Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 7.

23.01.2015 (16:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2516×

Místnost byla plná lidí, a přesto jediný zvuk, který byl slyšet, bylo tikání kyvadla skříňových hodin. Zrak všech se upíral na lenošku, kde ležela zlatovlasá paní hraběnka McCartyová.

„Rose,“ ozvala se tichý ženský vzlyk, který zabolel v hrudi dávno nebijícího srdce. A tak pan Masen pochopil, že pro záchranu paní hraběnky musí udělat vše, jako by šlo o tu, která nad ní pláče.

Proto se neupokojil, když Rosalie otevřela oči a s úsměvem na tváři uklidňovala všechny přítomné, že je jí dobře. Jen se cítila unavená, a proto nechala své hostitele, aby ji doprovodili do pokoje.

Bylo jí vyhověno, leč Edward stále napjatě čekal, až její slova potvrdí místní doktor, pro kterého nechal poslat. Slyšel vše, co se v domě dělo, a proto byl velice rozčarován, když se sluha vrátil sám a sděloval to panu Whitlockovi u dveří. Byl sice zvyklý trpělivě vyčkávat, až se věci dají do pohybu přirozenou lidskou rychlostí, tentokrát však nevydržel.

„Odcházíte?“ vyhrkla rozrušeně Isabella, sotva uložili nemocnou.

„Jdu pro lékaře,“ věnoval jí napjatý úsměv.

„Pane Masene, je mi líto, ale Mike, totiž pan Newton, se vrátil s nepořízenou,“ informoval je v tu chvíli jejich věrný majordomus.

„Děkuji, pane Whitlocku. Postarám se o to sám. Ať mi bez prodlení připraví kočár.“

„Jak...“ Isabella se chtěla optat, jak její choť mohl vědět, že doktor nedorazil, ale on ji přerušil.

„Dámy, omluvte mě. Rozloučím se s našimi hosty a osobně přivezu doktora Osbaldistona.“ Uklonil se a odešel. Nezapomněl se ještě vyplísnit za svou neopatrnost a unáhlenost, které se dopustil. Byl si však jist, že obavy o zdraví přítelkyně Isabellu zaměstnají víc než cokoli jiného.

Ve svém rozčilení si ani nevšiml starostlivého pohledu své ženy, který mu věnovala, když ho zahlédla z okna, kterak nastupuje do kočáru a vydává se do temné noci.

***

Mnoho hodin uplynulo od doby, kdy poslední z hostů opustil sídlo Masenů. Rosalie zhluboka oddechovala a několik kroků od ní stála u okna dosud bdělá Isabella. Hlavou se jí honila spousta černých myšlenek a ve všech hrál hlavní roli její zachránce. Ovšem v jejích představách již nikoho nezachraňoval, nýbrž se sám dovolával pomoci. Koně se mohli splašit. Nebo kolo vozu mohlo zapadnout do bláta. Lidská nedobrota také často nebývá daleko. Ach, co by si jen počala, kdyby o něj znenadání přišla?

„Co se mnou bude?“ zašeptala.

Pravidelný dech za jejími zády se na okamžik zadrhnul. Vyplašeně se otočila, a tak zjistila, že se její přítelkyně obrátila na bok. S nepatrnou úlevou se vrátila ke sledování cesty před domem.

***

Dům jediného blízkého lékaře se nacházel na okraji města. Cesta koní v plném trysku by zabrala dobrou půlhodinu. Ovšem kočár v takovém případě byl jistou brzdou. Běžet po dvou nohách, které byly rychlejší než kdejaké zvíře, by bylo dozajista přínosnější. Jak ovšem vysvětlit člověku, že je vše v pořádku a nemusí se ničeho bát, když by měl podobnou cestu absolvovat v cizím mužském náručí nebo na zádech? Ne, koňské dvojspřeží bylo jedinou schůdnou možností.

Edward si byl jist, že když doktorovi vše náležitě vysvětlí a dopřeje mu veškerý komfort, který může nabídnout, bude brzy zpátky u svých dam. Jaké však bylo jeho překvapení, když zabušil na dům, kde nikdo neotvíral.

Byl si jistý, že uvnitř někdo je, slyšel bít silné srdce, a proto byl ve své snaze zburcovat dům neoblomný. Po době, která mu přišla téměř nemyslitelná, se dveře konečně otevřely.

„Co chcete?“ zachraptěl dosti neupravený muž s prořídlými vlasy.

Pan Masen vysvětlil tíživou situaci hraběnky McCartyové a naléhal, aby se s ním doktor Osbaldiston ihned vydal na cestu. Odpovědí mu však bylo rezolutní zamítnutí: „Neříkala ta ženská snad, že se cítí dobře? Já jdu spát a vám radím to samé, příteli.“

Nemohl tomu uvěřit. Nejspíš si až příliš zvykl na Carlisleovu horlivost, a nebo to byla pouhá výjimka? Zavalitý muž, který před ním stál, totiž neprojevoval sebemenší starost o zdraví nějaké vznešené dámy. Měl lehce upito a jediné, čemu hodlal věnovat svou péči, bylo jeho vlastní lože. Ani zmínka o tučné částce nepohnula jeho svědomím.

Zdálo se, že úcta k životu či věrnost lékařské profesi zde nebyly nic platné, a proto se pan Masen musel uchýlit k násilí. Nedělal to rád. Nicméně, popadl onoho panáčka v nejlepších letech za límec (noční úbor měl pan doktor kupodivu stejný jako ten denní), hodil přes něj kabát, vystrčil ho z domu a naložil do kočáru. Kočímu přikázal, ať jede zpátky, jak nejrychleji umí, a on sám že ještě musí cosi zařídit.

***

Slunce se zablesklo na východě. Jinému by to mohlo připadat jako něžné červánky, ale jemu to spíš připomnělo ostří nepřízně osudu, které ho oddělovala od všeho lidského. Jak bolestně se zamotává do světa smrtelníků. Věděl, kdo je toho příčinou, a zároveň si začínal uvědomovat křehkost hranice mezi nimi.

Uplynulý večer se zdál tak bezstarostný, dokud se nepřihodila nehoda paní hraběnce. S jistou hořkostí v tom viděl možnou paralelu pro další soužití s Isabellou. Dosud byl jejich život poklidný, ale stačí jen málo, aby se proměnil v katastrofu. Vzpomínka na zářivé rubíny na jejím hrdle ho v tom jen utvrdila. Její krev ho sice nelákala o nic víc než kterákoli jiná, avšak v kombinaci s její něžnou šíjí se zdála až nebezpečně vábivá. Stálo ho hodně sil, aby potlačil představu blížící se noční můře, která ho vyhnala z blízkosti jeho ženy, sotva jí připjal náhrdelník. Nechtěl na to myslet nebo to třeba jen formulovat slovy. Měl pocit, že by ho to zničilo.

Zdržel se ve městě, aby poslal naléhavý telegram, ale nyní již běžel lesem a pokoušel se soustředit na to, co se děje v jeho domě. Už nebyl moc daleko, něčí myšlenky by přeci jen měly být v dosahu.

Prach se podivně rozvířil, jak prudce se zastavil, neschopný pohybu, když zaslechl mysl muže, kterého hostil i minulý večer.

„Paní Masenová, velice se omlouvám, že ruším poklid vašeho domu v tuto časnou hodinu. Věřte mi, že si zcela uvědomuji nevhodnost své návštěvy po událostech na včerejším plese. Jsem si však jist, že pochopíte naléhavost k získání jistých informací, jak mi přikazuje sama spravedlnost.“

„Jistě, pane Monrow. Tvrdíte, že jde o věc zákona. Někdy nejspíš musí jít i zdvořilosti stranou.“ Isabella se snažila být milá, ale probdělá noc a jistý neklid si vybrali daň. Stála v Edwardově pracovně, kde ji dosud nikdy neviděl. Pravou rukou se opírala o křeslo za psacím stolem. Právník Monrow to měl za ležérní gesto, avšak Edward tak poznal jaké vypětí ji rozhovor stojí. Nejvíc ho však trápilo, že to nejhorší teprve mělo přijít a on ji na to nestihl připravit.

„A jak se daří paní hraběnce?“ zeptal se nečekaný host, aby dal alespoň trochu zadostiučinění zdvořilosti.

„Cítí se dobře. Zrovna ji vyšetřuje lékař.“ Isabella se pokoušela o úsměv, ale nakonec to vzdala. „Posaďte se prosím,“ ukázala na židli a sama si sedla do křesla naproti. Stůl tak ty dva odděloval, a kdyby bylo na panu Masenovi, nahradil by jej nejraději celým Lamanšským průlivem.

„Víte, nerad dávám na babská tlachání, ale věnuji se profesi, kde je třeba prozkoumat každé zrnko písku, aby se podařilo nalézt pravdu.“

„Nezlobte se, pane Monrow, ale sám jste říkal, že je čas, kdy jdou všechny zdvořilosti stranou. Mohu vás tedy poprosit, abyste přešel rovnou k důvodu vaší návštěvy? Nebo, chcete-li, počkejte na pana Masena a proberte vše nezbytné s ním. Jsem si jista, že on je tím, kdo vám může sdělit vše potřebné.“ Jmenovaný by dal celý svět za to, aby Monrow vyslechl prosbu jeho ženy, avšak právníci nebývají ti, kteří plní něčí sny.

„Odpusťte, madam. Nechci vás dlouho zdržovat. Jde mi o zmizení jistého obchodníka, Pierra Cromwela.“ Zdálo se, že je Isabella vděčná za křeslo na kterém sedí, neb jinak by nejspíš omdlela. Roztřesenou rukou si otřela oči, do kterých se nechtěně vkradly slzy. Z rozechvění ji vyrušil ostrý hlas jejího společníka, naštěstí připisujícímu toto gesto její únavě: „Znáte jej?“

Váhavě pohlédla do očí svého společníka. Edward netušil, co v nich spatřila, ale nejspíš to nebylo nic příjemného, když rychle uhnula a raději věnovala pohled své levé ruce, na které se blyštil prsten. Stejný hřál na prsteníku i pana Masena, který ho mimoděk pohladil palcem a celý vyděšený vyčkával, jak bude jeho žena reagovat.

„S tím pánem jsme si nikdy nebyli představeni,“ pronesla tichým vyčerpaným hlasem. Pohotový právník chtěl hned položit otázku, ale ona pokračovala: „Vím však, že jsme se potkali v domě lady Dortenové, kde jsme byli oba hosté na jednom z jejích mnohých dýchánků.“

„Ó, ona lady Dortenová bývávala svého času velmi pohostinná. Avšak, slyšel jsem, že se vaše cesty s panem Cromwelem zkřížily i na plese poslance Bronewila.“

„O tom jsem neměla nejmenší tušení.“ Isabella pevně stiskla opěrky, zdálo se, že se zapřela do křesla celým tělem.

„Chápu, při podobných příležitostech se sejde velká společnost. Vy jste prý odešla brzy, na rozdíl od pana Cromwela, který bavil společnost až do ranních hodin,“ řekl pan Monrow zadumaně a hledal alespoň drobnou spojitost mezi informacemi, které již měl, a těmi, které mu sdělovala paní Masenová. „Byla byste tak laskavá a zavzpomínala na onen večer? Jistě chápete, proč se ptám. Celý Londýn si ještě před pár měsíci šeptal o vašem podivném zmizení a ještě neobvyklejším nalezení po boku pana Masena.“

„Pan Masen je gentleman, jakého není rovno v celé Anglii, pane Monrow,“ přerušila ho ostře. Edward přestal dýchat. „Tenkrát jsem o tom, bohužel, neměla zdání a ovládána vlastní pýchou jsem kvapně a neuvážlivě opustila bezpečí společnosti lady Dortenové a její dcery Dolores.“ Zhluboka se nadechla. „Není to nic, na co bych ráda myslela, přesto jsou mé vzpomínky jasné.“ Odmlčela se, nejspíš hledala, jak začít. „Sotva jsem odbočila z hlavní ulice, jakýsi muž mě zatáhl do drožky. Když jsme přesedali, nechtěla jsem ho následovat a on mě udeřil. Smysly se mi vrátily, až když jsem ležela v jakési chatrči připoutána k lůžku.“

„Poznala byste svého únosce?“

„Jsem si jistá, že ano. Byl to vysoký tmavovlasý muž se zarostlou tváří. Jeho oděv vypovídal o chudých poměrech a měl velké ruce.“

„Takže to nebyl Pierre Cromwel?“ Mlčky zavrtěla hlavou. „A jak jste se odtamtud dostala?“

Pan Masen zvažoval, jakým způsobem by mohl vysvětli neočekávaný vpád oknem do místnosti, aby své pravdomluvné manželce zabránil pokračovat. Než se však odhodlal k ukvapenému kroku, Isabelle zrůžověly tváře a tichým hlasem, který pan Monrow skoro neslyšel, pravila: „Když jsem otevřela oči, byla jsem sama. Zkoušela jsem si uvolnit ruce z provazů. Přišlo mi to jako věčnost, ale nakonec se podařilo a já utekla. Nejspíš jsem blouznila od žízně, neb netuším ani jak, ale... K mému štěstí jsem potkala pana Masena, který se o mě postaral.“

Edward se šokovaně opřel o blízky strom, který se skřípěním padl k zemi pod jeho tíhou.

***

Paní Masenová dosud seděla v křesle v pracovně svého muže. Už nějakou chvíli zde byla osamělá, ale vůbec jí to nevadilo. Sbírala síly, aby zjistila stav Rosalie a zároveň si nebyla jistá, jestli unese další špatné zprávy. Navíc, kde se jen ztratil pan Masen? Cítila se rozpolceně. Na jednu stranu si byla jistá, že je v pořádku, a ať dělá cokoli, je to jistě jen ku prospěchu světa, ale jeho zvláštní způsob zmizení ji děsil jako strašlivá předtucha. Jistě, nechal jí po Newtonovi vzkázat, že brzy přijde, ale kde jen mohl bloudit uprostřed noci?

Nechtěla ani pomyslet, jaký by byl její osud bez muže, který nad ní držel ochrannou ruku a bez kterého by byla ztracená kdesi v nevlídných ulicích Londýna.

Z chmurných myšlenek ji vytrhlo zaklepání.

„Ano?“ řekla polohlasem. Únava ji čím dál tím víc přemáhala.

Nesmělá nová služebná nahlédla dovnitř: „Promiňte, madam. Pan Masen se právě vrátil.“

Sloužící, která se nedočkala obvyklých díků, sotva uskočila z cesty své velitelce. Isabella vyběhla na chodbu a kvapem zamířila ke schodům, ze kterých málem spadla.

***

„Zase zamračeno,“ zamumlal si pro sebe majordomus, který zrovna zavíral dveře za nově příchozím. A to se za rozbřesku zdálo, že bude slunný den. Panu Whitlockovi nezáleželo tolik na počasí samotném jako spíš na jedné staré dobré ženě, které podzimní nečas nečinil dobře.

Tím nově příchozím však nebyl pan Masen, nýbrž doktor Cullen, který vešel do domu chvilku po Edwardovi a dosud stojícímu v hale. Spěšným příchodem svého přítele byl udiven, i když jej sám telegraficky přivolal.

„Pane Masene,“ ozvalo se ze schodů. Oslovený se otočil za hlasem své ženy, která stála vprostřed schodiště a nemohla z něj spustit oči. „Tolik jsme se o vás báli.“

„To je mi líto,“ řekl a jednu nohu dal na schod.

„Dobré ráno, Isabello. To na mně je vina,“ přerušil je Carlisle. „Náhodou jsme se s Edwardem potkali ve městě. Chtěl jsem hned za vámi spěchat s ním, ale lékařské povinnosti mě zdržely a on nedal jinak, než že na mě počká.“

„Myslela jsem si, že v tom jistě byl nějaký ušlechtilý záměr,“ usmála se paní Masenová a pomalu sešla dolů. „Nevím však, jestli vás zde bude ještě třeba, pane doktore. Doktor Osbaldiston už Rosalii vyšetřuje.“

„Pane doktore?“ zopakoval nelibě Carlisle. „To jsem si ale vysloužil formální přijetí.“ Isabella chtěla cosi namítnout, ale on ji nenechal. „Chápu, obavy o vašeho chotě a přítelkyni nepřispívají zrovna dobrému rozpoložení. Nicméně, i doktor Osbaltiston mi dá jistě za pravdu, že více lékařů u jednoho pacienta nabízí konzultaci a tedy i lepší léčbu.“

„Promiňte, Carlisle. Nechtěla jsem...“

„To je v pořádku, má milá. Prozraďte mi prosím, kde leží nemocná.“

Zatímco manželé Masenovi doprovázeli doktora Cullena do hostinského pokoje, probíhal mezi pány rozhovor lidskému uchu neslyšitelný.

„Posílal jsem ti telegram sotva před pár hodinami,“ divil se Edward tak brzkému příchodu Carlislea.

„Ano, ale způsob, kterým jsi psal, nás vyděsil. Proto Esme trvala na tom, že musím běžet a na nic se neohlížet.“

„Ty jsi nejel vozem?“ zhrozil se pan Masen. Opatrovat tajemství jejich existence a krýt se tak lidskými rekvizitami byla nutnost.

„Přijel bych až večer,“ namítl Carlisle.

„Napsal jsem ti jen, ať přijedeš.“

„Ano. Chyběla tomu okázalost, s jakou se obvykle vyjadřuješ. Všechny ty zdvořilosti zašlých staletí, které obyčejně používáš, příteli, byly osekány jen do jednoho slova a tvých iniciál. Mysleli jsme, že se něco stalo Isabelle.“

Edward si povzdechnul nad svou zjevnou ukvapeností a pokradmu zkontroloval, že krom únavy je jeho žena v pořádku.

„Vidím, že paní Masenová by potřebovala větší péči,“ řekl Carlisle již nahlas a zamračil se na svého přítele.

„Ale Carlisle, co vás to napadá?“ zarděla se Isabella. „Lépe se snad o mě starali, jen když jsem byla ještě nemluvně.“

„Když to říkáte, budu vám věřit,“ pronesl zamyšleně Carlisle, ale to už stáli u dveří ložnice paní hraběnky.

***

„Takový nesmysl,“ vykřikoval doktor Osbaldiston a rozčileně chodil sem tam po salonku, kde v přítomnosti pána a paní domu čekal na poradu s doktorem Cullenem. „Je to jasný případ padoucnice. Veškeré konzultace jsou zbytečné. Je to jen holé zdržování.“

Ani jeden z přítomných mu však nevěnoval ani zrnko pozornosti.

„Pane Masene, chvíli před vaším návratem odešel jistý pán, právník z Londýna.“ Napila se čaje, aby byla schopná vůbec to jméno vyslovit. „Jeremy Monrow. Nejprve chtěl hovořit s vámi, ale později si to rozmyslel. Omlouvám se, že jsem ho bez vašeho vědomí přijala v pracovně, ale domnívala jsem se, že tam to bude nejvhodnější.“

„Žádných omluv není třeba, Isabello. Toho nezdvořáka jsem potkal, dříve než nastoupil do drožky. Vysvětlil jsem mu, jakou úctou je povinován těm, kteří jej přátelsky přijali do svého domu. Vždyť včera zde byl a i přesto vás obtěžoval téměř za tmy,“ rozohnil se Edward plný vzteku. Podle právníkových myšlenek jemu ani Isabelle nehrozilo žádné nebezpečí, a proto se ho odvážil bez obalu zastrašit jedním z postojů, které predátoři uplatňují na své kořisti. Díky tomu si byl jist, že o tom muži již nikdy neuslyší.

„Nezlobte se na něj, prosím, konal svou povinnost hledače pravdy, jak on se sám nazval. Hledá Pierra Cromwela. Nemusíte se však znepokojovat. Ujistila jsem ho, že jsem toho pána viděla naposledy v domě lady Dortenové. Je mi líto, že zmizel.“ Napjatě se podívala na jejich společníka, který si stále sám pro sebe mumlal, a šeptem dodala: „Něco mi však říká, že náhoda uchránila mnohé ženy od krutého osudu.“ Opět se napila a letmo se podívala na svého muže a pak zpět na šálek. „Osud je tak nepředvídatelný. Bez ohledu na to, jak si se mnou zahrál, a i na cesty, které si zvolil, nezbývá mi než neskonalá vděčnost.“

„Isabello,“ vydechl Edward se směsicí pocitů. Údiv, úleva, že ona zná pravdu, a zároveň hořký osten, že jiné city k němu nechová.

Překvapeně na něj pohlédla a bylo znát, že toho tolik potřebují oba říci...

Avšak v tom se rozlétly dveře a v nich stál doktor Cullen se širokým úsměvem na rtech: „Měli byste pospíšit za paní hraběnkou s gratulacemi.“

„Prosím?“ podivila se Isabella.

„Co to povídáte?“ vykřikl rozhořčeně Brian Osbaldiston.

Na tváři pana Masena však už byl také úsměv. Dnešek byl dnem dobrých zpráv. Jedno tajemství mají s Isabellou společné a ona ho kvůli tomu nezatracuje. A ba co víc, Rosalie není nemocná, nýbrž v očekávání.

***

Mohli to nazvat pozdní snídaní či předčasným obědem, kdy se v jídelně sešly dva páry. Oba pánové byli velice přátelsky naladěni, ale chutí k jídlu příliš neoplývali. Dámy se zato do jídla pustily s nebývalou vášní. Jedna kvůli radosti z blížícího se příchodu potomka a druhá díky úlevě a vděčnosti, kterou pociťovala nejen za Rosalii, ale také za bezpečný návrat jejího chotě domů.

„Je to neuvěřitelné,“ zvolala paní hraběnka již poněkolikáté.

„Není přeci nic přirozenějšího, než že mladí manželé mají děti,“ namítl přívětivým tónem doktor Cullen.

„Já vím, ale chápejte, netušila jsem, že tak brzy. Jsme svoji sotva rok,“ mumlala rozčileně Rosalie.

„Carlisle, omlouvám se, že se ptám, ale jak dlouho jste s Esme svoji?“ zeptala se nesměle Isabella. Manželé Cullonovi byli také mladí, ale jak se zdálo, žádné potomky zatím nečekali.

„Ehm, bude tomu pár let.“ Zazněla rozpačitá odpověď.

„Určitě budete chtít poslat telegram,“ vložil se do hovoru pán domu. „Až jej napíšete, dejte jej panu Whitelockovi a on to zařídí.“

„Děkuji, ale ráda bych tu novinu sdělila manželovi sama,“ odpověděla paní hraběnka a zářivě se usmála.

„Pokud vám nebude na obtíž má společnost, rád vás do Londýna doprovodím,“ nabídl se Carlisle.

„Jste milý, ale sotva jste přijel,“ namítla Rosalie. „A já bych ráda odjela ještě dnes.“

„Povinnosti mě také volají domů. Jsem vám tedy zcela k službám.“

Mysli Isabelly se však hovor dotkl jen okrajově. Přemýšlela totiž, jak dlouho asi může spokojeným manželům trvat, než se jim podaří zplodit potomka. Rok či více? A co je asi příčina úspěchu či naopak neúspěchu? Věděla, že odpovědi si může dohledat v lékařských knihách. Překvapeně ale zjistila, že odpověď na otázku, zda její manželství může dojít také takovému naplnění, tam nenalezne.

***

„Ach, Bello, je mi líto, že tak znenadání musím odjet. Ale Emmett by si nepřál, abych v tomto stavu byla daleko od domova,“ posteskla si Rosalie, zatímco se chystala k odjezdu.

„Mám za tebe takovou radost Rose, že mi to nic nemůže zkazit,“ usmála se Isabella sedící u okna s knihou v ruce.

Zlatovlasá paní hraběnka se před ni rozčíleně postavila s rukama v bok: „A teď mi ještě pověz, že ti ani nebudu scházet.“

„Ale Rose,“ odložila knihu. „Co tě nemá? Jsem šťastná, že jsi přijela, a ani nevím, co si tu bez tebe počnu.“

„Bells!“ Hraběnce se zalily oči slzami. Nebylo jiné cesty než objetí těch dvou věrných přítelkyň. Díky tomu padl Rosalii do oka titul výtisku Lege artis. „Můj bože, novomanželka a hlavu má plnou latiny,“ zhrozila se a odtáhla se od své přítelkyně. S hlavou vrtící ze strany na stranu si ji zpytavě prohlížela: „Není dobře, že odjíždím.“ Měla tolik plánů, jak dát manžele Masenovy dohromady co nejdříve. Jenže mateřství mělo přednost.

Bylo třeba udělit několik posledních rad a pak ty dva ponechat vlastnímu osudu.

Omlouvám se, že mi pokračování tak vázne. Ale mám předsevzetí do Nového roku, že se zlepším...

Už jsem to psala někde v komentářích, nicméně bych vás asi měla informovat i oficiálně. Selhání věčnosti mělo mít původně maximálně čtyři kapitoly. Jenže já se tolik zamilovala do příběhu... A navíc, jeden komentář odstartoval vír myšlenek a z nich tak vznikla další zápletka a díky tomu se počet kapitol vyšplhá trochu více. Kolik jich bude, netuším. Na to mám malé zkušenosti s kapitolovými povídkami. Ale snad vás tato skutečnost potěšila.

Šťastný nový rok!

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 7.: