Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 5.

24.10.2014 (19:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3152×

Uvědomil si, že je v pokoji, ve kterém toužil být od prvního okamžiku, kdy Isabellu přivedl do domu. To poznání ho rozechvělo touhou získat víc než jen pohled na ni. Potlačování příjemných věcí bylo jeho denním chlebem, a tak raději zavřel oči.

Nebylo to lehčí, ba právě naopak. V uších slyšel rajskou hudbu v podobě jejího klidného dechu a šumění krve v žilách, kde rytmus udávalo mladé srdce. A jako by nestačil ten neopakovatelný motiv, který se mu nikdy nepodaří výstižně zachytit do not, k tomu ještě cítil její vůni, která ho k ní vábila jako motýla právě rozkvetlé poupě.

Tolik si přál natáhnout ruku a dotknout se jí. Kolikrát se i s hrůzou přistihl, že se jeho roztřesené prsty blíží k její tváři...

Raději opatrně neslyšně posunul křeslo, aby na ni nemohl dosáhnout. Věděl, že je pro něj nedosažitelná z mnoha důvodů, a bylo naprosto zbytečné pokoušet se to jakkoli změnit. Mohl jen sedět kousek dál od lůžka a hlídat její spánek. Když začala být neklidná, počal ji tišit popěvkem, o kterém ani netušil, kde se vzal.

A tak uběhlo mnoho hodin, jemu však připadaly jako krátký okamžik, když tu se první paprsek dotkl Isabellina lůžka. Až teprve nyní napadlo Edwarda, že měl zatáhnout závěsy. Chtěl se zvednout, ale dříve, než se jen stihl pohnout, ona otevřela oči a podívala se na něj.

Úlek v její tváři vystřídal pohled, kterému nerozuměl. Bylo však zřejmé, že by ji měl již nechat o samotě.

„Byl jste tu celou noc?“ hlesla.

„Spala jste dobře?“

Proti své vůli zívla a pak stydlivě dodala: „Dlouho jsem se tak nevyspala.“

„Měl bych jít.“ Konečně se postavil, ale bylo těžké přinutit se k odchodu.

„Už?“ vyhrkla a pak se zarděla. „Jistě jste unavený. Celou noc jste seděl v křesle. Nebolí vás záda?“

„Bojíte se o mě?“ usmál se polichocen a silou vůle se otočil k odchodu. Ještě než opustil její ložnici, zaslechl za sebou tiché: „Děkuji.“

***

Oblékla si šaty a podívala se na sebe do zrcadla. Připadalo jí, že dnes není tak bledá a snad i oči má výraznější. Opravdu, tak odpočatě si nepřipadala velmi dlouho, ale bála si jen připustit myšlenku, že by se mohla dnešní noc někdy opakovat.

Byla to náhoda, že pan Masen slyšel její noční tíseň? Určitě nekřičí ze spaní každou noc, nebo ano? Nebyl nikdo, kdo by jí to řekl, a ona sama to vědět nemohla.

S povzdechem si začala kartáčovat vlasy a postupně se i na sebe zlobit. Proč ho raději neposlala pryč? Muselo pro něj být nepohodlné trávit noc u ní, a to nejen co se křesla týče. Jistě měl na starosti mnoho důležitějších a zajímavějších věcí, namísto zahánění těžkých snů dívky, kterou musí ještě nějaký čas trpět ve svém domě.

Cítila se mu zavázána ještě víc než předtím a pomalu si zoufala, že neexistuje žádný způsob, jak alespoň zmírnit dluh, který vůči němu má. Kdyby alespoň věděla, jak ho potěšit. Uvědomila si tak, že o něm toho příliš neví. Snad jen to, že má rád staré věci a hudbu. V obou oblastech žel byla zcela bez prostředků. Hudbu sice milovala, ale hru na žádný nástroj neovládala. Snad kdyby měla stejné štěstí jako Dolores a dostalo se jí lepšího vzdělání, mohla by pana Masena potěšit alespoň nějakou lehčí klavírní skladbou. I když při jeho bravurní hře by se nejspíš raději propadla do země, než aby mu něco sama zahrála.

Kdosi zaklepal. Pan Masen?

„Dále?“ řekla nedočkavě a otočila se.

„Dobré ráno, paní. Pan Masen se ptá, kdy vás může očekávat k snídani.“ Jessica vypadala podivně rozladěně, ale Isabella byla tolik zaskočená dotazem svého muže, že si ničeho nevšimla.

„Za okamžik budu přichystaná.“

***

Jídelnou se rozléhalo občasné cinknutí porcelánu. Pan Masen se zprvu pokusil potlačit odpor a vložit do úst jakýsi pokrm, ale když si všiml, že jeho společnice jí se sklopenou hlavou, oddechl si a přestal s předstíráním.

Míchaná vajíčka trochu rozmazal po talíři a rozhodl se začít s chystanými změnami: „Po snídani jedu do města. Mohu tam pro vás něco zařídit?“ Že ve skutečnosti tu cestu podniká jen kvůli ní, mu přišlo v tuto chvíli nepodstatné.

„Jste laskavý, ale staráte se o mě víc, než je třeba,“ pronesla, aniž by se na něj podívala. Nebyla si totiž jistá, jak se k němu má chovat. Cítila, že se dnešní nocí něco změnilo, a první společné jídlo ji v tom utvrdilo. Nicméně si připadala na obtíž a pokud změny znamenají jen další přítěž jejímu dobrodinci, raději by zmizela z povrchu země.

„Chci rozšířit řady našeho služebnictva,“ řekl a otřel si ubrouskem ústa, jako by něco snědl. „Doufám, že mi pomůžete s výběrem.“

Překvapená jeho výzvou se na něj konečně podívala: „Nemám s tím žádné zkušenosti.“

„To máme společné,“ usmál se a vzal do ruky šálek čaje. „Vždy mi stačil personál, který už v domě byl. Hodně jsem cestoval a nebylo třeba nikoho brát s sebou. Pronajaté domy už mají svůj řád, který mi pokaždé postačil. Jenže budeme mít společnost a je třeba se na ni připravit.“

„Čekáte návštěvu?“

„Ano. Přijede jedna dáma zvyklá na jistý komfort.“

„Ach,“ vydechla a cosi ji zabolelo u srdce. Změny nastávají a cizí žena je toho příčinou. Nebo se jí spíš ulevilo? Připadala si zmatená, ale nahlas pronesla: „A bude potřeba mnoho lidí?“

„Vy jste navštěvovala urozené dámy v Londýně. Věřím, že mi budete umět vhodně poradit.“

***

„Přečetla jste si již doporučení, která jsem vám včera dal?“ ptal se Edward druhý den ráno u snídaně. Bylo tak lehké dělat jeho ženě společnost u jídla. Dokud ji neoslovil, nezvedla hlavu, proto začal s konverzací poté, co dojedla.

Z města se předchozího dne vrátil až k večeru a svou ženu zastihl, jak zrovna odchází od večeře. (Nikdy by nevěřil, jakou úlevu mu může způsobit prázdný talíř, který po sobě zanechala.) Předal jí psaní, které prosil, aby si přečetla, a popřál jí dobrou noc.

Do ložnice ji však nenásledoval. Věděl, že by další noc v jedné místnosti nebyla tak klidná jako ta předešlá. Raději spěchal do hudebního salonu, kde otevřel všechna okna dokořán, aby vítr mohl hudbu lépe nést k její ložnici.

Isabelliny tváře byly růžové, a tedy se nejspíš dobře vyspala. I hlas měla o poznání silnější: „Ano, ale stále si nejsem jistá, zda vám budu umět poradit.“

„Jsem potěšen, že jste si na ně našla čas.“

„Jedinou náplní mého života zde je čtení. Bylo by hanebné, kdybych neupřednostnila to, co je důležitější.“

„Myslíte, že výběr sloužících je důležitější, než zasvěcování mysli do světa moudrosti?“ Jeho zájem ukrýval i lehké pobavení.

„Když to interpretujete takto, připadám si nicotně. Ale celý můj život je dán jen vaší laskavostí a jedinou možností, jak vám vrátit alespoň nepatrný zlomek všeho, co jste pro mě udělal, je, že vám pomohu.

Nerozumný je člověk, který nedbá o dobro svého pána.“

„Isabello,“ zvolal zoufalým hlasem vědom si, s jakou úctou k němu hovoří. „Stavíte mě příliš vysoko. To jen náhoda nás svedla dohromady a je zbytečné v tom vidět něco víc.“ Nechtěl, aby k němu vzhlížela, to ona byla hodna obdivu a ne on, který sám sebou opovrhoval.

Pronikavým pohledem se zahleděla do jeho očí, až zapomněl dýchat. Nevšimla si toho, protože byla příliš rozrušená tím, jak shazuje jejich manželství. Ano, je to fraška, kterou spolu hrají jen na vyměřenou dobu, ale copak se nemohli stát alespoň přáteli?

Jenže pak si uvědomila, že přátelství je o partnerství, kdy jsou si dva lidé rovni, a to ona a pan Masen nikdy nebudou.

Sklopila hlavu a kousla se do jazyka, aby neřekla cosi nepatřičného.

„Ještě dnes dopoledne přijde jistý mládenec, který hledá místo. Žádná doporučení nemá, ale přítel mě poprosil, abych mu dal příležitost. Souhlasila byste být tomu přítomna?“

„Pokud je to vaše přání.“

Chtěl jí říct, že jediným jeho přáním je plnit, co jí na očích vidí, ale nemohl. Rozhodl se zůstat v roli ochránce, kterou si sám přiřkl. To, že on je jedním z nebezpečí, před kterým ji musí ochraňovat, si bolestně uvědomoval stále více...

***

Společně čekali v přijímacím salonu, kde praskalo dřevo v hořícím krbu. Ona seděla u okna a četla knihu, zatímco on seděl u krbu a držel v rukou jakýsi rukopis, o jehož obsahu neměl ani tušení. Jeho pozornost zcela zaměstnával pohled na ni. Naprosto ho fascinovalo, jakým způsobem otáčí stránky a občas nakrčí čelo. Před okamžikem se jí dokonce nemohla další stranu otočit a navlhčila si prst, aby se jí to podařilo.

Když kdosi zaklepal na dveře, překvapeni byli oba. Pan Masen na sobě však nedal nic znát a pohotově Jessicu instruoval, aby očekávaného návštěvníka uvedla.

Slušný mrav jim kázal postavit se vedle sebe a řádně hosta přivítat.

Vešel mladý muž světlých vlasů, který Isabellu na první pohled zaujal. Vypadal totiž jako někdo, kdo sám dává příkazy, a ne je přijímá. Po úvodních zdvořilostech, kdy Edward představil pana Jaspera Whitlocka své choti a zároveň vzpomněl doporučení, která se mu dostala od starosty blízkého města, našla konečně Isabella odvahu a promluvila: „Pan Masen mluvil o kvalitách vašeho charakteru, nikoli o vašich zkušenostech. Odpusťte, ale nepůsobíte jako člověk z řad sloužících. Jaké je vaše skutečné povolání?“

„Máte pravdu, madam. Ještě v létě jsem sloužil v druhém královském pluku jejího veličenstva. Ale jisté okolnosti mě donutily k návratu do rodných končin. Rád bych našel místo poblíž matčina domu.“ Když domluvil, ostře sklopil zrak, vědom si, jak nemístně působí jeho snaha získat místo v sídle Masenů.

Jistě to byl důstojník, napadlo Isabellu. A zmínka o matce, nikoli o otci, poukazovala na to, že je sirotek a jeho matka ho potřebuje. Ale když nikdy nikomu nesloužil, jak by mohl svou práci v domě vykonávat dobře? Za tu otázku si málem sama vyhubovala. Copak nesloužil v armádě? Není poslušnějších a oddanějších mužů než ti, co dbají o bezpečí vlasti s nasazením vlastního života. Jen a jen věrnost a láska k rodině mohla být u tohoto muže silnější než jeho povinnosti k službě vlasti.

Přesto nebyla schopná vidět tak důstojného muže, aby myl nádobí nebo zapaloval svíce.

„Se ženou zvážíme naše rozhodnutí a...“ Edward chtěl mladíka poslat domů k jeho nemocné matce. Žádné doporučení ve skutečnosti nedostal kromě informace, že se vrátil syn jedné staré vesničanky a nutně potřebuje sehnat obživu, což se mu díky jeho povolání nedaří. Všichni o mladíkovi dobře smýšleli, ale to mu k dobrému místu nikterak nepomohlo. A ani lítost, kterou mnozí cítili, že s takovou nejspíš umře hlady on i jeho matka, mu taktéž nepomohla. Pan Masen si uvědomil nelítostnou paralelu mezi oním mladíkem a svou ženou. Snad díky tomu si přál dát mu možnost lepšího života. Přeci jen se vzdal jistě slibného místa v pluku.

V tuto chvíli chtěl Edward získat čas a přemluvit svou ženu, aby rodině Whitlocků pomohli. Měl ji se situací seznámit ještě předtím, než Jasper přišel. Ale jeho žena mu skočila do řeči.

„Snad se pan Masen nebude zlobit, když si dovolím nahlas říci několik úvah.“

„Ovšem že ne,“ s úsměvem odpověděl a zahleděl se na ni se zaníceným zájmem.

„Čekáme společnost, která vyžaduje jisté pohodlí. Bude nutné přijmout více než jednoho sluhu k těm dvěma, kteří v domě již jsou. Netuším, kolik mužů je v jednom pluku, ale domnívám se, že zkušenosti pana Whitlocka by na velení pěti lidem mohly být dostačující?“ Její hlas končil otázkou a nejistým pohledem do očí pána domu. Ten se rozzářil a souhlasně pokýval hlavou.

„Nuže, co říkáte, pane Whitlocku? Bylo by místo majordoma pro vás dostatečné?“

Takovou nabídku se nedalo odmítnout a hned pan Whitlock přijal první úkol a to zúžit výběr vhodných kuchařek a komorných, aby bylo vše brzy připravené.

***

„Isabello, nepochyboval jsem o vašich schopnostech, ale tohle bylo brilantní,“ pochválil na výsost potěšeně svou ženu, sotva se za novým majordomem zaklaply dveře.

„Přeháníte, ale děkuji,“ zašeptala a zamířila ke stolu, aby si vzala rozečtenou knihu. „Kdy přijede dáma, kterou čekáte?“

„Nečekal jsem, že to bude tak rychlé, ale dostal jsem ráno telegram, ve kterém píše, že se na ni můžeme těšit již dnes večer.“

„Nejspíš si budete chtít nerušeně pohovořit. Půjdu si hned po večeři lehnout.“ S Goetheho sbírkou básní zamířila k odchodu.

„Když by šlo o vaši přítelkyni, chtěla byste, abych se zachoval jako vy?“ ptal se, aby věděl, jak naložit se svým večerem tak, aby byla spokojená.

„Ne,“ hlesla a zavrtěla nepatrně hlavou. „Je to váš dům a měl byste být součástí dění v něm.“

„Proč nemůžete přijmout, že co je mé je i vaše?“ Trápil ho její přístup, který si stále nenechala vymluvit.

„Protože nejsem vaší ženou,“ pronesla bez známky hořkosti a odešla.

***

Po zbytek dne se vzájemně vyhýbali. Ona z důvodu, aby měl dostatek prostoru připravit se na návštěvu, a on, aby nepodlehl svodu a nesnažil se jí být lepším manželem než dosud. Věděl, jak svou poznámku myslela. Jejich manželství bylo domluvené a dočasné. Isabella netuší, jak chce jejich svazek ukončit, ale přál si, aby si i po jeho odchodu ponechala veškerý majetek a z toho plynoucí výhody, které jako paní Masenová získala. Nevěděl však, jak ji přesvědčit, aby se chopila své role se vším všudy, aniž by měnil formálnost jejich pouta.

Nemohl se zároveň ubránit myšlenkám, jaké by jejich soužití bylo, kdyby naplnil manželské povinnosti. Byla by zaskočená? A mohla by mu vůbec věnovat alespoň tolik přízně, kolik věnuje i třeba jen té nejméně zajímavé knize? Měl pocit, že kdyby si dovolil být ke své ženě důvěrnější, byla by přístupná pouze z povinnosti. To poznání ho zasáhlo snad ještě víc než nemožnost takového sblížení. Zakázal si proto zabývat se podobnými věcmi a raději se rozhodl soustředit na její štěstí.

***

„Pan Masen vás prosí, abyste přišla k večeři.“

„Děkuji.“ Služebná chtěla madam zanechat o samotě, ale ta ji zastavila: „Jessico, přijela už dáma, kterou pán očekává?“

„Ano, madam. Asi před hodinou přijel kočár. Společně s pánem vás očekává v jídelně.“

Isabella byla zaskočená. Pravda, začetla se do poezie, ale že by si nevšimla jejího příjezdu? Na okamžik věnovala svůj pohled truhle se šaty, kterou dostala od svého manžela a dosud ji neotevřela. Když je ona dáma z lepší společnosti, nový úbor by se mohl hodit. Pak ale raději podobné myšlenky zaplašila. Určitě jí žádný z těch skvostů z truhly nemůže dobře sedět a není čas je upravovat.

S povzdechem se převlékla do svých starých svátečních šatů, zkontrolovala svůj účes v zrcadle a tak jak byla zvyklá chodit, zcela bez šperků, se vydala uvítat vznešeného hosta.

***

Bylo nezvyklé blížit se ke dveřím, ze kterých se ozýval zvonivý smích. Paní Masenová zaváhala, zda se raději nemá omluvit na nevolnost a jít si lehnout. Už se skoro otočila nazpět, když si vynadala za zbabělé myšlenky a s hlubokých nádechem, který ji měl povzbudit, vešla do jídelny.

„Isabello, konečně jste přišla,“ vydechl pán domu. Nemohl se dočkat, až svou ženu seznámí s tím, kdo má zahnat její samotu.

„Bello, tolik se mi stýskalo,“ vyhrkla zlatovlasá žena a dříve, než se mohla Isabella vzpamatovat, tiskla ji radostně ruce.

„Rosalie, kde se tu bereš?“ podivila se mladá paní, když konečně popadla dech.

„Tvůj drahý manžel mě pozval. Jeho telegram byl nečekaný, přesto však přišel jako na zavolanou. Představ si, jen pár hodin před ním lord McCarty odjel do Francie. No, není to báječné?“

„A-ano.“ Na Isabellině tváři se však žádná radost nezračila. Byla překvapená, zajisté, jenže nechápala, proč pan Masen pozval zrovna tu, která ani nepřišla na jejich svatbu a vlastně se s ní ani nerozloučila.

„Posaďte se přeci. Nemám často takové potěšení trávit večer s dvěma tak milými dámami,“ pronesl Edward a pozvedl číši s vínem. To jediné mu na stole nepřipadalo tolik odpudivé, dokud si nepřiznal, že jeho vůně není tak vábivá jako jiné rudé tekutiny. Dnes však nešlo o něj a jeho stravovací návyky. „Připíjím na svou ženu a jejího hosta.“

Jeho společnice pozvedly své číše a následovaly jeho příkladu.

„Jakou jsi měla cestu?“ ptala se Isabella čistě společensky.

„Děkuji. Bála jsem se té vzdálenosti, ale nemohla jsem samou radostí ani dospat. Horden, náš kočí, se divil, že vyrážíme již za svítání.“

„Snad jste nenechala uštvat koně jen proto, abyste s námi povečeřela?“ ptal se s úsměvem pan Masen.

„To by mi Horden nedovolil. Musím však přiznat jisté štěstí, které hnědáci měli. Neboť já uzdu v ruce držet neumím.“

„Ještě že příliš necestujete. Byla byste postrachem každého spřežení,“ snažil se hostitel udržet lehkou notu hovoru.

„Ale dost o mém cestování,“ usmívala se naoko dotčeně paní McCartyová. „Vy jste mi vyprávěl o tom, jak poznáváte svět. Zcestoval jste celou Evropu a snad i Asii?“

„Není mnoho co vyprávět,“ zdráhal se, neboť nechtěl lhát o skutečných důvodech, které ho hnaly téměř na kraj světa, kde se snažil najít únik sám před sebou.

Isabella se cítila zahanbená, že její přítelkyně ví o jejím muži více než ona sama. Navíc byla zvědavá jaké jsou vzdálené krajiny, a proto ho povzbudila, aby se rozhovořil.

Nechtěl, ale copak jí mohl něco odmítnout?

Mluvil tedy o dalekých exotických krajích, plných rozličných vůní a barev, o kterých se dámám, zvyklým na mlžný Londýn, ani nezdálo.

Byl vděčný za pestrost indické džungle, jejíž popis byl dostatečnou náplní zdvořilostní konverzace u večeře, která byla poněkud rozpačitá. Jediný, kdo znal skutečné důvody těchto rozpaků, byl pan Masen. Navrhl tedy svým společnicím, aby si v klidu o samotě pohovořily. Paní McCartyová však nedala jinak, než že musí slyšet hudbu pána domu. Vždyť o jeho talentu hovoří celý Londýn a to ke klavíru veřejně zasedl pouze jednou. Byl by prý hřích, nechat si ujít takové potěšení hned první večer.

Nešlo tedy jinak, než že se celá společnost odebrala do hudebního salonu.

Pan Masen zasedl ke klavíru a bez zaváhání rozezněl jeho struny.

Rosalie pozorně naslouchala s nakloněnou hlavou, melodie se jí zdála známá. Když se pak vrátilo hlavní téma, začala si pobrukovat a najednou jí na jazyk přišla i slova písně, které hudba patřila.

„Jen ten, kdo touhu zná, žal chápe stálý...“ začala zpívat k velkému překvapení všech přítomných. Na další text písně si nevzpomněla, a tak se ke hře pana Masena přidala jednoduchým popěvkem.

„Hrajete vskutku jedinečně. Tak procítěně... Máte rád Čajkovského?“ ptala se, sotva dozněl poslední tón.

„Ano, patří mezi mé oblíbené skladatele.“

„Znám jednu jeho píseň. Zda-li byste ji uměl zahrát? Je o sultánce a jejím kanárkovi,“ ptala se ho a na svou přítelkyni mrkla: „Domnívám se, že se odehrává v harému.“

„Rose,“ napomenula ji Isabella a tváře jí studem zahořely.

Pan Masen se zasmál a místo odpovědi vyloudil první takty. Podle Rosaliiny  ozzářené tváře Isabella poznala, že i tuhle píseň její choť zná. Nedlouho potom se začal salonem rozléhat jistý soprán v ruském jazyce.

Pozorně naslouchala textu, kterému sice nerozuměla plynule, přesto pochopila, o čem vypráví. Ptáček v kleci pláče nad svobodou, o kterou ho sultánka připravila.

Bylo nad slunce jasné, že arabská scenérie, kam jistě skladatel svou píseň adresoval, je zcela jiného rázu než ta indická. Přesto si krajinu v písni představovala podle popisů svého manžela, které poslouchala před malou chvílí. Když tu najednou viděla samu sebe jako onu sultánku, která vězní svého dobrodince na jednom místě. Díky ní se musel usadit v tomto domě a ztratit tak volnost svobodného muže. Co na tom, že to má být dočasné? Jistě se trápí a touží po své volnosti. Kdyby jí nebylo, nebyl by ničím vázán a mohl by opět poznávat krásy vzdálených končin.

Shodou okolností i Edward měl podobné myšlenky. V nich však on byl tím věznitelem a jeho žena kanárkem. Neříkala mu snad Esmé, že Isabellu zavřel do zlaté klece? Nechtěl, aby se tak cítila a snažil se vše činit pro to, aby si zase začala užívat radostí světa. Snad Rosalie McCartová byla vhodnou volbou, jak pomoci jeho ženě zase žít.

Nedalo mi to a přikládám ještě překlad oné písně. Není sice doslovný, ale tak ho alespoň znám.

Praví sultánka malému ptáčku:

„Ptáčku, viď, že lépe je zde zpívat

v klícce té u Suljčina parku,

líp, než sám se na západě skrývat.

Sděl mi přec ty malý čtveračivý druže,

smí se západ v něčem rovnati tu s námi?

Zářit víc tam slunce zda-li může,

jsou tam též i harémy či chrámy,

vzkvétají tam růže stejné krásy,

líbeznou zda šach tam ženu mívá,

líčka svá jež v šátku ukrývá si?"

A tu ptáče v odpověď jí zpívá:

„Zámořských mi nevzpomínej písní,

já se v trýzni dávno pro ně soužím.

Brány harému mě dávno tísní,

chápat nemůžeš, co míti toužím.

Krásně zdá se tam, kde domov bývá,

nápěv můj to není hříčka pouhá.

Málo víš, co v bolu v tom se skrývá -

píseň má, to po svobodě touha!"

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 5.: