Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 19.

23.06.2015 (13:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2129×

„Bojíš se,“ konstatoval do mučivého dlouhého ticha, když viděl, jak se celá třese.

„Ne,“ hlesla a začala zhluboka dýchat. Nespouštěla z něj oči, jako by se potřebovala ujistit, že skutečně vidí před sebou zářícího pana Masena. Způsob, jakým se od něho odrážely sluneční paprsky, byl oslnivý. Možná měl být i děsivý, vždyť něco takového by člověk nedokázal. Ona si však začala rozpomínat na Esmeina slova, jež slyšela chvíli před tím, než se jí mysl vytratila do neznáma. Znala tajemství, které se příčilo veškerému přesvědčení o světě, ve kterém žila.

„Ale měla bys. Jsem vrah.“

Uklidnila se. „Pravda. Zabil jste Cromwela a nejspíš i kočího, který vás vezl ve Francii.“

„Monsieur Falnechet byl bohatě obdarován,“ usmál se smutně, „aby s celou svou rodinou mohl odjet do Nového světa.“ Zvážněl. „Ale je řada jiných...“

Zavrtěla hlavou na znamení, že to nechce slyšet. Vyhověl jí a jen ostražitě sledoval, jak si sedá do křesla naproti psacímu stolu v jeho pracovně. Čelo schovala do dlaně a loket opřela o podpěrku.

Rozpačitě stál, nevěda, co dělat. Pak se rozhodl, že nejmoudřejší bude zatáhnout závěsy zase zpět, aby ukryl svou nelidskou podobu, a přešel tedy k oknu.

„Ne,“ zastavila ho. „Dost bylo schovávání.“

Zarazil se a pak pomalu, jako by mohl oddálit neodvratitelné, zaujal místo u stolu naproti ní. Sepjal ruce, položil je na desku a sledoval, jak prsty zapadají mezi sebe. Bál se podívat se jí do očí.

„Proč jste se vrátil, pane Masene?“

Překvapeně vzhlédl. Čekal snad všechno, ale ne takovou otázku. V očích jí však žádnou odpověď nalézt nemohl, protože je měla zavřené.

„Všechno nasvědčuje tomu, že jste chtěl zrušit naše manželství.“ Podívala se na něj přimhouřeným pohledem a volnou rukou pevně stiskla opěrku. „Kdybyste počkal jen pár týdnů, justice by vše vyřešila za vás.“ Isabella se snažila mluvit klidně, přesto se jí hlas chvěl.

„Měl jsem tě nechat popravit?“ vyhrkl nevěřícně a posadil se tak, aby vytvořil stín na jejím obličeji.

„Byl byste volný,“ pokrčila rameny.

„Chtěl jsem volnost, ale hlavně pro tebe,“ zasmušil se. „Přál jsem si, abys mohla žít takový život, po jakém toužíš, a ne ke kterému tě donutily okolnosti.“

„Nikdy jste se mě nezeptal, po čem toužím,“ pronesla hořce.

„Sama jsi mi to řekla, když jsi mě přišla požádat o manželství.“

Slunce ji již nebodalo do očí, přesto je opět zavřela. Stálo ji mnoho sil soustředit se na rozhovor a ten nezvyklý pohled, co se jí naskýtal, ji příliš rušil. „Jenže já netušila... Byla jsem příliš zaslepená smutkem ze ztráty otce a vaší laskavostí,“ zašeptala a po tváři jí stekla slza.

„Isabello, věř mi, vždy jsem si přál pro tebe jen to nejlepší. Jen jsem netušil, co to je.“

Podívala se mu do očí a nepatrně se usmála.

***

Rázné kroky duněly domem. Pan Whitlock měl chuť se rozběhnout, ale dobré vychování mu to nedovolilo. Nebyl si jist, kam vlastně spěchá, bylo to hlavně co nejdál od pracovny pana Masena. Děsivě zářícího pana Masena!

Již od počátku cítil, že nový velitel je odlišný od všech lidí, co kdy poznal. Jeho odstup nebyl jen ten, který si drží movití či mocní lidé od spodiny. Bylo v tom cosi ledového, a přesto se mnohokrát zachoval ušlechtile a s větším pochopením než mnohý nositel přízviska člověk. Jenže, jak se právě ukázalo, pan Masen rozhodně člověkem není.

Navzdory své snaze dbát především povinností majordoma, nemohl si nevšimnout vnitřního boje svého pána. Viděl, jak před svým odchodem pan Masen toužil po přítomnosti a pozornosti své ženy, a přesto se od ní držel dál. Možná skrýval své tajemství i před ní. Nebyla to však jeho věc, aby řešil manželství svých zaměstnavatelů.

Od té doby, co se panstvo vrátilo z Londýna, snažil se ze všech sil nemyslet na podivné věci, se kterými se dennodenně setkával. Nemohl nevidět jídlo, které z talířů nemizelo,  ani to, že nikdy neviděl pána unaveného či spícího. A také nelibost, jakou vyvolává slunce u pana Masena i paní Cullenové, byla nepřehlédnutelná.

To již vstupoval do kuchyně, přes niž musel projít, aby došel do chodby s pokoji pro sloužící.

„Pane Whitlocku, vše je připravené,“ usmála se na něj Esme. „Můžete servírovat. Počkám na vás v jídelně.“ Navzdory dokonalému sluchu neměla ani zdání, co se přihodilo. Šustění těžkých závěsů jí nemohlo odhalit vše.

Zůstal stát sám uprostřed kuchyně a za jeho zády doznívaly kroky paní Cullenové. Pohled mu padl na dveře vedoucí z domu.

***

Pan Masen se chtěl zeptat na mnoho věcí, ale neodvažoval se, aby neroztříštil křehkost jejího prozření. Pro Isabellu bylo pro tuto chvíli dostatečné užívat si pohled na nadpřirozenou krásu a vychutnávat si manželovu blízkost. Díky tomu jen seděli naproti sobě a hleděli si do očí.

Snad by tak seděli navždy, kdyby je nevyrušila paní Cullenová.

„Mohu dál?“ oslovila je Esme. „Nemohla jsem neslyšet váš rozhovor. Ach, drahoušku,“ přispěchala k paní Masenové a srdečně ji objala. „Mám takovou radost, že už jsi v pořádku. Povídej, jak se cítíš? A co se to s tebou vlastně stalo?“ Pustila ji a s nadšeným úsměvem si ji prohlížela. „Měli jsme o tebe takovou starost. Ale co to, ty jsi plakala?“ Rozpačitě se podívala na Edwarda.

„Esme, neměli bychom na Isabellu příliš naléhat. Až bude chtít, všechno nám sama vyloží.“

„Ne, to je v pořádku. Jen nevím, jestli se mi podaří na všechno odpovědět.“

„Není třeba spěchat,“ usmál se na ni Edward povzbudivě, ale ona se již rozhodla podat vysvětlení o svém stavu, jen hledala vhodná slova.

„Vlastně ani nevím, kdy to začalo,“ počala mladá paní vyprávět, ale její choť ji hned zastavil:

„Nemusíš nám nic vysvětlovat. Ani nevíš, jak jsem šťasten, že po tak dlouhé době slyším tvůj hlas.“

„Já nemluvila?“ podivila se.

„Nepamatuješ si to?“ ptala se Esme.

„Někdy jsi jedním slovem odpověděla na otázku, ale nic víc. Po většinu času, co jsi zase s námi, jsme si ani nebyli jisti, že víš, na co odpovídáš.“

„Já...“ Tváře jí zrudly a celá rozpačitá sklopila oči.

„Bello, nic se neděje. To je v pořádku,“ utěšovala švagrová a vzala ji za ruku.

„Prožila jsi těžké chvíle. Nedokázal jsem tě ochránit tak, jak jsem měl,“ pronesl zahanbeně pan Masen.

Podívala se na něj sklíčeně: „Nejste vinen o nic víc než já a všichni ti, kdo se snaží žít své životy, aniž by byli upřímní sami k sobě či k těm, na kterých jim záleží.“

„Záleží ti na nás?“ zeptal se dychtivě.

„Ovšem. Jste mí jediní přátelé. Jediná rodina.“

„Jistě, že jsme rodina,“ přerušila je Esme. „Netrap se tím, co se stalo. Hlavně nám pověz, jak se cítíš?“

„Bojím se, že se zase ztratím,“ zašeptala.

„My ti to nedovolíme,“ usmála se paní Cullenová sebejistě.

„Nevím, jestli by tomu mohl někdo zabránit,“ svěřovala se rozechvěle.

„Možná bychom se měli jít nasnídat,“ navrhl Edward, aby ukončil nepříjemný směr hovoru, a postavil se k odchodu.

„Ne, musím vám to nejprve vysvětlit.“ Když viděla, že manžel je neústupný, dodala: „Prosím.“ Až na její žádost se uvolil vyposlechnout si její zpověď a opět se posadil. Jeho ochota nepramenila z nezájmu, nýbrž ze strachu, kam vzpomínání může vést a jak moc bolestivé pro ni bude. Nemohl se však stavět proti jejímu přání. Nezbývalo mu tedy nic jiného než doufat, že opětovně vyvolaná bolest nebude mít tak těžké následky a sladké Isabelle se rozum již nevytratí.

Počkala, než si Esme sedne  do křesla vedle ní.

Když však viděla upřené pohledy svých společníků, strach ze vzpomínek se znásobil a srdce jí začalo rychle tlouct. Dříve, než ji mohl pan Masen opět zastavit, vyhrkla: „Byla jsem zmatená a nejspíš jsem pořád.“ Zhluboka se nadechla a sklopila oči, aby se lépe soustředila. „Vzpomínky a představy se mi v hlavě promíchaly a nějaký čas jsem si opravdu nebyla jistá, co se děje jen v mé hlavě a co je skutečností. Nechtěla jsem se ptát, vždyť přeci není většího hlupáka než toho, kdo si není jistý sám sebou a svými slovy. Raději jsem čekala, ale to asi začínám od konce.“

„Nic se neděje drahoušku. Jen mluv dál.“

Isabella věnovala Esme vděčný úsměv a pokračovala: „Byla jsem ve vězení.“ Nejistota v jejím hlase byla téměř hmatatelná, a proto oba posluchači vážně pokývali hlavami. „Nevěděla jsem, jestli to není jen jedna z dalších představ mé choré mysli. Nedokázala jsem tomu uvěřit. To, že mě vinili ze smrti pana Masena.“ Začala mluvit rychleji, jak se jí zmocňovalo rozčílení. „Že podezření na mě padlo díky Lori a pak ty pohledy lidí plné nenávisti, které mě odsoudily dřív než soud sám.“ Roztřesenou rukou se dotkla zhojené rány na čele. „Tolik nenávisti od naprosto cizích lidí.“

„Zažila jsi otřesné věci, ale už se ti nemůže nic stát. Nedovolím, aby ti ještě kdokoliv ublížil.“

„Edwarde, nepřerušuj ji,“ zamračila se Esme. „Jen mluv, Bello. Potřebuješ se z toho vypovídat stejně tak, jako my potřebujeme slyšet, jak jsi to všechno prožívala.“

„Pochybovala jsem o tom, že se to všechno skutečně děje. Připadala jsem si jako ve zlém zmateném snu. Snažila jsem se to pochopit a najít ztracený řád věcí, ale jediné, co se mi stále nabízelo jako východisko, bylo buď přestat reagovat na nesmyslnost dění kolem mě anebo se tomu postavit. Nechtěla jsem do ničeho zasahovat, dokud nebylo v ohrožení dobré jméno pana Masena.“ Podívala se na zmiňovaného oddaným pohledem. „Protože pokud něco v mém životě mělo cenu, bylo to právě vaše dobrodiní a ani ve světě šílenství jste si nezasloužil pohanu.“

„Isabello,“ hlesl, ale ona se podívala na Esme a pokračovala.

„Když jsi mi pak řekla o vašem nadpřirozeném světě, moje přesvědčení o ztrátě vlastní příčetnosti se tím jen utvrdilo.“ S očima plnýma slz se opět podívala na svého manžela. „A pak jste se vrátil. Věřila jsem, že mě Bůh vyslyšel a posílá pro mě anděla, který má vaši tvář. A pak... Svět snů, přání, vzpomínek a událostí kolem mě se propletl a zamotal do hustého oparu.“ Vstala ze židle a přistoupila k oknu. Nejspíš jí výhled ven poskytoval útěchu. „Občas se mi zdálo, že dokážu skrz mlhu v hlavě prohlédnout nebo něco zaslechnout, ale pak se síla mé slabosti zase znásobila a já nebyla schopná uchopit jedinou ucelenou myšlenku.“ Odmlčela se a zhluboka se nadechla. „Až v posledních týdnech se mi dařilo souvisle promýšlet věci, události... Jak to říct?“

„Nacházela jsi samu sebe.“ Pan Masen stál kousek od ní. Ani si nevšimla, kdy vstal.

Přikývla a s velkou obavou se zeptala: „Nejsem blázen?“

„Jen zraněná duše, která hledala sílu, aby byla zase s ostatními,“ utěšoval ji a vší silou se snažil potlačit touhu tišit ji ve svém náručí. Stačilo by vztáhnout ruku...

„Esme, také si to myslíš?“ otočila se na švagrovou.

„Jistě, drahoušku,“ pronesla paní Cullenová a bez váhání ji šla obejmout.

Edward s tichou závistí a zároveň s pocity úlevy sledoval jejich počínání a smích. Jak vzdálený je svět mužů a žen. On nikdy nedostal od manželky svolení, aby byl u ní tak blízko, a ani dnes si nedovolil hranici mezi nimi porušit. Divil se sám sobě, že co bylo doposud snadné, je pro něj najednou tak obtížné. Navrácená příčetnost Isabelly vzbudila u něj žádostivost, o které si myslel, že ji již ovládl. Snažil se ji v sobě potlačit ze všech sil, vždyť teprve před chvílí prozřela.

***

„Přinesu snídani,“ oznámila Esme, sotva vešli do jídelny, a ponechala manžele Masenovi o samotě.

Edward pomohl Isabelle usadit se na židli a pak si sám sedl do čela stolu naproti ní.

„Nejspíš si nepamatuji všechno, co mi tenkrát Esme vyprávěla. Mám sice nějakou představu o tom, kým jste, ale ne jak se vám říká.“

„Je to důležité?“ ptal se odměřeně. Nejraději by tohle téma ponechal na později. Na hodně později, řekněme – na  nikdy.

„Nerada tápu v pojmech.“

„Tomu rozumím.“ Povzdechl si. „Avšak když k popisu nelidského bytí dodáte konkrétní pojmenování, může nahnat strach.“

„Myslíte si, že se vás nebo Esme začnu bát jen proto, že budu vědět, jaké máte jméno?“ věnovala mu nevěřícný úsměv.

„Ano. A nepřijde mi na tom nic legračního,“ zamračil se popuzeně, špatně si vysvětlil její grimasu.

„Odpusťte, pane Masene, ale i kdybyste mi řekl, že jste ztělesněním všech ďábelských mocností, neuměla bych cítit strach. Vždyť vy jste jediní, kdo mi kdy doopravdy pomohli a vždy při mě stáli. Za ten krátký čas, co se známe, jsme společně prožili mnohé a povětšinou to byla má slabost, která ztěžovala naše soužití. Přesto jste mi byli vždy oporou. Vy, Esme a dokonce i Carlisle. Trpělivě jste čekali, až se ze všeho uzdravím.“

„Znáte jen jednu z našich tváří.“

„Tak mi je ukažte všechny. Vždyť i tak přeci všechno vím.“

„Sama asi netušíš, kolik jsi toho zapomněla,“ namítl.

„To opravdu nevím, ale pamatuji se, že lidské jídlo vám nechutná a raději dáváte přednost zvířecí krvi,“ usmála se vítězoslavně, že byla schopná říct něco tak absurdního nahlas a stále se to zdálo být pravdivé.

„Jak vidím, bohužel si pamatuješ víc, než je ku prospěchu,“ konstatoval smutně.

„Prospěchu koho? Mně nebo vám?“

„Isabello, vždy jde jen o tebe. Copak jsem to neřekl jasně?“

„Ano, ale...“ Byla vyrušena příchodem Esme.

„Jak jsem slyšela, je nejspíš zbytečné, abych prostírala i pro nás,“ pronesla paní Cullenová s lehkými rozpaky a naservírovala čerstvý chléb s máslem a míchanými vejci pouze před Isabellu. Pak se posadila za stůl a tím se napjaté ticho prohloubilo.

Paní Masenová nespouštěla pohled ze svého manžela a naléhala, aby jí dal odpověď.

Věděl, že jsou situace, kde již nelze nic odkládat, ani když po  tom sebevíc toužíte, a tak se rozhodl k upřímnosti: „Nemrtví nebo také vampíři či upíři, záleží na tom, jakému překladu je dána přednost.“

„A vy upřednostňujete?“ zeptala se se zájmem sobě vlastním.

„Vegetariáni,“ zasmála se Esme. „Ale drahoušku, na nás neber ohledy a nech si chutnat.“

„Vegetariáni? Tomu nerozumím.“

„Isabello, vše ti rádi vysvětlíme, ale ty nás, prosím, přestaň trápit starostmi o tvé zdraví. Jsem si jist, že tvá duše je plná sil, ale i tělo potřebuje posílit,“ pokynul Edward k plnému talíři.

Když viděl, jak si konečně dala první sousto do úst, pokračoval: „Kdysi jsem se zmínil o svých cestách po exotických krajinách. Zejména v Indii jsem strávil hodně času. Vedle množství pestré... řekněme, obživy, mě fascinovala odlišnost tamější kultury a jejich pohlížení na život. Tam jsem se poprvé seznámil s lidmi, kteří si říkali vegetariáni. Jsou to lidé, kteří odmítají jíst jakékoli maso. Živí se pouze zeleninou či obilninami. Je to velmi pestrá kultura, kde naleznete i takové, kteří jsou ochotní dobrovolně žít celé týdny třeba jen z jediného zrnka rýže.“

„Skutečně? Co je k takovému počínání vede?“

„Rád ti o tom budu vyprávět později,“ usmál se radostně. Tolik mu chyběla její přirozená zvídavost. Úsměv ho však zase přešel. „Možnost změny jídelníčku mě fascinovala. Vzbudila ve mně naději na změnu, ve kterou jsem nikdy nedoufal. Nikdy mě nenapadlo, že existují i jiné možnosti než pít lidskou krev.“

Jídelnou se ozvalo zařinčení vidličky o porcelánový talíř.

„Přesně tak, Isabello, vampíři pijí lidskou krev, a to všichni, bez rozdílu. Kromě vegetariánů.“

Edward i Esme pohlédli vyděšeně jeden na druhého. Isabella se totiž nehýbala a jen se bez výrazu dívala na prostřený stůl.

„Snad jsme se měli pokusit tenhle rozhovor nechat na později,“ pronesla Esme starostlivě.

„Odmítla by tu možnost. Teď, když už je zpátky, nechtěla by, abychom jí to dál tajili,“ řekl nešťastně. „Isabello?“

„Máte pravdu,“ zašeptala jediná lidská žena v místnosti. „Už bylo dost tajemství a vytáček.“ Podívala se na své společníky a strnule se usmála. „Tušila jsem to, ale slyšet to nahlas je přeci jen jiné. Ehm.“ Otřela si ústa do ubrousku a konečně byl její úsměv zase vřelý. „Nic se mezi námi přeci nemění, nebo se mýlím?“

„Byli bychom rádi, kdyby to tak bylo,“ vyhrkla překotně Esme a natáhla k ní ruku. Dřív, než se jí dotkla, však zaváhala, zda smí.

Isabella ji chytila za nabízenou dlaň: „Pak je vše v pořádku.“

„Děkuji,“ pronesl vděčně Edward. „Rád bych dnes uzavřel hovory o minulosti. Domnívám se, že by zašlá historie byla spíš bolestivá než k užitku, souhlasíte?“

„Nevím, zda je dobře schovávat se před něčím, co je naší součástí,“ namítla Esme, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. V té chvíli se totiž střetly zlaté oči pana Masena s hnědými a vše ostatní přestalo existovat.

„Souhlasím,“ řekla Isabella.

„Když tedy myslíte,“ pokrčila Esme rameny. „Chutná ti?“

„Prosím?“ zamrkala Isabella překvapeně. „Ach, ano. A kde je vlastně pan Whitlock?“

***

Po snídani doprovodil pan Masen svou choť do knihovny. Sotva vešli dovnitř, Isabella se spokojeně rozhlédla a zhluboka se nadechla známé vůně.

„Četl jste mi,“ řekla najednou a zasmála se.

„Pamatuješ si to?“

Zavrtěla hlavou: „Slyšela jsem váš hlas. Jednou jste mluvil tak lehce, jindy zase vážně. Slova mi přišla známá, ale nevím.“ Její dobrá nálada se začínala vytrácet, jak se pokoušela rozpomenout.

„Nebyl jsem si jist, co by tě mohlo potěšit, a proto jsem zvolil osvědčeného autora, který slavil úspěch už, když žil, a svým umem těší lidi podnes.“ Viděl její nechápavý pohled, a proto dodal: „William Shakespeare.“

„Ach,“ pousmála se. „Mám ráda jeho hry a způsob, jakým si pohrává s jazykem. I když připouštím, že v Mnoho povyku pro nic mi připadají jeho žerty až příliš přímočaré.“

„To mě mrzí, že jsem nezvolil nejvhodnější četbu dle tvého vkusu. Zrovna tato hra byla první, co jsem ti četl.“

„Vskutku?“ zeptala se rozpačitě. „Možná bych ve vašem podání odhalila větší hloubku onoho příběhu, než jak jsem o něm doposud smýšlela.“

„Obávám se, že nikoliv,“ zasmál se a čekal, až dáma zaujme své oblíbené místo u okna. Jenže se nedočkal.

Místo toho předstoupila před velký obraz, který dominoval celé místnosti a tak jako před časem studovala obličej ženy v zelených šatech. Plný obav ze vzpomínek na její poslední studii malby k ní nešťastně přistoupil. Co kdyby opět omdlela?

„Rozumím tomu správně, ta paní je vaše matka a ten chlapec...“

„Jsem já,“ dokončil.

„Ale vždyť ten obraz je starý celá staletí!“

„Pokud bych měl být přesný v dataci, tak nemohu sloužit. Nejsem si totiž jistý, kolik let mi bylo, a lidské vzpomínky jsou zamlžené. Možná podobným způsobem, jako jsi popisovala ráno.“

„Omlouvám se, nechtěla jsem mluvit o minulosti. Respektuji, na čem jsme se u snídaně domluvili.“

„Ale mně nevadí mluvit o mé minulosti. Chtěl jsem nás jen uchránit od bolesti ze společných vzpomínek.“ Vskutku bylo tu mnoho ran – Isabellin únos, smrt jejího otce, Edwardův odchod a v neposlední řadě neopětovaná láska pana Lapointa. Jakákoli zmínka jí mohla připomenout tu největší bolest, jakou jistě neopětovaná láska je. Alespoň on to tak pociťoval a nikdy by nedovolil, aby se něčemu takovému vystavoval zrovna dnes. „Rád ti budu vyprávět o životě, jaký jsem kdysi vedl, pokud bys o to stála.“

„Ano, chci slyšet všechno,“ vyhrkla a pak se zarazila. „Jen ne dnes.“ Pohladila se po čele a vlasech a pak zamířila na své místo u okna. „Mám pocit, že bych dnes nebyla dobrý posluchač, a mrzelo by mě to. Chci si to pamatovat, ale...“

„Dobrá tedy. Mohu ti podat nějakou knihu?“

„Byl byste tak laskavý a zase mi četl?“ Neměla sílu poslouchat význam slov, ale chtěla slyšet jeho hlas a nemuset se trápit tím, že se nezamýšlí nad obsahem.

Pochopil její přání a otevřel rozečtené Sonety.

***

Oběd trávili všichni tři společně, ačkoli si tradiční waleskou pochoutku, podle receptu paní Cullenové, vychutnávala pouze Isabella. Vedli odlehčené hovory o počasí a květinách, o sadu a lesíku nedaleko panství. Byly to příjemné chvíle, ale ona jak ubíhaly minuty, uvědomila si, že potřebuje cosi jiného.

„Je tak nádherný den. Půjdu se projít.“

„Ale není tu pan Whitlock, aby tě doprovázel,“ namítl Edward.

„Je to moje vina, že tak náhle odešel. Omlouvám se. Neuvědomila jsem si, že je také v pracovně.“

„Isabello,“ polaskal na rtech její jméno. „Jsem vděčný za to, co se ráno přihodilo. Nedokážu ani popsat, jak velkou radost mám z našich rozhovorů a opětovného slyšení tvého hlasu.“

„Chyběla jsi nám všem,“ ujistila ji Esme.

„Nerad bych, aby nám cokoli kazilo dnešní den. A navíc, byla to pouze otázka času, kdy se něco takového přihodí. Pan Whitlock nemohl věčně přehlížet naši odlišnost.“

„Ale copak odešel jen proto, že nejste lidé?“ zeptala se paní Masenová a ihned se zastyděla. Jistěže to jako důvod postačovalo. Lidé se bojí nepoznaného, a pokud je to od nich odlišné, často to vyvolává odpor či nenávist. Snad se jejich věrný majordomus nezatvrdil takovým směrem.

„Hmm, měl bych tě doprovodit sám.“

„Není třeba. Navíc, je slunný den a nerada bych vás vystavila dalšímu prozrazení.“

„Zůstaň tedy raději s námi uvnitř,“ navrhla paní Cullenová.

„Nemohu. Já... Nevím jak to vysvětlit, ale stále mám pocit, že mi uniká mnoho souvislostí. Potřebuji na čerstvý vzduch. Vždy se mi při chůzi lépe přemýšlelo. A pak, je to pro mě těžké. Vždy jsem byla hrdá na svůj rozum a vzdělání. Opovrhovala jsem ženami zmatenými emocemi a čímsi, co nazývají intuicí. Tvrdošíjně jsem vždy trvala na logice dění celého světa a teď...“

„Svou existencí jsme rozložili tvou koncepci chápání světa,“ doplnil Edward. „Nedokážu si ani představit, jak něco takového musí být těžké. Rád bych ti pomohl a byl ti nablízku.“

„My oba.“

„Díky, Esme, i vám, pane Masene. Jste mi velkou oporou. Ale potřebuji být sama.“

„Dobrá tedy, ale kdybys cokoli potřebovala, stačí jen říct. A to myslím doslovně. Uslyšíme tě.“

„Děkuji,“ usmála se plaše a vzdálila se.

„Ale no tak, Edwarde, jen potřebuje trochu volnosti a do večera se ti zase vrátí,“ smála se paní Cullenová, když viděla Edwardův zamračený pohled, jímž hleděl na místo, kde ještě před chvílí seděla jeho choť.

„Já vím, jen mě trápí, že ke mně nebude mít nikdy tak blízko a ani takovou důvěru jako k tobě.“

„Trápí tě, jakým způsobem tě oslovuje?“ Neodpověděl. Ale mlčení bylo mnohem výmluvnější než jakákoli slova. „Isabella si tě vždy vážila. Pramení to z úcty, nikoliv z nedůvěry.“

Nevěděl, zda je to pravda, a když by měl být k sobě upřímný, nezáleželo na tom. Toužil po blízkosti a důvěrnosti se svojí ženou, avšak z jejího postoje byl tak zřetelně znatelný odstup, až začínal ztrácet naděje na jakoukoli změnu.

„Dnes začala teprve mluvit. Nemůžeš chtít hned vše najednou,“ utěšovala ho dál Esme.

„Neměl bych chtít nic a v tom je můj největší hřích.“

„Jste manželé a ať se k tomu budeš stavět jakkoli, jednou přijde čas, kdy se i váš svazek prohloubí.“

Čas, někdy se zdá být tím nejlepším přítelem naděje. Ale čas je hlavně pro živé, pro ty, s kterými čas nezadržitelně spěje k jejich konci. Myšlenka na Isabellinu smrtelnost a konečnost společně strávené doby ho zabolela.

Už se smířil, jaké místo bude mít v jejím životě. Vždy pro ni bude pouze ochráncem. Kdyby bylo na něm, věrně by plnil tuto úlohu celé věky, ale ani to mu nemůže být dopřáno.

***

„Vůbec si nejsem jistá, jestli je to dobré,“ povzdechla si Esme, a proto zavolala na pána domu.

S velkými rozpaky k ní přispěchal na pomoc, ale mohl ji utěšit pouze slovem: „Jsem si jist, že Isabella bude spokojená.“

„Tomu se mi vůbec nechce věřit. Snad kdybys ochutnal...“ Už chtěla vzít do ruky lžíci, aby mu dala okusit.

„Ne,“ ozvalo se ostré odmítnutí, až snaživá kuchařka téměř nadskočila. „Ta, ehm, vůně je dostačující argument.“

„Poznáš jen díky aroma, zda je to dost slané?“ zeptala se s nadějí, která pramenila z vědomí, že pan Masen má staleté zkušenosti. Třeba kromě čtení myšlenek získal i jiné dovednosti.

„Nejsem si jist,“ pronesl rozpačitě a s úlevou se podíval ke dveřím. Dosud jimi nikdo neprošel, ale blížily se k nim pomalé kroky.

Esme následovala jeho pohled.

„Pane Masene, vy a v kuchyni?“ zvolala udiveně Isabella, sotva jej uviděla.

„Nikdy jsem přátelům neodmítl pomoc, ale dnes jsem měl nejspíš udělat výjimku,“ zamračil se.

Esme se začala smát a pak se obrátila na rozpačitou Isabellu, která neměla ani tušení, v čem tkví vtip situace. „Drahoušku, tady mi můžeš pomoci jedině ty,“ pronesla Esme a nyní jí již nikdo nezabránil, aby nabrala omáčku na lžičku.

„Mmm,“ vydechla slastně paní Masenová, sotva ochutnala. Její spokojenost byla evidentní.

„Výborně,“ oddychla si horlivá kuchařka. „Večeře je tedy hotová a mohu servírovat, jen co panstvo bude připravené.“

***

„Měla jsi příjemné odpoledne?“ ptal se pan Masen, když pomáhal své ženě se židlí.

„Ano, děkuji,“ hlesla rozpačitě.

„Byla jsi venku celé hodiny a přemýšlela. Mohu se zeptat, změnilo se něco mezi námi?“

„Bojíte se, že budu chtít prchnout stejně jako pan Whitlock?“ Lehce zavrtěla hlavou. „Snad jsem byla bláhová, když jsem věřila jen ve svůj rozum. Chci se poučit ze svých chyb a jsem si jista, že vám mohu důvěřovat.“

„Tím si pro změnu nejsem jist já,“ věnoval jí upřený pohled a koutkem mysli sledoval dění v kuchyni, které bylo narušeno nečekanou návštěvou.

„Málokdo si je jistý sám sebou,“ usmála se. „Bojíte se, že mě můžete ohrozit? Mohla bych ztratit život?“ Viděla, jak se napjal, a proto rychle dodala: „Vím o větší ztrátě. Dal jste mi domov, o kterém se mi ani nesnilo. Jsem zde šťastná, a to bez vlastní zásluhy. Kdybych přišla o život, jaký mám po Vašem boku, raději bych se vzdala celého života.“

„Isabello, takhle nemluv. Zasloužíš si mnohem víc.“

„Jste ke mně laskavý, jako vždycky. Tak jako býval můj otec, jen on nemohl být tolik štědrý.“ Ta podobnost mezi oběma muži ji napadla až nyní, ale velice ji zaujala. Stále přemýšlela nad tím, proč zrovna ona se stala výjimkou a bylo jí umožněno vstoupit do staromládeneckého života pana Masena. Náhle si vzpomněla na jejich svatební obřad a kterak ji místo na ústa políbil na čelo. Pan Swan svou dceru nikdy příliš nelíbal, ale pokud se tak někdy stalo, bylo to podobným způsobem. Události sice tvrdě otřásly logikou, ve které byla zvyklá uvažovat, přesto se svého zvyku nebyla schopná zříct. Vše nasvědčovalo k jednoznačnému závěru, pan Masen ji miluje a chová se k ní, jako by byla pro něj velice důležitá. Opojné bylo pomyšlení, že je jím milována. O to větší bolest působil způsob jeho lásky – je pro něj dcerou, kterou ztratil. Anebo nikdy dceru neměl a o to víc se vzhlíží v ní? Vždyť kdyby byl člověkem, mohl by být dědem jejího děda.

Z přemítání ji vyrušila otázka: „Chybí ti otec?“

„Není den, kdy bych na něj nemyslela.“ Zarazila se a sklopila hlavu, pamětlivá si posledních měsíců. „Tedy, alespoň v těch dnech, které si pamatuji.“

„Rozumím. Bez ohledu na vzdálenost doby, kdy rodiče zesnuli, jsou stále s námi a jsou nám nablízku.“

„Znáte mou nepříjemně zvědavou povahu, a proto mi snad odpustíte, když se budu chtít zeptat na Vaše rodiče a lidský život.“

„Jak jsem řekl, rád ti vše povím. Jen možná po večeři bude příhodnější chvíle.“

„Proč?“ podivila se.

„Dnes nás čeká ještě jedno překvapení,“ pousmál se a vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte.“

„Pane Masene – Paní Masenová,“ zasalutoval ve dveřích blonďatý muž.

„Pane Whitlocku,“ vyhrkla Isabella překvapeně.

„Omlouvám se, že k vám přicházím neohlášen stejně tak, jako jsem bez omluvy odešel.“

„Pane Whitlocku, jistě jste si vědom, že povinnosti majordoma dnes nebyly plněny tak, jak je v běžné domácnosti zvykem,“ pronesl pan Masen přísně a na Jasperovi bylo znatelné, s jakým odhodláním očekává svůj ortel. „Avšak, jak jste si dnes ráno mohl povšimnout, mnoho věcí v mé domácnosti není zcela běžných.“

„Jistě, pane. Není však na mně, abych soudil povahu věcí svých pánů.“

„To rád slyším.“

„Dovolíte tedy, abych nastoupil opět na své místo?“

„Pokud bude souhlasit má paní?“ Edward s úsměvem pohlédl na svou ženu.

„Ale ovšem,“ přitakala radostně.

„Vítejte tedy zpět.“

„Děkuji vám, pane Masene. Vynasnažím se, jak nejlépe budu umět, abych nezklamal vaši důvěru.“

„Tím jsem si jist, pane Whitlocku.“

Jasper kývnul hlavou na znamení přijetí rozkazu. „Když dovolíte, prostřel bych stůl.“

„To budete velice laskav,“ řekla Isabella.

„Pane Whitlocku, jsem vděčný za vaši loajalitu, a proto udělám ústupek ze zbytečných zvyklostí. Postačí, když prostřete pro mou paní.“

Majordomovo zaváhání bylo tak nepatrné, že si ho povšimnul pouze pán domu.  Ihned poté poslechl rozkaz. A tak se přihodilo, že toho večera v jídelně obsluhoval pouze paní domu ve společnosti dvou bytostí, o jejichž původu si odmítal cokoliv myslet.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 19.: