Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 1.

03.08.2014 (15:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 5915×

Tichý ženský hlas se nesl ze vzdálené místnosti. Lidské ucho by ho neslyšelo, ale on o něm věděl hned, co vstoupil do domu. Musel uznat, že to byl podmanivý přednes. Jak ho komorník vedl dlouhou řadou pokojů, uvědomil si, že spíš než jednotlivá slova ho fascinuje výraz mladé ženy, která svou četbou baví společnost. Velmi rychle ji začal zkoumat přes pozornost jejích posluchačů. Díky tomu zjistil, dříve než ji vůbec spatřil, že způsob její dikce se zdá být mnohem starší než její tvář, která vypadala téměř dětsky. V porovnání s ostatními přítomnými dámami byl její šat dosti skromný, přesto v něm zářila podivnou prostou krásou bez jakýchkoliv okázalostí. Tmavé vlasy zdůrazňovaly její bledou tvář s výraznými rty, které se jen na okamžik zarazily právě v okamžiku, kdy vstoupil do dveří.

S úsměvem pokynul hlavou, aby pokračovala, a i jiným věnoval podobné gesto na pozdrav. Tentokrát však již bez úsměvu. A zatímco si vlastním zrakem prohlížel přítomné, mezitím se stále nesl její podmanivý hlas: „Co jest čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím. Přece však mohu tvrditi zcela určitě: ´Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo.´ Ale jak jsou ony dva časy, minulý a budoucí, když minulý již není a budoucí ještě není? Kdyby však přítomný čas byl stále přítomným a neměnil se v minulý, již by to nebyl čas, nýbrž věčnost.“

„Pane Masene, jsem tak ráda, že vás vidím,“ pozdravila ho až příliš hlasitým šeptem paní domu. „To je báječné, že jste přišel. Musíte nám něco zahrát, až slečna Swanová dočte.“

„Velmi rád,“ odvětil zdvořile, nadšený však nebyl. Hudbu sice miloval, ale hrát pro společnost, třebaže dobře postavených lidí, avšak naprosto bez vkusu, ho vůbec netěšilo.

Málokdo věnoval přednesu doopravdy pozornost. Stalo se spíš zvykem, aby se při odpoledním dýchánku četlo, a protože slečna Swanová oplývala nejen příjemným hlasem, ale i jistým půvabem, všichni se shodli, že právě ona bude poctěna touto výsadou. Některé přítomné zároveň napadlo, že je to taky jediný důvod, proč tu někdo jako ona může vůbec být.

Žádné dámě ani gentlemanovi nevadilo, že o takové privilegium přicházejí. Paní domu, lady Dortenová, totiž trvala na vlastním výběru literatury, a protože byl její bratr kněz, dbala jeho doporučení a volila knihy dávných učenců. Ani dnešek nebyl výjimkou, proto řada posluchačů, zejména z řad něžného pohlaví, potlačovala mnohá zívání.

Muži s tím tolik práce neměli, protože jejich mysl zaměstnávala odhalená šíje slečny Swanové a způsob, jakým si občas navlhčila rty jazykem.

Nově příchozí si toho nemohl nevšimnout, ale mnohem víc ho rozrušovaly představy některých pánů, zacházejících až do fantazií, z kterých by jejich manželky jistě nebyly nadšené. Přesto šlo o zcela obyčejné touhy, jako měli všichni muži v přítomnosti pohledných žen. Avšak jeden smyšlený obraz byl zarážející. Čerstvý host se téměř oklepal při absurdní možnosti, že by se něco takového mohlo uskutečnit. Mohla za to představa jednoho příliš opáleného muže s prohnaným výrazem, který se na dívku s knihou díval s neskrývaným zájmem a ve své hlavě ji přivazoval ke kůlu. Šaty jí pomalu trhaly rány biče a z jejích úst vycházely bolestné skřeky, které mu činily potěšení. Slečnu Swanovou v té odpudivé fantazii občas nahradila jakási žena tmavé pleti a díky tomu pan Masen pochopil, že ten zvrácený muž byl obchodník s otroky.

Náhle se ozvala slova díků za zajímavé čtení a krásnou výslovnost.

„Vskutku to byl jedinečný zážitek,“ děkoval slečně Swanové poslanec Bronewill.

„Ano, ano, drahá,“ odpovídala paní domu jakési přítelkyni na dotaz ohledně dalšího dění při tak milém setkání. „Panstvo, prosím vás o pozornost.“ Chvilku počkala, až se hosté utiší, a pokračovala: „Mám pro vás milé překvapení. Zavítal k nám pan Masen a kdo ho znáte, jistě budete trvat na tom, aby nám zahrál na klavír.“

Pan Masen se omluvně usmál na slečnu Swanovou, že ji tak brzy připravil o pozornost, ale na její tváři byla zjevná úleva. Najednou si připadal jako by ji zachraňoval z nesnází, protože dle všeho ona o přemíru péče zdejší společnosti nestála. Narovnal se tedy a rázným krokem došel ke klavírnímu křídlu hnědě lakovanému tak, aby ladilo se zbytkem salonu.

„Nějaké přání, lady Dortenová?“ ptal se své hostitelky.

„Ach ano. Miluji ten nový valčík... Jistě ho znáte. Clariso, drahá,“ oslovila svou vedle sedící důvěrnici. „Pomozte mi přeci...“

Šumění hostů hledající onen název přerušil známý a přesto nesmělý dívčí hlas: „Na krásném modrém Dunaji.“

„Ano, Isabello. Děkuji, to je ono.“

„Ale to je přeci psáno pro orchestr,“ namítl jeden z přítomných mladíků skepticky.

„Jednou jsem ho slyšel,“ pronesl pan Masen s pohledem do hnědých očí slečny Isabelly. Byl překvapen, že zrovna ona si vzpomněla na nejoblíbenější novinku všech plesů. Nepůsobila jako jejich návštěvnice.

„A co jiný valčík,“ snažila se mu slečna Swanová pomoci.

Usmál se, otevřel klavír a začal z něj vyluzovat tóny.

„Božínku, to je báječné,“ zaradovala se lady Dortenová.

„Hned bych si zatančila,“ pronesla zasněně Clarisa.

„No jistě. Pánové, prosím, odkliďte židle,“ nabádala hostitelka přítomné gentlemany bez ohledu na to, že tento tanec dosud ještě pohoršoval mnohé slušné poddané britské koruny. Jenže mládí příliš nedbá konvencí, a proto stačilo jen pár taktů klavírního umění pana Masena a salon se proměnil v taneční parket mnohých párů. Jen jedna dívka poodstoupila stranou, dívala se při hudbě z okna a pozorně naslouchala. Sama sice hru na žádný hudební nástroj neovládala, přesto poznala, jak nadaný je pan Masen hudebník a že jiný hráč by potřeboval další pár rukou, aby mohl tak bohatou melodii pojmout.

Páry se nadšeně točily a smály. Lady Dortenová se posadila do křesla a s radostí pozorovala všeobecné veselí, které znamenalo další společenský úspěch jejího domu. A to vše díky slečně Swanové, dceři řadového úředníka parlamentu, a panu Masenovi, zcestovalému obchodníkovi. Dívala se na křehkou dívčí postavu u okna a pak se podívala na mladého pohledného muže za klavírem a zase zpět. Úsměv na její tváři se ještě víc rozšířil, když dostala ohromný nápad.

Když hudba dohrála, všichni nadšeně tleskali a děkovali za příjemné zpestření panu Masenovi. Jen hostitelka opomněla řádně poděkovat, protože se domáhala pozornosti své dcery: „Dolores, musíš svou milou přítelkyni pozvat na ples k Bronewillovým.“

„Ale matko, do domu pana poslance? Nemyslíš, že tam bude ve svých šatech spíš pro smích?“

„Půjčíš jí nějaké z minulého roku. Beztak jsi trochu přibrala,“ odvětila jí matka a pak honem spěchala za panem poslancem, aby se ujistila, že pan Masen brzy dostane pozvánku na středeční událost.

***

„Bylo to příjemné odpoledne,“ pronesl lord McCarty a pevněji stiskl loket své mladé ženě, aby jí naznačil, že je již čas rozloučit se s přítelkyní.

„Bells, bylo to tak zajímavé čtení. Musíš mi ale ještě vysvětlit několik myšlenek,“ pronášela plavovlasá žena, zatímco chodců na ulici ubývalo.

„Ráda, Rose. Mnohokrát vám děkuji za doprovod. Lorde McCarty,“ udělala dívka pukrle a již se chtěla loučit.

„Počkej ještě přeci. Neměli bychom s tebou jít až k domu?“ nabízela se jí lady McCartyová, která si byla vědoma blížícího se večera.

„Děkuji, ale není třeba. Vždyť je to sotva pár kroků.“

„Rosalie, jsi k slečně Swanové šlechetná, ale už také spěcháme domů,“ podíval se lord významně na svou ženu, která se téměř neviditelně začervenala.

„Dobře tedy. Zítra mě ale musíš přijít navštívit, ano?“ naléhala mladá paní na svou přítelkyni. Slečna Swanová souhlasila a poté se rozešli každý svým směrem.

Světla ubývalo, jak se slunce točilo k západu a stíny se prodlužovaly. Slečna Swanová připisovala svůj nepříjemný pocit té zvláštní denní době, kterou básníci často přirovnávají k umírání. Nejednou se zastavila a poslouchala kroky za sebou. Neslyšela však nic, jen bušení vlastního srdce. Mnohokrát zatřepala hlavou a rozešla se zase k domovu. Když však zašla za poslední roh, který ji dělil od vstupních dveří domu, kde měla s otcem pronajatý byt, zastavila se a otočila.

Ne, tohle se jí nezdálo. Ona nikdy nebyla z těch intuicemi zmítaných žen.

„Budete mě ještě dlouho sledovat, anebo se mi ukážete?“ pronesla bojovně navzdory malé dušičce, která v ní byla.

Několik okamžiků se nedělo nic. Už si začínala myslet, že snad opravdu její mysl podlehla jakémusi šálení, vtom ze stínu vystoupila vysoká mužská postava.

Strach ji pomalu začal ovládat a ona nevěděla, zda se dát na útěk, anebo se cizinci postavit tváří v tvář, uprostřed prázdné šeřící se ulice.

„Nechtěl jsem vás vyděsit. Odpusťte,“ promluvil a udělal k ní váhavý krok.

„Pane Masene,“ vydechla s úlevou, ale pak se zase vzpamatovala a ostře se zeptala: „Vy mě sledujete?“

„Ano i ne,“ odpověděl a jedna část jeho úst naznačila úsměv, který na okamžik zamlžil její vnímaní.

„To-to-tomu nerozumím,“ vykoktala ze sebe a zarazila se nad svou nenadálou neschopností plynule se vyjádřit.

„Spíš bych řekl, že se starám o to, abyste v pořádku došla domů.“

„Ach tak,“ nakrčila z nelibosti nos. „Děkuji, ale chodit mě naučili již v dětství. Nemusíte se tedy obtěžovat.“ Otočila se a rázným krokem zamířila k domu.

„Nejde o vás, slečno. Bože chraň, nechtěl jsem vás urazit.“ Zarazila se a očekávajíc vysvětlení, otočila se. „Asi mi neporozumíte, ale byl bych nerad, kdyby si z vás někdo chtěl udělat svou otrokyni.“

Nevěřícně naklonila hlavu na stranu a zadívala se na něj s pochybnostmi: „Děláte si ze mne blázny, pane?“

„To bych si nedovolil,“ řekl zkroušeně a sklopil hlavu. Mohl jí přeci zalhat a vymluvit se třeba na podobnou cestu a ostych, ale z neznámých důvodů jí nedokázal lhát.

Pohled na sklíčenou tvář mladého muže ji překvapil. Najednou pocítila lítost nad jejich nedorozuměním, které nedovedla pochopit. Přála si to dát nějak do pořádku, u lady Dortenové k ní byl přeci tolik laskavý a vysvobodil jí z přemíry pozornosti, o kterou nikdy příliš nestála.

„Znáte svatého Augustina?“ vyhrkla první věc, která jí přišla na mysl.

„Myslíte, jestli jsem četl jeho Vyznání?“ odpověděl jí s vděčným úsměvem a pokračoval. „Ano, již jsem četl knihu, ze které jste dnes předčítala. Je plná zajímavých myšlenek.“

Pomalu se rozešla a pokynula mu, aby ji následoval.

„A vy jeho myšlenkám rozumíte?“ ptala se.

„Snažím se, slečno.“ Šel po jejím levém boku s rukama za zády sepjatýma. „Nevím, zda se dá zcela pochopit autor, který žil před tolika staletími. Ale domnívám se, že jeho formulacím o čase jsem porozuměl.“

„Vskutku?“ Snažila se vypadat nezaujatě, ale byla nadšená, že i někdo jiný pochopil slova, kterými dnes bavila společnost. Nedělala si iluze o svých posluchačích. Věděla o kyselých tvářích, které se snaží tvářit zaujatě. Ale ona knihy milovala a nešlo pouze o příběhy nebo popisy exotických krajin. Měla ráda literaturu, která ji inspirovala k novým myšlenkám a bádáním, a to, že si mohla přečíst Augustina, bylo pro ni cennější než všechny poklady světa.

„Není to zrovna pro každého.“ Nechal se oklamat jejím postojem a domníval se, že by raději strávila odpoledne s jiným autorem.

„To jistě.“ Potlačovala úsměv a zastavila se u prostých omšelých dveří. „Děkuji vám za doprovod, pane Masene.“

„Rádo se stalo, slečno Swanová. Směl bych být tak smělý a o něco vás požádat?“

„Co by to mělo být?“ ptala se překvapeně.

„Dávejte na sebe pozor a raději nechoďte do prázdných ulic sama. Možná se mýlím, ale nebezpečí čeká na vhodnou příležitost.“

Jeho přehnaná podivná péče ji rozhořčila a z přátelského tónu se stal odměřený: „Jistě, pane Masene. Vynasnažím se chodit jen po bezpečných cestách.“ Otočila se a vešla do domu.

Díval se za ní a zhluboka si povzdechl. V myšlenkách ho stále pronásledovaly děsivé představy opáleného muže. Málokdy se mýlil, ale zdálo se, že slečnu Swanovou skutečně nikdo nesledoval. Že by mu podivná starost o tu dívku zakalila jeho neomylnou rozvahu?

Nemohl si být jistý, zda dívka s překvapivě tichou myslí splní svůj slib. Přesto si však umínil, že pro její dobro ji ponechá jejímu osudu a raději se zaměří na skutečný problém, na obchodníka s otroky.

***

Ples v domě poslance Bronewilla byl velkou událostí. Pozvána byla londýnská honorace, několik movitých cizinců a jedna na první pohled bezvýznamná slečna v půjčených šatech.

„Dolores, bylo to nutné?“ ošívala se Isabella těsně předtím, než pozdravila, společně s lady Dortenovou a její dcerou, hostitele. Zapůjčená toaleta jí příliš neseděla, jak svou růžovou barvou, tak i velikostí, kterou se snažila narychlo upravit. Žel šití nepatřilo k jejím zálibám.

„Jen klid, drahoušku,“ uklidňovala ji lady Dortenová. „Moc vám to sluší.“ Bylo to sice míněno upřímně, ale ke klidu to dívce nepřidalo.

„Mysli na naši knihovnu,“ poradila ji Dolores a to pomohlo slečně Swanové vykouzlit na tváři úsměv a se všemi se přivítat.

Neměla ve zvyku chodit na plesy. I když to není přesně řečeno. Spíše bychom měli říci, že plesy londýnské honorace nebyly pro někoho, jako byla ona, dcera řadového úředníka parlamentu, který se kdysi dávno stal vdovcem a jeho jediná dcera si našla velice nákladný koníček v podobě knih. Od dětství měla dvě dobré přítelkyně a jim vděčila za své široké vzdělání. Ne, že by dotyčné slečny byly tolik sečtělé, ale díky srdečné náklonnosti se jejich knihovny otvíraly Isabelle téměř denně. Dolores se s takovým věnem narodila a Rosalie se do příhodného domu provdala.

Když Dolores zvala Isabellu na ples, věděla již předem, že přítelkyně odmítne, a tím by její matka byla velice zklamaná. Rozhodla se tedy pro malou lest a přislíbila jí, že bude mít naprosto volnou ruku při výběru nových knih, které by lady Dortenová chtěla zakoupit. Z toho pochopitelně následně vyplývala i možnost vše si v klidu prostudovat a to bylo něco, co nemohla Isabella odmítnout.

Ano, Isabella měla také věk na vdávání, ale jediný, kdo si s tím dělal starosti, byla lady Dortenová. Její dcera byla již několik měsíců šťastně zasnoubena s lordem Fauntleroiem, mohla tedy dbát i o štěstí dívky, kterou měla téměř za svou vlastní.

„Už jste viděla pana Masena?“ ptala se ona starší dáma paní Bronewillové.

„Alice, proč máte o toho mladíka zájem? Je to zkušený obchodník. Snad vám nedluží peníze?“ ptala se s neskrývaným zájmem hostitelka.

„Oh, Mary, jak vás něco takového může napadnout. Je to znamenitý mladík a já bych ho ráda seznámila s jednou podobně znamenitou dámou,“ odvětila lady Dortenová. „Omluvte mě.“

Ale nebyla to snaha staré laskavé dámy, která svedla ty dva k sobě, nýbrž zvědavost někoho, kdo tajně poslouchal a nevydržel stát v ústraní, ačkoli o absurdní snaze lady Dortenové věděl víc než ona sama.

Sotva začala hrát hudba, vynořil se z davu před slečnou Swanovou a požádal ji o tanec. Nebyla zadaná, a proto i přes své rozpaky souhlasila.

„Často navštěvujete knihovnu lady Dortenové?“ zeptal se pan Masen bez okolků.

„Ano, vždy čtu jejím hostům.“

„A sama tam nechodíte?“

Začervenala se, chycena při polopravdě, byla vděčna častým otočkám, které jí umožnily zvážit další odpověď.

„Pokud otec dovolí,“ vyměnila si místo s tanečnicí po levici a zase se vrátila zpátky.  „A laskavost lady Dortenové se neunaví,“ tanečníci se obešli zády k sobě, „bývám v jejím domě často.“

„A nahlédla jste i do Aristotelových spisů?“

„Samozřejmě,“ odvětila pohoršeně. Copak by je mohla opomenout?

„Stydíte se za svou vzdělanost?“ Touhle otázkou ji překvapil, že zcela zapomněla na taneční kroky a několik taktů stála, než se zase připojila k tanci. „Neodpovíte mi?“ domáhal se reakce. Mátla ho její tichá mysl i její snaha popírat svou inteligenci.

„Když někdo vyčnívá mezi ostatními, poutá příliš pozornosti,“ vysvětlila nesměle.

„Jistě, už jsem si všimnul, že přílišná pozornost vám nečiní potěšení. Ale není škoda svým talentem nerozšiřovat obzory i ostatním?“

„V tom s vámi naprosto souhlasím. To by byla chyba a věřte mi, že já ji hodlám napravit.“

„Svěříte se mi jak?“

Hudba skončila a to bylo pro ni vysvobozením. „Možná později,“ věnovala panu Masenovi napjatý úsměv a už se nemohla dočkat, až ji odvede zpět k její společnosti. Nedokázala si vysvětlit, proč by cizímu člověku měla vyprávět o svých plánech, které zatím svěřila jen dopisům.

„Pane Masene, tak ráda vás opět vidím.“

„Lady Dortenová,“ pozdravil ji a pak se uklonil své tanečnici.

„Je to tak dotěrný člověk,“ rozčilovala se Isabella po jeho odchodu.

„Proč to říkáš?“ ptala se Dolores.

„Slečno Dortenová, věnovala byste mi tanec?“ oslovil je nečekaně poslanec Bronewill a Isabella byla vděčná, že nemusí nic vysvětlovat. Jen nedočkavě vyhlížela příhodnou chvíli, kdy se se všemi rozloučí a zamíří k domovu. Pochopitelně měla odejít se svými společnicemi, které by ji odvezly kočárem, ale pokud by se pan Masen rozhodl ji znovu obšťastnit svou pozorností, raději by dala přednost chůzi.

Jak se ukázalo, tichá mysl slečny Swanové se pro tento večer ukázala jako naprosto nevhodná, protože onen pán byl vděčný náhodě a představil dámám svého bratrance doktora Cullena, který s nimi zapředl rozhovor a využil tak možnosti se slečnou promluvit. Kdyby věděl, že tím uspíší její odchod, jistě by se jí raději vyhnul.

Mladý doktor věnoval několik lékařských rad starší dámě a pan obchodník měl tak možnost lépe poznat dámu, která ho zaujala: „Víte slečno, jsem ve vaší přítomnosti zmaten. Vaše mládí a moudrost dávných filosofů mi přijdou jako dva neslučitelné světy.“ Mínil to obdivně, avšak jí to znělo jako posměch.

„Patříte k těm, kteří místo pro ženu vidí jen u domácího krbu?“

„Ne, to ne. Ale i zde má své nepopiratelné místo,“ pokýval smutně hlavou a uvědomil si tak další absurdnost plánu lady Dortenové na manželství mezi ním a přítomnou slečnou. K domácímu krbu přeci patří i děti, které on by jí nikdy nemohl dát, i kdyby se stal jejím manželem. Nikdo si toho nevšiml, protože jeho mysl byla příliš rychlá, ale zarazil se. Zdálo se mu, jako by na zlomek okamžiku byl schopný připustit, že manželství s onou půvabnou dívkou by bylo možné. Nejspíš byl jen zmatený. Nemožné situace nestojí přeci ani za myšlenku. Dostatečné jsou plané myšlenky a naděje, které musí okolo poslouchat.

Vyděšeně znovu se ve svých myšlenkách ustrnul, protože si uvědomil blízkost jedné zvrácené mysli.

„Nechci vám brát ideály, ale v dnešní době jsou dokonce ženy, které se živí vlastní prací a nestydí se za to.“

„Samozřejmě. Dámy, nezlobte se, ale musím se omluvit,“ uklonil se a spěšně odešel.

„Ale pane Masene...“ chtěla ho lady Dortenová zadržet. Bez úspěchu.

„Asi bych měl jít za Edwardem,“ odtušil doktor Cullen, rozloučil se s dámami a spěchal za svým bratrancem.

Obě za nimi překvapeně hleděly, ale jen jedna z nich se cítila dotčeně. Nejprve ji pan Masen urazil a potom neomaleně odešel.

„Příšerný člověk,“ zamumlala pro sebe, ale Dolores ji slyšela.

„Bello, co ti udělal?“

„Ale to nestojí za řeč. Lori, lady Dortenová, nezlobte se, ale půjdu domů. Necítím se dobře,“ vymlouvala se Isabella.

„Počkejte ještě chvíli, drahoušku. My vás přeci odvezeme.“

„Není třeba, nebydlím daleko a myslím, že procházka na čerstvém vzduchu mi udělá dobře. Děkuji vám za pozvání a za šaty, ale už raději půjdu,“ uklonila se jim a spěchala pryč.

„Bello, chceš jít sama nočním Londýnem?“ volala za ní přítelkyně, ale ona raději dělala, že neslyší, a přidala do kroku. Přála si utéct od lidí, kteří byli smetánkou anglického národa a přitom nebyli schopni porozumět knihám, které jim četla. Chtěla za sebou nechat muže, který jí učaroval svou hudbou a tváří, ale jeho podivné chování ji rozčilovalo. Nechtěla se už víc zabývat panem Masenem, který ji svou přítomností v životě narušoval plány, o kterých raději ani nemluvila, aby se vyplnily.

Vzdalovala se od domu plného hudby a lidí a šla vstříc temným ulicím. Chodila ráda, protože si vždy odpočinula a přicházela na nové myšlenky. To bylo přesně to, co dnes večer potřebovala. Proč vůbec šla večer pryč? Vždyť její otec ji potřebuje. Už dva týdny byl nemocný, ale zdálo se, že se horečka již nevrátí a lékař tvrdil, že se brzy uzdraví. Jen proto si Isabella dovolila vyslyšet přání Dolores a její matky, ale neměla to dělat. Neměla odcházet od nemocného otce jen proto, aby se setkala s tím protivným člověkem s všetečnými otázkami a lehkým tanečním krokem.

Její krok však rozhodně nebyl lehký. Spěchala a v rozčilení dupala o nerovnou dlažbu ulice. Ani si nevšimla, že kdosi jde za ní, a když se vynořil ze stínu, ani se neotočila. Nestihla by to, protože ji kdosi ze zadu zacpal ústa a vtáhl ji do přijíždějící drožky.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 1.: