Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 20.

04.07.2015 (08:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2604×

„Prastarému Londýnu pevně vládla Alžběta Tudorovna, která zasahovala do života poddaných víc, než by napadlo jiného vladaře. Nebo možná to bylo dáno tím, v jaké blízkosti královského dvora žili Masenovi.

Můj otec sice nepatřil přímo k dvoru, jako takovému, ale byl jeho neodmyslitelnou součástí. Bylo to dáno rozsáhlým majetkem a jeho střízlivým úsudkem, který ho nabádal, aby byl zadobře s mocnými, jinak mocní budou zadobře více s jeho majetkem nežli s ním. A tak se stalo, že i má matka byla nucena přijmout královninu přízeň, aniž by o ni stála. To pochopitelně vyžadovalo jistou poslušnost a tak se přihodilo, že když se jí na  počátku léta 1581 narodil syn, musela vyslyšet královnino přání a pojmenovat ho Edward.“

„Jakže,“ zvolala Isabella. „Jméno vám dala samotná královna Alžběta?“

„Ano.“ Pousmál se. „Možná to vypadá velkolepě, ale matka se cítila zrazená manželským životem, který jí neumožňoval zvolit ani jméno pro prvorozeného, jaké by sama chtěla. O to víc se její smutek prohloubil, když se jí dalších potomků nedostalo. Tolik se těšila, až bude chovat vysněného Charlese v náručí.“

„Charles,“ zopakovala po něm jeho žena zadumaně a přemýšlela, zda by se pro pana Masena takové jméno hodilo.

„Je to podivuhodné. Nepamatuji si ze svého lidského života mnoho, ale slyším dodnes zcela jasně, jak mě matka při zásnubách prosila, aby můj prvorozený syn nesl ono vysněné jméno Charles. Když nemohl syn, alespoň se chtěla radovat z vnuka,“ pronášel zasmušile.

„Zásnuby,“ vyhrkla Isabella. „Vy jste již byl ženatý?“

„Pouze zasnoubený. K sňatku nikdy nestihlo dojít.“

„Proč?“ Tentokrát se otázala Esme, která byla natolik zaujatá vyprávěním, že ani pořádně nedokončila první steh výšivky.

„Tvrdohlavá Tudorovna, jak matka královně říkala, mi vybrala nevěstu. Navzdory mému i matčinu přání otec se sňatkem souhlasil. Měla mě čekat budoucnost po boku starší ženy, Eleanory McDowerové. Byla to vdova po zámožném baronovi, díky němuž měla zajištěné velké věno, a růst majetku byl pro mého otce tím nejdůležitějším. Nejspíš bych na ni zapomněl, jako na většinu lidí, co žili své životy kolem mě, kdyby za mnou nepřišla před mým odjezdem. Ale promiňte, to trochu předbíhám.“

„Nic se neděje,“ zazněl dámský dvojhlas, až se dámy zasmály své nedočkavosti.

„Prosím, pokračujte,“ naléhala Isabella.

„Vzpomínky jsou jen podivnými záchvěvy, jako by byly pouhým snem.“ Povzdechl si. „Vynasnažím se vypovědět vám to, jak nejlépe budu umět, přesto mám pocit, že mnohé bude chybět. Ale to je daň, kterou nese nesmrtelný život.

Otec si přál, abych nejprve dokázal, jak se umím sám postarat o obchody, než se ožením, a proto jsem měl hned po zásnubách odjet do Francie a dalších jižních zemí Evropy. Byl jsem rád, že mě čeká ještě nějaké dobrodružství, než budu odsouzen k životu po boku oné stařeny.“ Hořce se zasmál a dámy ho přitom překvapeně sledovaly. „Pochopte, Eleanora byla o pouhých pět let starší než já a mně se jevila velice nelichotivě, a to i navzdory jistým nepochybným ženským půvabům. Nechci ani domýšlet, jak se mohu jevit lidem o tři sta let později.“ Veselí ho záhy přešlo při pohledu na jeho lidskou ženu. Vždyť ona k němu může pociťovat tentýž odpor jako on ke své dávné snoubence. Cosi v něm se otřáslo, ale rozhodl se toho nedbat a raději pokračoval:

„Chystal jsem se na cestu svědomitě. Mým úmyslem bylo zdržet se za Lamanšským průlivem co nejdéle a byl jsem proto odhodlaný užít všech možných prostředků, včetně našetřených peněz, které jsem měl.

Až do svých sedmnácti let jsem neopustil ani Londýn, natož Británii. Matka mě až příliš milovala na to, aby mě pustila poznávat svět. Ale otcovu přání se nemohla postavit ani navzdory strachu, jenž se jí zmocňoval z našeho odloučení. „Mohu být Bohu vděčna alespoň za tvůj mužný vzhled, který je tak podivuhodný k tvému mládí,“ říkala mi, zatímco mě tiskla v náručí. Jak velký dar prozřetelnosti to byl, jsem pochopil až v novém životě.

Cesta byla náročná. Mořský vzduch mi sice učaroval, avšak mořské vlny mě potrápily stejně jako každého, kdo se po nich plaví ponejprv. A ačkoliv jsem vždy byl dobrý jezdec, nesl jsem těžce útrapy tak daleké cesty a jen víc mě to utvrdilo v úmyslu odložit návrat o co nejdelší dobu.

Navzdory rivalskému duchu, jejž jsem jako odchovanec anglického dvora pociťoval k Francouzům, Paříž se mi zalíbila. Sice ještě nezažila svůj rozkvět za vlády Ludvíka XIV., ale malebné ulice velkého města měly své kouzlo i za Jindřicha IV. Byl to moudrý vladař, který dokázal utišit neustálé náboženské rozbroje a mně tak umožnil příjemný obchod s jeho poddanými.

Čarovné bylo poznání kultury slovanských národů pod habsburskou vládou a mnohé z pokladů těch zemí se ukázaly jako velice zajímavý obchodní artikl. Ačkoliv jsem toužil i nahlédnout do mystérií, jež nabízel dvůr Rudolfa II., otcovo přání mě nutilo pokračovat v putování na jih.

Velkolepý Řím se v době mé návštěvy začínal vzpamatovávat z císařského plenění a teprve měl nabývat barokní podobu. Přál jsem si tam zůstat a sledovat, kterak probíhá obnova Lateránské baziliky a jiných architektonických skvostů.“ Odmlčel se. „Pokud člověk skutečně může hřešit pouhou myšlenkou, bylo to právě mé přání neopustit památky antiky a ony velkolepé chrámy toho starodávného města.

V obchodech se mi dařilo, jak otci dosud ne. Těšilo mě pomyšlení, že mohu být hrdý na svůj obchodní um a budu se moci otci směle podívat do tváře. Navzdory všem kouzlům Evropy jsem se těšil na matku a svým způsobem i na manželský život. Přesto jsem byl věrný svému odhodlání nespěchat domů. Nepřemýšlel jsem nad číhajícím nebezpečím či nad tím, jak matka trpí naším odloučením, anebo že se i štěstěna může unavit a o vydělané peníze mě může obrat kdejaký mizera. Nejspíš jsem si zvykl na své výsostné postavení miláčka dvora a jakýsi podivuhodný smysl, který mě dokázal vyvést ze spletitostí lží prohnaných lidí. Možná právě pro svou nevděčnost a opovážlivost věřit, že tomu tak bude navždy, jsem si zasloužil svůj osud.“

Hořkost jeho hlasu byla patrná a pro Isabellu naprosto nepochopitelná: „Vždyť jste získal nesmrtelný život. Můžete si přečíst vše, co kdy bylo napsáno, naučit se tomu a ještě prohloubit své znalosti.“

Smutně se na ni usmál: „Ach, kéž by šlo pouze o opájení se moudrostí a krásou.“

„Tedy v Římě jsi potkal svého stvořitele?“ osmělila se Esme.

„Nebyl jsem jediný, kdo se rád oddával pohledu na změny kolem sebe. Leč já při svém mládí nebyl schopen tolik ocenit proměny města dávných císařů tak jako ten, kdo žije celá staletí a viděl, jak velký Řím padl a utlačovaní křesťané se pomalu vzmáhají a chápou moci.

Pro někoho takového jsem byl obyčejný mládeneček hledající štěstí, jeden z davu, kterých je tisíce. Nejspíš bych mu nestál ani za pořádný pohled či myšlenku, kdyby mě na přeplněném náměstí neokradl jeden malý zlodějíček. Byl to chudý chlapec, jakých je ve velkých městech plno. Myslel si, že jsem si ho nevšiml, a vlastně měl pravdu. Až po pár krocích, kdy jsem ho nevědomky minul, jsem si uvědomil, že mi chybí měšec.

Tehdy jsem nebyl schopen komukoli, ani sám sobě, vysvětlit, jak je možné, že vím, kdo je tím zlodějem, když kolem bylo mnoho lidí. S podivnou jistotou jsem následoval záda malého špinavého hocha, a když vběhl do postranní opuštěné uličky, rozhodl jsem se konečně zakročit a vzít si, co je mé. „Vrať mi, cos vzal, a já zapomenu, co se stalo,“ přikázal jsem mu. Neměl jsem ani zdání, že jsem právě zaujal pozornost nejděsivějšího predátora pro mě dosud nepoznaného světa.“

„Promiňte,“ přerušila jej Esme. „Musím se omluvit, protože vaření oběda již déle nepočká.“

„Ale to není nutné,“ pokoušela se ji zadržet paní Masenová. „Mně postačí, co zbylo od večeře.“

„Nesmysl. Čerstvé teplé jídlo je základem zdraví,“ odbyla ji paní Cullenová.

Po odchodu Esme nastalo v salonu ticho. Edward se zdál být pohlcený vlastními vzpomínkami, zatímco Isabella přemítala o dávno zašlých časech, do kterých se její manžel narodil.

„Vaše láska k hudbě,“ vzpomněla si najednou. „Tu jste cítil již tenkrát?“

„Když jsem přijel do Itálie, podlehl jsem i další neřesti. Matka sice hrávala na loutnu a mě se snažila také přiučit hudbě. To však nebylo nic proti umění Antonia Vivaldiho. Toužil jsem se alespoň dotknout zlomku jeho geniality a navštěvoval jsem různé koncerty. Poprvé jsem se však spinetu dotkl až o mnoho let později.“

„Jako nesmrtelný?“

Přikývl: „Můj stvořitel doufal, že tak naleznu cestu, která mi umožní být tím, kým mě chtěl mít.“

„Upírem?“ podivila se.

„Je tak velkým podivem, že jsem nechtěl přijmout osud, který mi byl přidělen násilím?“ odpověděl otázkou. „Ale vraťme se do římské uličky.

Chlapec odmítl přiznat svou krádež, ale nebylo nikterak obtížné ho prošacovat a usvědčit ho ze lži. Začal plakat a vymlouvat se na nemocnou matku žijící bez manžela. Uvěřil jsem mu a nakonec mu jeho lup věnoval.

„Jak víte, že vám to dítě nelhalo a nepatří k pouliční bandě zlodějů?“ ozval se za mnou podivně prázdný hlas. Odpověděl jsem, že poznám, když slyším lež, a otočil jsem se. Muž, který přede mnou stál, měl bledou pleť a schovával se ve stínu, takže jsem mu pořádně neviděl do tváře. Zeptal se mě, jak jsem mohl vědět o krádeži, když je všude tolik lidí. Opáčil jsem, jak on může vědět, co se mezi mnou a chlapcem událo, když jsme tu dosud byli sami.

Byl to můj stvořitel, který rozpoznal můj dar čtení myšlenek, aniž bych o něm sám věděl.“

„Čtení myšlenek,“ zamumlala Isabela a v hlavě uslyšela hlas švagrové, kterak jí vypráví o upířím životě a různých nadpřirozených darech, jimiž vládnou.

„O tom jsem se dosud nezmínil, ale...“

„Esme mi to vyprávěla. Ano, tehdy v Londýně mi říkala o vašem daru a o všem, co je s tím spojené,“ vykládala překotně. Začínala si totiž teprve nyní plně uvědomovat, co znamená, když vám někdo jiný umí číst myšlenky. Znamená to, že celou tu dobu věděl, co se jí honí hlavou. Ví o jejích citech k němu a nikdy se nijak nevyjádřil. Copak vydržel po celou tu dobu být lhostejný k jejím nápadům a snům? Ze všech sil se snažila zůstat klidná.

„Nechtěl jsem tě nijak rozrušit,“ pronášel omluvně. „Nemáš důvod být v rozpacích. Esme ti jistě řekla i o tvé výjimečnosti a...“

Opět mu, ke své škodě, skočila do řeči: „Ach ano, vím všechno. Všechno.“ Zhluboka se nadechla, aby působila uvolněně. Rozhodla se, že zhodnocení situace bude nejvhodnější ponechat na později. Nejlépe na dobu, kdy bude z dosahu pana Masena, a proto se ho rozhodla pobídnout k dalšímu vyprávění: „Prosím, pokračujte.“

Chtěl jí říct, že ona je jedinou výjimkou, které myšlenky přečíst nedokáže, ale její reakce ho zmátla a přivedla k dojmu, že o tom ví, a proto pokračoval: „Můj stvořitel se se mnou za mého lidského života odmítl vybavovat. Místo odpovědi mi dal nový život a s ním spojené povinnosti.“

„Domnívala jsem se, že jste pánem svého života a nemusíte se ničemu podřizovat. Jaképak tedy povinnosti?“

„Náš svět má tři zákony, které musím chtě nechtě ctít.“

„A smím je znát?“

„Už jsem jeden z nich díky tobě porušil. Je proto snadné sdělit ti je všechny.“ Vážně se jí zahleděl do očí. „Nevím, zda existuje Bůh, ale stále se k němu modlím, abych ti neublížil svou přítomností a vším, co ti řeknu nejen o světě nemrtvých, ale také o sobě.“

„Nebojím se,“ pronesla pevně.

„Strach není slabost. V některých případech jde i o přednost, která může zachránit život.“

„Já již mám svého ochránce.“ Usmála se důvěřivě.

„Ano.“ Odkašlal si, jako by to potřeboval. „Ale ani já nejsem všemocný.“

„Stále odkládáte to, co chci slyšet, a přitom víte, že čekám na odpověď,“ vyčetla mu.

Těžce pokýval hlavou: „Jeden zákon je zjevný. Stačí se zamyslet.“

„Vskutku?“

„No tak, Isabello. Tak dlouho jsme spolu žili pod jednou střechou a tys neměla ani zdání...“

„Lidé nesmějí vědět o tom, že nejsou nejmocnějším tvorem na zemi,“ vyhrkla.

„Utajení je prvním zákonem. Druhý přikazuje absolutní poslušnost stvořiteli, tedy tomu, kdo ukončil lidský život proto, aby jej nahradil tím nesmrtelným. A třetí zákon...“

„Třetí zákon,“ zopakovala po něm netrpělivě.

„Není tolik zákonem jako spíš upozorněním. Jsou mezi námi pouze výjimeční jedinci, kteří ho mohou bez následků porušit, ale zjištění, zda mezi ně také patří, zaplatili tisíce upírů vlastním životem.“

„A tím je?“

„Upír si smí stvořit pouze jednoho společníka k věčnosti, to jest – upír smí stvořit pouze jednoho upíra.“

***

Ještě u oběda zasypávala paní Masenová svého chotě otázkami. Některé byly neškodné, jako třeba: „Takže i váš otec obchodoval se starožitnostmi?“

„Byl to obchodník s čímkoli, co mu mohlo vydělat peníze.“

Jiné otázky byli složitější: „Kdy jste tedy odešel z Itálie do těch dalekých exotických krajin?“

„Trvalo mi celá dvě století, než jsem byl schopen vymanit se z osidel  upířích neřestí. Jak jsem vzpomínal upíří zákon o poslušnosti ke svému stvořiteli, není to jen zákon, ale cosi přirozeného pro každého nesmrtelného novorozence. Slepé poslouchání cizí vůle a volání lidské krve. I pro starší upíry je těžké se obojímu vzepřít a mnozí podléhají prvotnímu diktátu po většinu existence. Snad díky daru čtení myšlenek se mi podařilo oddělit se od velké smečky mého pána. Nejprve jsem si ani nedovolil požádat ho o propuštění z jeho moci, ale on rozpoznal mé úmysly sám.“

Nejnebezpečnější byly otázky, které šly přímo k jádru věci a na které Edward nechtěl odpovídat: „Jak se z člověka stane upír?“

„Domníval jsem se, že i to ti Esme již vyložila,“ pokoušel se ji odbýt, i když si byl vědom marnosti takového snažení.

„Možná ano, ale nepamatuji si to,“ řekla sklesle a snažila se zbořit neviditelnou bariéru ke všem ztraceným vzpomínkám, jež poztrácela během posledních měsíců.

„Drahoušku, nic si z toho nedělej,“ utěšovala ji Esme. „Máš spoustu času na všechno si vzpomenout. A to mi připomnělo, snad mě večer omluvíte, ale ráda bych šla na lov. Edward má stejně plány, ke kterým se moje přítomnost nehodí.“ Zasmála se.

„Plány? Na dnes večer?“ podivila se paní Masenová. „A jaké?“

„Myslím, že bylo již dost vážných hovorů. Rád bych se poučil z chyb, které jsem již jednou udělal, a proto nám oběma raději dopřeji trochu zábavy. Souhlasíš, Isabello?“

„Zábavy? Jaké?“

„Nebyl jsem si jistý, jaký druh by byl nejvhodnější, ale pak jsem si vzpomněl, že tanec nám šel docela obstojně.“ Usmál se.

„Chcete uspořádat ples?“ zděsila se. „Copak jste si nevšiml, že každý můj ples končí naprostou katastrofou? Nejprve únos a pak omdlení Rosalie. Bojím se jen pomyslet, jaká hrůza nás čeká dnes.“

Přimhouřil oči a zeptal se: „Ztrácím snad tvoji důvěru? Anebo tanec se mnou považuješ po všech odhaleních za nebezpečný?“

Vybavily se jí pocity, které měla, když ji naposledy držel při tanci v náručí. Jeho blízkost. Bude jí téměř tolik blízko, jako když ji tenkrát políbil. Hlava se jí zatočila a zmohla se jen na slabé hlesnutí: „Ne, vás se nikdy nebudu bát.“ 

***

„Ach, Esme, tohle nebyl dobrý nápad,“ rozčilovala se mladá paní domu při hledání vhodných šatů. Začala s tím již po obědě a dokonce vhodnou róbu našla okamžitě, ale s blížícím se večerem její přesvědčení sláblo stejně jako její dobrá nálada.

„Uklidni se, Bello,“ pronesla klidně paní Cullenová a vzala jí z ruky knížku, která jí bránila dobře uchopit ledově modré šaty, jež si zkoušela před zrcadlem.

„Tyhle jsem měla na podzim. Málem jsem na to zapomněla.“ Elegantní večerní toaletu upustila na zem a chytila se za hlavu. „Copak já mohu jít na ples a být dobrou hostitelkou? Nevím, co si pamatuji a co ne.“ Vytřeštila oči na švagrovou. „Co když jsem zapomněla i tančit?“

„Tomu nevěřím.“ Zasmála se Esme. „A i kdyby, Edward tě povede.“

„Ale vždyť přeci nemohu jít mezi lidi. Ne tak, jak vypadám,“ zvolala nešťastně.

„Máš tolik krásných šatů, které vypadají, žes je ještě nikdy neměla na sobě,“ snažila se ji Esme uchlácholit.

„Máš pravdu, mnohé z nich jsem si ani nevyzkoušela, avšak já nehovořím o šatech.“ Znovu se podívala do zrcadla, ale tentokrát její pohled směřoval k jizvě nad pravým spánkem. Již nepůsobila tak odpudivě, jako v době, kdy se rána hojila, přesto měla nepřehlédnutelný palec na délku a témě půl palce na šířku. Neexistoval způsob, jak něco takového zamaskovat. „Mohu se tvářit, že se nic nestalo, ale moje tvář mě vždycky prozradí,“ pronesla zlomeně.

„Hloupost. Je mnoho způsobů jak drobné nedostatky zamaskovat něčím krásným.“

„Například?“ optala se pochybovačně.

Esme uchopila pramen jejích tmavých vlasů a nadzdvihla jej: „V Paříži je prý nová móda spletitých účesů, jež vlnou lehce zasahují až do obličeje.“

***

„Pane, vše je již připraveno,“ vyrušil majordomus pána domu v ložnici.

„Děkuji vám, pane Whitlocku.“

„Budete ještě něco potřebovat?“

„Ne, domnívám se, že pro dnešek vás čeká volný večer.“ Pousmál se pan Masen.

„Příjemný večer, pane.“ Jasper se už téměř otáčel k odchodu, když dodal: „A hodně štěstí.“

„Děkuji, budu ho potřebovat.“

Dveře se zavřely. Edward ještě v zrcadle rychle zkontroloval svůj vzhled. V černém fraku se sněhově bílou vestou a vázankou vypadal elegantně, ale vědom si toho nebyl. Měl naprosto jiné starosti. Přál si pro svou ženu připravit příjemný večer a zejména se jí rozhodl velmi opatrně, téměř nenápadně, začít dvořit. Možná na to bylo ještě brzy a nejspíš je jeho snaha naprosto zbytečná. Vždyť v jejím srdci jistě dosud sídlí ten vychytralý Lapoint, ale což, již jednou k němu pocítila něžné city. Třeba se mohou vrátit. Alespoň na chvilku, na kratičkou dobu. Jen po dobu jejího života.

Ach, celou svou věčnost by za to dal.

Jenže něco takového se mu zdálo jako nemožné. Způsobil jí tolik ran, nemůžou se všechny najednou zahojit. Jistě ji díky tomu ztratil a ten jediný polibek, který jí ukradl před svým odchodem, mu zůstane jako osamělá vzpomínka na cosi, co mohlo být, kdyby zůstal.

Jizva, kterou měla na tváři, mu byla připomínkou jeho selhání. Mučilo ho, když slyšel její rozpaky nad svým vzhledem. Co se jeho týkalo, on nikdy neviděl krásnější ženu a pro svou lásku k ní neviděl žádných nedostatků, jen svou vlastní vinu, že ji nedokázal uchránit od všeho zlého tak, jak slíbil v manželském slibu.

Nyní však již nebyl čas na sebezpytování. Krásná Isabella byla připravena a již se chystala vyjít ze svého pokoje.

„Esme, prosím, nemohla bys jít na lov později? Je přeci ples a i ty by ses měla pobavit,“ naléhala paní Masenová na švagrovou. Slyšel to i navzdory vzdálenosti mezi nimi. A i kdyby neslyšel, viděl by skrz oči a mysl paní Cullenové Isabelin zoufalý výraz. Tolik se bála dnešního večera. Ve vzpomínkách Esme ani lidí přítomných u soudu ji nikdo takto neviděl. Jak je možné, že obyčejného společenského večera se bojí víc nežli ztráty života?

Původně na ni chtěl počkat pod schody a kochat se, jak je schází dolů. Vzhledem k nastalé situaci raději změnil názor.

***

„Drahoušku, uklidni se. Všechno bude v pořádku. Čeká tě nádherný večer a zítra mi o něm povyprávíš,“ smála se paní Cullenová.

„Ale Esme,“ pokoušela se ji Isabella zadržet.

„Je to tvůj večer a tvůj doprovod právě přichází.“

Isabella se chtěla optat, jak to myslí, ale dříve než stihla vypustit hlásku, ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ zvolala Esme a již otvírala dveře. Ani nenechala Edwarda promluvit a protáhla se dveřmi, aby nechala manžele o samotě.

„Jsi nádherná.“ Bylo jediné, na co se zmohl, když spatřil svou choť.

Tváře se jí vybarvily a poděkování bylo téměř neslyšitelné.

„Půjdeme?“ optal se a nabídl jí rámě.

Když přišli ke schodům, zdola se ozvaly známé tóny. Nevěděla hned, kam tu melodii zařadit. Najednou se zarazila a tím je oba zastavila. S údivem pohlédla na svého společníka: „Ten menuet! To je ten, který hráli tenkrát při našem prvním plese.“

„Byla tradice mých rodičů zahájit ples menuetem, ale snad nevadí, když to učiním i naší tradicí,“ zadíval se jí do očí, aby rozpoznal, zda s tím souhlasí.

„Naše tradice?“ Zamrkala a pohlédla na své šaty. „Vzala jsem si zelený brokát podobný šatům vaší matky a její šperky, abych ji uctila.“

„Myslel jsem si to a děkuji. Sluší ti, ale přiznávám, že modrá tvé pleti lépe svědčí.“

„Mám se převléknout?“ zmatkovala.

„Není třeba. Jsi okouzlující.“ Usmál se a lehce jí stiskl ruku, aby ji o tom ujistil.

„A vy laskavý. Ale rozumím, hosté čekají a není vhodné, abych přišla ještě později.“

Pokynul jí, aby sešli, a pronášel uklidňujícím hlasem: „Jediný, kdo na tebe dnes čeká, jsem já, a kdyby sis to přála, budu čekat třeba celou noc, pokud je to tvé přání.“ Zastavil se a zpytavě se na ni zahleděl. „Ale pokud se chceš převléknout pouze kvůli mé oblibě nebeské barvy, která lichotí tvým půvabům, není to třeba. Jsem oslněn již nyní.“

„Taková slova,“ zalapala po dechu. A najednou ji napadlo: „Taková slova jste říkával své snoubence?“

Opět se rozešli.

„Eleanor jsem nikdy nic hezkého neřekl. Snad jen jedenkrát...“ Odmlčel se.

Sešli pod schody a zamířili k malému orchestru, který čekal jen na ně.

„Tu noc před vaším odjezdem do Francie?“ zeptala se, ale neodpověděl. „Jistě to muselo být tu noc. Říkal jste, že kvůli té noci jste na ni nezapomněl tak jako na ostatní lidi, kromě svých rodičů. Proč?“

Výraz pana Masena najednou zkameněl, jen oči se mu rozšířily úlekem.

„Stalo se vám něco?“ ptala se ho ve své dobrotě.

„Častokrát se zapomínám mít na pozoru před tvou bystrou hlavou,“ zanaříkal.

„Co se stalo? Řekla jsem snad něco?“

„Baronka McDowerová si byla vědoma mého nezájmu a bála se, že bych se mohl na svých cestách oženit bez požehnání rodičů. Rozhodla se tedy bojovat o svou budoucnost po mém boku tak, jak může pouze zkušená žena.“

„Nerozumím,“ dívala se na něj zmateně.

„Isabello,“ zvolal. „Tvá nevinnost je okouzlující a zároveň tak podivně neslučitelná s tvými jinými znalostmi.“ Doufal, že konečně pochopí, ale nestalo se. Zhluboka si povzdechl. „Byla vdovou a koneckonců jsem byl její snoubenec.“ Stále neviděl žádné pochopení v jejích očích. Musel pokračovat, ač nechtěl: „Zasvětila mě do tajů manželského života, abych měl důvod se k ní vrátit.“

Hudba sice stále hrála, ale kolem manželů Masenových jako by se rozrůstalo podivné dusivé ticho.

Zdálo se být téměř hmatatelné, jak se Isabelliny myšlenky porovnávají jedna s druhou a postupně do sebe zapadávají, až dochází k jasnému závěru. Sklopila oči a tváře se jí rozhořely.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem...“

„Ne, ne, to je v pořádku. Byla to moje vina. Ptala jsem se na to a je pochopitelné... Jste přeci muž a... Já...“ zajíkala se a nejraději by utekla tisíce mil daleko. Muž, kterého miluje, jí právě přiznal, že prožil intimní chvilky s jinou ženou. Snažila si vštípit do hlavy, že Eleanor byla jeho snoubenkou a měla se stát jeho chotí celá staletí před tím, než se ona narodila. Všechno však bylo marné. Bolestný pocit žárlivosti ji začal ochromovat.

„Promiňte, necítím se dobře.“ Chtěla se vyvléct z jeho sevření a skrýt se v samotě své ložnice, ale nepustil ji.

„Isabello,“ oslovil ji, ale ona se na něj nepodívala. „Isabello, prosím. Dnešní večer měl patřit jen tobě a ne dávné minulosti, na kterou jsem již zapomněl. Vzkřísil jsem ji jen kvůli tobě. Jen kvůli tobě. Jsi tu jen ty a nikdo jiný.“

Rozhlédla se kolem sebe a až nyní pochopila, že žádní hosté nepřišli. Muzikanti a veškerá nádhera hudebního večera tu byli jen pro ni. Zaskočilo ji to, ale neuklidnilo.

Proti její vůli a téměř bez rozmyslu se zeptala na to, co ji tížilo již od rána: „Jsem jí podobná?“

„Komu?“ Sice pochopil, na co se ptá, ale bylo mu proti srsti porovnávat ty dvě tak naprosto odlišné ženy. Před ním stálo ztělesnění nevinnosti a moudrosti, kdežto kdysi dávno ho ve svém náručí vítala protřelost a vychytralost. Copak by mohl něco takového srovnávat?

„Podobám se Eleanoře?“ trvala na svém.

„Ani v nejmenším.“

„Tak vaší matce?“

„Podivná otázka. Znáš přeci její obraz, víš, jak vypadala.“ Zavrtěl hlavou.

„Tak vaší dceři?“

„Nikdy jsem žádnou neměl.“

„Ne?“

„Ne,“ odpověděl tvrdě.

„Tak proč se ke mně chováte jinak než ke všem ostatním?“ Zavzlykala.

„Je tak těžké uvěřit ve vlastní jedinečnost?“ ptal se zkormouceně. „Ale ano, jistě. Pro tak dobrého a skromného člověka, jako jsi ty, je to cosi nepochopitelného. Nechci tě trápit přesvědčováním o něčem, čemu stejně dnes nebudeš chtít uvěřit. Jednou snad, ale dnes... Dnes je večer tance.“

S očima plnýma slz sledovala, jak ji uchopil v pase a přitiskl k sobě. Pak cosi přikázal hudebníkům, hudba začala ševelit.

„Když jsme se viděli ponejprv, hrál jsem u lady Dortenové valčík. Všichni mladí tančili, jen ty jsi stála u okna stranou od ostatních. Již tenkrát jsem se divil, že ti v tom některý z přítomných pánů nezabrání.“ Věnoval jí prosebný pohled. „Snad se mi podaří tancem zachránit večer, který jsem pokazil ještě v dobách svého života. Můžeme dělat, jako bychom o tom nemluvili?“

Jeho naléhavost byla tak upřímná, že přikývla a nechala se točit v rytmu krále valčíků.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 20.: