Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - prolog

19.04.2010 (15:30) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2538×

Teď však, trýzní jat,
již ani Pekla nemusím se bát. ¹

(Pohled Alecův.)

Snad poprvé v mém životě jsem si uvědomil, jak moc, jak moc potřebuji spánek. Nekonečná zjitřelost mého vlastního já mne uháněla k šílenství a poslední dobou - přesněji řečeno teď - jsem měl tak akutní potřebu  se pořádně vyspat, že není pochyb, že právě tato věčná zjitřelost bude jednou můj poslední zatlučený hřebíček do rakve.

Vzápětí jsem si samozřejmě uvědomil protismysl mých myšlenek. Jaká slast, být pochován do hrobu, místo mého věčného žití.

Teď jsem již nepochyboval, že má budoucnost spadá do nekonečna černé noci. A nezáleží na tom, za jak dlouho bude má ďábelská duše zprovozena ze světa živých, nýbrž na tom, jak s ní vynaložím.

V rostoucím záchvatu nejistoty jsem si hluboce uvědomil tento nezvratný fakt, třebaže nelze pochybovat o tom, že mi ta myšlenka bolestivou úzkost na srdci ještě prohloubila. Avšak všechno bylo marné, moje proudění mysli se nedalo krotit, jak jsem byl doposud zvyklý. Tichý strach z budoucnosti mi jako jediný napovídal, že učinění, které se tak nezastavitelně blížilo, budu nejspíše litovat. Jak moc litovat, to jsem prozatím nedokázal určit, ale bitvu uvnitř mě proti mé neúprosné vůli strach prohrával.

Nechal jsem tedy své myšlenky pozvolna odplout, snažil se dostat do stavu relativního klidu a vyrovnanosti - přestože jsem byl celý rozpolcen mezi smíšenými pocity - snažil se uvolněně dýchat a zopakovat si v onom zápalu rozčilení všechny možné důsledky. Poté jsem otevřel oči a stále, jakoby přikryt jemnou, matnou pavučinkou omamného snu, vztáhl jsem jemně dlaně ke svému předkloněnému krku a nahmatal zapínání mého přívěšku. Zlehka jsem ho ohmatal, v náporu snahy učinit to, co jsem právě učinil - nahmatat malinkou páčku, jež by jediným stisknutím spustila celý mechanismus a přívěšek nenávratně rozpojila.

Palcem jsem jí - jemně - zlehka - zahalen lehkým stínem rozpaků - stiskl. Jak jsem řekl, celý mechanismus se povolil, pociťoval jsem, jak se mi po hladké kůži na krku pomalu sunou dva konce řetízku, jež oplývaly svým spojením téměř půl čtvrtého století. Tento zákrok jsem provedl v tak žalostně krátké chvilce, že bych měl začít litovat.

Dlouze jsem zíral na můj přívěšek, nyní již svezený do mé rozevřené dlaně. Cítil jsem, jak se celý uvnitř chvěji nervózním vzrušením, novým, mně ještě neobjeveným, jak mě jen pohled na ten přívěšek - přívěšek, který mi visel na hrudi pyšně až do dneška, který se mnou zažil celý můj dosavadní život - nevýslovně sužoval.

Toto gesto, jež jsem provedl, dobře jsem věděl, co znamenalo! Upřeně jsem hleděl na velké "V", tepané ze starostříbra, a cítil se stále jak Alec, kterým jsem byl, kterým jsem byl celou tu dobu. Ale je pravda, že jsem si to stále mohl rozmyslet - rozpojený řetízek spojit, vyjít ven a dělat, že se vlastně vůbec nic nepřihodilo. S touto myšlenkou jsem od něj odvrátil svůj zrak; vznešenost, uložená ve znaku mě pálila do dlaně.

,,Ne..." Něvědomky, šepotem, který jsem si stejně tak mohl splést s třepotavým míháním větru za okenicemi.

Skutečnost, kterou jsem učinil, rozepnutí "V" přívěšku - jasné gesto, jež značilo vypovězení služby Volturiovské gardě, mě spalovala pozvolna, kousek po kousíčku, nedoléhala na mě naplno. Jako by se snad moje mysl bránila jakýmsi šokem, který mi umožňoval vnímat věci přes mlhavý opar vatové šedi a nedovoloval pociťovat realitu reálně.

Svými křehkými, pobledlými, téměř průsvitnými prsty jsem sevřel masivní přívěšek v přivření mé dlaně. V těch několika vteřinách - jestli to však vteřiny byly, tím si nejsem tak zcela jist - závratného míšení vjemů a pocitů, jako by se mi snad vybavila celá ta dlouhá, nekonečná osobní historie, při níž mi byl onen přívěšek na každičkém kroku nejvěrnějším přítelem. 

Rázem se mi vybavilo všechno, zcela všechno... Svět se kolem mě zastavil.

Psal se rok 1647 léta Páně. Osmnáctého dubna, časné poledne, po celý šerý, kalný den, ukrýval se se svým dvojčetem Jane na kraji města; v úkrytu starého, před léty opuštěného malého domku, v městečku Evesham. Dva chudí sirotci, co si vystačovali pouze kradením slepic a králíků sousedům, věčným prcháním před místní četou... Místní četa přichází... Zařknutá církev... Pevné uchopení jejich mužných, silných paží... Beznadějná snaha vyprostit se z jejich hrubých sevření... Klopýtání... Vyplnění jejich nejhorších představ... Dva připravené kůly... Dvě hranice... Bezcitné pohledy přihlížejících obyvatelů vesnice... Pokřikování... Poslední pohled k ocelově těžkým nebesům... Proklínání církve... Hejno havraních křídel třepotajících se jim zlověstně nad hlavami... Posměšné krákání... Hrdelní, zděšené výkřiky ,,Čarodějnice!"...

,,Bože, chraň mě!"...

,,Čarodějnice!"... Přivazování ke hranici... Bezmoc... Rozčilení davem stoupá... Křik... Utápění se v posvátné hrůze... Neutišitelný a bezmocný řev Jane, ze kterého tuhne krev v žilách...

,,Upalme čarodějnici za provozování sabatů a uzavření smlouvy s Ďáblem, zřeknutí se Boha, své víry a křtu; jejího druha, jež jí napomáhal v nacházení úkrytu a tímtož se stává proviněným stejných měřítek! ... Amen." Chaos... Jane, stále sebou jako smyslů zbavená cukající a zmítající se v těsném škrcení provazů na vedlejší hranici... Pološílený řev, znějící jí z hrdla... Smrtelně vážně tváře, přidávající pod jejich kolena více a více hořícího dřeva... První plamínek... Strašný jekot, hrůzný kvíl... Bezmocný a neutišitelný pláč ze své vlastní smrti, potichu se přikrádající... První jiskry, první zášleh obrovského plamene... Kouř... Řev... První zaskočení plic kouřem... Vzhůru stoupající dým, vzhůru, vzhůru, do očí, do plic...  Štípání očí... Hrůzný děs... Poslední vteřiny života... Polozardoušené plíce, poskakující namáhavě v hrudi, prahnoucí po jediném doušku čistého vzduchu... Pocit škvařícího se mozku... Poslední záchvat hluboké, trýznivé bezmoci, sžírající ho zaživa... Čekání na Smrt... Kouř... Oheň... Nesnesitelný žár... Dušení... Agónický výkřik, poslední hles, spatření Smrti, již ho držící ve svých spárech... Upadnut do mdlob... Tma. Částečné probuzení v kamenné náruči, spalující bolest... Tma. Tmavé chodby, tmavé komnaty, tmavé... Tma. Seznámení s novým životem, vděčnost, vztek, znechucení, prahnutí, vzplání vášní pro krev... Krev, krev, krev. Garda... Nový život...

Rozevřel jsem dlaň a pod náporem zběsilých vzpomínek zahleděl jsem se znovu na stříbrný znak v ní. Byl posázený čirými rubíny, rubíny, jež podtrhovaly vznešenost, masivnost a moc Volturiových. Věčnost. Náhle mi připadalo, jako kdyby ze mě ta pomyslná rouška snu spadla, náhle jsem vnímal vše tak reálně, tak jsem se dokázal plně soustředit. Objížděl jsem lehce prstem po obrysech znaku, jehož rysy mi byly najednou snad stíny mihotavého vání. Byl jsem slastně dojat, jak jsem mohl pociťovat všechny záhyby, všechny zákrutky a všechny stíny každičkého detailu, tolik jsem byl do své úvahy ponořen.

V tu chvíli mi všechno došlo, všechno, na co jsem celých půl čtvrtého století marně hledal odpověď. Ústa se mi zvlnila do nebezpečného úsměvu a vší silou praštil jsem přívěškem o protější zeď.

¹) Citováno z Bludná planeta, E. A. Poe.
²) Město, odhadem 130 km severozápadně od Londýna, 22 304 obyvatel (2001), více info zde.

- - -  ||  1. kapitola

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - prolog: