rušíme,“ pozdravila hlasitě Chloe. „Jenom jsem tady Sylviu hledala, tak my se zase vytratíme...“

„Ne, to je v pořádku, můžete tu být také,“ zabrzdil ji.

Chloe se střídavě dívala jak na něho, tak na mě a pak řekla: „Nu dobrá, ale v pět začíná v tam... no nějaký ulici taková akce, co kdybyste se tam taky stavili?“

Zděšeně jsem pohlédla na... Caia. „Jaká akce?“ Zeptal se beze stínu zájmu. Oddychla jsem si.

„Něco na způsob diskošky... Ale je to úplně normální bar,“ vysvětlila nadšeně Chloe. „Půjdete tam taky, že jo?“

„Dobře, Sylvia půjde se mnou, že ano?“ ohlédl se po mně. Vyvalila jsem oči, ale pak jsem to tedy odsouhlasila – co jiného mi také zbývalo.

„Kolik je vlastně hodin?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem, abych věděla, kolik času svobody mi ještě zbývá.

„Půl třetí,“ odpověděla pohotově Chloe.

„To už je tak pozdě?“ povzdechla jsem si. Navenek jsem musela působit nejspíše klidně, ale uvnitř mne se odehrávala prazvláštní směsice pocitů, která mi nedávala možnost se plně soustředit. V téhle Volteře je nějak příliš divných lidí, ušklíbla jsem se. Vlezlí Giuseppové, otravné, magické průvodkyně hradů, podivní šálomužíci jménem Caius... Nedávalo mi to smysl, tudíž jsem nechala zvláštnosti zvláštními a rozhodla jsem se o nich nepřemýšlet více. Co jiného mi zbývalo? Naproti mně seděl jeden z nejkouzelnějších lidí vůbec, propaloval mne pohledem a já nedokázala přijít na to, proč tu oba dva tak sedíme...

4. kapitola ||  6. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 5. kapitola: