Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 24.

21.08.2015 (16:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2172×

„Trvám na tom,“ rozohnil se Edward a nervózními kroky přecházel po Isabellině pokoji. „Zbývá nám tak málo času a nepřeji si, abys jej ztrácela zbytečnostmi.“

„O čem to mluvíš?“ Bedlivě jej sledovala ze svého lůžka. „Málo času… Musíš snad odjet?“
„Omlouvám se.“ Zarazil se v chůzi. „Nechtěl jsem s tím začínat. Ale, Isabello, prosím, dovol panu Whitlockovi, aby se o všechno postaral.“

„Moment, odložme na okamžik otázku služebnictva stranou a prozraď mi, co jsi myslel poznámkou o čase?“

Něco jako nedostatek společného času se zdálo jako absurdita, když od té příhody na schodech trval Edward na Isabellině odpočinku, kdy si vyhradil právo být jejím jediným ošetřovatelem. Nebylo možné mu vymluvit, že nic takového není třeba. Isabella zprvu nedokázala pochopit, že ji tak zmohla trocha horka a úklid domácnosti, na který byla přece zvyklá. Až po manželově dlouhém monologu připustila, že letní počasí je letos opravdu poněkud teplejší a dům je svým rozměrem trochu rozsáhlejší než byt, ve kterém žila s otcem. To vše si jistě vybralo daň v podobě malátnosti. Nic jiného se jí nestalo. Ale jak tohle vysvětlit muži, který ji chytí při pádu z vysokého schodiště? Byl hrůzou bez sebe a kromě klidu, který své ženě uložil, dbal také na to, aby stále pečoval o její pohodlí, a to jak v době kdy bděla svou pozorností, tak i v době spánku, kdy ji mohl ochlazovat ve svém náručí.

Z počátku chtěla protestovat, ale její manžel byl velice pečlivý v tom, aby pochopila, jaké výhody může skýtat celodenní pobyt v ložnici. Obzvláště když jisté důležité činnosti nelze provádět v jiných prostorách.

Jediné, co kazilo onu idylu, byl příliš chudý jídelníček. Majordoma v roli kuchařky asi v jiném podobném sídle neviděli a bez ohledu na to, jak se Jasper poctivě snažil posloužit, bohužel byl jeho repertoár teplé kuchyně vybaven pouze dvěma recepty, dušeným kuřecím masem po své matce a míchanými vejci. Počasí napomáhalo tomu, že paní Masenová neměla na vařené jídlo chuť, ale večer by přeci jen ráda snědla něco vydatnějšího. Jenže jak dlouho mohla vydržet o tak jednotvárné stravě?

A právě to bylo jablkem sváru mezi manželi. Edward trval na přijetí služebnictva a nebylo nic jednoduššího než ponechat majordomovi volnou ruku, aby se o vše postaral a manželé si tak mohli nerušeně užívat společných chvil. Isabella byla však toho názoru, že nic takového není třeba a že ráda (i když vlastně nerada, ale to přiznávala jen se zarudlou tváří) opustí svou ložnici a vypomůže panu Whitlockovi v kuchyni.

„Nehodlám riskovat tvůj život, až budu muset opět na lov,“ zlobil se Edward.

„To jsou snad velká slova. Úklid přeci ještě nikoho nezabil.“ Zatvářila se dotčeně.

„Kdybych nepřišel včas – bože, Isabello, nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát.“

Zvedla se z postele a přešla k toaletce, aby se učesala, a přitom se zamýšlela nad jeho argumenty. Po chvíli smutně potřásla hlavou.

„Rozumím, věčnost se ti zdá příliš dlouhá ve srovnání s časem vymezeným našemu manželství.“

Přistoupil k ní a chytil ji za ruku.

„Miluji tě a jsem neskonale šťastný, že mi to konečně věříš.“

„Ale co to věčné skrývání? Budeš muset hlídat zatažené závěsy nebo se budeš muset opět tvářit, že se mnou jídáš?“

„Nic z toho mi nevadí, když ti budu moci být stále na blízku a plnit všechny tvé rozmary,“ pronášel vroucně.

„Neomrzí tě to?“

„Láska nesmrtelných má stejnou životnost jako oni.“ Políbil jí ruku. „Spíš se bojím, že stařík jako já brzy omrzí tebe.“

„Něco takového si nedokážu ani představit. Edwarde, kdybys věděl, jaká muka jsem zažívala, když jsi v zimě odešel…“

Umlčel ji polibkem. Jednak ho oslovila jménem a on si užíval, jakou moc nad ním tato skutečnost stále má, a navíc ze vzpomínek Esme, Carlislea i majordoma věděl, jak byla zlomená, a nebyl schopný na něco takového vzpomínat společně s ní.

***

„Promiňte, budete mě dnes odpoledne potřebovat?“ vyrušil majordomus poklidný čas manželů. Paní domu trvala na tom, že musejí přijít i do jiné části domu a alespoň odpoví na korespondenci u pohodlného stolku v salonu.

„Má drahá?“ ponechal Edward rozhodnutí na své choti. Seděl v křesle, kde kdysi předstíral zájem o knihy. Dnes však již nepokrytě sledoval počínání své nádherné ženy a těšilo ho, jaké rozpaky jí tak činí.

„Myslím, že se bez vás obejdeme, pokud je to nutné. Potřebujete volno?“ Usmála se Isabella vstřícně, když vzhlédla od dopisu, který psala.

„Požádal jsem pana Cartwithera, zda by byl tak laskav a blíže mě zasvětil do povinností a zvyklostí majordoma. Stále více si uvědomuji, jak velkorysá je příležitost, jakou jste mi dali, a jak nedostatečná má kvalifikace.“

„Kdo je pan Cartwither?“

„Je majordomem u Lastenů, madam.“

„Je to od vás milé, že se chcete něco přiučit, ale vzhledem k naší skromné domácnosti mi přijdou vaše služby naprosto dostačující.“

„Dovolím si nesouhlasit, paní Masenová. Jsem si jist, že brzy rádi uvítáte nějakou návštěvu a rád bych byl na ni řádně připraven a nepřivedl vás do rozpaků nějakým faux pas.“

„Byla zde hraběnka McCartyová a vše bylo v pořádku,“ namítala Isabella.

„Rosalie je tvá přítelkyně a nikdy by se tě nechtěla ničím dotknout,“ vložil se do řeči Edward. „Musím s panem Whitlockem souhlasit. Nikomu neublíží, když si rozšíří obzory. Navíc, jak jsem poukázal již dříve, pokud budeme chtít v budoucnu pohostit naše přátele, nemůžeme vše nechat na panu Whitlockovi. Hodila by se nám kuchařka a další výpomoc.“

Isabella si zhluboka povzdechla.

„Dobrá tedy. Ať je po vašem. Přijmeme kuchařku.“

Jasperovi zacukal koutek, ale hned se ovládl.

„A mohu odpoledne odejít?“

„Ovšem,“ pronesla paní domu rezignovaně. „Ostatně se to i hodí. Byl byste tak laskav a předal psaní slečně Anettě?“

„Jistě, paní.“ Přijal Jasper dopis, který ovšem nebyl nadepsaný rukou paní Masenové.

„Předejte jí ho prosím diskrétně. Nepřeje si, aby o tom někdo věděl.“

„Spolehněte se, madam.“ Majordomus zasalutoval a ponechal manžele o samotě.

„Nechci se vměšovat do tvých záležitostí, ale nejsem si jist, že činíš dobře,“ pronesl Edward vážně.

„S čím?“

„Dělat prostředníka mezi dvěma milenci je ožehavá záležitost.“

„Neoznačovala bych je zrovna za milence,“ začepýřila se lehce Isabella. „Řekla jsem Anettě, že s ničím, co činí za zády svých rodičů, nesouhlasím. Ale tolik mě prosila, že jsem souhlasila s předáním dvou psaní. Takže dneškem to považuji za uzavřené.“ Odložila pero a prosebně pohlédla na svého manžela. „Copak jsem mohla odmítnout prosbu zamilované dívky, když vím, jaké je mučit se neznalostí citů svého milovaného?“

Vstal, došel k ní a podal jí ruku, aby i ona vstala ze židle.

„Bylo to ode mě neomluvitelné a zbabělé.“ Políbil ji a tím byly neshody zapomenuty.

„Jsem tak rád, že jsme se stali manželi dříve, než jsem zjistil hloubku našich citů,“ přiznal a tvář mu zaplavil podivný výraz.

„Proč?“

„Kdybych to věděl, dokud jsi byla svobodná, držel bych se od tebe dál a jen hlídal tvé štěstí.“

„Tak jako jsi to chtěl udělat při svém odchodu?“

„Ano. Jenže osud mi ukázal, že manželé mohou být šťastni jedině spolu. Snad kdybychom nebyli oddáni, mohla bys…“

„Co? Zamilovat se do někoho jiného? Takový nesmysl!“

„U lidí se to stává,“ pronesl tiše a pustil ji ze své náruče.

„U některých snad, ale… Snad nepochybuješ o mých citech po tom všem.“

„Nepochybuji o tom, co je nyní. Ale za pár let se všechno může změnit.“

„Neopova…“ zarazila se uprostřed slova a hrůza ji naplnila. „Je možné, aby ses mě nabažil a za pár let zase opustil.“

„Blázínku.“ Zasmál se bolestně, neb co trápilo ji, sžíralo i jeho. „Musím ti stále opakovat, že láska nesmrtelných je jen jediná a věčná.“ Přivinul si ji zpátky k sobě.

„Neopustíš mě tedy?“

„Jsem tvůj manžel. Nemohu tě opustit.“

Napětí v Isabellině těle povolilo a konečně ho pevně objala.

„Proč jen nemůžeš číst myšlenky zrovna mně?“ zašeptala mu do ramene. „Kolik nepříjemností a nedorozumění bychom si ušetřili.“

„Možná je to tak dobře. Není lehké být mi nablízku, když vím o všem, co okolí napadne. Nejspíš bys mou přítomnost nesnesla tak dobře,“ zažertoval a polaskal ji na spánku.

„Tomu nevěřím.“ Zasmála se a pustila jej. „Přemýšlela jsem nad tím a přiznávám, nechtěla bych být na tvém místě. Hrozila bych se vědět, nač myslí lidé kolem. Někdy jsou děsivé samotné skutky natož pouhé myšlenky.“

„Souhlasím, ale vše je otázka zvyku.“

„Nejsem si jista, zda bych si na něco takového dokázala zvyknout.“ Nechala si od něj pomoci a usedla zpět na židli. „Zato by mi nevadilo, kdyby ostatní četli moje myšlenky. Myslím si, že by to snad mohlo být i snazší než stále něco vysvětlovat.“

Pobaveně zavrtěl hlavou.

„To může říct jen velice čistá duše.“

„Čistá, nebo spíš hloupá?“ Než mohl stihnout zaprotestovat, pokračovala s pohledem upřeným kamsi z okna: „Již jsem se přiznala, jak jsem dávala přednost světu logického uvažování a vše ostatní mi přišlo pošetilé. Přesto i já musím přiznat, že cosi intuitivního se dělo i v mé hlavě.“

„Opravdu?“

„Tenkrát u soudu, když jsem viděla soudce a všechny ty právníky s parukami na hlavách, z neznámých důvodů jsem si podobně představovala i tebe.“

„Jak se zdá, mé přestrojení za gentlemana devatenáctého století nebylo dokonalé.“ Zamračil se.

„A kolik lidí s tebou žilo několik měsíců pod jednou střechou, aby to mohli poznat?“

„Jsi jediná. Jediná ve všem a navždy,“ vyznal jí do očí.

„Přála bych si nebýt jediná, které nevidíš do hlavy. Mohla bych tě přesvědčit, že má láska k tobě se nikdy nezmění.“

***

Hodilo se manželům Lastenovým poděkovat za pomoc s doporučeními služebnictva. Navíc se zdálo, že se počasí trochu umoudří a konečně zaprší. Alespoň obloha potemněla, avšak deště se vyprahlá země stále nedočkala. Možná by bylo vhodné návštěvu odložit na příhodnější dobu, ale když se dobrosrdečná Helen Lastenová dozvěděla o úmyslech Masenových konečně je navštívit, nepřipustila dalšího odkladu. Jak jinak si zpříjemnit dusné letní odpoledne než příjemnou společností a snad i trochou dobré hudby. Doufala totiž, že by pan Masen mohl souhlasit se společným muzicírováním s jejími nadanými potomky. Neměla ani zdání o tom, jakou radost tím udělá svým dětem, a to zejména jedné dceři, a to i navzdory tomu, že se již pár dní necítila dobře.

„Jistě, zlatíčko, nemusíš hrát na housle. Pokud chceš, tak tě omluvím a můžeš v klidu odpočívat. Jsem si jistá, že Agatha s Adalbertem našim hostům postačí.“

„Děkuji vám, mamá, ale to snad nebude nutné.“ Usmála se ztěžka Anetta. Neměla náladu se bavit, ale s paní Masenovou musela promluvit. Jen se bála, zda k tomu dostane vhodnou příležitost.

Z mnoha důvodů byla pro onu událost zvolena večeře, kde bylo občerstvení přeci jen příjemnější i v případě, kdyby se počasí rozhodlo být zase ohnivé.

„Pane Lastene, jsme vám i vaší choti velice zavázáni,“ děkoval Edward již u předkrmu.

„Ale to nestojí za řeč,“ odvětil hostitel suše. Byl to vstřícný muž, ale i na té nejlepší povaze je znatelná únava, když je delší dobu zmáhána horkem.

„Sousedé si přeci musejí pomáhat.“ Zasmála se Helen. „Ale snad nebudeme neskromní, když na vás budeme mít malé přání.“

„Pokud bude v mých silách jej splnit.“ Pokynul Edward hlavou.

„Ale jistěže. Jak jistě brzy zjistíte, je to velká radost, ale i starost, mít děti.“ Paní Lastenová si ani nevšimla, jak se díky této neškodné poznámce Isabelle rozhořely tváře. „Dbáme o jejich vzdělání, jak jen můžeme, a sami jste již jednou mohli posoudit, jak dovední jsou v hudbě.“

„Pamatuji si, že slečna Agatha je zdatnou flétnistkou, slečna Anetta obratnou houslistkou a mladý pan Adalbert violončelistou.“ 

„Opravdu, máte báječnou paměť,“ poznamenal Artur Lasten. „Dříve se mi také dařilo mnohé si pamatovat. Škoda jen, že s věkem se vše horší.“

„Ale no tak, drahý,“ napomenula jej taktně Helen. „Řekl bys raději panu Masenovi o dárku od tety Rózy?“

„Jistě.“ Otřel si Artur knír. „Jedna naše příbuzná nám poslala nějaké noty. Snad mezi nimi najdete něco, co byste nám třeba mohl s dětmi zahrát. Pochopitelně pokud vás to nebude obtěžovat.“

„Bude mi potěšením.“

Pro Anettu to byl velice těžký večer. Sotva spatřila paní Masenovou, nejraději by ji chytila za ruku a odvedla někam stranou. Místo toho byla nucená tvářit se společensky a navíc nenuceně, zatímco se v ní všechno svíralo. Díky bohu, mamá si myslela, že jde o dočasnou indispozici, a proto považovala za dostačující jednoslovné odpovědi či povadlé úsměvy. Tak plynul večer ve společenských hovorech o krásách plavby na moři či vzpomínkách na zimní radovánky. Jak jinak se ochladit nežli alespoň myšlenkami?

Další těžké chvíle čekaly slečnu Lastenovou po večeři, kdy se zdálo, že konečně bude mít příležitost svěřit se s trápením, ale opomněla starostlivost své matky, která trvala na tom, že musí sedět vedle ní, aby případně mohla zakročit, kdyby se dceři přitížilo.

Hudba je však ošidná svou mocí. Někdy vás vtáhne do melodie a nepustí, jindy ve vás uvolní potlačované fantazie a ne vždy musejí být zrovna příjemné. A tak se stalo, že nešťastná Anetta se po několika taktech v tichosti omluvila matce a téměř utekla na chodbu skrýt slzy. Isabella by tomu nijak nevěnovala pozornost, slečna se jí zdála již u jídla dosti bledá, proto nejspíš spěchala dřív ulehnout. Ale Edwardův pronikavý pohled a následné pokynutí hlavy ke dveřím jí napověděly, že by měla za svou nejnovější přítelkyní spěchat.

Nemusela hledat dlouho, tichý pláč jí napověděl směr.

„Proboha, Anetto, co se vám stalo?“ zvolala.

„Ach, paní Masenová.“ Vzlykla slečna. „Bála jsem se, že se mi nepodaří s vámi promluvit.“

„Tak mluvte. Dostala jste snad od Metthewa špatné zprávy? Jeho city nebyly věrné?“

„Ne, ne, to ne. Miluje mě a chce mě o tom ujistit, jak jen může.“

„To přeci není důvod k nářku?“ podivila se.

„Ale vy nevíte všechno,“ zanaříkala. „Prosila jsem ho, aby počkal do zimy, kdy zase přijedeme do Londýna a představím ho rodičům. Jenže on to odmítl s tím, že hned, jak mu dá strýc volno, přijede za mnou.“

„Sem k vám?“ zhrozila se Isabella.

„Chce mě vidět. Zapřísahám vás, paní Masenová, musíme mu v tom zabránit. Rodiče se budou zlobit, když ho tu uvidí.“

„Ale co můžu udělat?“ Třeštila Isabella zděšeně oči.

„Napsala jsem mu, aby nejezdil. Že mu věřím vše, co psal, a že již o ohňostroji k Novému roku budeme možná moci být viděni spolu. Nemohu mu to však sama poslat.“ Ze záňadří vytáhla pomačkanou obálku a podávala ji Isabelle.

„Slíbila jsem, že jeden dopis pošlu a jeden vám doručím. Nemohu za zády vašich rodičů…“

„Paní Masenová,“ skočila jí Anetta do řeči. „Jestli Metthew přijede, vše vyjde najevo. Jsme sice oba ve svém jednání bez poskvrny, ale papá to tak neuvidí, když mu vtrhne do domu cizí muž bez pozvání. Metthew je z prostých poměrů a nejspíš si to neuvědomuje. Prosím vás, jste naše jediná naděje.“ 

***

Cesta od Lastenových probíhala v nezvyklé tichosti. Edward to respektoval a připisoval to Isabellině únavě. Stačilo mu dívat se na ni a držet ji za ruku. Dobře totiž věděl, že brzy budou spolu sami, a znal jeden lék, který ji dokáže vyléčit z jakékoli vyčerpanosti.

Byl na sebe hrdý, že se mu za uplynulé dny podařilo zdokonalit nejen sebeovládání, ale také umění, jak své ženě přinést rozkoš. Nikdy by si nemyslel, že v tom najde takové potěšení. Věděl, jak opojné je pociťovat ukojení vášně, ale o co slastnější je hýčkat opojení milované ženy. Už věděl, jak ji rozněžnit či rozdychtit, už znal způsob, jak ji rychle spálit vášní či jak ji sladce potrápit v roztouženém očekávání slasti. Přemýšlel, kolik nových způsobů blaženosti pro ni může vymyslet a vyzkoušet ještě dnes. Vlastní touha ho sice nepřestala trápit, ale zdála se být stejně dobře zvladatelná jako stále přítomná žízeň.

Žíznění po krvi se začínalo zdát jako naprostá nicotnost. Nejdůležitější teď pro něj je ona a vše co ji bude činit šťastnou.

Dobře že si pan Whitlock našel cestu, jak jim být lepším sluhou. Když ho přijal, věděl zejména o jeho lidských kvalitách a zásadový, přímý člověk by se Isabelle hodil při zakládání školy. Tahle budoucnost však byla zaměněna za rodinné štěstí a to bude moci alespoň několik let být v duchu lidí této doby. Potrvá pár let, než budou muset změnit svůj život, pokud ovšem bude Isabella v tu dobu chtít stále být s ním. Život s neměnným starým upírem má svá úskalí. Nevadilo mu skrývat svou nelidskou tvář před služebnictvem či jinými lidmi, ale jak dlouho bude jeho žena ochotná snášet tak velké tajemství s ním? Jak dlouho se vydrží dívat do jeho neměnné tváře, zatímco sama bude stárnout? A jak dlouho jí vydrží přijímat náhražku manželského života, kterou se jí rozhodl nabídnout?

Věděl, že jiné ženy sice došly naplněného manželství, aniž by pocítily třeba jen záchvěv vlastní rozkoše. O tom však Isabella nemá ani zdání. Jenže s jídlem roste chuť. Nebyl schopen nadále přemýšlet o tom, co by to pro ně mohlo znamenat, protože si vzpomněl na chuť jejích rtů a zatoužil popadnout ji do náručí a předběhnout koně, kteří táhli jejich kočár. Ocitli by se tak v soukromí ložnice mnohem dřív. Ne však o mnoho dříve, protože kočár právě zastavil.

***

Sotva se za nimi zaklaply dveře, chtěl ji k sobě něžně přivinout, ale vymanila se mu.

„Omlouvám se. Jsem unavená.“

„Dobře.“ Usmál se shovívavě a nechal ji, aby se přichystala ke spánku. V hlavě však počal spřádat plány na to, jak ji ještě nenechat usnout a různé něžnosti mu měly být zbraní.

Ulehli vedle sebe, jak měli ve zvyku, oba v nočním úboru. Avšak se jí sotva rty otřel o spánek, odvrátila se od něj a lehla si k němu zády. Celý překvapený nechápal, co se děje. Ještě nikdy ho neodmítla, a to ani v ten citlivý ženský týden. Sice musel být ještě opatrnější a citlivější než jindy, ale neodmítla jej. Co se dnes přihodilo jinak?

„Máš těžkou hlavu kvůli Anettě?“ Objal ji. „Nemusíš se bát. Hned zítra pošleme dopis, a jestli i přesto sem dorazí ten mládenec, zastavím ho. Nedovolím mu, aby se s Anettou viděl.“

„Věřím ti,“ zašeptala a pokoušela se soustředit na uvolněný dech blížící se spánku. Nechtěla přiznat, že ji cosi trápí a že sklíčenost, kterou pociťuje v hrudi, se chce uvolnit skrz pláč. Je přece šťastná a k takovým pocitům přeci slzy nepatří.

Nebála se o Anettu a její osud. Věděla, že to má své řešení, a jak Edward ukázal, bylo blíž, než si myslela. Byly tu však jiné věci.

Myslela si, že má vše, po čem kdy toužila, a mnohem víc. Nikdy nevěřila, že by mohla být šťastná v manželství anebo že by si ji chtěl vůbec někdy někdo vzít za ženu. Chystala si osamělý život učitelky, která se stará o štěstí svých žáků a ne to své. Místo toho dostala milujícího manžela, laskavého, inteligentního a neuvěřitelně pozorného. Místo skromného pokoje žije téměř v paláci a místo tvrdé práce má jen dohlížet na práci jiných. Jak si to jen všechno zasloužila? A jak je možné, že jí to všechno nestačí? Měla by se učit skromnosti, to je přeci důležitá ctnost. Být spokojená s tím co má, takovou by chtěla být, a ne toužit po něčem, co mít nemůže.

Navzdory tomu všemu smutek a žárlivost ji sevřely ve svých drápech. Nechápala, jak jí může chybět cosi, co dosud nepoznala, a ani jak může cítit závist k ženě, s níž se nikdy nesetkala. Eleanora McDowerová, která je již celá staletí na pravdě Boží, byla příčinou takových pohnutek. Byla sice pouze Edwardovou snoubenkou, ale i tak s ním zakusila, co Isabella nikdy nepozná.

K tomu všemu jí v uších stále doznívala slova paní Lastenové: „Je to velká radost, ale i starost, mít děti.“

Jistěže před svým manželem nikdy muže nepoznala, ale nebyla naivní. Měla provdanou přítelkyni, která nedávno porodila syna. A i kdyby jí Rosalie v nástinu nevyprávěla o povaze manželského života, tak i díky studiu medicíny by věděla, že zůstala pannou, a ty děti nemívají. 

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 24.: