Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 3.

03.09.2014 (17:45) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3010×

Podepsal poslední smlouvu, vzdychl a zahleděl se před sebe neznámo kam. Vše měl již vyřízené. Stačilo jen dát potřebné příkazy a měl by připravena zavazadla k další cestě do dalekých krajin. Nepotřeboval peníze, které získal svými obchody, a ani ho netěšilo bohatství, kterým oplýval. Spíš mu činilo potěšení pečovat o staré a krásné věci a hledání vhodných majitelů. V průběhu let se často stalo, že se mu jeden a tentýž kousek vrátil zpět. Nebylo to snad proto, že se původní majitel o svou starožitnost špatně staral, ale nikdo nežije věčně. I když to není přesně řečeno, nikdo z lidí nežije věčně.

On byl nesmrtelný, a proto když se po letech setkal se známou vázou či obrazem, měl pocit, jako by potkával staré přátele. Celé jedno století to byli jediní společníci, kteří ho těšili. Jednou se to však rozhodl změnit. Bylo to tenkrát, když při morové epidemii potkal lékaře, který ho překvapil svou obětavostí pro lidské utrpení. Carlisle sám málem zemřel, ne však na mor, ale vyčerpáním. Edward byl jeho snahou pomoci davům umírajících natolik ohromen, že se mu rozhodl pomoci a poprvé ve svém nesmrtelném životě byl vděčný za možnost probdít celé noci. Nákaza nakonec dohnala i obětavého doktora Cullena, který svého nového přítele naučil nejen umění uzdravovat, ale také jak nahlížet na člověka jako na bytost hodnou úcty a někdy i obdivu. Proto, když se smrt přiblížila, pan Masen zasáhl a přeměnil svého přítele, aby mu byl podoben.

Stali si věrnými druhy, desítky let spolu cestovali po různých krajích, kde jeden léčil nemocné a druhý zachraňoval historické skvosty. Je to jen pár let, co došlo v jejich způsobu života ke změně, a Edward se domníval, že se jen navrací k své původní samotě.

Když však slečně Swanové nabídl sňatek, dokázal si poprvé ve své existenci představit, že by mohl nalézt štěstí a žít ve svazku manželském. Nebylo by to na věky, ale možná by mohl žít její život. Byl by jí nablízku a pečoval o ni. Netušil, že péče o jakoukoli lidskou bytost by ho tolik mohla naplňovat.

Ale ona ho odmítla a jemu se tak zhroutily vzdušné zámky, o jejichž existenci do toho okamžiku neměl ani tušení. Ne, nehledal družku, ale kdyby ona o něj stála, našla by v něm věrného druha. Byla by to podivná situace s mnohými nenaplněnými závazky, ale on by se jí vše snažil vynahradit.

Bylo zbytečné připomínat si ztracená přání. Odmítla ho a dala mu zřetelně najevo, že o jeho náklonnost, ať je jakéhokoli rázu, nestojí. Přesto ji prostřednictvím jejích blízkých přátel sledoval. Věděl, že se již zotavila, ale stále velice truchlí pro svého otce. Také trpí opovržlivými pohledy sousedů a řečmi zlých jazyků. Tomu všemu chtěl zabránit svou nabídkou.

Zavržení a chudoba byly nezbytnými následky Isabelliny volby. Netušil, kde chce hledat obživu, ale každému bylo zřejmé, že dívka s pochybnou pověstí nebude nikde vítána. Proto se Edward domluvil s předním londýnským bankéřem, že jí bude vyplácet slušnou měsíční rentu. Bál se, že Isabella peníze odmítne. Nezbývalo mu však nic jiného než doufat.

Z přemítání ho vyrušilo zaklepání na dveře.

Do pracovny vstoupila žena v černých šatech a bílé zástěře: „Promiňte pane, máte návštěvu.“

„Děkuji, Angelo. Pozvěte Carlislea dál.“

„Není to pan doktor, pane, ale nějaká mladá dáma.“

Až nyní si uvědomil, jak moc byl zahloubán ve svých úvahách, že ani nevnímal své okolí. Myšlenky jeho služebné mu napověděly, kdo za ním přišel, a on tak byl po mnoha letech poprvé opravdu zaskočen.

„Na co čekáte. Přiveďte ji,“ vyhrkl a rukou se snažil upravit si vlasy. Rozhlédl se po své pracovně a zalitoval, že Angelu neinstruoval, aby slečnu uvedla do salonu. Přece jen by to byla reprezentativnější prostora, ale bylo již pozdě. Jak se vlastně stalo, že přišel o svou pohotovost?

***

„Čemu vděčím za tak milé překvapení?“ snažil se pan Masen povzbudit svého hosta k hovoru a mezitím si lámal hlavu, proč se slečna Swanová neschovala pod deštník, když se podzim přihlásil o slovo v podobě deštivých dnů. Ani klobouk nezabránil, aby neměla zmáčené vlasy.

„Omlouvám se, že jsem se neohlásila předem. Nechtěla jsem vás obtěžovat. Pochopím, jestli máte na práci něco důležitějšího,“ pronášela téměř šeptem. Její rozpaky byly zjevné.

„To je v pořádku. Angela vám za chvíli donese čaj. Je mi líto, ale ještě jsme nezačali topit. Možná bych měl nechat zapálit krb v salonu a přesuneme se tam. Pokud budete souhlasit.“

„Nechci vám přidělávat starosti.“

„Nesmysl,“ odmítl rezolutně její námitky a zavolal na služebnou. Při tom hlasitém zvolání sebou Isabella lehce trhla a rozpačitě zamrkala.

„Pojďte prosím, bude to pohodlnější.“ Otevřel dveře, nechal ji projít a pak jí ukázal cestu do přízemí.

Salon nebyl tak útulný jako v domě lady Dortenové, ale jednu dominantu, kterou byl klavír, měly společnou. Zde však měl černé lakování, které dokreslovalo sice elegantní, ale lehce ponurou místnost.

Hostitel nabídl slečně pohodlné křeslo u krbu a sám si sedl naproti ní.

„Nuže?“

„Víte, já...“ Její slabý hlas přerušilo zaklepání, které ji polekalo, až lehce nadskočila.

„Promiňte,“ ozvala se Angela od dveří a vstoupila s podnosem v rukách. Obsloužila panstvo a spěchala si za svými povinnostmi.

Slečně Isabelle se klepaly ruce, když si míchala svůj šálek čaje.

„To je vám stále zima? Mám nechat přinést nějakou kožešinu pro zahřátí?“ nabízel jí starostlivě. Bál se, aby neprostydla a vážně se nerozstonala.

„To není zimou. Od... Od té noci, kdy jste mě zachránil... Nemohu si pomoci, ale občas se všeho lehce vyděsím.“

Zamračil se. Isabella byla sice zdravá a rány na jejím boku se nejspíš již dobře zahojily, ale její nervy a duše stále trpěla.

Zalitoval, že toho lotra pouze neomráčil. Mohl mu pak připravit dlouhou a nepříjemnou smrt. Ale bylo již pozdě, tělo Piera Cromwela leželo zakopané kdesi v lesích, kde ho Carlisle schoval, aby ochránil svého přítele.

„Ani nevíte, jak je mi líto, že jsem tomu nestihl zabránit.“

„Pane Masene, co to povídáte. Zachránil jste mě a já jsem vám ani nepoděkovala, a to je také jeden z důvodů, proč jsem zde.“

„Šla jste přes celý Londýn v dešti bez deštníku, jen abyste mi poděkovala? Proč zrovna dnes? Neviděli jsme se kolik týdnů,“ podivil se.

„Ano, trvalo mi, než jsem sebrala odvahu a vydala se za vámi. Možná si myslíte, že jsem nevděčná. Ani jsem se vám neozvala po tom všem, co jste pro mě udělal a dokonce mi nabídl.“ Sklopila oči a napila se čaje. Netušila, jak správně začít, aby si pan Masen o ní nepomyslel nic špatného, ale zároveň jí bylo zřejmé, že ať mu své důvody sdělí jakýmkoli způsobem, bude její prosba trestuhodná.

Neznala jeho důvody, které ho vedly k tak velkorysé nabídce požádat ji o ruku. Napadaly ji jen dvě možnosti. Ta první jí přišla jako splnění všech snů o ideálu, protože by jeho motivací byla pouze záchrana jejího dobrého jména. Jenže život ji naučil, a poslední týdny obzvláště, že málokdo něco činí pouze z nesobeckých pohnutek. Druhou možností tedy bylo, že po ní toužil jako po ženě a využil nepřízně jejího osudu a chopil se příležitosti.

V ten den, kdy se viděli naposledy, doufala, že má jiné možnosti než je manželství. Nikdy se nechtěla vdávat, protože to by zcela znemožnilo její záměry, ale jak se ukázalo, rychlost pomluv byla rychlejší. Jakákoli snaha zachránit se vlastním přičiněním byla den ze dne více nemožná.

„Rád jsem vám pomohl a pokud bych vám mohl být ještě jakkoli užitečný, stačí říct,“ pokusil se ji povzbudit.

„Chtěla jsem se o sebe postarat. Měla jsem plány. Víte, už několik let jsem se snažila pomoci otci a postavit se na vlastní nohy. Nikdy jsme neměli mnoho peněz, ale to nebyl důvod, proč jsem chtěla získat místo v dívčí škole. Vždy jsem si přála být učitelkou nebo alespoň vychovatelkou.

Jednou mi už místo nabízeli, ale nechtěla jsem vstoupit do domu, kde se rodina točí jen okolo rozmarů své dcery. Domnívám se, že v takovém prostředí by řádná vychovatelka došla spíš k úhoně a nebylo by to nikomu ku prospěchu.“ Odmlčela se, protože o sobě vypověděla víc, než původně chtěla, a honem nevěděla, jak se vrátit zpět.

„S vaším úsudkem souhlasím. Jen jeden člověk se nemůže postavit proti celému světu, i když ho představují třeba jen zámožní rodiče.“

Vděčně se na něj usmála a povzdechla si: „Ani nevíte, kolik pravdy se ve vašich slovech skrývá. Skutečně, jeden člověk nestačí na celý svět, který se rozhodl, že je hoden zatracení.“

Její slova ho zasáhla: „Zatracení? Pro vás? To snad přeháníte.“

„Sám jste již dříve naznačil, že jsem společensky znemožněna. Naivně jsem doufala, že když budu jednat rychle a oslovím školy vzdálené Londýnu, poštěstí se mi najít dobré místo. Neuspěla jsem.“

„To je mi líto,“ pronesl sklíčeně.

„Otec před tím, než zemřel, byl dlouho nemocný. Přišli jsme tak o všechny jeho úspory díky lékům a dnes... Dnes jsem poprosila paní Flawiovou, naši domácí, zda by mi na příští měsíc počkala s nájmem.“ Ruce se jí již neklepaly, přesto bylo zřejmé napětí, které z ní vyzařovalo, když se opět napila.

Ohleduplně vyčkal, až bude schopná zase pokračovat.

Vzhlédla k němu se sklopenou hlavou a třesoucím se hlasem promluvila: „Do konce měsíce se mám vystěhovat z bytu. Paní Flawiová si nepřeje, abych kazila dobré jméno jejího domu, a já...“

Neměla kam jít, bylo to zřejmé. Neměla peníze ani rodinu, na kterou by se obrátila, a do konce měsíce zbývalo pět dní. Jen posledních pět dní, kdy měla střechu nad hlavou a s tím i poslední ochranu od nelítostného života na ulici.

Byla pohledná, mladá a slabá. Velice lákavá kořist temných vládců pouličního života. Edward se téměř otřásl při představě, co všechno by se jí mohlo stát.

Nedokázal pochopit „spravedlnost“ světa. Jak je vůbec možné, že se někdo tak nadějný a laskavý jako ona mohl dostat do tak svízelné situace? Ona ví o své inteligenci a nechtěla si svůj talent šetřit pro sebe, toužila svou moudrost šířit dál a stát se učitelkou. To byl důvod, proč odmítala manželské štěstí, neboť sice ženy mohly pracovat, ale po uzavření sňatku žádná již nemohla vykonávat učitelské povolání. Vzdala by se mnohého jen pro dobro svých žáků... A tu napadl pana Masena plán, jak splnit její sny.

„Slečno, nemusíte pokračovat. Pochopil jsem důvod vaší návštěvy i vaší sklíčenost. Poslyšte, co vám nabízím...“

***

Druhý den kdosi klepal na dveře skromného bytu Swanových. Po tom, co se Isabella uklidnila z leknutí, spěchala otevřít.

„Slečna Swanová?“ ptala se energicky žena s lehce prošedivělými vlasy a začala se hrnout dovnitř.

„A-ano,“ vykoktala ze sebe a překvapeně sledovala, jak si její nečekaná návštěva odkládá kabát a klobouk. Z brašny, kterou si položila na stůl, vytáhla krejčovský metr a pozorně si ji přeměřila pohledem.

„Jsem Coopová. Švadlena. Posílá mě pan Masen. Svatební šaty prý máte mít za čtyři dny a ty ostatní dodáme, jak budou hotovy.“

„Jaké ostatní?“ ptala se překvapeně, ale to už ji paní Coopová začala brát míry.

„Hedvábné, brokátové a jaké budete chtít. Zítra ale budete muset přijít za mnou a vybrat si barvy.“

Isabella přišla o řeč. O ničem takovém se s jejím snoubencem nedomluvili. Jejich sňatek měl jisté podmínky, ale doplnění její garderoby to nezahrnovalo. Nechtěla se cítit ještě víc zadlužená. Sice chápala, že se nemůže vdávat ve svých prostých šatech, ale o nějaké další nestála. Zároveň také věděla, že by švadlenu uvedla do rozpaků, kdyby jí řekla, že o nic nestojí. Rozhodla se tedy mlčet a na svou návštěvu zítra zapomenout.

***

Byl to malý obřad v kapli na předměstí Londýna. Lady Dortenová a její dcera Dolores přišly podpořit přítelkyni, na kterou se v těžké době usmálo nečekané štěstí. Zároveň se tak seznámily s mladou ženou pana Cullena, a tím byl zástup hostů vyčerpán.

Ženich a nevěsta patřili k obzvláště pohledným párům, jak poznamenala nejstarší přítomná dáma. S velkým potěšením si oba po celou dobu prohlížela a nemohla se vynadívat.

„Pane doktore,“ šeptala hlasitě panu Cullenovi do ucha. „Já to věděla už tenkrát, když jsem je poprvé viděla v jedné místnosti, že patří k sobě. On je tak pohledný a může na ní oči nechat. A ona! Ach, zarděnější nevěstu byste jen stěží pohledal.“

Navzdory tomu, že snoubence dala dohromady společenská nutnost, se zdálo, že lady Alice Dortenová má pravdu.

Ženich ji dobře slyšel, a i kdyby ne, tak četl její myšlenky, které činily dalekosáhlé závěry. Viděla jeho šťastné manželství s Isabellou požehnané dokonce dvěma dětmi. Ta představa mu vyhnala do tváře úsměv a když se podíval na svoji nastávající, byl si jistý, že udělal dobře. Ne, děti s ním mít nebude, ale díky jeho majetku bude časem moci učit potomky jiných lidí, a to je přeci to, co si ona vždycky přála. A Edward věřil, že naplnění této touhy bude pro ni důležitější než naplněné mateřství.

Nevěsta o něčem takovém neměla ani ponětí. Nikdy se nechtěla vdávat a s tím i souviselo, že se navždycky vzdala všech představ mít vlastního syna či dceru. Věděla, že se to může stát, ale spíš měla starost z aktu, při kterém se něco takového může přihodit. A ačkoli bylo teprve dopoledne, byla si jistá, že svatební noc se blíží. Díky tomu její obavy vzrůstaly.

Když na konci obřadu kněz pronesl: „Nyní můžete políbit nevěstu,“ podívali se na sebe novomanželé ve velkých rozpacích.

Pan Masen byl gentleman se vším všudy a uvědomoval si Isabellinu nevinnost. Cítil se za ni zodpovědný od prvního okamžiku, kdy zjistil úmysly jejího únosce. Sám sebe vnímal jako opatrovníka a jeho skutečný věk, který se ovšem neodrážel v jeho zjevu, ho přiváděl k myšlenkám, že by mohl být její pradědem, otcem otce jejího otce. A díky těmto úvahám ji, k velkému překvapení všech zúčastněných, políbil na čelo.

„Přeji vám jen samé štěstí. Oba si ho zasloužíte,“ začala je objímat paní Cullenová.

Isabella byla její vřelostí zaskočena. Viděla tu okouzlující dámu poprvé v životě a měla z ní rozporuplné pocity. Na první pohled vypadala tak vřele, ale její objetí bylo chladné a téměř bez doteku. Podivnou tíži pocítila, když ji její nová příbuzná pustila a věnovala jí hluboký pohled černých očí, ze kterého jí přeběhl po zádech mráz.

„Carlisle,“ oslovil Edward svého bratrance, aby ho upozornil na nevhodné chování jeho ženy. Nebylo nutné nic říkat, oba muži věděli, jak nebezpečné bylo Esmé dovolit na svatbu přijít. Ale ona si to tolik přála a zdálo se, že by přítomnost více lidí již mohla přijmout klidně. Jenže nikoho nenapadlo, že bude chtít nevěstu obejmout.

Stačilo tak málo a radostná událost se mohla proměnit v tragédii. Věděli to všichni tři noví příbuzní panny nevěstinky. Jen Isabella a její přítelkyně o tom neměly ani ponětí. A proto se velice divily, že pan Masen najednou tolik spěchá s odjezdem.

Loučily se plačící a s příslibem mnoha dopisů.

Novomanželé zamířili k novému kočáru, kde se začali vzpínat koně.

„Newtone, doporučili mi vás nejen jako zkušeného kočího, ale i podkoního. Doufám, že se po cestě nemáme čeho bát,“ pronesl pan Masen klidně a pomohl své ženě nastoupit.

„Jistě, pane. Spolehněte se,“ zasípal ztěžka kočí a přitáhl k sobě opratě. Koně naposledy zařehtaly, nevěsta zamávala z okýnka a vůz se rozjel.

***

Byla to dlouhá a namáhavá cesta. Proto byla Isabella vděčná za chvilku odpočinku, kdy po poledni poobědvali v hostinci. Na jídlo však neměla ani pomyšlení, stěží spolkla několik soust.

„Trápí vás něco?“ oslovil ji její novomanžel, který se svému talíři věnoval s podobným zaujetím jako ona, ale jeho si nikdo nevšímal.

„Není to nic důležitého.“ Nechtěla ho obtěžovat se svými starostmi, ale on se nenechal odbýt.

„Nelíbil se vám snad obřad?“ Vlastně se chtěl optat, zda nelituje svého rozhodnutí, že si ho vzala, ale věděl, že tenhle krok byl jedinou možností, jak se mohla vyhnout ponižujícímu bezdomoví. Nechtěl ji uvádět do ještě větších rozpaků.

„Ne, ten byl krásný,“ usmála se na něj nejistě, ale hned zase pobledla. „Jen jsem byla zklamaná, že nepřišli všichni pozvaní. Myslela jsem, že navzdory všemu, co se stalo, mám stále dvě skutečné přítelkyně, ale Rosalie nepřišla. Nejspíš jsem byla troufalá, když jsem věřila, že opravdová přátelství nejsou tolik vzácná, jak se tvrdí.“ Se sklopenou hlavou si hrála s jídlem na talíři.

Edward si ji zamyšleně prohlížel a zvažoval, kolik pravdy jí může říct, aby ji to ještě těšilo a zároveň vyvedlo z omylu. Bylo těžké najít v tak složité situaci rovnováhu, a proto se to rozhodl shrnout: „Máte pravdu a zároveň se mýlíte. Máte jen jednu skutečnou přítelkyni, ale není to ta, která dnes přišla. I když její matka vás má velice ráda.“

Překvapeně vzhlédla a očekávala podrobnější vysvětlení jeho tvrzení. Místo toho však řekl: „Jestli jste již dojedla, měli bychom se vydat na cestu. Rád bych byl na místě před setměním.“

***

Nevěděla, proč trval na tom, že ihned po obřadu pojedou do jeho sídla na venkově. Snad to bylo únavou z města nebo proto, aby se nerušeně mohl věnovat manželským radovánkám. Jí bylo jedno, kde bude trávit svůj manželský život, ale čím víc se blížili k malému sídlu s rozsáhlým parkem, zmocňoval se jí čím dál tím větší neklid.

Ve skutečnosti jediným důvodem, proč před pár dny pan Masen zakoupil staré sídlo po již dávno zapomenuté hraběcí rodině, byla Isabella sama. Měl na paměti její pocuchané nervy a chtěl jí dopřát pokojnou krásu venkova a čerstvý vzduch, o kterém se často hovoří jako o léčivém. Věděl, že je skromná, a proto netrval na nějaké okázalé stavbě. Dvoupatrový dům s rozlehlými pozemky se zdál postačující.

Sotva kočár zastavil, jedna ze služebných otevřela dveře, ale ještě předtím věnovala radostný pohled kočímu.

„Vy musíte být Jessica,“ oslovil ji pan Masen a ona jeho domněnku potvrdila. „Váš manžel o vás hodně vyprávěl.“ Otočil se a pomohl Isabelle vystoupit. „Tohle je moje žena, paní Masenová.“

„Vítejte, madame,“ služebná jim ukázala cestu do domu a pak se ptala, zda chtějí ukázat jednotlivé pokoje.

„Jsme po cestě dost unaveni. Isabello,“ dovolil si ji poprvé oslovit jménem a najednou si nebyl jist, zda udělal dobře. Věnovala mu úsměv a pokynula hlavou, aby pokračoval. „Jessica vám ukáže vaši ložnici. Až si odpočinete, rád bych vám něco ukázal.“

***

Bylo mnoho zajímavostí, které stály v domě za zhlédnutí. Kromě pozůstalosti byl zdejší interiér ještě doplněn některými vybranými starožitnostmi, které si nový majitel již dříve oblíbil. Na jedné místnosti si nechal obzvlášť záležet, protože dobře tušil, že jeho žena zde bude trávit své dny nejčastěji. Tím pečlivě vybraným pokojem byla knihovna, kterou vybavil nejen tisky ze své soukromé sbírky, ale ještě ji bohatě doplnil v posledních dnech, které strávil v Londýně. Těch několik minut, kdy čekal na svou choť, věnoval pečlivému zařazení jednotlivých titulů do polic a těšil se, až jí sdělí zprávu, že v následujících týdnech obdrží nejnovější výtisky autorů z celé Evropy. Věděl, že něco takového by jinému člověku mohlo připadat jako šílenství, ale věřil, že Isabella to ocení.

Poslední kniha byla na svém místě, a tak se postavil k oknu, aby se pokochal výhledem. Představoval si, jak se nová paní domu bude procházet po parku. Věřil, že ji přivedl na vhodné místo, kde se zotaví, aby se pak plná síly mohla věnovat realizaci svých snů.

Slunce se začalo za zataženou oblohou schovávat za obzor. Edward se spokojeně usmíval, když uslyšel blížící se bijící srdce a kroky na chodbě.

Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte.“

„Promiňte, Jessica říkala, že mě zde čekáte,“ promluvila nesměle jeho žena a s údivem si prohlížela police od podlahy až ke stropu plné knih. Znala knihovnu lady Dortenové nebo tu lorda McCartyho, ale žádná nabyla tolik rozsáhlá.

„Líbí se vám?“ Přistoupil k ní a rukou jí pokynul, aby šla dál.

„Takovou mají snad je v Buckinghamském paláci,“ pronesla nevěřícně.

„Tak to vás zklamu. Některé skvosty, které má v držení královská koruna, tu nenajdete, ale mohu se pokusit je ještě doplnit.“

„Žertujete?“ zasmála se a jako ve snách procházela uličkami.

„Ani v nejmenším,“ pronesl vážně a začal přemýšlet, jak by získal Shakespearovy originály.

Isabella nevěřícně vrtěla hlavou a zářila nadšením. On čekal jako na jehlách, kde se konečně zastaví a jaký autor ji osloví. Dočkal se, když byla zhruba v polovině místnosti. Zde byla umístěna církevní literatura.

Drobná ručka se natáhla ke knize, ale dříve, než se jí dotkla, zaváhala: „Smím?“

„Jistě. Všechno je zde vaše,“ s úsměvem pokynul hlavou k místu, kam se natahovala.

Zvažovala, že namítne něco o absurdnosti toho prohlášení, a vytáhla Augustinovo Vyznání.

Překvapilo ho, že si vybrala zrovna knihu, kterou četla, když se poprvé setkali. Ale musel přiznat i jisté potěšení, které mu to přineslo. Přistoupil k ní blíž, aby se podíval, jakou pasáž si vybrala.

Ona zatím začala listovat knihou, ale když pocítila jeho blízkost, zarazila se a podívala se na něj.

„Promiňte. Byl jsem jen zvědav, co vás zaujme.“

Zaklapla knihu a vrátila ji do police. Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že už nechce nic oddalovat a nadále se bát toho, co přijde. Zkušenost jí říkala, že je lepší mít nepříjemné věci za sebou. Už tak bylo těžké nezamknout se v ložnici a přijít za ním sem.

„Můžeme pokročit dál?“ zeptala se ostře.

„Jak to myslíte?“

„Oba víme, proč jste souhlasil s naším sňatkem, a bude nejlepší, když si svou cenu vezmete dřív, než si to rozmyslím.“ Zahanbeně zavřela oči a čekala, co se bude dít. Musel si ji přeci vzít kvůli tomu, aby s ní dělal to, co mohou jen oddané páry. Nechtěla být na prodej, ale bylo jí jasné, že pokud to nedovolí jednomu muži, hrozí jí, že si ji bez jejího svolení vezmou bezejmenné zástupy v nočních ulicích Londýna. Byla to tedy volba menšího zla.

Když se stále nic nedělo, podívala se na svého manžela, který na ni hleděl s rozporuplným výrazem. Pokušení. Ano, to bylo silné, ale nebyl to důvod, proč si ji vzal.

„Mám se svléknout?“ zašeptala a roztřesenou rukou hledala, jak začít.

„Ne,“ ozval se jeho přísný hlas, až se lekla. „Isabello, jediné, na co si v našem manželství vyhrazuji právo, je vás oslovovat vaším jménem. Vše ostatní bylo řečeno v naší dohodě.“

„Ano, řekl jste, co mi dáte, a já za to výměnou...“ Tváře jí hořely a oči se začaly lesknout slzami studu

„Ne,“ přerušil ji. „O žádné výměně nebyla řeč. Jediné, co musíte, je přijmout vše, co vám nabízím, do doby, než odejdu.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 3.: