Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 11. kapitola

27.09.2010 (14:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2181×

11. kapitola

Sešli jsme po schodech dolů, kde bylo hrozně moc lidí. Ale to nebyl to jediný šok. Obývák už zdaleka nevypadal jako obývák. Byly tu všude stolky s jídlem a s pitím. V rohu byly velké bedny, ze kterých hlasitě hrála hudba. 
Jakmile jsme sešli úplně dolů, všichni se otočili. 
„Tak a máme tu oslavence!“ vykřikla Alice do mikrofonu a všichni začali tleskat. Jen jsem se ušklíbla a snažila se nenápadně zmizet někam do rohu, ale to by tam nesměla bejt Alice.

„A teď gratulace. Bello, pojď sem!“ Prosebně jsem se podívala na Edwarda, ale ten se na mě jen usmál. Alice mě vytáhla na „podium“ a všichni se nahrnuli přede mě. Začali mi jeden za druhým třást rukou a blahopřát. Jen jsem se usmívala a ve vhodných chvílích jsem něco vždycky zamručela. 
Oživla jsem, když se mě dotkly ledové paže, byla to Esme.
„Drahoušku, všechno nejlepší, holčičko!“ řekla a drtila mě v objetí. Pak mě postupně objali všichni, Carlisle, Rose, Emmett, Jasper, Alice a nakonec Edward.
„Všechno nejlepší, lásko," zašeptal mi do ucha a lehce mě políbil. Měla jsem chuť ho někam zatáhnout, ale to by mi to Alice nesměla zase překazit.

„Tak a teď dárky!“ zvolala a táhla mě ke stolu, kde byla hrozná hromada dárků. Většina byly hrozně maličké, ale nejvíce to byly obálky.
Vzala jsem první dárek. Byl to malý plyšový méďa a u něj malá cedulka: Všechno nejlepší přeje Mike Newton!
„Díky Miku,“ řekla jsem a šla na další. A tak to šlo asi deset minut, než jsem rozbalila spoustu podobných blbostí. Nechápu, jak mi ty lidi můžou dávat dárky, když mě ani neznají. 
Nakonec tam byly dárky od mé rodiny. Ano, Alici, Jaspera, Carlislea i Edwarda už jsem počítala do mé rodiny.

První tam byly dvě letenky do Paříže, pro mě a pro Edwarda. Byly od Esme a Carlislea.
„Děkuju moc, Esme, Carlisle,“ řekla jsem a oba je objala.
Pak jsem tam měla bledě modré šaty od Rose.
„Rose! Ty jsou nádherné! Děkuju,“ řekla jsem a taky ji objala.
„Ty se ti budou hodit do té Paříže,“ řekla a podala mi další dárek. To byly nádherné stříbrné boty na podpatku od Alice.
„Jsou moc krásné, děkuju, Alice,“ řekla jsem a objala jsem ji.
„Máš je k těm šatům,“ řekla a mrkla na mě. Pak jsem dostala balíček od Jaspera. Byly to nádherné hodinky.
„Jaspere, děkuju moc,  jsou nádherné,“ řekla jsem a taky ho objala. Hned jsem si je nandala. 
„Na Bello, tady máš dárek ode mě,“ řekl Emmett a já se začala bát. Byla to dost velká krabice. S nádechem jsem ji otevřela. Byla v ní další krabice. Všichni se začali smát. Fajn, tak jo. Otevřela jsem i tu a v té byl balíček, zabalený v balícím papíru. Mělo to tvar knížky. S přemítáním, co tam asi bude za knížku, jsem to rozbalila a byla jsem překvapená. Nic sprostého, žádné sexuální rady, byly to originální noty z 18. století. 
„Emmette! Moc děkuju, to jsi mě opravdu překvapil!“ řekla jsem a objala svého velkého brášku.
Nakonec přišel Edward a nesl malou krabičku na šperky. 
„Všechno nejlepší, lásko,“ popřál mi ještě jednou a podal mi to. Byl to řetízek a na něm krásný přívěšek srdíčka. Bylo tmavě modré (vím, že a obrázku je fialové, ale jiné jsem nenašla) a krásně se lesklo. Byl to určitě nějaký drahý diamant. Nejsem sice odborník, ale tohle by poznal i slepý.
„Edwarde,“ vydechla jsem.
„Je krásné, ale vždyť muselo být hrozně drahé.“
„Je po mé matce. Nechal jsem ho jen trošku upravit. Dobře trošku víc, ale vždyť je to jedno, hlavně, že se ti líbí.“
„Líbí, moc. Zapneš mi ho?“ řekla jsem a otočila se. Ucítila jsem jemný dotek jeho ruky na svém krku. Otočila jsem se a políbila ho.
Přerušilo nás odkašlání, pocházející od Alice.
„Děkuju moc všem za opravdu krásné dárky. Teď se běžte bavit,“ řekla jsem co nejmileji.

Všichni se odebrali stranou a začala hrát hudba. Byla to zrovna pomalá písnička. Tu mám ráda.
„Zatancuješ si se mnou, prosím, oslavenkyně?“ zašeptal mi do ucha Edward. Jen jsem kývla a nechala se odvést na „parket“. Edward mě chytil kolem pasu a já se mu pověsila na krk. 
„Tak kolik je vlastně naší oslavenkyni? Jestli se smím ptát,“ zašeptal mi do ucha. Uchechtla jsem se.
„Když já nevím, aby ses nelekl,“ zasmála jsem se.
„Myslím, že to zvládnu.“
„Je mi osmdesát devět," odpověděla jsem s úsměvem.
„Hm, za rok budeš mít kulatiny.“ Posmíval se mi.
„Tak schválně, kolik je tobě?“ Byla jsem opravdu zvědavá.
„Mně je sto devět,“ řekl a já se musela usmát.
„Takže taky budeš mít kulatiny. Kdy máš vůbec narozeniny?“ Uvědomila jsem si, že to nevím.
„Sedmnáctého června.“
„Tak vidíš, jsi taky sedmnáctého a jsme vzdáleni o dvacet let a tři měsíce.“ Vypočítala jsem to s úsměvem. Edward se jen zasmál a políbil mě.

Takhle jsme tancovali asi tři další písničky, když se vedle objevil Emmett.
„Půjčíš mi na chvíli sestřičku?“ zeptal se Edwarda. Ten jen kývl a šel tancovat s Rosalie.
„Tak sestřičko, kolik ti to vlastně je?“ ptal se Emm. Aha, takže vyslechl náš rozhovor s Edwardem.
„Je mi osmdesát devět, bráško. To máš ale starou ségru co?“ zasmála jsem se a Emm se hned přidal.
Pak jsem tancovala ještě s Carlislem a s Jasperem.
Zrovna jsem si to mířila k Edwardovi, když mi někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a spatřila nějakého kluka.
„Ahoj, nezatancuješ si se mnou?“ zeptal se a srdce mu bušilo jako po maratónu.
„Jasně,“ kývla jsem s hraným úsměvem a omluvně se podívala na Edwarda, který toho kluka vraždil pohledem. Celou dobu jsem koukala na Edwarda a kluka, myslím že se jmenoval Eric, ale jistá si nejsem, jsem celkem ignorovala. Pořád něco říkal a já mu to jen odkývávala.
Když dohrála písnička, usmála jsem se na něj a šla k Edwardovi. Než jsem se k němu protlačila, přišla k němu nějaká holka.
„Ahoj, nezatancuješ si?“ řekla a předklonila se tak, aby byl vidět její výstřih. Edward se zatvářil dost zkroušeně, ale pak se hraně usmál a šel.
Stoupla jsem si a sledovala je. Ta holka mě pěkně štvala. Plazila se po něm a pořád se něčemu hihňala. Edward se koukal celou dobu na mě, stejně tak jako já předtím.
Po konci písničky se ke mně rychle protlačil a hned mě objal. 
„Konečně!“ vydechl a já se musela zasmát.
„Co se směješ? Bylo to hrozný. Nejdřív ten kluk, co se ti pořád snažil sáhnout na zadek, ale vždycky si to rozmyslel a teď holka, co pořád přemejšlela, kam mě má zatáhnout!“ stěžoval si. 
„Pojď radši tancovat, jde sem další,“ řekl a rychle mě chytil. Začali hrát Total Eclipse of the Heart, další mojí oblíbenou písničku.
Tancovali jsme celkem dlouho, ale když začali hrát moc rychle, vzala jsem Edwarda za ruku a vyšla s ním v závěsu, ven.
„Už mě to tam nebaví,“ řekla jsem na vysvětlenou.
„Neboj, Alice má v plánu to za chvíli ukončit. Už jsou tři,“ řekl a já kývla. Usmála jsem se na něj a políbila ho. Nadšeně mi polibek oplácel a přitahoval si mě blíž k sobě.
Po chvíli se odtáhl a já se zamračila.
„Alice. Máme jít dovnitř. Bude konec a musíš se rozloučit.," řekl a vzal mě za ruku. Vešli jsme dovnitř a akorát dohrála písnička.
„Tak vážení, doufám, že se vám u nás líbilo, ale musíme se rozloučit,“ řekla Alice. Všichni začali pomalu odcházet a já stála u dveří a s každým jsem se rozloučila.
Když všichni odešli, pomáhala jsem uklízet.

Ve čtyři bylo hotovo.
„Tak jak se ti líbila oslava, Bello?“ zeptala se Alice.
„Bylo to hezké, povedlo se to,“ řekla jsem a Alice se usmála.
„Já ti to říkala,“ řekla a odešla za Jasperem.
Pak jsem šla za Edwardem do pokoje. Seděl na posteli, a když jsem přišla, hned mě objal a začal mě vášnivě líbat. Chvíli jsme se líbali, ale pak jsem se od něj odtáhla. 
„Počkej, chci se jít nejdřív osprchovat,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. Zatvářil se smutně, ale pak mu vesele zajiskřilo v očích.
„A co kdybych se šel osprchovat s tebou?“ zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho do koupelny.
Tam jsme se zase začali líbat a pak už to mělo rychlý skluz. Najednou jsem byla nahá a ve sprše.
A tak jsme završili mou oslavu.

A tak šel den za dnem a ze dnů se stal týden a byl tu opět víkend. 
„Co takhle kdybychom jeli na nákupy, dlouho jsme nikde nebyli, co vy na to?“ ptala se nadšeně Alice a mně se potvrdila moje teorie z minulého nakupování a to, že je blázen.
„Alice, vždyť jsme byli nakupovat předminulý týden!“ zděsila jsem se.
„Ale vždyť je to už týden...“ namítla.
„Jé, já mám nápad!“ vykřikla.
„Alice, ty jsi opravdu blázen, viď?“ říkal Edward a já vybuchla smíchy.
„Na co jsi přišla?“ zeptal se jí opatrně Jasper.
„Co kdybychom se oblékli do těch kostýmů, co jsme si minulý týden koupili, a zahráli si menší divadlo?“ vysvětlovala nadšeně Alice a v tom tam přiběhl zbytek rodiny.
„Jasně, jasně! To je skvělý nápad! Zaběhneme si pro ty kostýmy domů!“ vykřikl Emmett. Ano, téměř jsme se přestěhovali ke Cullenovým, trávili jsme tam většinu času. Doma jsme byli tak jednou do týdne a to, když jsme chtěli mít klid.
„Alice, jsi si jistá?“ ptala se opatrně Esme.
„Jasně! Bude to legrace a všichni si to užijeme! Já to snad vím nejlíp, ne?“ řekla a poklepala si na hlavu.
„A Emmette, nikam nemusíš chodit, kostým máš u mě v šatně. Tak hezky všichni do kostýmů!“ zvolala a odběhla do šatny. Všichni ji následovali.  
Taky jsme se s Edwardem převlíkli a šli dolů za ostatními. Tam už probíhal boj mezi mušketýrem a Elvisem. Julie se je snažila od sebe dostat a víla s bohyní se jen smály. 
„O co tu jde?“ zeptala jsem se.
„Ale, Jasper se smál Emmettovi a Emmett pak Jasperovi,“ řekla Rose a smála se.
A tak bitva probíhala dál. Faraón si jí vůbec nevšímala a ostatní přihlíželi se smíchem.

Pak jsme začali hrát divadlo. V hlavní roli bohyně s mušketýrem. Dva sourozenci, co se nemají rádi. Mušketýr je lehce do větru, takže chodí s Julií a s vílou zároveň. Bohyně má za nejlepší kamarádku berušku a snaží se svést tajemného Španěla. Nakonec přijde faraón s Elvisem a všechny zastřelí. Radují se a nevšimnou si jedoucího autobusu... 
No jo, jsme opravdu povedená rodinka. Nejen že jsme upíři, ale ještě tady blbneme jako blbci. Jo, teď kdyby nás někdo viděl... 


Pro informaci a objasnění:

Bella – beruška
Edward – Španěl
Alice – víla
Jasper – mušketýr
Emmett – Elvis
Rosalie – bohyně
Esme – Julie
Carlisle - faraón

10. kapitola Shrnutí 12. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 11. kapitola: