Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 28.

01.11.2015 (21:45) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2377×

***

Na chodbách byl shon, jak část služebnictva dokončovala přípravy na snídani panstva, a jiní připravovali vše potřebné k nenadálému odjezdu Cullenových. Jako by nestačil náhlý odjezd pána domu uprostřed noci. Dozvěděli se o něm sice až ráno od majordoma, který byl od pana Masena jako jediný z personálu informován, ale i tak byli dost zaskočení. V jejich krátké službě byli bez pána domu ponejprv.

Esme měla ovšem jiné starosti: „Drahoušku, nezlob se, ale tolik se bojím, že bych si před Edwardem nedokázala chránit myšlenky. Jsem si jistá, že tuší nějaké tajnosti již nyní.“

„Osud nám nahrál jeho odchodem,“ usmála se Isabella smutně. Nechtěla se s Cullenovými loučit, ale právě její tajemství bylo v ohrožení.

Carlisle sice netušil, oč jde, ale respektoval diskrétnost obou dam a zcela důvěřoval své ženě. Byl rád hostem u Masenových, ale nemohl se ubránit jisté úlevě, že se konečně bude zase moci věnovat svým pacientům, jejichž zástupy nikdy neměly konce.

„Pozdravuj od nás Edwarda a vyřiď mu, prosím, naše omluvy,“ loučila se paní Cullenová.

„Ale co mu mám říct?“ ptala se Isabella.

„Že lékařské povinnosti jsou někdy obtížnější nežli svědomí,“ zažertoval Carlisle.

„Snad se brzy uvidíme,“ vyřkla Isabella své přání, zatímco objímala švagrovou.

***

Navzdory mnoha loučením nezůstala paní Masenová osamělá. Velvyslanec Ravi Malhotra s bratrem Rajem a sestrou Rani ji čekali v jídelně u snídaně. Obstojně se snažili jíst smažená vajíčka vidličkou, ale cosi v jejich držení příboru naznačovalo, že jim to není tak přirozené jako hostitelce.

„Pan Masen se omlouvá, že se vám dnes nemůže věnovat. Neodkladné záležitosti ho odvolaly do hlavního města,“ pronesla rozpačitě hned po pozdravu.

„To je v pořádku, paní Masenová. Váš ctihodný manžel nám věnuje svůj čas, až sám uzná za vhodné,“ uklonil se Ravi Malhotra.

Isabellu takové označení pro manžela zaskočilo, ale přikládala to ke zvyklostem tolik odlišného světa, odkud hosté pocházeli.

„Nebude vám vadit, když nás u snídaně budou obsluhovat naši lidé?“

Takové přání Isabellu zaskočilo, ale nebyl důvod s ním nesouhlasit.

„Povězte mi,“ osmělila se po popřání k chuti k hovoru, „Jak se stoluje v Indii?“

„V naší zemi je zvykem sedět na zemi, paní Masenová,“ odpověděl se zdvořilým úklonem hlavy velvyslanec.

„Vskutku? A to nemáte ani stůl?“

Přítomní Indové se shovívavě usmáli a slova se chopil pro změnu Raj Malhotra: „Jídáme u nízkých stolů. V našem domě jsme ovšem přijali evropské způsoby stolování.“

„V prostých domech je však stále zvykem jíst i na zemi, kde je jídlo podávané na listech banánovníků. Místo příborů ovšem používáme prstů na pravé ruce.“

„Na pravé? Proč?“ ptala se zvídavá Isabella. „Cožpak není jedno, jakou rukou se jí?“

Přítomní muži si vyměnili téměř nepostřehnutelný pohled a Ravi řekl: „V naší zemi není nic nahodilé. Vše má svůj řád a svůj důvod. Ale nerad bych vás tím obtěžoval.“

„Naopak, zajímají mě vaše zvyky a celá zem. Můj manžel kdysi žil v Indii a zanechalo to v něm hluboký dojem.“

„To bylo v dávných dobách, kdy ještě žil náš praděd a i on ho znal jen jako chlapec. Avšak jeho děd učil vašeho pana chotě hudbě.“

„Vy víte, jak je starý?“ vyděsila se Isabella.

„To ne,“ odvětil Raj. „My jsme jen obyčejní lidé, kterým se dostalo té cti, a ctihodný pan Masen nám věnoval svou přízeň.“

„Ale od té doby v Indii nebyl, jak to tedy, že se znáte?“ Až nyní pochopila velvyslancovu prozíravost. Indičtí sluhové neuměli anglicky, a proto se mohli zcela bez ostychu bavit i o věcech, které měly zůstat před obyčejnými lidmi skryty.

„Náš prapraděd psal hudbu pro vašeho manžela, paní Masenová,“ pokračoval Raj, „a dokud mohl, posílal mu její zápis. Toužil ještě jedenkrát v životě slyšet jeho umění, které musí být darem od bohů.“

„Pokud on sám není bohem,“ doplnil ho Ravi.

„Vy netušíte, kým je?“ Isabella nemohla uvěřit, že navzdory tomu, že tuší délku jeho života, víc o něm nevědí?

„Nikdy to nikomu neřekl a ani nemusí. My víme, že není člověkem, ač chce budit ono zdání. Na slunci se nepotí, jak víte, nemusí spát a jeho tvář je snad bledší než měsíc.“

„Jedním z božských znamení je, že nemrká,“ ozvala se poprvé Rani svým melodickým hlasem. „Ale i to si snaží hlídat.“

„A vy jste se ho nikdy nezeptali?“

„Včera jsme viděli ctihodného pana Masena poprvé. Cítil vinu, že našemu předkovi nesplnil jeho poslední přání a nezastihl jej naživu. Avšak s naší rodinou je po staletí v kontaktu. Jen díky jeho laskavosti se rodině Malhotrových daří tak dobře,“ objasnil Ravi.

„Žili jste snad v chudobě?“

„Nebyli jsme chudí. Škola hudby naší rodiny měla zvučné jméno po celém Manípuru, těšili jsme se jisté vážnosti. Ale až přátelství s vaším panem chotěm pozvedlo naši rodinu v očích bráhmanů, našich duchovních učitelů, a když se pak hledal vhodný muž na vyjednávání s muži britské koruny, byl vybrán můj bratr,“ doplnil Raj.

„Opravdu?“

„Můj bratr vám říká čistou pravdu,“ pokýval Ravi hlavou. „Nebýt ctihodného pana Masena, nikdy by ze mě nebyl velvyslanec a naši sestru by nikdy nečekal sňatek s naším princem.“

„Budete se vdávat?“ obrátila se nadšeně Isabella na Rani.

„Ano,“ usmála se dívka plaše.

„Bylo by požehnáním pro její sňatek, kdybyste se s ctihodným panem Masenem přijeli na svatbu,“ pronesl Ravi uctivě.

***

„Je to kouzelný hudební nástroj,“ zhodnotila Isabella sitar, když při hovoru s Rani zabloudily do hudebního salonku. Den se chýlil k večeru a díky podzimní době se dny již začaly krátit, venku byla tedy téměř tma.

„Hra na něj je dědictvím mého lidu. Jsme přímými potomky gandharvů, hudebníků, již v palácích bohů doprovázejí tanec víl, apsaras.“

„Mohlo by se na první pohled zdát, že jde o podobný svět, jak známe ze staré řecké mytologie, ale vaši bohové jsou tolik odlišní. Máte tak bohatou kulturu a filosofii zasahující do všech aspektů života.“ Isabella se zamyslela a nakonec se osmělila zeptat: „Povězte mi, proč jíte jen pravou rukou.“

Rani se zasmála a pak s významným pohledem pronesla: „Jak říkal Ravi, vše má svůj řád a důvod. Vše je vzájemně vyvážené.“

„Vyváženost značí rovnováhu,“ uvažovala hostitelka nahlas. „A pokud pravou rukou vkládáte jídlo do úst tak levou…“ Intuitivně naznačila rukou místo, kudy se potrava dostává ven a rozhořely se jí tváře.

Následný společný smích byl přerušen příchodem Raniny služebné. Cosi přišla oznámit své paní.

„Sluhové prý zahlédli kočár vašeho manžela.“

„Konečně se vrátil!“ zaradovala se Isabella.

„Je mi líto, že vás zklamu, ale viděli ho na cestě směrem k vašim sousedům. Jak se to prosím jmenují?“

„Lastenovi,“ vyhrkla zděšeně Isabella.

***

Rychle se omluvila slečně Malhotrové a vysvětlila majordomovi, že jen jemu věří natolik, aby ji bez prodlení odvezl za panem Masenem. Nikdo se neměl dovědět o důvodu jejího chvatného odchodu, vždyť ani sama pořádně nevěděla, co se stalo a proč Edward jel přímo k Lastenovým, aniž by se jí s čímkoli svěřil. Věděla, že jeho úmysly jsou dobré, ale bála se, aby zbytečně neprozradil Anettino tajemství, které jí bylo svěřené. Copak nemohl nejprve přijet domů a říct jí, jak se zachoval pan Donersby? Kdyby vyslyšel volání povinnosti, jistě by si nejprve přijeli odpočinout a k Lastenovým by jeli teprve zítra. Proto Edward spěchá za Anettou, ví, že poctivého manželského svazku se jí nedostane, a tak se bojí, aby svévolně neukončila život toho nebohého dítěte. Ale nemůže přeci jen tak předstoupit před Helen a Artura a říct jim o poklesku jejich dcery? Musí ho zastavit nebo alespoň usměrnit. Vše je třeba důkladně promyslet a ne hned narušit rodinný poklid přátel!

„Ach Bože můj,“ vydechla Isabella rozčílením a snažila se v myšlenkách popohnat koně jedoucí tryskem.

***

„Děkuji vám, pane Masene, za vaši velkorysost,“ pronesl Artur Lasten vážně a potřásl Edwardovi rukou. Nastal klid po bouři, jež se přehnala z poznání Anettiny situace, a Artur chtěl vše probrat v klidu s panem Masenem bez hysterie žen či zamilovaných. Hovor se však již chýlil ku konci. „Nechci ani domýšlet, jaká katastrofa by to byla pro naši rodinu, kdyby vás nebylo.“

„Vždy jsme byli přáteli a já nevidím důvod, proč by se to mělo měnit.“

„Ne každý je ochoten akceptovat výstřelky mládí,“ zasmušil se starý pán a šel oznámit mladému páru, na čem se dohodli. Edward jej doprovázel.

V hale je čekala rozčílená paní Lastenová s vyděšenou Agáthou a Anetta, která držela pevně za ruku Metthewa Donersbyho. Mladý pár byl rozechvělý z náhlého setkání a plný očekávání věcí příštích. Shodli se, že navzdory tomu, jak se vše vyvrbí, budou si věrni a pokud možno navždy spolu. Napjatými pohledy sledovali příchozí.

Pan Lasten se rozšafně postavil do čela společnosti a pravou ruku dal do kapsy: „Kdyby záleželo jen na mé vůli, nikdy bych s tím vším nesouhlasil. Jak se však ukázalo, nemám jiné možnosti než přijmout laskavý návrh pana Masena.“

Metthew se začal usmívat, protože pochopil záměry pana Masena již, když pro něj přijel do Londýna. Anetta ovšem o ničem neměla ani zdání, a tak jen zesílila stisk jeho ruky, až mladík sykl bolestí.

„Svatbu domluvím s otcem Jenem co nejdříve a ihned poté odjedete do Nového světa. Pan Masen vám nabídl k dispozici jednu ze svých obchodních lodí, kde budete mít náležité pohodlí.“

„Ale co si tam počneme?“ zvolala zděšeně Anetta. Cizí krajina, kde neznala živou duši, jí naháněla strach.

„Mám ve Washingtonu dům, který je vám zcela k službám,“ odvětil Edward s úsměvem.

„Ale to přeci nemůžeme přijmout,“ ohradil se mladý Donersby.

„Trvám na tom. Krom toho, nic jiného vám ani nezbývá, pokud…“ Edward byl přerušen hlukem v chodbě a následně příchodem pana Cartwithera, majordoma Lastenových. „Promiňte vážení, ale paní Masenová trvá na tom, že musí naléhavě mluvit s panem Masenem.“

„Proč ji tedy necháváte čekat?“ pronesl Edward pobaveným tónem. Znal svou ženu a věděl, s jakou přichází. Nemohl však tomu dopředu zabránit, neboť zamilovaný pan Donersby trval na neprodleném shledání s Anettou. Metthew si přál co nejdříve svou vyvolenou ujistit o opravdovosti svých citů a nechtěl dovolit, aby se dál bála o svou budoucnost, když byla v požehnaném stavu.

Edward se těšil, až uvidí svou choť, a byl potěšen sám sebou i vývojem situace, které dopomohl ke šťastnému konci. Díky tomu nepředvídal reakce paní Lastenové.

Sotva Helen spatřila Isabellu, rozkřikla se: „Ven! Ven z mého domu! Hrajete si na přítelkyni a přitom za našimi zády pomáháte dětem jako obyčejná kuplířka. Jděte pryč a už se nikdy nevracejte!“

***

Paprsek ranního světla zaujal Isabellinu pozornost. Zastavila se na cestě do jídelny, kde ji čekala snídaně a s potěšením nastavila slunci bledou tvář. Dosud se nezbavila otřesu ze včerejšího výstupu Helen Lastenové. Omluvy Artura nemohly přehlušit křik jeho ženy a ani děkovné proslovy Anetty a Metthewa nepotlačily smutek, který cítila.

Isabella nikdy neměla mnoho přátel, ale o to víc se snažila být k nim čestná a oddaná. Nejprve ztratila Dolores, a to způsobem, kterého by se nikdy nenadála. To Lori byla hlavní svědkyní obžaloby u soudu a ještě dlouho předtím bylo jejich přátelství jen maskou skrývající žárlivost. Nepoznala to a až výpověď u soudu jí otevřela oči.

Lori a Rosalie byly již od dětství její nejlepší přítelkyně a myslela si, že tomu tak bude napořád. Jenže Rose žije pokojným lidským životem, který ona nikdy mít nebude. Největším důkazem toho je malý Antony McCarty. O tom, jak synáček prospívá a roste před očima, se hraběnka McCartyová rozepisovala v každém psaní a pokaždé, když to Isabella četla, měla za ně velkou radost, ale zároveň se jí zmocňovala lítost. A nešlo jen o to, že ona sama nikdy mít děti nebude, ale především ji trápilo vědomí, že Antony má sice jen pár měsíců, ale již nyní stárne. Čas plyne a mění se. Lidé se proměňují. Jenže Isabella se rozhodla pro život s neměnnými nemrtvými, kteří jsou nyní její rodinou a přáteli.

Mohla by se sice ještě s drahou Rosalií setkat a vidět jejího malého chlapce, ale odolala by pak i dalším setkáním? I na dálku to dítě milovala jako svoje vlastní. Dokázala by si pak jednou odříct návštěvy, které by usvědčovaly jejího manžela z nelidskosti? A co když by se jí podařilo nalézt lék na smrtelnost a také by přestala stárnout? To už by jim nemohla přijít na oči vůbec.

Manželé McCartyovi zvali opakovaně Masenovy na návštěvu, ale nenaléhali. Jistě chápali, jaké rozpaky by mohla Isabella v Londýně cítit po skandálu, kterým si díky soudu prošla. Isabella byla za takovou výmluvu vděčná a zároveň jí bylo líto, že se musí schovávat za lež. Nikdy pro ni nebylo důležité, co si o ní myslí cizí lidé.

Komu však na smýšlení lidí záleželo až přespříliš, byla Helen. To proto se předešlého večera tolik rozčílila a vykázala ji ze svého domu. Isabella ji poslechla i navzdory domlouvání ostatních, aby zůstala. Věděla, že se nezachovala nejlépe, ale sama se ztrácela v tom, která přátelská povinnost má přednost. Věděla také, že kdyby se situace opakovala, zachovala by se stejně. Vždyť, kde mohla být, kdyby podobnou službu pro ni někdo učinil již před rokem? Kdyby již tenkrát Edward věděl, jak moc jej miluje, jistě by neodešel a nenechal věřit ji i celou Anglii, že je mrtev.

Studené prsty ji pohladily po tváři: „Jsi nádherná.“

Chytila ho za ruku a podívala se na ni, kterak odráží sluneční světlo, a podivila se: „Já?“

Vtom se přiblížily čísi kroky. Isabella se polekala a honem odtáhla Edwardovu ruku z přímého světla.

„Khurumjari,“ hlesla dívka, která okolo nich prošla se sepjatýma rukama.

„Nemusíš se bát. Oni nic nepoví,“ uklidňoval ji.

„Nevěděla jsem, že to není někdo z našich sloužících. Musíme být víc opatrní.“

„Jsme opatrní,“ řekl a políbil ji na tvář, čímž tak tu svou vystavil slunci.

Spokojeně si povzdechla.

„Nad čím jsi přemýšlela?“

„Lastenovi byli naši poslední lidští přátelé.“

„Možná ano, ale nemusejí jimi být. Svět je plný lidí a my je ještě všechny neznáme.“

„Ty víš, jak to myslím. Jednou odtud budeme muset odejít a tím skončí život, jaký máme doposud.“

„Jednou to musí přijít, ale není třeba spěchat. A pak, ještě je tu Rosalie.“

„Mám ji ráda, a proto ji nechci obelhávat. Bylo by sobecké trvat na našem přátelství a přitom ji tak vystavovat nebezpečí. Každý, kdo žije v blízkosti vampýrů, je v nebezpečí, není – liž pravda?“

„Nechci, abys kvůli tomu trpěla. Můžeme ještě počkat, než…“

„Odejdeme?“ dokončila za něj. „Nechci oddalovat neodvratitelné. A pak, co nás tu drží?“

„Chceš odjet již nyní?“ podivil se a přitáhl si ji k sobě tak, aby jí viděl do očí.

„A co nás tu drží? Přátelé? Rodina? Dům?“ usmála se. „Vzpomínám si, že jsi ho koupil proto, abych si mohla splnit svůj sen a založit zde internát.“

„Pořád můžeš,“ pronesl rozechvěle. „Nemohl bych tu být s tebou, ale jestli si to přeješ.“

Zavrtěla hlavou a pohladila jej po vlasech: „Jediné po čem toužím, je být s tebou a je mi jedno kde.“

„Chceš tedy odjet a nevíš kam?“ přimhouřil podezřívavě oči. To se jí nepodobalo.

„Marcello tak poutavě vyprávěl o Miláně.“

„Ágrh,“ zavrčel podrážděně. „Ten zrádný Ital. Jestli mi někdy vstoupí do cesty, roztrhnu ho jako hada.“

„Byl ke mně vždycky velmi milý.“

„To jen proto, že toužil, abys byla milá ty na něj. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo.“

„Zachovala jsem se snad k němu někdy nedobře?“ Isabella ve své cudnosti nepochopila manželovu narážku.

„Chceš jet do Itálie?“ odvrátil její pozornost jinam.

„Ano. Nemusím vidět Řím, chápu nebezpečí, které z toho místa pro nás plyne, ale Milánský dóm bychom snad navštívit mohli. Nebo se snad mýlím?“

„Hm,“ zamyslel se Edward naoko a poklepal si ukazovákem na nose. „Jet do Evropy a navštívit některá kouzelná místa se svou ženou…“ Zamračená tvář se mu rozzářila. „Větší potěšení mi osud ani nemohl nabídnout.“

„Ach Edwarde…“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 28.: