Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 10.

07.02.2015 (17:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2708×

Nebe se pomalu vyjasnilo a po dlouhých hodinách se zase objevil Měsíc. Možná mohlo Edwarda napadnout, že příroda zcela vystihla změť jeho emocí, které se pomalu utišily. Vždyť konečně byl schopen myslet i na něco jiného než na to, jakým způsobem sprovodit ze světa jednoho Itala, ale on se začínal zase opět soustřeďévat na to, co pro něj bylo důležité.

Vždyť mu přece jde hlavně o Isabellu, kterou viděl naposledy u snídaně a s níž se ani nerozloučil, když prchal před peklem vytvářeným Marcellovými fantaziemi. Nikdo nevěděl, kam jde, ale služebnictvo bylo na jeho toulání po lesích zvyklé. Domnívalo se, že je milovníkem přírody a někdy se přes noc zdrží v lovecké chatě několik mil od domu. Nikomu jeho domněnky nevyvracel, neb nikdo nesměl znát pravý důvod. Sama paní Masenová o jeho nočních toulkách neměla ani tušení a stejně tak jistě neměla ani ponětí, kam šel a kdy se vrátí.

Vzpomněl si, jakou starost o něj měla, když se jedenkráte zdržel ve městě, a zaplavily ho výčitky. Copak jí musí přidělávat starosti? Nestačí snad, že už jen svou přítomností v jejím životě ji uvrhá do velkého nebezpečí?

Jak jen mohl nejrychleji, zamířil své kroky i mysl k domovu. Trvalo jen krátkou chvíli, než zaslechl první lidské myšlenky. Byly přesně takové, jak očekával – plné strachu, neklidu a obav. K jeho nemalému zděšení nebyl to však on, kdo je příčinou toho všeho, nýbrž jeho drahocenná choť.

***

„Pane Masene,“ zahořekovala služebná, když vešel do domu. „Proč jste jen nepřišel dřív.“

Nevšímal si její lamentace a spěchal za svou ženou. Jestli před pár hodinami zmíral žárlivostí, bylo to nic proti tomu, jak ho nyní týraly výčitky svědomí.

Celý dům byl na nohou a všichni se snažili vymyslet, jak zahřát promrzlou paní.

Když ji Stretti venku našel, byla ještě při smyslech. Než ji však stihl donést dovnitř, ztratila vědomí a zdálo se téměř nemožné, aby se opět probrala k životu. To všechno o překot vyprávěl architekt svému zaměstnavateli.

„Nemóhl jsém se páni dočkát. Jén štěstěéna mě postrčíla k óknu a já viděél, jak se sáma vydála ven. Takóvy nerozvážny čín! Takóvy nerozvážny čín!“ vykřikoval stále dokola. Kupodivu to nebylo proto, že by chtěl shazovat odvahu paní Masenové, ale díky upřímným starostem, které si o ni dělal. V životě se snad o nikoho takhle nebál. Nebo možná snad o svou matku, ale ta byla v teple a bezpečí Milána. Proč ho jen nenapadlo, kam má signora namířeno, když ho posílala napřed do salonu.

Tentokrát ovšem byly pro Edwarda Italovy pohnutky naprosto nepodstatné. Jediné, co potřeboval, bylo vidět ji. Vždyť její srdce bilo tak slabě!

Ve dveřích do ložnice paní domu málem porazil nešťastného pana Woolfa, zastupujícího majordoma, který (pro změnu) vše kladl za vinu sobě. Jeho myšlenky však už nikdo nevnímal.

Na lůžku ležela bledá Isabella, která vypadal téměř jako bez života. Poprvé byl pan Masen vděčný za své nadlidské schopnosti, jinak by podlehl zdání a ztratil všechny zábrany a začal by ji oplakávat.

„Nebojte se, pane, ona dýchá.“ Oslovil ho Mike Newton, který jediný neztratil rozvahu. „Zabalili jsme ji, do čeho jsme jen mohli. Paní je silná, jistě se brzy probere.“

Edward na něho zmateně pohlédl a překvapeně si uvědomil, že Mike otírá své mozolovité ruce o Isabellinu ruku.

„Porodní bába říkávala, že když je člověk na rozcestí života a smrti, máme mu dát vědět, že jsme nablízku,“ řekl Mike na vysvětlenou a podal drobnou ručku panu Masenovi. Domníval se, že ho pán vystřídá. A on by moc rád, jenže vědom si ledovosti své vlastní kůže raději jen pokýval hlavou: „Prosím, pokračujte.“ Bál se snad, aby jeho přítomnost neochlazovala vzduch v místnosti ještě víc. Otočil se tedy k odchodu a na prahu dodal: „Budu v pracovně. Informujte mě, kdyby došlo ke změně.“

***

Chtěl... Toužil... Přál si být jen vedle ní. A to bylo přesně to, co si musel zakázat. Jestli má nějakou šanci na záchranu života, bude to v blízkosti lidí a ne po boku nemrtvého.

S hlavou v dlaních seděl za svým pracovním stolem a proklínal se. Všechny argumenty, které ho dříve přesvědčovaly, aby jí zůstal nablízku, se nyní zdály být jen výmluvami. Ano, použil je jen proto, aby přesvědčil sám sebe, že ještě alespoň po krátký čas musí zůstat u Isabelly. Byly to neuvěřitelné měsíce, kdy se na zlomek věčnosti stala součástí jeho života, ale vše musí jednou skončit.

Jenže, copak ji může opustit nyní, když pozval toho proklatého jižana?!

Tiše zaúpěl.

Po dlouhém rozvažování napsal list, který předal Peteru Woolfovi, aby obsah byl ihned telegraficky odeslán. Byl to první krok k přislíbeným závazkům, při kterém si nepřipouštěl jiné východisko, než že Isabella bude dál šťastně žít.

***

Únava a slabost se zdály být silnější než ona. Trvalo to celé dlouhé hodiny, ale před polednem se konečně podařilo a paní Masenová se probudila. Sotva byla schopná promluvit, ptala se po svém choti. Když ji Luisa Montanová ujistila, že pán se v pořádku vrátil domů a je v pracovně, svolila a posilnila se silným vývarem. Trvala však na tom, že musí pana Masena vidět. Dříve než se ho dočkala přemožena vyčerpaností, usnula.

Nebyl v tom zlý úmysl. Edward jen čekal, až mu její pozvání sdělí služebnictvo, a rychlým, avšak lidským krokem došel k jejímu lůžku.

„Snědla sotva pár lžic,“ pronesla starostlivě Luisa, která spící paní ještě utírala ústa po jídle.

Služebnictvo si stále na něco stěžuje a přitom má v životě náhodné výsady, o nichž mohou jiní jen snít... Třeba jako dotýkat se rudých něžných rtů, po kterých tolik toužil.

„To je v pořádku. I pár hřejivých kapek teď paní postačí,“ pronesl tiše, aby ji nevzbudil. Slečně Montanové pokynul, aby je nechala o samotě a on tak sám mohl převzít stráž nad lůžkem.

Díval se na dokonalou dívčí tvář a snažil se ji vrýt do paměti. Možná ji měl nechat namalovat od nějakého mistra a nebo vytesat do mramoru. Ale copak by nějaká nedokonalá lidská ruka dokázala zachytit její výrazy? Způsob, jakým držela hlavu a někdy ji lehce naklonila ke straně, aby lépe porozuměla psaným nebo vyřčeným slovům? Lesk očí prozrazující skrytou moudrost, o které věděl jen on? A pak dva růžové okvětní plátky jejích rtů, ze kterých vycházely hluboké myšlenky... Dobrota a nesobeckost v podobě panenské nedotknutelné krásy, to viděl před sebou ležet.

***

Zamračila se, jen co spatřila, že je opět tma. U jejího lůžka však svítila svíce, díky ní viděla, že kdosi sedí na židli a hluboce oddechuje.

To Luisa přišla vystřídat pana Masena, aby si mohl jít odpočinout. Vždyť u paní seděla až do pozdních nočních hodin.

Isabella se rozpomněla, kterak usnula u oběda, čekajíc na svého muže. Jistě u ní byl a ona o to přišla! Potřebovala se ujistit, že je v pořádku a ta děsivá sněhová bouře mu neublížila.

Promeškala svou příležitost. Zamračila se a zavřela oči, aby potlačila slzy lítosti. Ani netušila, kde se vzaly, a přišly jí zbytečné. To jistě slabost těla ovlivnila její rozpoložení.

Najednou zaslechla známý zvuk. Prudce se posadila, až se jí zatočila hlava. Malátně se postavila a přitom kolem sebe omotala deku, pod kterou předtím spala. Nedbajíc na bosé nohy a nevhodnost svého oděvu, vydala se za zvukem klavíru.

Přišlo jí to nesmírně daleko a stálo ji mnoho sil, aby zaklepala na dveře. Bylo to však tak slabé, že žádné odpovědi nedostala. Nechtěla nečekaně vniknout dovnitř a vyrušit jej, ale déle stát na chodbě už také nemohla. Proto bez vyzvání potichoučku otevřela dveře. Než však vešla dovnitř, tiše vykřikla a deka jí sklouzla z ramen.

„Signorina,” zvolal překvapený Marcello a vyskočil na nohy, aby jí pomohl na sofa. „Proč jste vstála, páni? Vždýť jste jéště slába jakó ptačék.“ Pečlivě ji přikryl dekou tak, aby ani kousek jejího nočního úboru nevykukoval. Přišlo mu to nevhodné k jejímu stavu a nechtěl, aby se před ním cítila odhalená. I když jisté potěšení z takového pohledu pociťoval.

„Hledala jsem pana Masena. Myslela jsem...“ pronášela šeptem.

Zdálo se, že je na pokraji sil, a proto ji nenechal domluvit: „Mysléla jsté, že hráje ón?“ Jeho tvář nabrala lítostivou grimasu s chápavým úsměvem. „Je mi líto, že jsém vás zklamál. Ále mohů pro něj dójit.“

Lehce zavrtěla hlavou: „Nejspíš spí. Nerada bych ho rušila, když byl minulou noc tak dlouho pryč. Povězte, co to bylo za skladbu?“

„Á, signorina Másenová, je to píseň zpívájicí o studéne růčce dámy a básnikóvi, který ji chce zahřát,“ rozzářil se a chytil ji za ruku.

„Zahrajete mi, prosím?“

„Budé mi potěéšením.“

***

Tolik byl zabrán do svých myšlenek, že přeslechl tiché kroky nesoucí se chodbami domu. Snažil se nevnímat myšlenky lidí v domě, protože všichni se trápili kvůli paní Masenové. Nikdo z nich však nebyl sužován utrpením tak jako on.

Náhle jeho mysl upoutal výjev ženy v noční košili, jak stojí ve dveřích. Slyšel rozhovor těch dvou, zatímco k nim mířil. Snažil se jít pomalu a uklidnit své rozbouřené nervy. Vadilo mu, v jakém oděvu se Isabella vystavila na odiv cizince. Ale nebyl přeci důvod, aby se choval nezdvořile k někomu, kdo ji zachránil, když on byl nepřímým viníkem, který ji zavedl doprostřed nepříznivé hříčky přírody

Dveře byly stále otevřeny a Edward tak mohl vidět Marcella, jak zpívá spící Isabelle. I on sám tak jednou seděl, hrál a cítil touhu ochraňovat tu křehkou ženu. Zdála se být jako největší vzácnost světa. S údivem zjistil, že v podobném rozpoložení je i muž, který nyní zabírá jeho místo. Je vůbec možné, aby někdo jako ten chlípný architekt mohl cítit něco jiného než žádostivost?

A tu pan Masen pochopil, jak sám sebe oslepil žárlivostí, kvůli které si nevšiml, jakou proměnou Marcello Stretti prošel. Nedivil se však tomu, sám dobře věděl, jak lehké je milovat Isabellu.

Podíval se na ni a zjistil, že se její bledá tvář začíná vybarvovat. Bylo to sice rozkošné, ale příčina toho ho zneklidnila. Zapomněl na dobré i lidské vychování a bez pozdravu a svou přirozenou rychlostí k ní přistoupil. Ani se nemusel dotýkat čela, už zrychlený tep jejího srdce mu napověděl.

„Isabello,“ pronesl sklíčeně, neb mladá paní měla horečku.

***

„Netušila jsem, že je paní tak zbožná,“ podivovala se Jessica v kuchyni, když jí Luisa přišla sdělit novinky.

„Ano, je to tak. Paní celá hoří a stále jen volá ‚Pane – Pane!‘,“ povzdechla si nešťastně komorná paní Masenové.

Všichni v domě se díky tomu báli, že může opravdu dojít na nejhorší. Jen pan Masen a manželé Cullenovi, kteří na jeho pozvání přijeli pomoci v těžké chvíli, věděli, koho Isabella doopravdy volá, když blouzní. Bylo to už dva dny, kdy to začalo, a zdálo se, že zlepšení je v nedohlednu.

U nemocné se stále střídala její rodina, přičemž její muž se nehnul od lůžka ani na krok. Odmítal si dokonce i dělat starosti se zdáním svého lidství. Ať si lidé myslí, co chtějí, on musí být u té, která ho stále volá jménem.

Z počátku se také domníval, že se snad Isabella v blouznivých stavech dovolává Boha. Ale ona začínala hovořit stále častěji, a tak pochopil, že volá pana Masena. Nikdy ho jinak neoslovila a on nechápal proč. Copak jí byl tak cizí nebo snad nesnesitelný, že ho nemohla titulovat jinak?

Vadilo mu, že něco tak malicherného ho rozčiluje, když její život je v ohrožení. Ale jeho rozčarování netrvalo dlouho, neb horoucí stavy nepomíjely a překvapivá zpověď Isabelly na sebe nenechala dlouho čekat.

„Carlisle, jak dlouho může takhle vydržet, aniž...“ Edward nemohl dopovědět, ačkoli ta věta mohla mít dva různé konce. Tak vysoká teplota si mohla vybrat dvojí daň, příčetnost nebo život. Ani s jedním se nehodlal smířit. Přitom však nechtěl ani připustit variantu narušení přirozeného chodu věcí. Zdálo se mu, že to snad bude on, kdo přijde o rozum.

„Sám dobře víš, že každý člověk je jiný. Isabella je mladá a silná žena.“

Ozvalo se netrpělivé zavrčení, které překvapilo oba muže, a vzápětí pan Masen poprvé vzhlédl od své ženy, aby se podíval do očí jediného přítele: „Odpusť, Carlisle. Nechtěl jsem.“

„Víra,“ zašeptal doktor zkroušeně a v myšlenkách dopověděl „Musíš mít víru. Ona ji má.“

„Jak to víš?“ zeptal se Edward nahlas.

„Poslouchej ji,“ pokýval Carlisle hlavou a odešel.

„Pa- pane, pane Masene,“ ozval se šepot.

Nastalo krátké ticho rušené jen zběsilým tlukotem jejího srdce.

Náhle Isabella otevřela oči. Měla zakalený pohled. Nebylo to poprvé, co se vzbudila a zdála se být vzhůru. Stále však byla rozpálená a nejspíš vůbec netušila, kde je a ani co říká.

„Pane Masene,“ dožadovala se ho naléhavě.

„Jsem zde,“ chytil ji za ruku.

„Pane Masene, tolik – tolik se bojím.“

„Jsem u vás a nedovolím, aby se vám cokoli stalo, Isabello,“ pokoušel se ji uklidnit, ačkoli si nebyl jistý, zda ho vůbec slyší.

„Bojím se, ale chci vám to říct. Nemohu a přeci musím.“

„Nemusíte se bát. Vaše tajemství bude u mě v bezpečí,“ pronášel zaraženě. Nevěděl, že může existovat něco, co mu nikdy neřekla a z čeho může mít strach. Snad nepřišla na jeho tajemství!

„Budete se mi smát.“ Prudce se posadila, dívala se kamsi před sebe a začala o překot vykládat: „Možná mě i zavrhnete. Jsem prostá nicka, která se vám připletla smůlou osudu do cesty. Ujal jste se mě na svůj vlastní úkor a já...“ Zarazila se a otočila se jeho směrem. Přesto se dívala kamsi skrze něj.

„Proč něco takového říkáte? Dal jsem vám snad důvod k tomu, abyste o sobě tak zle smýšlela?“ Neodpovídala. „Isabello, jste vzácná žena. Ozdoba svého pokolení. Neměla byste o sobě mluvit tak nedobře. A není pravda, že bych trpěl vaší společností.“

Místo odpovědi se začala celá třást a až nyní si uvědomil, že se posazením odkryla. Pomohl jí tedy zpět do polštářů a upravil jí přikrývku.

Zavřela oči a hlesla: „Mu – musím vám to říct.“

Nemělo smysl na cokoli se jí ptát, nejspíš je již opět ve světě snů.

Vyměnil jí obklad a vlhkým hadrem jí navlhčil rty. Více pomoci se nedalo.

Sedl si zpátky do křesla a čekal, až bude moci pro ni něco udělat. Cokoli. Jen kdyby něco takového bylo možné.

Hodiny odbily třetí hodinu noční a dech paní Masenové se začal zklidňovat. Edward měl dojem, že snad i teplota jejího těla je nižší. Že by horkost byla konečně na ústupu?

Do ticha noci se však ozval téměř neslyšitelný hlas: „Musím vám to říct. Nevím jak. Musím.“

„Isabello, spěte,“ pohladil ji jemně po skráni.

Zdálo se, jako by se nepatrně usmála a pak hlesla: „Miluji vás.“

***

„Drahá páni Cullenóva, nechápéjte mě špátně. Jsem si věédom, že má přitómnost zde je dávno na óbtíž. Nezlóbte se próto na měé. Musím vyčkát, až ják se páni Másenová uzdrávi.“

„Chápu vás, pane Stretti,“ usmívala se shovívavě Esme při společném čaji. „Sama jsem s Isabellou nestrávila mnoho času. Přesto však je mi blízká jako vlastní sestra. Rozumím, že potřebujete odjíždět s vědomím, že je již zase plná zdraví.“

„Děékuji vám za pochopéni. Snád se pán Másen na měé nebůde zlóbit, že dósud zneužívám jeho dobróty.“

Pan Masen poslouchal jejich rozhovor, aniž by opustil místo u lůžka své ženy, která ho miluje. Když to minulou noc slyšel poprvé, nechtěl tomu uvěřit a připisoval ta slova jejímu stavu. Ale ona je opakovala a ne jednou. A vždy ta slova opakovala i s jeho jménem. A ne vždy to bylo šeptem. Dokonce i pan Woolf ji slyšel na chodbě, ale díky svému mládí se zastyděl a raději se o tom více nešířil.

Ráno už byla paní Masenová bez horečky a stále spala. Že by se konečně uzdravila? Edward v to doufal. Musela žít a najít své štěstí. Navzdory tomu, co od ní slyšel, však svůj záměr nezměnil. Jen se rozhodl poupravit si jisté názory.

***

„Jste zde?“ ozval se namáhavý šepot. Sotva zlomek okamžiku před tím otevřela mladá paní oči.

„Jsem u vás, Isabello. Prosím, napijte se,“ pohotově jí přiložil šálek k ústům.

Doktor Cullen slyšel, že se nemocná probrala, a proto rychle přispěchal do ložnice: „Isabello, jsem tak rád, že vás vidím vzhůru. Jak se cítíte?“

„Slabá?“ Sama chuděra nevěděla. Jediné, na čem jí záleželo, byl muž, který ustoupil lékaři z cesty, aby mohla být prohlédnuta. „Neodcházejte,“ vyhrkla, když jí pan Masen zmizel z dohledu.

„Nebojte se. Dnes ještě mohu zůstat.“

***

Nedlouho poté paní Masenová usnula klidným spánkem. Nikdo již nepochyboval, že jen potřebuje nabrat síly a bude zas plná života. O tom, že v horečkách leccos přiznala, neměla ani zdání a kvůli přísnému zákazu jejího manžela se to ani nikdy dozvědět neměla.

K opatrování měla být sice povolána komorná Luisa, ale Esme trvala na tom, že nyní to bude její starost. Edward tedy zamířil do pracovny, kam si nechal zavolat jistého italského architekta.

„Pane Stretti, zdá se, že se má choť již brzy uzdraví,“ začal místo pozdravu.

„Tó jsem rád, pané Másene. Ani nefíte jakóu mám z toho rádost.“

„Posaďte se, příteli. Potřebuji s vámi projednat jednu velice důležitou záležitost.“

„Jsém vam zcéla k dispozíci.“

***

Druhý den ráno se, navzdory Carlisleovým protestům, paní domu ustrojila ke společné snídani. Nechtěla svému dobrodinci více přidělávat starosti, a proto se rozhodla ukázat mu, že se již cítí zdráva.

„Je neskutečné milé moci se při jídle těšit vaší společností,“ usmál se Edward, sotva si Isabella sedla k prostřené tabuli. Uvedl ji tím do rozpaků, neb nikdy k ní nemluvil o jiných věcech než-li o těch praktických či učených. Byla potěšena tím náhlým zájmem a i prosbou, že by s ní rád pohovořil o něčem důležitém, pokud si po jídle nebude chtít odpočinout.

Nedočkavostí nad tím, co jí chce pan Masen sdělit, ani nedojedla a již oznamovala, že je zcela k dispozici.

Edward se tedy omluvil manželům Cullenovým a panu Strettimu a odvedl ji do pracovny.

V její blízkosti si ještě více uvědomoval, jak je těžké udržet si odstup a nepodléhat jejímu vroucímu vyznání. Zdálo se tak lehké chytit ji za ruku, když věděl, že se nebude bránit. Sotvaže zavřel dveře pracovny a pomohl jí do křesla, zvažoval, jak těžký hřích by byl ukrást jedno políbení.

Avšak, všechno to si přeci dávno zakázal a ani to, že by si to ona sama přála, to nesmí změnit.

Ztěžka se posadil na své místo u pracovního stolu a ztrápeně na ni pohlédl: „Isabello, je mi líto, že se nakonec musím zachovat jako nezdvořák, ale povinnosti mě volají. Domnívám se, že již dříve jsem vám vysvětlil, jaké povahy jsou mé obchody, a že je nezbytně nutné, abych cestoval podle potřeby.“

„Ach!“ vydechla, když jí došly jeho záměry. „Tušila jsem, že budete muset odjet. Nejspíš jsem vás i zdržela, je to tak? Už dávno jste měl být někde jinde?“

Dávno jí měl ponechat volnou cestu. Nikdy neměl nechat věci zajít tak daleko, aby ho milovala.

Nezmohl se na víc než jen pokývat hlavou.

„A kdy musíte odcestovat? Zítra?“

„Již dnes. Jen musím dokončit několik drobností.“

„A kdy se vrátíte?“ ptala se s takovou nadějí, že by si přál popřít své vlastní slova a raději ji vzít do náručí a už nikdy nepustit.

Musel však jen odpovědět: „Netuším. Dlouho jsem oddaloval cestu do Paříže a Milána. Nejsem si jistý, kdy se mi podaří vrátit se. Snad za pár měsíců.“

„Pár měsíců,“ pronesla pro sebe, ale nemohl neslyšet lítost jejího hlasu. Pak zatřepala hlavou a s úsměvem řekla: „Milano? Budete mít to štěstí a uvidíte to překrásné město?“

„Netušil jsem, že se o něj zajímáte,“ podivil se.

„Donedávna ani já ne, ale Marcello mi o něm často vyprávěl. Přála bych si někdy vidět katedrálu Narození Panny Marie, La Scalu a baziliku svatého Ambrože.“

„Měl jsem za to, že vaším jediným přáním bylo vyučovat.“

„Jistě, ale to bylo v době, kdy jsem hledala cestu jak pomoci otci. Chtěla jsem se sama uživit a nikdy mě ani nenapadlo toužit po cizích zemích,“ přiznala a zastyděla se. „Omlouvám se. Lidské touhy se mění a rozšiřují stejně jako jeho obzory.“

Stejné to je i s lidskými city, pomyslel si hořce.

***

Stál ve své ložnici a díval se na již dávno sbalená zavazadla. Hledal v sobě sílu k tomu udělat ten poslední rozhodující krok a oznámit, že je připraven k odjezdu. K jeho velké radosti se našla ještě jedna záminka jak se zdržet.

Po zaklepání na dveře vstoupil Jasper: „Promiňte, pane. Již mi řekli, že dnes odjíždíte, ale chtěl jsem vám oznámit, že jsem již zcela k dispozici vám i paní Masenové.“

„Pane Whitlocku, jsem rád, že vás vidím,“ pozdravil ho srdečně Edward. „Přicházíte jako na zavolanou. Jak se daří vaší matce?“

„Již je na pravdě Boží,“ pronesl majordomus bez náznaku emocí. Ale čemu se divit? Vojáci jsou přece určeni k plnění rozkazů a předávání zpráv bez ohledu na jejich obsah. Jistě se časem zatvrdí či se naučí skrývat své rozpoložení.

„Snad se na mě nebudete hněvat příteli, když váš návrat nazvu štěstím v neštěstí,“ povzdechl si pán domu.

„Pane?“ Jindy jistá tvář světlovlasého muže nabrala zmatený výraz.

„Za tu krátkou dobu, co jste v našich službách, jste prokázal jistou spolehlivost. Jsem si jist, že tušíte, jaké povahy je chod mého domu, a proto jistě pochopíte, když se na vás obrátím s prosbou.“

„Jen řekněte, pane, v čem mohu pomoci, a pokud to bude v mých silách, udělám, co bude možné.“

Edward se usmál a podíval se z okna: „Paní Masenová... Je to skvělá žena, ale řekněme, že není zrovna praktické povahy. Nejsem si jist, jak dlouho mě povinnosti zdrží mimo dům, ale byl bych mnohem klidnější, když bych věděl, že je má choť ve vaší nejlepší péči.“

Jasper překvapeně mrkl, ale jinak se v jeho tváři nepohnul ani sval: „Spolehněte se, pane Masene. Mohu pro vás ještě něco udělat?“

„Ano, oznamte paní, mému bratranci a jeho choti, že bych se s nimi rád rozloučil v hale.“

***

„Edwarde, ještě si to můžeš rozmyslet,“ naléhala v myšlenkách Esme a podobné úvahy měl i Carlisle. Ani jednomu z nich se nelíbilo, k čemu se rozhodl, ale nemohli s tím nic dělat. Svůj plán jim sdělil již v noci a všechna přemlouvání byla zbytečná. Neexistovalo nic, co by ho mohlo zastavit.

„Ale vždyť ona tě miluje,“ naléhala tu noc Esme. „Jak ji teď můžeš opustit!“

„Možná nyní ke mně pociťuje něco víc a snad si i myslí, že je to láska. Nezná mě a neví, kdo skutečně jsem. Miluje jen iluzi, kterou si o mně vytvořila.“

„Jsi krutý k ní i k sobě,“ pronesl ztrápeně Carlisle. Znal dobře svého stvořitele, který se stále trestal za to, co je, a kromě potěšení z občasného návratu některé starožitnosti do jeho péče si odpíral snad veškerá potěšení světa.

„Svět se mění a lidé s ním, jen my zůstáváme stále stejní,“ zazněla hořká odpověď. „Copak ji mohu nadále vystavovat nebezpečí po svém boku? Ne, Esme,“ reagoval Edward na nevyřčenou myšlenku. „Sama dobře víš, že nemohu udělat nic pro její proměnu, i kdybych chtěl.

Dal jsem Isabelle slovo, že splním její sen a pak odejdu. Přišel čas dodržet dané slovo.“

Následně Edward vysvětlil svým přátelům celý plán, který uvede do pohybu svým odchodem.

Manželům Cullenovým proto nezbývalo než se usmívat a popřát mu šťastnou cestu. S přáním šťastného návratu mohla přijít pouze Isabella a ta s tím dlouho neotálela.

Starostlivě si ho prohlédla: „Jste si jist tím kabátem?“

„Proč?“ ptal se s úsměvem. „Nelíbí se vám snad?“

„Sluší vám,“ zarděla se. Ale byla to pravda, neb tmavě hnědá barva svrchníku pana Masena skvěle ladila k barvě jeho vlasů. „Jste si však jistý, že je dostatečně teplý? Venku mrzne.“

„Nebojte se o mě, Isabello. Jsem ten poslední, o koho byste si měla dělat starosti. Ale děkuji vám.“ Už chtěl odejít. Kabát měl již oblečen a zavazadla v kočáře, stačilo jen otevřít dveře, když ho napadlo: „Mohl bych mít poslední přání, než se rozloučíme?“

„Ale jistě?“ zasmála se, ačkoli jí bylo spíš do pláče.

„Byla byste tak laskavá a oslovovala mě jménem.“

Překvapeně k němu vzhlédla a s úžasem nad tím, co zahlédla v jeho očích, pronesla: „Ráda. Edwarde.“

Pocit uspokojení, když ho konečně oslovila tak, jak ho kdysi nechali rodiče pokřtít, byl dechberoucí. Vzal dokonce i pouta jeho dlouho svazovaným citům. Nečekaně k ní přistoupil, objal ji a krátce políbil.

„Sbohem,“ doznívalo domem, ale s paní Masenovou se dosud točil celý svět.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 10.: