Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 2.

08.08.2014 (14:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3513×

Hudba zvoucí k tanci zněla z honosného domu poslance Bronewilla plného lidí. Dámy v drahých robách se domáhaly pozornosti gentlemanů a nedočkavě čekaly na vyzvání k tanci. Jeden velice pohledný mladík však byl k jejich pozornosti slepý.

Na první pohled se mohlo zdát, že někoho hledá, ale on si byl naprosto jistý, kam má jít, protože svůj cíl sledoval všemi smysly. Přirovnání šelmy, která sleduje svoji kořist, by bylo nejspíš výstižné, opomíjelo by to však jeho snahu o lidský přístup. Rozum bývá označován za rozdíl mezi člověkem a zvířetem. A právě díky svému vědomí a svědomí držel na uzdě své instinkty. Měl to obtížné, neboť kromě pachu lidí kolem vnímal i jejich myšlenky. Byl zvyklý na všelijaké představy – touhy – přání – vzpomínky – plány a učil se je nevnímat nebo alespoň nepociťovat u toho žádné emoce. Mohli bychom to porovnat s bouřením velké řeky, které jste po čase schopni opomenout a svou pozornost věnovati hovoru s lidmi. Jenže jedny myšlenky ho přiváděly k zuřivosti a stále doufal, že se mýlí a jde jen o pouhou fantazii zvrácené mysli a nikoli o úmysl samotný. Zdálo se mu, že se každým okamžikem dostane na hranici lidství a popustí svou, mnoho let potlačovanou, krvežíznivou přirozenost.

„Pane Cromwele,“ oslovil opáleného muže v nových šatech, avšak jeho vyleštěné boty napovídaly o menším mění, než jakým se snažil jeho majitel působit. „Domníval jsem se, že vás od anglický břehů dělí mnoho mořský mil.“

„Pane Masene,“ uklonil se zdvořile oslovený. „Vyplouvám až pozítří. Dostal jsem pozvání na dnešní večer a ještě jsem potřeboval dořešit jednu neodkladnou záležitost.“ Při posledních slovech zahlédl pan Masen v mysli svého společníka tvář Isabelly a zlá předtucha mu málem vzala rozvahu. Bylo by tak snadné ukončit život toho ďábla v lidské podobě. Ten čas nejspíš přijde, ale ne teď, ne tady - před tolika svědky.

Zhluboka se nadechl, byl to naučený lidský obyčej, který ho však nemohl nikterak upokojit. Rozhodl se, že raději bude vést s Cromwelem nekonečný rozhovor o nesmyslných věcech, a tak mu nedovolí, aby se k slečně Swanové třeba jen přiblížil: „Slyšel jsem, že jste si koupil novou loď. Budete tu starou prodávat?“

„Tu starou kocábku chci opravit. Obchodům se dobře daří, myslím, že ji ještě využiji. Ale co ten zájem, pane Masene? Chcete rozšířit své zájmy i o zámoří?“ podivil se pan Cromwel a hned začal přemýšlet, zda by se na případných obchodních stycích pana Masena nemohl obohatit.

„Mám několik lodí, které kříží vody Pacifiku. Zvažoval jsem, že bych svou malou flotilu ještě rozšířil.“

„To jsem netušil. Ale Nový svět je určitě vhodným místem na obchod s...“

„Edwarde,“ přerušil je čísi naléhavý hlas, v němž pan Masen poznal svého bratrance a také důvod, proč ho oslovil. Dozvěděl se díky jeho myšlenkám o spěšném odchodu slečny Isabelly a hlavně to nejdůležitější, že odešla sama.

„Carlisle, proč jsi to dovolil?“ vyhrkl pan Masen.

„Byla to souhra okamžiků. Šel jsem za tebou, když se rozhodla odejít. Zaváhal jsem, zda ji sledovat, nebo ti dát vědět,“ šeptal mu bratranec do ucha tiše a rychle, aby to jejich společník neslyšel a ani si toho nevšiml. Nahlas pronesl: „Ještě se neznáme. Dovolte mi, abych se představil, jsem Carlisle Cullen.“

„Velice mě těší, Pirre Cormwele. Zřejmě máte s panem Masenem nedořešené záležitosti.“ Obchodník s otroky se chtěl odporoučet a užít si trochu dámské společnosti. Bylo mu tedy vhod, že ho nikdo nezdržoval.

„Půjdu po její stopě. Ty ho hlídej,“ zašeptal pan Masen s pohledem na snědého vzdalujícího muže, se kterým se chvatně rozloučil, a nenápadně se vytratil ze společnosti.

***

Její vůně měl plnou hlavu od prvního setkání v domě lady Dortenové. Nechtěl si to přiznat, ale slečna Swanová mu učarovala na první pohled svou krásou i skromností. Nerozuměl jí a neslyšel její myšlenky. Ta kombinace byla k zešílení, protože ani na jedno nebyl zvyklý. Čtení myšlenek ho naučilo, že existuje několik způsobů myšlenkových pochodů lidí, a nemusel by být ani telepat, aby odhadl jejich chování dopředu. Jenže ona o sobě nechtěla mluvit a přitom její zjevná inteligence byla sama o sobě dosti poutavá.

Když za ní spěchal nočním Londýnem, sužovala ho nenávist, strach a zoufalství. Nadarmo se chtěl uklidnit tím, že dívek jako je ona je plný svět a umírají všemožnými způsoby. Nemoc, stáří i násilí – to všechno jsou cesty k odchodu ze světa smrtelných, do kterého on dávno nepatřil. Jenže pro ni by si přál něco lepšího. Něco jako šťastný život plný radosti. Nesmrtelnost? Ne, na té není nic krásného, alespoň on na věčném životě nespatřoval nic příjemného.

Došel k místu, kde Isabella ve společnosti jakéhosi muže nastoupila do kočáru. Pan Masen si odmítal připouštět beznaděj, která se mu vkrádala do nitra. Ne, šel dál po pachu koně. Jenže hlavní město je plné kočárů a drožek s koňským spřežením. Obzvláště okolo půlnoci, kdy se rozcházejí hosté ze společenských setkání, ulice ožívají a je těžké v nich kohokoli hledat. Jediné, co věděl, bylo, že slečna Swanová nejednou přestoupila a z drožky do kočáru nešla po svých. O důvodech, proč tomu tak bylo, se raději neodvažoval přemýšlet.

Nevěděl, kdo ji unesl a ani kam, ale byl rozhodnutý ji najít za jakoukoli cenu.

***

„Edwarde, snaž se být klidný. Vždyť za chvíli bude svítat a dnes bude jasná obloha,“ nabádal jej přítel, kterého před lidmi vydával za bratrance.

„Carlisle, nemůžu přeci jen čekat v bezpečném šeru, když ona třeba umírá. Sám dobře víš, že pro peníze ji unést nemohli. Není nikdo, kdo by za ni dobře zaplatil. Dobrovolně určitě nešla. Ona je zodpovědná a nenechala by svého otce trpět nevědomostí, kde se nalézá. Byl jsem i u jejich domu a on na ni stále čeká. Má o ni starost a to ani netuší, že dávno opustila poslancův dům.“

„Cromwel byl u Bronewillů až do pozdních hodin. Hodně pil a pak šel spát sem - do hostince. Není jisté, že to byl on. Třeba je to jen něčí nejapný žert.“

„Tomu nevěřím! Musel to být on. Byl jsem nepozorný. Musel někomu zaplatit za tu špinavou práci. Musíme ho hlídat a dovede nás za ní.“

Rozhovor vedli v hostinci U Zlatého kohouta, kde ve vedlejším pokoji spal ten, kterého chtěl pan Masen sledovat.

„Ne, dokud svítí slunce ne,“ trval na svém pan Cullen.

„Můžu se držet ve stínu. Nikdo z lidí mě neuvidí.“

„Přesvědčuješ mě nebo sebe? Když nevíš, kam půjde, nevíš, kde se budeš moci schovat. Nesmíš nás ohrozit!“ Carlisle neměl strach o sebe, ale o svého dobrého přítele, kterému za mnohé vděčil. Tušil, že v Edwardových starostech hrají jistou roli i něžné city, a radoval se z toho, že by i on mohl najít spřízněnou duši. Trochu jej tížily výčitky svědomí, že se mu nedávno vzdálil díky svému manželství. Ale přesto mu byl Edwardův život dražší než jeho případné budoucí štěstí se slečnou Swanovou. Žen je na světě mnoho, jistě by mohl najít i jinou.

„Ne, nehledám k sobě družku. Jen bych nerad, aby její talent byl tak brzy zmařen,“ reagoval Edward na jeho myšlenky.

***

Nikdy nikdo nebyl tak vděčný za únavu a bolavou hlavu druhého člověka jako pan Masen. Když se, notných pár hodin po poledni, pan Cromwel vzbudil, nebylo mu nejlépe. Uplynulo hodně času, než byl vůbec schopen vyjít ven. Na cestu drožkou se však dosud necítil, proto, i když byla jeho cesta daleká (mířil kamsi na sever až na úplný okraj města), rozhodl se jít pěšky.

Díky tomu byl směr zřejmý a mladíka už nemohlo nic udržet na místě.

„Počkej, přeci. Za nemnoho minut se stmívá,“ zadržel doktor Cullen svého přítele na prahu. V těch několika slovech bylo schováno tolik starosti a oddanosti, že Edward poslechl a s vypětím všech sil se přesvědčoval, že díky své nadlidské rychlosti stihne být u Isabelly nejpozději ve stejnou chvíli jako její věznitel.

***

Pravá tvář jí hořela a do rukou se jí zařezávaly provazy, jimiž byla připoutána k pelesti zchátralého lůžka. Celé tělo ji bolelo, jak nešetrně s ní její únosce zacházel. Jako by ani nebyla člověk, ale jen věc bez citů a vlastní vůle. Hned v drožce jí nemytý muž s tmavými vlasy zacpal ústa jakýmsi cárem látky a svázal jí ruce provazem, za který ji chtěl vést. Ona však kladla odpor a alespoň patami se zapírala do země. Byl to marný pokus přemoct mužskou sílu. Navíc byla za svůj odpor potrestána ránou do obličeje, po které omdlela. Díky tomu ani netušila, kde se nalézá.

Špinavý pokoj s postelí byl prázdný, když se vzbudila. Do místnosti pronikalo sluneční světlo skrz malé okno, nedaleko kterého stála židle. Při sebemenším zvuku sebou trhla a oči třeštila na dveře. Čekala, že se každou chvílí otevřou a stane se něco hrozného. Nedělala si iluze, že ten, kdo sem vejde, jí pomůže uhasit žízeň nebo dá najíst. Díky roubíku nemohla ani volat o pomoc. Navzdory hrůze, která se jí zmocňovala, byla klidná, protože věřila, že čeká na smrt. Ta by jistě byla milosrdná, ale její únosce měl jiné záměry. To však netušila, dokud světla nezačalo ubývat.

Z otupělosti ji probudilo vrznutí dveří, ve kterých se objevili dva muži. Překvapeně je oba poznala. Jeden byl její únosce a toho druhého viděla před pár dny v jednom z předních londýnských salonů. Nikdy nebyli představeni, přesto jej považovala za spořádaného člověka.

„Výborně, slečinka je vzhůru. Ale Jonesi, co ten šrám na tváři?“ vyčetl dobře oblečený muž svému pohůnkovi.

„Chtěla se prát. Musel jsem ji usadit,“ bránil se usilovně tmavovlasý trhan.

„Holka se jen tak nedá,“ usmál se potěšeně pán situace. „Přines vodu,“ poručil Jonesovi a posadil se k Isabelle na postel, aby jí sundal roubík.

„Děkuji vám, pane. Jistě je to nějaké nedorozumění,“ zachroptěla a čekala, že ji i odváže. Známá tvář v ní vzbudila naději.

„Nenechte se zmýlit. Jste zde na mé výslovné přání, slečno.“ Zkontroloval provazy, zda dobře drží, a pro jistotu je utáhl.

Isabella na něj vytřeštila oči, ve kterých měla němou prosbu. Slovy se však neobtěžovala, neboť jeho vysvětlení nasvědčovalo, že její osud je zpečetěn.

Muž se postavil a odložil si kabát na židli. V tu samou chvíli se otevřely dveře. Jones přinesl džbán s vodou.

„Dej jí napít,“ přikázal opálený muž, který si zatím kasal rukávy košile.

„Mám ji odvázat?“ ptal se Jones.

„Ne.“

Isabella se pokusila nadzvednout, aby se mohla lépe dostat k džbánu, ale provazy byly příliš pevné. Jones začal lít vodu k jejím ústům. Žíznivě polykala plné doušky, ale proud byl na ni příliš velký, až nestihla polykat. Utrápená dívka vdechla trochu vody a začala se dusit. Tahala za provazy, aby se mohla vysvobodit a pořádně si odkašlat. Nebylo jí to však dopřáno. Místo toho si rozedřela kůži na rukou.

„To stačí,“ ozval se ledový hlas.

Těch slov nebylo třeba, protože vody ve džbánu stejně již nebylo a Jones spěchal pryč, aby si za vydělaný peníz užil nočních potěšení. Nevěděl, co dívku čeká, ale tušil, že u toho nechce být. Beztak dostal již zaplaceno a nebyl důvod, aby se zde zdržoval.

„Co chcete dělat?“ zasípala zbídačená dívka.

„Vaše četba je vskutku inspirativní, slečno Swanová.“ Pan Cromwel si mnul ruce a s pohledem upřeným do jejích očí obcházel postel, jako by si obhlížel, která strana bude nejvhodnější. „Vždy jsem nechával své zvyky doma, ale vy jste mi připomněla, jak moc mi chybí. Navíc, vždy jsem preferoval černou kůži. Dnes udělám výjimku.“ Otočil se a šel kamsi do rohu u dveří, kde se sklonil a něco zvedl. Když se narovnal, Isabella poznala důtky...

***

Proklínal se, že čekal tak dlouho. Proč se jen nechal přesvědčit? Měl potlačit všechny námitky svého přítele, které ho nabádaly déle prodlévat v hostinci. Blížil se ke stavení, které vypadalo, že je dávno opuštěné, ale z jeho nitra se ozývaly rány a ženský nářek. Viděl přes mysl otrokářovu, jaké potěšení mu činí dívčina bolest a stopy krve, které zbarvují její šat. Sledoval přes oči trýznitele, jak se jeho oběť marně snaží uniknout z lůžka, které je jejím vězením.

Ruka tyrana se chystala ke třetí ráně, když pan Masen konečně doběhl k domu a svým vstupem vyrazil dveře. Kdyby náhodný pozorovatel chtěl sledovat jeho počínání, nepovedlo by se mu to díky překotné rychlosti, ve které se vše událo.

Bolest, kterou Edward cítil při každém Isabellině vzlyku, byla daleko horší než ta, kterou důtky skutečně způsobily. Byl zcela šílený zoufalstvím, že tomu nestihl včas zabránit, a jeho vztek mu zakalil mysl. S vrčením se vrhl na Cromwela a hned prvním dotykem mu zlomil vaz. Kdyby si nebyl vědom přítomnosti dámy v místnosti, jistě by jeho oběť dopadla mnohem hůř, ale neměl čas zabývat se lidskou stvůrou, když jedna ztrápená žena potřebovala neprodleně lékařskou pomoc.

Nemusela na ni čekat dlouho, protože Carlisle byl svému příteli v patách. Neoplýval však jeho rychlostí, když se dostal až na místo, byla slečna Swanová již odvázána. Očima letmo přehlédl scenérii, kde u polorozpadlé zdi leželo bezvládné tělo, na kterém byly sotva znatelné stopy zásahu. Na posteli seděl Edward a v náručí mu plakala Isabella, která měla na boku roztržené šaty nasáklé krví.

***

Pod rouškou noci odnesli slečnu Swanovou do domu pana Masena, kde ji ošetřili, občerstvili a služebná jí pomohla do nových šatů. Její zachránce trval na tom, že by si měla odpočinout a nabrat síly, než se vydá domů. Ale ona se odmítala nechat přesvědčit a stále trvala na svém urychleném návratu. Měla starost o otce, který byl chatrného zdraví.

„Pokud mě neodvezete, půjdu ráda pěšky,“ pronesla a s vypětím všech sil se zvedla z pohodlného křesla.

„Dobrá tedy, ale musíte mi dovolit, že vám pomohu a odnesu vás,“ kladl si pan Masen podmínky. Viděl, jak je slabá, a bál se, aby vyčerpáním neomdlela.

Z hlubokým povzdechem a sklopenou hlavou studem souhlasila.

Přistoupil k ní a opatrně - jak velkou vzácnost - ji uchopil do své náruče. Dívce se rozbušilo srdce, neboť dosud nikdy nebyla v tak těsné blízkosti s žádným mužem. A nebo to bylo proto, že šlo o pohledného gentlemana, který ji zachránil ze spárů utrpení? Nevěděla a ani ji to netrápilo. Měla jiné starosti, bála se o svého otce a zároveň se snažila odolat pokušení a položit svou hlavu na rameno pana Masena.

On také vedl svůj vnitřní boj. Nelíbilo se mu, že Isabella nechce zůstat v jeho domě a nabírat sil dokud se nezotaví, ale také jí nechtěl v ničem bránit či činit jí násilí. Toho si zažila již dost. Když ji nesl na svých rukách, bál se, aby byl dostatečně opatrný a neublížil jí. Proto si ji ani nepřiblížil k hrudi, ačkoli ji toužil k sobě přitisknout. Svou touhu připisoval vděčnosti za to, že ji stihl zachránit před mučivou smrtí, kterou pro ni její trýznitel měl připravenu.

Tak ji donesl ke kočáru, který je společně dovezl před její dům. Chtěl jí stejným způsobem pomoci dovnitř, obzvlášť když věděl, že přebývá v bytě ve třetím poschodí. Ale ona odmítla: „Co by si pomyslili lidé, že nejsem tak dlouho doma a pak mě nese v náručí cizí muž?“

Byla sice ještě tma a lidé většinou dosud spali, přesto jí musel dát za pravdu a jen jí nabídl svou pevnou ruku při výstupu z kočáru a do schodů.

Vystoupali k příslušnému bytu a Isabella navzdory své slabosti nedočkavě otevřela dveře malého skromného příbytku, který však shledala prázdný. Nebylo, kde by otce hledala, protože v místnosti byly jen dvě postele a obě prázdné, u stolu nikdo neseděl a ani v kuchyňské časti, jestli se tak vůbec dalo říkat jednomu hrnci a konvici u krbu, nikdo nestál.

Vyděšeně vykřikla: „Tatínku!“ A zhroutila se k zemi.

Bylo však o ni dobře postaráno. Když se k večeru probrala, její ochránce byl stále u ní.

„Co se stalo?“ ptala se celá zmatná po dlouhém spánku.

„Jak se cítíte?“ zněla odpověď. Nechtěl jí přidělávat trápení. Protrpěla si toho už tolik, není třeba jí hned přidělávat další bolest. Snažil se před ní schovat i vlastní starost, kterou měl o její zdraví, ale z nepochopitelných důvodů ona vyčetla napětí z jeho zlatých očí.

„Mluvte a, prosím, nic přede mnou neskrývejte.“

Zlobil se na sebe, ale ani tentokrát jí nedokázal nic odmítnout: „Když se vás váš otec nemohl dočkat, rozhodl se navštívit lady Dortenovou. Ta byla jeho návštěvou zaskočena a dala vás hledat policií, ale dříve, než tak učinila, vašemu otci se přitížilo.“

„A kde je? V nemocnici snad?“ Stále doufala, že se s ním brzy setká, ale zmučená tvář jejího pečovatele ji mátla.

„Tam ho nenaleznete. Ach, slečno Isabello, je mi to líto,“ zlomil se mu hlas jako by šlo o jeho otce, protože věděl, jak zoufalá bude jeho chráněnka po zprávě o smrti svého otce. A nemýlil se. Její nářek byl mnohem naléhavější a bolestnější než ten, který se nesl z domu, kde byla předchozího dne mučena.

Plakala a vyčítala si, dokud znovu neusnula.

Probrala se v ranních hodinách čajovou vůní.

„Vy jste stále zde?“ Údiv z jejího hlasu byl patrný.

„Nikdo jiný nepřišel, aby se o vás postaral. Krom toho se to ode mě tak trochu očekává.“

„Prosím?“

„Nejprve se posilněte, prosím.“ Podal jí šálek čaje a čerstvé pečivo. „Netušil jsem, co vám připravit, a vaše sousedka tvrdila, že máte ráda pekárnu pana Longwooda.“

„Děkuji,“ napila se čaje a váhavě se pustila do jídla. „Jsem vám vděčná za všechno, co jste pro mě učinil. Děkuji vám. Asi vám nikdy nebudu moci dostatečně splatit svůj dluh, ale neměl byste se mnou již více ztrácet čas.“

„Nemám pocit, že bych s vámi ztrácel čas. Ale dříve než odejdu, měl bych vám objasnit jistou situaci.“ Posadil se na jedinou židli v místnosti a váhal, jak pokračovat. Zlobil se na sebe, že ji odtud neodnesl zpět do svého domu, jenže měl pocit, že tak by ji ještě víc uzavřel ve společenské pasti, do které ji nevědomky dostal. Zprvu si to neuvědomil, protože starost o ni mu zakalila úsudek. Příchodem do jejího domova a následnými událostmi to však bylo zjevné.

„Mám se snad ještě čeho bát? Ten muž mi může ještě ublížit?“ polekala se utrápená dívka.

„Ne,“ vyhrkl rychle. „Ten se k vám již nikdy nebude moci přiblížit.“ I on se uklidnil, když viděl, jak se díky jeho slovům viditelně uvolnila. „Bohužel se mi nepodařilo zabránit následkům, které váš únos přinesl.“

„Následky,“ zopakovala po něm, jako by chtěla pochopit význam toho slova. „Dvě noci jsem nebyla doma a mého otce to stálo život.“ Mluvila šeptem se skloněnou hlavou. „Dříve než umřel, pověděl o tom lady Dortenové, a tak se to dozvěděla i policie. Bože můj, celý Londýn ví, co se mi stalo.“ V šoku z poznání zvedla hlavu a upřela na pana Masena ustaraný pohled.

„Nikomu jsem neřekl, co se stalo,“ pokusil se ji uklidnit, přestože věděl, že je to bezcenná útěcha.

„A není to snad jedno? Všichni vědí, že jsem dvě noci nebyla doma. Moje pověst i postavení, dosud již tak chabé, jsou v troskách.“ Neměla sílu na další slzy, její tělo se jen začalo lehce třást. Zdálo se, že neunese další tíhu nepřízně osudu. Odložila alespoň svou snídani.

On viděl její bezbrannost, osamělost a slabost. Byl jediný, kdo jí mohl pomoci, a přesto, že tím popře všechny sliby, které sám sobě dal, rozhodl se jí i tentokrát podat pomocnou ruku.

„Nemusí to tak být,“ řekl.

„Prosím? Copak je pro mě ještě vůbec možná nějaká spása?“

Existovala jen jedna cesta, jak zachránit čest unesené dívky, a proto vstal a jak ho tradice nabádala, poklekl před ní a řekl: „Vezměte si mě.“

Překvapeně vydechla, a přestože stále seděla na svém loži, zapotácela se. Sebrala poslední síly, které ještě měla a odpověděla: „To není možné. Nemohu. Prosím," zaváhala. „Odejděte.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 2.: