Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 27.

20.10.2015 (20:45) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2177×

Bylo nádherné pozorovat barvy podzimu, kterak malují po krajině. Až díky návštěvě, která onu proměnu komentovala, si Isabella uvědomila, jak rychle plyne čas. A přesto se jí zdálo neuvěřitelné, že to bude teprve rok, co se seznámila s Edwardem Masenem.

Když jej poprvé uviděla v salónu lady Dortenové, myslela si, že to bude jen náhodné seznámení s mužem, kterého již nikdy neuvidí. Nechodila do lepší společnosti kromě onoho salonu a zcestovalí muži jako pan Masen nebývali častými návštěvníky dýchánků, na nichž se předčítalo.

Zaujal ji, pochopitelně, vždyť to byl pohledný gentleman a od ostatních se něčím lišil. Tenkrát ovšem netušila, že ona jinakost poukazuje na jeho nesmrtelnou podstatu a že má v knize osudu napsáno být jeho součástí. Přeci tak se hovoří o manželích, jako o dvou polovinách jednoho celku. Tak pevný jejich svazek byl, a to nejen díky požehnání před oltářem či útrapám, kterými společně prošli, nýbrž díky jejich souznějící lásce. Velkorysost, štědrost a zároveň otevřené přijetí bez výhrad vůči svému protějšku, a to i navzdory tolika odlišnostem, tak by popsala své šťastné manželství.

Přesto se na sebe zlobila za svou nevděčnost a sobectví. Vždyť získala víc, než v co kdy jen doufala, a přesto jí to stále nestačí. Byla to zároveň jediná věc, kterou před Edwardem tajila, neb nechtěla, aby trpěl kvůli něčemu, s čím nikdo z nich nemohl nic dělat.

V tomto ohledu se návštěva manželů Cullenových zdála být velice příjemná a rozptylující. Kromě novinek z oblasti medicíny se dozvěděli i mnohé o dění v hlavním městě a o jmenování Jejího Veličenstva indickou císařovnou. Díky tomu se zlepšila spolupráce s Východem a pan Masen přítomné překvapil vzpomínkou na dávného přítele:

„Možná si vzpomínáte na vyprávění o době, kdy jsem pobýval v těch exotických krajinách. Lidé tam smýšlejí zcela odlišně a díky tomu jsem se tam poznal s vynikajícím učitelem hudby. Věděli jste, že v Indii se musíte jako hudebník narodit, aby vás vůbec brali vážně?“

„Opravdu?“ podivila se Esme.

„To není možné,“ nechtěla Isabella připustit něco tak absurdního. „Copak malé dítě již může mít talent od kolébky?“

„Vzpomeň na Mozarta, má nejdražší,“ usmál se pán domu na svou ženu. „Ale ani jeho talent by nebyl pro Indy dostatečně přesvědčivý, kdyby jeho otec sám nebyl mistrem.“

„A jak by chudák malý Wolfi dopadl, kdyby měl to štěstí a narodil se v Bombaji?“

„Obávám se, že by skončil na dvoře některého z panovníků a žil si šťastným bohatým životem,“ pronesl Edward s povzdechem nad hořkým osudem onoho génia.

„Myslíš, že by v těch dalekých krajích odpustili jeho nespoutané duši? To, že si raději užíval života, než aby byl poslušný k autoritám?“

„Má nejdražší,“ přistoupil k ní a políbil jí ruku. „Kéž bych ti někdy mohl ukázat ten kraj, kde šílenství géniů, a nejen jich, je považováno za božské dary, a tedy hodné uctívání.“

„Zvláštní svět.“

„To vskutku,“ přitakala Esme. „Ač mně by nemělo žádné nebezpečí hrozit, stejně bych se bála do těch končin zavítat. Je to tolik odlišné prostředí, a ta divočina...“

„Myslím, že ani tygrů by ses nemusela bát,“ zasmál se Carlisle.

„Hmm.“ Paní Cullenová si vzpomněla na včerejší lov, kdy měla štěstí na jednoho většího dravce, který byl ovšem v porovnání s tygrem téměř nepatrný. Díky tomu na chvilku zvažovala možnost výletu do tisíce mil vzdálených pralesů. Vzápětí si ale vzpomněla na osmahlé tváře žen a mužů, které jednou v Londýně potkala. Byli oděni v podivných šatech pestrých barev a navzdory srdečnému úsměvu byly jejich oči divoké, až jí přešel mráz po zádech. „Ne, ani tygr by mě nepřesvědčil k takové cestě. Když náš svět skrývá nás, jaká děsivá stvoření musí žít tam?“

„Jednoho z nich brzy poznáš,“ pronesl pan Masen s úsměvem.

„Jakže?“ poplašila se Esme. Carlisle byl lehce ve střehu a i Isabella se vystrašeně podívala na svého muže.

„Není důvod k obavám. Je to obyčejný člověk v královských službách. Je jedním z potomků mého dávného přítele. Navzdory uplynulým létům jsem s nimi v kontaktu. Ravi je jedním z velvyslanců a touhle dobou je v Londýně. Požádal jsem ho, aby nás navštívil a alespoň trošku vám ukázal nádhery těch dalekých končin, z nichž pochází.“

„Ale to je báječné,“ podotkl Carlisle.

„Je to také hudebník?“ zeptala se Isabella.

„On sám by řekl, že ne, ale nevěřte mu. V čem jednou vyrůstal, to stále zůstává v jeho srdci.“

„Pozveme Lastenovy, souhlasíte?“ přemýšlela Isabella nahlas. „Stydím se, jak na ně v poslední době zapomínám.“

***

Nazítří se měly šťastné páry rozdělit. Pánové se dohodli, že ještě v noci odejdou na lov a vrátí se až druhého dne navečer. Zrovna začaly deštivé dny a to se paní Masenové nelíbilo. Věděla, že její choť nemůže prochladnout, ale stejně se bála o jeho zdraví.

„Spíš se boj, aby sis nepřivykla na prázdné lože, já se do něj totiž hodlám brzy vrátit,“ zašeptal jí se smíchem do ucha. A když pochopila, že ho Esme s Carlislem museli slyšet, zděšeně zrudla. Tím si zasloužila polibek na rozloučenou.

„Také se mi bude stýskat,“ přerušila švagrová její rozpaky. „Mohlo by se zdát, že jsem na občasné odloučení od manžela zvyklá, přeci jen jsme spolu víc jak tři desítky let, přesto mám pokaždé pocit, že snad umřu.“

„Nikdy to nepřejde?“ ptala se s těžkým srdcem Isabella. Dveře sotva zaklaply a už se jí těžce dýchalo.

„Doufám, že ne. Znamenalo by to totiž, že jsem ho přestala milovat.“ Esme k ní přistoupila a vzala ji za ruku. „Je to poprvé, kdy jsem trochu ráda, že je pryč.“

„Proč?“

„My si totiž spolu musíme promluvit, aniž by nás kdokoli poslouchal.

***

„Rozumím tomu, proč nechceš komornou, ale bránit se, aby ti příbuzná jednou učesala vlasy, je snad už trochu moc,“ vyčetla Esme švagrové po tom, co se uchýlily k ní do ložnice.

„O to nejde, jsem zvyklá se o sebe starat sama.“ Proti své vůli ale přeci jen usedla před zrcadlo.

„Vskutku?“ pronesla paní Cullenová lehce pochybovačně.

Isabella se začervenala. „Máš pravdu, on se o mě stará, jak jen může. Naštěstí je to muž a jsou věci, které ponechává zcela na mně.“

„Ale no tak, drahoušku, nebude to přeci poprvé,“ naléhala Esme a připomněla tak, že to právě ona jí poradila účes skrývající jizvu nad spánkem.

Paní Masenová si rezignovaně povzdechla a uvolnila vlasy ze spon. Byla překvapená, jak moc příjemné může být, když vám někdo jiný čechrá vlasy. Slastně zavřela oči a užívala si Esmeinu péči.

„Vážím si tvé velkorysosti. Musíš se na mě zlobit, ale snažíš se to nedat najevo.“

Isabella doširoka otevřela oči. „Ale to není pravda.“

„Chápu tě, jsme příbuzné a nechceš nám pokazit vztahy. Přesto mi dej možnost, abych ti to ještě jednou vysvětlila.“

„Esme, já to chápu. Edward mi vysvětlil, jak těžká zkouška by to pro tebe mohla být, vzhledem k tvému novorozenectví. A já bych byla nerada příčinou sváru mezi vámi, kdybych nepřežila.“

„Takže víš, co by způsobil pokus, který by nevyšel?“ ptala se Esme opatrně, zatímco upevňovala poslední hřebínek do vlasů.

„Nechci, abys trpěla výčitkami svědomí a následným nepřátelstvím Carlislea a Edwarda. Netuším a ani nechci tušit, kam by byl můj choť schopen zajít ve svém zármutku. Jsem si však jistá, že ať by se dělo cokoliv, Carlisle by stál při tobě a Edward nejspíš proti tobě. On nikdy nedovolí, abys mě zkusila proměnit. Neřekl to sice přímo, ale bojí se o můj život snad mnohem víc nežli já sama.“

„Jsem ráda, že si to uvědomuješ.“ Esme se postavila vedle zrcadla a pohlédla Isabelle do očí. „Přemýšlela jsi i o tom, co bude dál?“

„Jistě, a ani nemohu jinak. Víš přeci, že právě kvůli budoucnosti se chci věnovat lékařství.“

„Doufáš, že najdeš lék na smrtelnost. Víš, kolik lidí takovému bádání zasvětilo svůj život a bez úspěchu?“

„Znám mýty a báje starých světů. Příběhy o zaprodané duši a špatných osudech. Kolik z toho je pravda a co z toho jsou jen dětské báchorky? Esme, jsou to lidské příběhy, do kterých nesmějí nesmrtelní zasahovat. Tohle pravidlo Edward porušil. Kolik pravidel můžeme ještě porušit, když budeme spolu?“

„Možná máš pravdu. Nikdo z nás netuší, jaké jsou hranice nepoznaného světa. Přesto se musím ptát, víš, kam váš společný život povede, když se ti to nepodaří?

„Ke smrti,“ pronesla zatrpkle. „Zemřu. To chceš slyšet?“

„A ty myslíš, že tě nechá?“

Paní domu zbledla nenadálým poznáním. „Ale on mě přeci nemůže proměnit.“

„To neví ani on sám. Proměnil Carlislea a možná je stejný jako většina upírů a nemůže proměnit nikoho jiného. Jenže to nezjistí, dokud to nezkusí.“

„Co-co-co se stane, když to zkusí a neuspěje?“

„Jed, který by tě měl přeměnit, tě otráví a zároveň s ním neoddělitelně spojí.“

„A dál?“

Esme se odvrátila. „Umíš si to domyslet. Nenuť mě to říkat nahlas.“

„Musím to slyšet.“

„Umřete společně v bolestivých mukách.“

***

Vždy se pohoršoval nad tím, jak jsou si lidé schopni protiřečit. Neměl pro ně pochopení, ale zkušenost ho naučila, že takovými prostě jsou. Avšak nyní, uprostřed hlubokého lesa, kde právě ukojil svou žízeň, si uvědomil opravdovost hloubky citů, která se právě protimluvem stvrzuje. Toužil být se svou ženou a dal by za to celý svět, ale navzdory tomu byl rád za soukromí, které se mu nabízí a ve kterém si může s Carlislem v klidu pohovořit.

Znal obavy manželů Cullenových a trochu se bavil tím, jak z obavy, aby neslyšel jejich rozhovory, nechávají si je pro sebe. A přitom oba hořeli touhou sdílet své trápení se svým protějškem. Nebylo však na něm, aby se jim pletl do soukromých hovorů. Uvědomoval si, že již tak musí být náročné vědomí o jeho všepřítomné telepatii. Ne každý měl takový dar jako jeho žena, aby s ním sdílel jen vybrané myšlenky.

Padlo několik kusů vysoké a poté volným krokem došli k malému potoku. Doktor Cullen si v chladné vodě umyl ruce a pak usedl na břeh. Šlo spíš o zvyk než o nutnost, neb oba gentlemani ovládali umění lovu velice zručně a ani na jednom nebyla známka jakéhokoli zápasu.

Edward tušil, jaký ho čeká rozhovor, a byl Carlisleovi vděčný, že nechává dlouhé minuty zaznívat pouze přirozené zvuky lesa. Sedl si tedy vedle něj, ač to k jeho téměř aristokratickému charakteru působilo nedůstojně.

„Promluvíš si s Arem?“ přerušil Carlisle ticho.

„Ne.“

„Nechceš ji proměnit sám, že ne.“ To nebyla otázka, nýbrž prosba.

„Chci jí pomoci se studiem.“

„Sám nevěříš tomu, že najde, co hledá.“

„Nikdy jsem nevěřil, že najdu někoho jako ona. A vidíš? Všechno je možné.“

„Edwarde,“ doktor chytil přítele za rameno. „Proboha, proč nepoprosíš Ara o pomoc?“

„Protože by si ji mohl chtít nechat. Tak rád se obklopuje výjimečnými jedinci a ona je přeci neuvěřitelná i jako člověk. Dovedeš si představit, jaká bude po proměně?“

„Ne,“ vydechl Carlisle zděšeně a ruku stáhnul. „Ty ji chceš opravdu proměnit!“

„Na to je ještě čas. Je mladá a plná života, není třeba nic uspěchat.“

„A co když nepatříš mezi hrstku vyvolených? Vaše manželství je sice jedinečné, ale vzpomeň si, jak jsi předtím byl zcela obyčejný vampýr, jako všichni ostatní.“

„To mi říkáš ty, který jsi vegetariánem již od přeměny?“

„To jsem se naučil od tebe.“

„Jak vidno, nejsem zas tak obyčejný,“ pousmál se pan Masen vítězoslavně. „Proč bych se nemohl vyrovnat svému tvůrci a jemu podobným? Neměl bych se za co stydět. Přivedl jsem do věčnosti tebe a přivedu i ji.“

„A nebo se tvůj jed v kombinaci s její krví promění v tvou zkázu.“

„A i kdyby, není lepší umírat v náruči milované ženy, než se trápit celou věčnost bez ní?“

„Prosím, jdi za Arem a vysvětli mu svou situaci. Vždy měl pro tebe slabost a pochopení.“

„I trpělivost nesmrtelných má své hranice a jsou situace, kdy je Aro horší než smrt.“

***

Paní Cullenová chtěla Isabellu připravit na večeři se vší parádou, a tak začaly společně vybírat vhodnou toaletu. Paní Masenové by postačily jakékoli šaty, ale Esme trvala na nějakých, ve kterých ji manžel ještě neviděl.

„Mám takové,“ připustila paní domu. „Ale přijde mi marnivé oblékat si nové šaty, dokud jsem neunosila staré.“

„Stále sis nezvykla být ženou bohatého muže,“ napomenula ji přátelsky švagrová. „Nejde o marnivost, ale o projevení vděku. Vždyť ti všechny šaty koupil on, nebo se mýlím?“ Isabella se nadechovala k odpovědi, ale Esme pokračovala. „Krom toho, žena je svému muži povinována zejména zájmem a ten dokáže především tím, že se o sebe stará tak, aby ho těšila.“

„Chceš říct, že se mám oblékat pro něj?“

„Co ti na tom přijde tak udivující?“ zasmála se paní doktorová a vyndala ze zaprášené truhly nádherné šaty z těžkého rudého sametu.

„Miluje mě takovou, jaká jsem, a já jsem obyčejná. Nehodím se do takové parády.“

„Kdyby tě Edward slyšel, co by ti na to asi řekl?“ povzdechla si Esme.

„Nemá rád, když o sobě takto mluvím.“

„Vůbec se mu nedivím. Měla bys vědět, že kromě vděčnosti projevíš také svou pozornost vůči mužské touze. Proč myslíš, že se pánové rádi dívají na dobře upravené dámy?“

Ty přítomné dámy se začaly společně smát a Isabella chtivě vzala sametové šaty do rukou, aby si je mohla zkusit před zrcadlem. Co na tom, že její tvář měla skoro stejnou barvu.

„Budou ti slušet,“ usmívala se Esme spokojeně.

„Myslíš?“

„Bez pochyby.“

„Spíš bych si v nich uměla představit Rosalii. Ona podobné často nosívala. A vlastně mi i často říkávala podobné věci jako ty, ale já ji nikdy neposlouchala. Nepřišlo mi to důležité.“

„Nikdy ses nechtěla líbit mužům?“ podivila se Esme.

„Nebyl důvod. Až dnes.“

„A jak se daří Rosalii? Jistě si stále píšete.“

„Ano, to ano.“ Paní Masenová ztratila o šaty zájem a sklesle svěsila ramena.

„Drahoušku, řekla jsem snad něco?“ ptala se Esme poplašeně.

„Ne, vůbec ne. Jen často přemýšlím o Rosalii a našem přátelství.“

„Nevěřím, že jste se pohádaly. Jste si přeci tolik blízké.“

„I já jí závidím?“

„Ne, v tom to není. Mám z ní velkou radost, daří se jí dobře, je v manželství šťastná a chlapeček je prý také k světu. Stále mě zve na návštěvu, ale...“ Umlkla, jako by se za cosi styděla.

„Bojíš se vrátit do Londýna kvůli tomu, co se stalo?“

„Je mi jedno, co si lidé myslí či jak se na mě dívají. Nezajímám se o klepy a ani nechci být spoutaná předsudky ostatních. Byla jsem sice ve vězení, ale všichni, i ti, co o mně pochybovali, vědí, že jsem manžela nezabila.“ Pokusila se o úsměv.

„Tak, co tě trápí?“

Isabella si ztrápeně sedla na postel a stydlivě zašeptala:

„Rosalie je šťastný člověk a především šťastná matka.“

„Ach, tak je to tedy?“ Paní Cullenová si přisedla ke své přítelkyni, aby ji mohla obejmout.

„Esme, proč jen jsem tak sobecká. Mám víc, než jsem kdy doufala, a přesto mám málo,“ zavzlykala.

„Třeba... Možná... Vaše manželství je zázrak samo o sobě, třeba tu je možnost...“

„Nechci se utápět ve falešných iluzích.“ Isabella se vzchopila a utřela si slzy. „Navzdory všemu nadpřirozenému i nesmrtelní mají zákony, které nemohou obejít, ač by chtěli sebevíc. Všechna stvoření mají jen jedinou cestu, jak se rozmnožit, ať už je to z vejce nebo přímo z matky anebo třeba předáním upířího jedu do krve smrtelníka. Edward není člověk, a proto se mnou nikdy dítě mít nemůže.“

„Bello, je mi to tak líto.“ Esme soucitně stiskla přítelkyni ruce.

„Nemusí. Vy jste naše rodina. Svým způsobem jste Edwardovými dětmi a mými přáteli. A já se musím naučit být vděčná za to, co mám.“

„Musí to být pro tebe tak těžké,“ politovala ji.

„Esme, prosím, Edward se nesmí dovědět, že mě to trápí. Slib mi to.“

***

Večer, asi o týden později, přecházel po chodbách Masenovic panství rozčilený majordomus. Bylo to už řadu hodin, co přijela návštěva s větším počtem sloužících, než bylo očekáváno. Vznešený pan Ravi Malhotra, jak se mu dostalo poučení od pána domu, že má vyslance Manípuru titulovat, přijel i se svým bratrem Rajem a sestrou Rani. Nikdo však netušil, že k obsluze tří Indů je zapotřebí minimálně desítka dalších lidí, a to tak mezi řečí prohodili, že si s sebou vzali jen malou družinu. Jasper raději ani nechtěl přemýšlet, jak si takoví lidé představují tu početnější variantu.

A aby toho nebylo málo, ještě týž večer se konala slavnostní večeře, na kterou kromě Malhotrových byli pozváni i Lastenovi. Nešlo o neurvalost ze strany Masenových, kteří by nechtěli nechat své hosty po cestě odpočinout, ale příjezd pana velvyslance byl ohlášen na odpoledne před dvěma dny a Lastenovi plánovali pozítří odjet k příbuzným do Londýna. Nešlo tedy nic změnit a naštěstí vznešený pan Ravi nic proti dnešní večeři nenamítal. Kdyby se však někdo zeptal pana Whitlocka, slyšel by námitek až dost. Ono připravit slavnostní tabuli pro dvanáct lidí, Cullenovi dosud neodjeli, a tvářit se u toho, že je vše v pořádku a nic se neděje, když tři přítomní nejedí, bude velice obtížné. Prozatím se Jasperovi dařilo krýt jinakost pána domu, doktora Cullena a jeho ženy. Zbytky od jídla schovával a nosil chudým tak, aby to nikdo ze sloužících nezpozoroval. Jenže jak to všechno zařídit teď, když na každém rohu potkával usměvavé, sluncem ošlehané muže a ženy v podivných pestrobarevných oděvech? A co když někdo, nedej bože, roztáhne závěsy a všichni uvidí, jak pán září?!

Neklidné kroky doznívaly i do pracovny pana Masena, který se potěšeně usmíval a v duchu si nemohl vynachválit, jakého pečlivého a věrného sluhu mu osud přihrál. Ani za svého života se nesetkal s takovou oddaností, která by si nenárokovala nějaký zisk, aby udržela tajemství. Proto se nad ubohým majordomem slitoval a zavolal ho k sobě.

„Máte starosti, pane Whitlocku?“

„Ano, pane Masene.“

„A je to něco, co si myslíte, že by muži jako my dva nedokázali zvládnout?“ Pán domu naklonil pochybovačně hlavu a s pobavením sledoval Jasperovy myšlenky:

Já svou práci odvedu jistě dobře tak jako vždy. Tak jak to pán myslí? Muži jako my dva, ale my nejsme stejní. On má schopnosti, o kterých nemám ani zdání. Schopnosti, jež přesahují běžné chápání věcí, proto není nic, co by nedokázal. Nechápu tedy... Pán pozval hosty a ví, co vše to znamená. Na mně je pouze plnit svou roli a vše ostatní je na něm.

Majordom si lehce odkašlal. „Promiňte, pane Masene, nejspíš mě již zmohla únava.“

„Kdepak, drahý příteli. Je vám ke cti, že mi chcete ulehčit od starostí.“

„Jsem vám zcela k službám, pane. Kdykoliv budete cokoliv potřebovat,“ zasalutoval bývalý voják a spěchal zkontrolovat dění v kuchyni.

***

Isabella byla tolik zaujata půvabem a elegancí Rani Malhotrové a také jejím vyprávěním o způsobech její domoviny, že málem opomínala ostatní hosty. Jistěže ráda viděla Helen Lastenovou s manželem a dětmi, dala se od ní také poučit, jaké jsou módní výstřelky letošní plesové sezóny, avšak změny na své mladé přítelkyni, pro kterou byla blízkou důvěrnicí, si nevšimla. Zato však ona změna neušla Edwardovi ani Carlisleovi a jeho ženě. Esme se snažila na to příliš nemyslet, neboť by ji to přivedlo na myšlenky, které si v Edwardově přítomnosti zakázala. Raději se rozpomínala na dětské říkačky ve velštině a snažila se je přeložit do irštiny a naopak. Nebylo to nejšikovnější maskování a hostiteli bylo zřejmé, že mu něco tají, nebyl však vhodný čas o tom promluvit.

Po skvělém jídle přišla, jako obvykle, řeč na hudbu. Tak byl Lastenovým objasněn původ rodiny Malhotrových, a protože Rani přivezla s sebou sitár, jeden z tradičních indických hudebních nástrojů, společnost trvala na ukázce oněch netradičních melodií Východu.

„Bylo by možné požádat o hliněný hrnec či vázu?“ požádal velvyslanec zdvořile.

„Jistě,“ pokynul pán domu majordomovi, aby to zařídil.

„Pro všechno na světě,“ zvolala Helen. „Nač něco takového potřebujete?“

Snažili se jí popsat slovy, jak se při hudbě mohou rytmicky doprovázet téměř na cokoli, ale dobrá paní Lastenová tomu nevěřila, dokud to na vlastní uši neslyšela.

Snad to bylo jídlem či tou divokou hudbou, alespoň v tom viděla Isabella příčinu náhlé Anettiny nevolnosti, která bez omluvy vyběhla z hudebního salonku s rukou na ústech.

„Omluvte mě,“ Helen se zvedla z křesla a spěchala za svou dcerou.“

„Myslela jsem, že už ji to přešlo,“ pronesla dotčeně Agátha.

„Stává se jí to často?“ zeptala se Isabella starostlivě.

„V posledních dnech se zdála být již v pořádku,“ vysvětloval Arthur Lasten. „Ale je to několik týdnů, co nic pořádně nepozřela. Pane doktore,“ obrátil se na Carlislea, „byl byste tak laskav a Anettu prohlédl? Mám o ni starost.“

Bylo to sice zbytečné, protože pan doktor věděl naprosto přesně, v čem spočívají zdravotní potíže milostivé slečny. Netušil by to však, kdyby nebylo jeho nadpřirozených darů a proto odpověděl:

„Milerád.“

***

Po dlouhých minutách, kdy probíhala lékařská prohlídka, konečně vykoukl Carlisle ze dveří. „Isabello, chce s tebou mluvit.“

„Se mnou?“ podivila se Isabella a zaskočeně se rozhlédla po přítomných. Všichni na ní viseli pohledem, jen Edward pokynul hlavou směrem do ložnice, kterou Anettě pro tuto chvíli zapůjčili.

Celá nesvá vešla paní domu do svého pokoje, ve kterém si Anetta upravovala šaty, takže jí nebylo vidět do tváře.

„Počkám venku,“ zazněl Isabelle za zády Carlisleův hlas a zaklaply se dveře.

„Anetto?“ začala váhavě. Až nyní si všimla, že se dívka třese. „Co se stalo, není ti dobře? Mám zavolat doktora?“ Už chtěla Carlislea zavolat zpět, ale zastavil ji přidušený výkřik.

„Ne!“ A slečna Lastenová se k ní otočila s uplakanou tváří.

„Paní Isabello, musíte mi pomoc. Vy znáte svět a lidi, vy mi musíte pomoct.“

„Ale s čím, pro lásku Boží?“

„Musíte najít někoho, kdo mě toho dítěte zbaví.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 27.: