Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 29.

23.11.2015 (22:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2256×

„Naši milí,“ četla Esme nahlas. Při vzácné společné denní chvilce, kdy byl Carlisle doma na oběd. Ne že by jedl či jídlo potřeboval, ale nemohl být v nemocnici stále, aniž by to budilo pozornost. Nebyl tomu rád, musel si však přiznat, že byl vděčný za každý okamžik se svou milovanou ženou, a na dopis od Masenových byl zvědav.

„Odpusťte nám, že píšeme až nyní. Francie nás zcela uchvátila, ale...“ Esme se počala smát.

„Co se děje, má drahá?“ zeptal se překvapený Carlisle.

„Vždyť ti dva jsou jako malé děti. Pohleď, drahý, psát začala Bella, avšak toto je psáno Edwardovou ruku. Jistě se nad tou větou pěkně hašteřili,“ ukazovala Esme dopis manželovi. A vskutku věta byla dokončena odlišným rukopisem, který psal o uchvácení Francie Isabellou, a původní rukopis se vůči tomu ohradil slovy víte, jak Edward přehání, pokud jde o mou maličkost.

Následovalo ještě několik drobných slovních přestřelek mezi pisateli, za které se vzápětí hned omlouvali.

„Stydím se, kolik nesmyslů od nás budete číst, ale věřte mi, že píšeme snad již pátý list, a já se obávám, že ani na pošesté by naše snaha nedopadla jinak,“ četla Esme nahlas Isabellinu omluvu.

Carlisle jí věnoval jen částečnou pozornost, zaplavily jej totiž vzpomínky na poslední setkání s Masenovými v přístavu v Doveru.

„Jsi si tou cestou jistý, příteli?“ ptal se Edwarda s obavou. Oba věděli, že návrat na Starý kontinent může být nebezpečnou hrou, kde křehký Isabellin život může být záhy ukončen. Vždyť mnoho nesmrtelných živících se lidskou krví kráčí Evropou a pach jejich druhu je může přilákat blíž.

„Není to poprvé, co budu těmi končinami cestovat, aniž bych se toužil s kýmkoliv setkat.“

„Ale bude to ponejprv, co budeš mít lidské společníky.“ Carlisle se odmlčel a v myšlenkách dodal. „A i z jiných důvodů se domnívám, že by pan Whitlock neměl jezdit s vámi.“

„Nejprve jsem byl také proti tomu, ale Isabella má pravdu. Začíná sice zima, ale nemáme jistotu, že nás nezastihnou slunečné dny, a já nemohu dovolit, aby chodila po ulicích bez doprovodu.“

„A to mu opravdu věříš?“ Carlisle se neptal na důvěru týkající se dobrého vykonávání služby Jaspera Whitlocka, ale na jeho důvěryhodnost ohledně jejich tajemství, člověku zapovězenému.

„Mnohé již ví. Je to velice ukázněný voják, jenž se nestará o pozadí úmyslů svého velitele, ale pouze vykonává rozkazy.“

„Nechápu, jak jsi získal jeho důvěru. Nevypadá jako někdo, kdo je ochoten sloužit jen tak komukoli.“

„Řekněme, že si myslí, že jsem prokázal více lidskosti než jiní lidé,“ usmál se pan Masen lišácky a pohledem pohladil svou ženu, která se zatím loučila s Esme. Vděčil jí za mnohé a objevení své skryté humánnosti k tomu patřilo.

„Slyšela jsem,“ pokračovala Esme v čtení, „o francouzské ohnivé povaze, ale ani vaše mnohá vyprávění mě nemohla připravit na jejich společenskou povahu. O tolika pozváních na plesy, do divadel, opery a baletu se mi ani nezdálo. A tím jejich pohostinnost zdaleka nekončí, až jsem kolikrát cítila výčitky svědomí, že to těm dobrým lidem nikdy nemohu vrátit.

Jistě že vždy přislíbíme pohostinnost, až zavítají do Anglie, vy však víte lépe než kdo jiný, že tam se nevrátíme, dokud lidé žijící dnes nebudou v Pánu.

Jak vidíte, stále pevně věříme a doufáme v najití možnosti, která by mi pomohla být po manželově boku navždy. Začíná nám však být zřejmé, že ve světě, který je nám poznaný, se takové řešení nenachází. Budeme muset tedy odejet z Evropy. Zatím ovšem teprve opouštíme sladkou a veselou Paříž a konečně zamíříme do Itálie. Nemějte o mě obavy. Kromě milujícího manžela s nezměrnou silou a inteligencí mám vždy poblíž i zkušeného bojovníka.“

„Jako by obyčejný člověk mohl zabránit útoku vampýrů,“ rozzlobil se pan Cullen nahlas.

„Snaží se nás uklidnit, jak nejlépe umí,“ utěšovala jej choť smířlivým hlasem. Byla ráda, že si švagrová užívá cesty a zapomíná tak na své trápení, jež se stalo jejich ženským tajemstvím. Věděla však, že až se s Edwardem setká příště, již ho bude muset prozradit.

Vítr foukal od mořských vln a poslední cestující kráčeli po molu do lodi. Zbývalo sotva pár chvil na slova loučení. Esme si nebyla jistá, jak vyjádřit vše, co se jí honilo v hlavě a v srdci. Dar výmluvnosti byl předností spíše manželů Masenových. Proto raději Isabellu opatrně a pevně objala, jak si jen byla jistá, že je to pro slabé lidské tělo bezpečné.

„Přála bych ti, abys našla, co hledáš,“ zašeptala Isabelle do ucha, jako by tím mohla zabránit, aby to Edward slyšel. „Přála bych si, aby ses už nikdy ničím nemusela trápit.“

Cítila, jak se paní Masenová zachvěla dojetím a téměř neslyšitelně hlesla:

„Děkuji.“

„Nejdražší, měli bychom nastoupit,“ vyrušil je pan Masen.

„Ach, ano, jistě,“ pustila Isabella švagrovou a kapesníkem, jež jí nabídl manžel, si otřela tvář. „Esme, za všechno ti nastotisíckrát děkuji. A prosím, vyřiď Rose moje omluvy. Nedokázala bych se s ní sama rozloučit.“

„Můžeš jí za nějaký čas poslat psaní,“ navrhla Esme, aby zvrátila Isabellino přesvědčení, že by již neměla být s hraběnkou McCarty v jakémkoli kontaktu.

„Nedokážu ji dál obelhávat,“ povzdechla si paní Masenová a do jejích slov zazněl křik námořníků vybízející poslední cestující k nástupu.

„Šťastnou cestu,“ popřál jim Carlisle a stiskl Isabelle ruku a pak i Edwardovi.

„Brzy se uvidíme,“ pronesl pan Masen, aniž by si byl jist, kdy tomu tak skutečně bude. Omlouval si to však tím, že čas nesmrtelným plyne pomaleji nežli smrtelníkům.

„Píší, kam povedou jejich kroky, až navštíví Miláno?“

„Isabella vzpomíná na setkání s Malhotrovými. Jistě budou chtít zamířit do těch divokých krajin,“ zděsila se paní Cullenová.

***

Pár zářící štěstím brázdil setmělé bulváry Paříže. K dobré náladě přišli u madame Georget, která byla svými plesy pověstná. Byla to dáma, jež toužila provdat své dcery, a proto se činila, jak jen mohla. Pozvat pověstné anglické manžele Masenovy byla společenská nutnost, která jen zvedla její reputaci. Považte, vždyť všechny mademoiselles se začaly česat podle vzoru madame Isabelly.

„Chtěla jsem Esme vyčíst, jak nehezky mě obelhala tou báchorkou o nejnovější francouzské módě, ale neučinila jsem tak.“

„Protože výčitky se k tobě nehodí,“ smál se Edward.

„Nebylo od ní hezké takto mi lhát,“ zlobila se Isabella.

„Kdyby ti to neřekla, nikdy bys nedovolila, aby tě učesala.“ Zastavil ji a konečky prstů ji pohladil po jizvě nad spánkem, kterou skrývaly vlasy. „Tvůj starý účes ti také sluší, ale v něm bys k madame Georget odmítla jít.“

Isabella si povzdechla nad pravdivostí jeho slov. Byla přímý člověk, ale odpovídat na dotěrné otázky týkající se jejího dávného zranění uprostřed pařížské smetánky by bylo ponižující. Už takhle o ní a manželovi šly po bulvárech klepy, proč je ještě podporovat.

„Pospěšme si raději, ať o nás pan Whitlock nemusí mít starost,“ zatahala jej za ruku.

„Zvláštní člověk, ten Whitlock. Tuší, kdo jsem, a přesto se bojí, že by se mi mohlo něco stát.“

„Tomu se říká náklonnost,“ vysvětlila paní Masenová.

„Rýmuje se s bláhovostí, jež pro muže jeho postavení není ctností,“ zasmál se.

„Dal jste se na verše, pane Masene?“

„Bude-li si to má dáma přát, zaveršoval bych jí rád.“ Přitáhl si ji do náruče. „Ne nadarmo jsem ti předčítal Shakesperovská vyznání lásky a všechno mi to připadá jako nedostačující.“

„Jsme na veřejnosti,“ zaprotestovala se smíchem v jeho objetí.

„Francouzi to pochopí,“ zašeptal jí do rtů.

***

Cesta trvala déle, než by chtěli, ale padající sníh často znesnadňoval kočáru průjezd. Jasper znal sice koně a zdálo se, že ve službě u Masenových přivykl i kočírování z kozlíku, avšak bez časté pomoci pana Masena by nikam nedojel. Nejednou musel Edward vystoupit a pomoci vyprostit dřevěné kolo ze závějí anebo dokonce kolo vyměnit.

Svou choť pokaždé nabádal, aby zůstala uvnitř, kde bylo více tepla, a sám se snažil v její blízkosti nedýchat, aby ji ještě víc neochlazoval.

Isabella si krátila cestu četbou a aby dobře viděla, Edward jí přidržoval cestovní lucernu nad knihou.

„Neměla by sis raději odpočinout? Vždyť se ti již klíží víčka?“ domlouval své ženě, neb hodina byla již pokročilá.

„Ne, ještě nemohu. Carlisleovy osobní lékařské studie jsou fascinující. Je mnohem preciznější v popisech.“

„A co tě tak zaujalo?“

„Věděl jsi, že rozdílnost mezi mužem a ženou není pouze v jejich vzhledu?“

„Opravdu?“ zasmál se pobaveně.

Znavená dáma na něj zamžourala pohledem. „Jistě, tebe to nepřekvapuje. Měl jsi celá staletí na to vypozorovat ony odlišnosti.“ Zahleděla se opět do spisu. „Neměla jsem ani tušení, jak je ženská duše ovlivněna fyzickými pochody. Je to fascinující.“

„Jsem rád, že jsi našla ve studiu medicíny takové zalíbení, ale nerad bych, abys některou nemoc studovala přímo na sobě. Prosím, odpočiň si.“

„Jen si dočtu tuto stránku,“ nedala se odradit, a tak tomu bylo často.

Měsíc vánočních svátků se přiblížil, a tak začali zvažovat, že v Miláně přečkají až do nového roku. Podmínkou bylo nerušené prožití svátečních dní, to však Edward nemohl zaručit. Ač se tvářil jako nepřemožitelný, dobře věděl o jedincích, kterým by se nemohl postavit, i kdyby chtěl. Aro, jeho stvořitel, byl v jejich čele. Itálie byla jeho lénem a pobyt zde byl nebezpečný. Jenže při pohledu na bledou tvář své ženy si uvědomil, že mráz může být hrozivější.

Do města vjížděli ve večerních hodinách velice pomalu. Místo na kozlíku vedle pana Whitlocka bylo obsazené panem Masenem. Koně se sice chtěli plašit, ale Jasper držel opratě pevně, aby měl pán klid na to, co potřeboval zjistit, ať to bylo cokoli.

Edward prohledával mysl všem lidem poblíž a zároveň nasával všechny dostupné pachy, aby se ujistil, zda je město bezpečné. Padající sníh ho kryl svou hustou clonou, ale ulice byly i tak prázdné. Zdálo se, že Miláno je bezpečné město. Navzdory tomu se Edwardovi jeden pach nelíbil. Přesto se rozhodl ubytovat na náměstí Piazza del Duomo a trval na pokoji s okny na náměstí. Isabella byla cestou znavena, ale byl si jist, že ocení výhled, hned jak se zítra ráno probudí.

***

Snění nepatřilo k jejím zvyklostem, ale když se rozhodla k tak daleké cestě, neubránila se představám o tom mysteriózním místě. Po chrámu ve Vatikánu šlo o druhý největší chrám Páně na Apeninském poloostrově. Anebo snad i v Evropě či dokonce v celém poznaném světě? Cosi jí říkalo, že i to v nejbližší době zjistí na vlastní oči a poměří velikost katedrály Narození Panny Marie s jinými monumentálními stavbami kultur, které jí jsou doposud vzdálené. Ale cesta do Indie byla zatím daleko, zato stavba, o které jí toho tolik vyprávěl Marcelo Stretti, stála přímo naproti oknům ložnice pronajatého pokoje.

Byla uchvácena množstvím bělostných věží, jež se pod sněhovou pokrývkou zdály být ledovým zámkem či pohádkovým královstvím. Nemohla ani v klidu dosnídat a již spěchala v doprovodu svého chotě dovnitř.

Svíce u oltářů a bohaté malby, to vše povznášelo duše návštěvníků k nebeským výšinám a ani Isabella nebyla výjimkou. Nemohla se nabažit, jak se italští mistři vypořádali s tak monstrózním prostorem. Pochopitelně jí vytanula na mysli Marcelova hořká poznámka o tom, jakých kvalit by stavba dosahovala, kdyby kupole byla vystavěna podle Da Vinciho plánů. Nebyla ovšem architekt a ani tolik nerozuměla stavitelství, aby si něco takového mohla představit jako onen dávný návštěvník sídla Masenových.

„Nejdražší, brzy bude čas oběda,“ upozornil ji Edward a jen domluvil, zvony začaly bít poledne.

„Ach, tak brzy?“ pronesla celá zmámená tou nádherou, ale dovolila manželovi, aby jí pomohl ven.

Obloha byla zakryta tmavými sněhovými mraky, avšak náměstí bylo plné lidí. Hlasité hovory a křik se zdály být v podivném kontrastu s klidem uvnitř katedrály.

„Splnila se tvá očekávání?“ vyrušil ji Edward z přemýšlení.

„Očekávání? Ani nevím. Londýn má taky své skvosty, avšak jejich atmosféra je jiná. Nedokážu však vystihnout ani vypovědět, v čem tkví ona odlišnost.“

„Rozumím ti,“ přitakal a jiným hlasem rychle dodal. „Měli bychom se vrátit, pan Whitlock na nás čeká s obědem.“

„Děje se snad něco? Jasperovi přeci nikdy nevadilo, když jsme se opozdili.“

Pan Masen se zarazil a zpytavě se zahleděl na svou ženu. „Jasper?“

„Nevíš o tom? Nejspíš se to stalo, když jsi byl v Paříži na lovu. Povídali jsme si a on si znenadání posteskl, že od smrti jeho matky ho nikdo neoslovil jménem.“

„Jasper Whitlock a sentimentální?“ zamračil se.

„Myslel si, že spím, a měl trochu upito. Nezlob se na něj, prosím, nemohl tušit, že bez tebe nemohu pořádně spát.“

„To mě těší. Jen se mi nelíbí, že pak hledáš pánskou společnost,“ pronesl zachmuřeně.

„Pánskou společnost?“ zvolala pobaveně.

„Tiše, Isabello,“ napomenul ji. „Italové málokdy rozumí anglicky, přesto umí drby šířit nejrychleji z celého Starého světa.“

„Copak si nemohu ve chvilce osamění promluvit se starým přítelem? Už dříve mi byl důvěrníkem v době, kdy sis přál být pro mě mrtvý. Vždy bylo vše v počestnosti a nikdy tomu nemůže být jinak.“

„Odpusť mi,“ políbil jí zkroušeně ruku.

„Tu chvilku žárlivosti? Vždyť jsi byl roztomilý,“ zasmála se.

„Nechci, aby ses cítila osaměle či jakkoli nepříjemně. Bohužel, ne vždy se mi tomu podaří zabránit, třeba jako v tuto chvíli.“

Ještě než domluvil, ozvalo se nedaleko neodbytné volání. „No, né! Pane Másene! Pane Másene! Á, paní Másenová, nemóhu tómu uvěěěřit! Tak rád vas vídím.“

„Marcello?“ podivila se Isabella.

„Bohužel,“ procedil skrz zuby Edward. „Možná bych si s ním mohl dát schůzku za městem a...“

„Drahý, podívej se, není sám,“ poukázala paní Masenová na ženu v prostých šatech, kterou držel Ital za ruku.

„Právě proto bych to měl s ním skoncovat. Vidíš, co nese?“

Ve změti různých šátků a hadrů, jimiž se žena chtěla chránit před mrazem, byl i jakýsi malý uzlíček. Jak se dvojice prodírala davem, Isabelle se nedařilo rozeznat, co to je. Když pak konečně stanuli před nimi, zděšeně vyhrkla:

„Oni mají dítě?“

„Pane Másene, paní Másenová, co vás přivédlo do našého krásného měěěsta?“ začal architekt bodře a podával jim ruku. „Tohlé je moje manžélka Manuella,“ představil ženu a pak se naklonil mezi manžele a důvěrně jim pošeptal:

„Byla to drůžka jednóho dobrého přítéle. Než stíhl dostát svému slóvu, odéšel na právdu Bóži. Vzál jsem si ji tédy i s dítěěětem.“

„Jak jste šlechetný,“ odvětil Edward ledově a Isabelle tím dal na srozuměnou, že je to lež. V době, kdy všichni věřili v Edwardovu smrt, se Marcello Stretti ucházel o Isabelinu přízeň. A jak se nyní ukázalo, žena, která nosí jeho příjmení, s ním v té době čekala nemanželské dítě.

Šokem z toho poznání se neubránila bližšímu zkoumání dávného nápadníka. Ke svému překvapení zjistila, že to již není ten elegantně oblečený a vždy dobře upravený gentleman jako v Anglii. Jeho oděv svědčil o celkovém zanedbaném a chudém stavu svého nositele. Dokonce i jeho tváře byly pohublé, i když se to snažil zakrýt bujným knírem.

Děťátko téměř neslyšitelně zaplakalo. Manuella mu cosi italsky zašeptala a pohoupala v náručí. Mateřská něha Isabellu okouzlila, a tak se pozornost celé společnosti obrátila k dítěti.

„Chcéte si ho pochóvat, madam?“ ptal se Stretti pohotově a hned vzal dítě z matčiny náruče a vtiskl jej do rukou paní Masenové.

Obě ženy tím byly zaskočené, ale ani jedna se neodvážila nic namítnout.

Cosi zvláštního se událo s Isabellou v okamžiku, kdy dítě držela v náručí. Pohlédla mu do tváře a svět kolem přestal existovat. Jakýsi hovor v lámané angličtině ševelil kolem ní, ona však o něm neměla ani tušení. Veškerá její pozornost se zaměřila na buclatého chlapečka, který si ji prohlížel rozespalýma očkama. Neubránila se a přivinula ho k sobě těsněji. Prstem jej opatrně pohladila po tvářičce.

Jediná věc jí začala kazit tenhle jedinečný okamžik – slzy, které ji začaly pálit v očích. Tohle Edward nesměl vidět, a proto se s notnou dávkou sebezapření usmála a podala dítě zpátky Manuelle.

„Krásné dítě, že áno, paní Másenová. Kdo by věěěřil, že je to polovíčni siróta. Ale já už se postáram, aby se měl dobře.“

„Dobře se postarejte, Marcello,“ řekla a rukou sáhla pod kloubouk. Nebylo vidět, jak si z drdolu vyndala zlatou sponu, kterou kdysi dostala od lady Dortenové. Tu pak podala Italovi a důrazně zopakovala:

„Dobře se postarejte, Marcello.“

Rozloučila se, ovšem to patřilo k dobrému vychování, a ještě se cosi proneslo. Netušila pořádně co, jen pochopila, že Manuella neumí anglicky. Bylo jí to jedno. Potřebovala od nich pryč a to co nejrychleji, aby si Edward nevšiml... Ale již bylo pozdě...

***

Večeře jí nechutnala a vlastně už ani oběd jí nebyl po chuti. To se občas lidem stává, ale musí se z toho do zítra vyspat. Těšila se na lože jak dlouho ne a manželské radovánky na tom měly svůj podíl. Tentokrát ale nešlo o touhu po manželovi, jako spíš o touhu po zapomnění na vše kolem zakončenou tvrdým spánkem.

Na nějaké laškování nebylo ani pomyšlení, k tomu je třeba dobrá nálada a nikoliv smutek.

Položila vidličku vedle nože na stranu talíře tak, aby dala najevo, že již nebude jíst, a upřeně se podívala na svého manžela. Doufala, že pochopí.

„Měli bychom se přestěhovat.“

„Proč? Zrovna jsme přijeli,“ pronesla zaskočeně.

„Musím na lov a tohle místo není bezpečné, když nejsem s vámi.“

„Nepočkalo by to alespoň několik dní? Tolik jsem se těšila, jak si Miláno spolu prohlédneme,“ věnovala mu smutný úsměv.

„Už to nemohu déle odkládat. Hladový vampýr je slabý vampýr. Kdyby nás někdo napadl, nedokázal bych tě ochránit.“

„Dobře,“ hlesla. Nemohla mu odporovat ve věcech, kterým nerozumí, když je sama nepoznala. Překvapilo ji však, že snad poprvé nevyhověl jejímu přání. Nebo se jí to jen zdá? Že by se tak rozmazlila jeho přítomností? Přece jej nemůže trápit hlady jen z nějakého rozmaru. Nahlas se jen zeptala:

„Kdy se budeme stěhovat?“

„Ještě dnes večer. Vše jsem již domluvil s panem Whitlockem. Naše věci jsou již přestěhované do hostince L'appuntamento v západní části Milána.“

„Tak rychle? A proč jsi mi to neřekl dřív?“

„A proč ty jsi mlčela?“

„O čem?“ překvapeně zamrkala.

„Esme byla vždy upřímná a dobrá žena. Nechtěl jsem z ní loudit tajemství, ať byla číkoli. Přesto jsem neměl klid a přemýšlel, co může skrývat. Byl jsem si jist, že je to tajemství někoho jiného, až díky vašemu loučení v Doveru jsem pochopil, že se týká tebe. Stále jsem věřil, že nejde o nic důležitého. Dívčí tajemství mají přece své kouzlo.“ Vstal od stolu a došel ke své ženě. „Ženy mají mnohá roztomilá tajemství, ale ne pokud se to týká jejich mužů.“

„Netýká se tě to,“ ohradila se rázně.

„Jak to, že ne? Toužíš po dítěti a tvého manžela se to netýká?“ Kdyby pan Masen nebyl gentlemanem, jistě by na svou ženu křičel. „Isabello, kdybych tě neznal, mohl bych si myslet, že mi chceš být nevěrná.“

„Já? A s kým? S Jasperem snad?“ zasmála se rozpačitě.

„Třeba,“ odpověděl klidně.

Pro změnu se rozčílila Isabella. „To je přeci nesmysl. Nemůžeš mě obviňovat z něčeho tak absurdního. Nikdy jsem na žádného muže ani nepomyslela. Podívej se a čti v mé mysli, když mi nevěříš. Miluji tě a vždy jsem milovala jen tebe. Nikdy jsem po nikom jiném netoužila a ani toužit nemohu. Ty jsi můj manžel na věky věkův a žádný muž nebo nesmyslné přání to nemůže zhatit.“

„Toužit po dítěti není nesmyslné.“

„Pro mě ano.“

„To říkáš jen díky svému mládí,“ usmál se hořce.

„Přijal jsi mě za svou manželku stejně tak, jako já přijala tebe za manžela. Pochopila jsem, jakým způsobem přicházejí na svět nesmrtelní, rodí se z lidí, a proto sami nemohou počít. Jakákoliv má přání jsou naprosto dětinská.“

„Mýlíš se. Jsou tak dospělá a zralá, jak jen láska ženy k muži může být,“ vysvětloval jí trpělivě.

„Tomu nerozumím a nechci rozumět. Pokud je něco nereálné, je zbytečné se tím zabývat.“ Rukou si začala nervózně pohrávat s příborem.

„Není to nereálné.“ Vzal ji za ruce, aby se na něj podívala.

„Prosím?“

„Nemohu ti dát dítě, ale to neznamená, že se nemůžeš stát matkou.“

„Jistě že to znamená, že nemohu být matkou. Jak jinak...“

„Je mnoho možností, ale byl bych raději, kdybys nedala na náhodný výběr.“ Edwardova tvář se usmála, jen jeho žena mohla vidět, kolik úsilí ho to stálo.

„Někoho jsi vybral?“ zašeptala a doufala, že se mýlí.

Mlčel a nespouštěl z ní zrak.

Skoro se zdálo, že na něco čeká.

Konečně se zhluboka nadechl. „Tvé štěstí je mi nade vším.“ Hlasitě polkl a pak pokračoval. „Kdybych mohl, udělal bych to pochopitelně sám. Málokdy jsem za něco vděčný, ale za tuhle nemožnost vděčný jsem, ať za to může prozřetelnost, osud nebo Bůh.“ Viděl její nechápavý pohled, a tak zavzpomínal. „Není to tak dávno, kdy jsem ti vysvětloval, že nikdy nebudu napomáhat andělíčkářkám v jejich službě, avšak kdybys čekala moje dítě, odvedl bych tě k ní, i kdyby byla jen jediná ukrytá na kraji světa.“

„Proč?“ zajíkla se zlomená takovým poznáním. Ona by něčeho takového nebyla schopna, milovala by jejich dítě. Nedovedla pochopit, že on by je nenáviděl.

„Kdybys čekala moje dítě, dozajista by to byla tvoje smrt. Proto se svého snu nemusíš vzdát. Už jsi jich kvůli mně opustila příliš mnoho. Budeš mít dítě od lidského muže.“

Kdosi zaklepal na dveře.

„Dále.“ Otočil se ke dveřím.

Ve dveřích se objevil muž v širokém klobouku a notně zasněženém svrchníku. „Všechno je připravené, pane Masene.“

„Děkuji vám, pane Whitlocku. Paní bude za chvíli připravena na cestu. Vrátím se za pět dní.“ Během mluvení se začal oblékat do kožichu a rukavic. „Musím se vás před odchodem zeptat na jistou záležitost.“

„Jsem vám k službám, pane.“ Jasper se postavil do pozoru jako pokaždé, když očekával rozkazy.

„Říkal jste, že jste mi k dispozici, ať budu cokoliv a kdykoliv potřebovat.“

„Jistě, pane.“

Edward se na něj opatrně podíval, protože se bál odpovědi, ve kterou zároveň doufal. „Platí tato nabídka i pro moji choť?“

„Bez rozdílu, pane. Jsem vám oběma zavázán za pomoc, kterou jste mi poskytli v době, kdy matka stonala. Kdykoli jste si mohli najít vhodnějšího a důstojnějšího majordoma, než je voják, který předčasně a dobrovolně odešel z armády.“

„Dobrá, pane Whitlocku,“ pronesl Edward rozechvělým hlasem a otočil se na Isabellu. „Máte pět dní na plnění veškerých přání mé ženy bez jakýchkoli výhrad a s mým požehnáním.“ Sundal si rukavici, aby mohl políbit ruku své milované. „Přeji si jen, aby byla šťastná.“

***

Pět dní se zpočátku zdálo jako přiměřená doba na to, aby se dva přátelé sblížili. Alespoň takto nad tím přemýšlel, když zvažoval, na jak dlouho se má vzdálit, aby splnil sen své ženě.

Pět dní je krátký čas, kdy by ani jeden z nich nemusel cítit příliš velký stesk po tom druhém.

Pět dní je příliš dlouhá doba pro muže, jenž vědomě zanechal svou milovanou v náruči jiného. Sužován žárlivostí a pochybnostmi o sobě samém se toulal zasněženým opuštěným venkovem. Vyhýbal se lidem a zároveň po nich toužil. Přál si společnost, která by ho rozptýlila, aby zahnal obrazy, ve kterých viděl svou nádhernou Isabellu v těch nejintimnějších polohách, kde jí doposud přinášel rozkoš jen on a nyní ho nahradil Whitlock. Nenáviděl ho za to a byl si vědom, že jen díky svému přání ho nenávidí a díky tomu začal nenávidět i sám sebe.

Zvažoval, kdo by byl nejvhodnějším otcem pro dítě, které chce s Isabellou vychovávat, a ten zatracený loajální a čestný muž se zdál být nejlepší volbou. Nebyl si však dosud jist, jak s ním naloží, až se vrátí. Začínal mít dojem, že se už nebude moct ani podívat do jeho tváře.

Dítě, to bylo něco jiného. Věděl, že jej bude milovat už kvůli jeho matce. Jistě jí bude podobné, a to nejen tváří, ale i povahou. Bude nádherné sledovat, jak Isabella září štěstím, chovajíc nemluvně v náručí, a ukazovat mu, jak maličkému rostou vlásky. Viděl živě před sebou tu spokojenou auru jejího mateřství a s láskou se podíval i na pachole. Běda! Mělo plavé vlasy.

Edward vzteky zařval a praštil do stromu, který se pod náporem jeho síly skácel. Po celou dobu života toho dítěte bude vědět, jak přišlo na svět a že on sám to tak zařídil.

Jeho sebenenávist rostla. Dokonce ho i napadlo zamířit k těm, kterým se doposud vyhýbal. Ti jediní by měli moc ho zničit a ukončit tak jeho trápení. Ale copak by jí to mohl udělat? Spoléhá na něj, na jeho návrat a na to, že se o ni i o dítě postará.

Chtěl jí vynahradit všechny útrapy, kterými si kvůli němu prošla. Přál si, aby byla šťastná a aby se vyplnila všechna její přání. Na to se musí soustředit. Všechny ostatní pocity, jeho pocity, musí zůstat stranou, aby ona mohla být šťastná.

A je opravdu šťastná v náruči někoho jiného?

Mučivé myšlenky mu vířily v hlavě a stále se dokola vracely, jako se točí větrný mlýn. Celých pět dní pořád to samé na pokraji zoufalství a přemáhání a přemlouvání sama sebe, že ani předčasný návrat není řešením.

Konečně slunce vyšlo pátého dne i nad Milánem, před jehož branami stál již od půlnoci. Konečně mohl zamířit k ženě, kterou nade vše miloval a jež se jistě brzy stane matkou.

Nejraději by běžel, jak nejrychleji uměl, ale přítomnost lidí ho nutila zpomalit. I tak se za ním chodci otáčeli a nedokázali pochopit, kam tak časně spěchá.

S pocitem zadostiučinění se zastavil před vchodem hostince a přečetl si jeho název. „Konec L'appuntamento – konec dostaveníčka.” Vítězoslavně se zasmál a vstoupil dovnitř. Pokoje své paní však našel prázdné...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 29.: