Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 12. kapitola

02.10.2010 (21:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1912×

12. kapitola

A tak jsme víkend strávili v kostýmech. Ano, celý víkend. Nejdříve jsme hráli divadlo a pak jsme šli na „lov v kostýmech“, samozřejmě Emmettův nápad.
Byla to legrace, ale docela ráda jsem se v pondělí šla připravit do školy. 
Alice mi přichystala džíny, tílko a k tomu baleríny. Má štěstí, podpatky bych si dnes opravdu nevzala. Na to ještě lehký svetřík a mohla jsem jít.
Edward na mě čekal v obýváku. Společně jsme pak šli do garáže, kde jsme nasedli do mé Mazdy (ano, přemluvila jsem Edwarda a tento týden jezdíme Mazdou) a já nastartovala. Byl to úžasný pocit, zase jet. Poslední dobou mě pořád vozil Edward, takže jsem neřídila. Pořádně jsem si to užívala, ale bohužel už jsme byli u školy.
Vystoupili jsme a vydali se na první hodinu, kde jsme si sedli do naší lavice. Všichni nadšeně vykládali o nějakém novém studentovi. Hurá, alespoň budou řešit jeho a ne nás.

„Celkem toho novýho lituju, ale jsem ráda, že budou řešit jeho,“ pošeptala jsem Edwardovi, jelikož už zazvonilo a do třídy vešel učitel a společně s ním nějaký kluk. Aha, to bude asi ten novej, no to jsem zvědavá.
„Třído, dovolte, abych vám představil nového žáka. To je Thomas Ronalds. Thomasi, představ se, prosím, třídě,“ vyzval ho učitel.
„Zdar, lidi. Já jsem Thomas a přestěhoval jsem se z Kanady do domku po své tetě,“ řekl a já měla divný pocit. Odněkud ho znám, ale odkud? V tom vedle mě Edward zavrčel. 
„Co je?“ zašeptala jsem potichu. Kývl hlavou k Thomasovi a já si ho pořádně prohlédla. Celkem vysoký, černé vlasy, bledý, zlaté oči... Ne! Vždyť je to upír! 
„Dobře, ale nemusí být zlý, může být jako my,“ šeptla jsem Edwardovi potichu, aby to Thomas neslyšel. Edward jen zakroutil hlavou a začal něco psát na papírek, tak jako první den. Během chvilinky mi to dal. Hned jsem si ho přečetla. Není hodný. Má dost divné myšlenky a koukni se pořádně na jeho oči. Jsou ještě lehce červené, takže žádný dlouhodobý vegetarián. Budu mu číst myšlenky a pak si promluvíme. Už zjistil, že tu jsme a bude celou hodinu poslouchat, co říkáme. Moc se mi to nelíbilo.
Zvedla jsem hlavu, abych se podívala na jeho oči a měla jsem štěstí, zrovna procházel kolem. A no jo, Edward měl pravdu. V té zlaté bylo místy ještě malinko rudé.
Po zbytek hodiny jsem se snažila mírnit Edwardovo vrčení a ignorovat Thomasův pohled, který jsem cítila v zádech.

Konečně hodina skončila a my jsme se s Edwardem rychle vyšli ze třídy.
„Co se děje, Edwarde?“ zeptala jsem se hned, jakmile jsme byli dost daleko od učebny.
„Ty ho znáš?“ zeptal se mě místo odpovědi.
„Já nevím, mám pocit, že jsem ho někde viděla, ale nemůžu si vybavit kdy a kde,“ vysvětlila jsem.
„On tě zná,“ řekl Edward a mírně zavrčel.
„Za tu hodinu jsem toho hodně zjistil. Poslouchej, musíme se s ním jakože sblížit, ale nesmíme mu říct o našich darech. Musíš na něj být milá a usmívat se na něj, zvládneš to?“ řekl a já absolutně nechápala, co mi tady říká. Nadechovala jsem se, že něco namítnu, ale předběhl mě.
„Teď není čas to vysvětlovat, ještě to musím zavolat ostatním. Teď má opět stejnou hodinu, tak se s ním snaž bavit,“ řekl a já to chápala čím dál tím míň, ale přikývla jsem. Edward jistě ví, co dělat.
„Dobře, bavit se s ním, být milá, ale nic mu o nás neříkat. Chápu,“ řekla jsem a snažila se usmát.
„To zvládneš,“ řekl a lehce mě políbil. Vzápětí už volal Alici, tak jsem se sama vydala na další hodinu. Sedla jsem si do naší lavice a hypnotizovala jsem dveře. Edward pořád nikde, ale najednou se před lavicí objevil Thomas.
„Zdar, jsem Thomas,“ řekl a usmál se na mě. Byl to falešný úsměv, ale oplatila jsem mu ho.
„Ahoj, já jsem Bella,“ řekla jsem a v tom zazvonilo.
„Máš vedle sebe volno?“ zeptal se, div si tam nesedal.
„Promiň, ale tady sedí...“ nedořekla jsem, protože akorát přišel Edward.
„Tady sedím já,“ řekl a usmál se. Viděla jsem na něm, že ho ten úsměv stojí velké úsilí.
Thomas se zamračil, ale odešel a sedl si dopředu.
Edward mi hned posílal papírek. Všem jsem to řekl, podrobnosti na obědě. Fajn, tak ještě vydržet čtyři hodiny a vše se dozvím.

Konečně jsem se dočkala. Konec páté hodiny. Myslela jsem, že to nevydržím. Edward celou dobu potichu vrčel a Thomas se na mě furt usmíval a já mu na Edwardovo přání musela úsměvy opětovat.

V jídelně jsme si rychle nandali nějaké jídlo a šli za ostatními, kteří už tam byli.
„Edwarde! Co se děje?!“ ptala se hned potichu Rosalie.
„Můžeš mluvit nahlas, Rosalie, není tu a ani nepřijde. Šel do lesa,“ řekl Edward.
„Fajn, tak teda, co se děje?“ optala se pro změnu Alice.
„Je to na dýl. Thomas žil se svou družkou Sophií v okolí New Jersey. Jednou v noci šla Sophie sama na lov do města. Tam ucítila nádhernou vůni, tak se za ní vydala. Byla to mladá dívka. Sophie se na ni vrhla, ale někdo ji zastavil. Byla to jiná upírka. Sophie jí nabízela, že se rozdělí, ale cizí upírka ji zabila a dívka se později proměnila v upíra. Thomas měl vztek na tu upírku i na tu dívku, ale měl strach, že ho ta upírka taky zabije. A tak se rozhodl, že si je později najde a pomstí se,“ vyprávěl Edward a já to asi začala chápat.
„Ta dívka byla Bella a ta upírka, co ji zachránila a zabila Sophii, byla Esme,“ řekl Edward a všichni na něj koukali jako na zjevení, až na mě. Došlo mi to.
„Cože?“ řekli všichni najednou.
„Je to pravda, přečetl jsem si to v jeho myšlenkách. Thomas si zjistil, kde Bella s Esme jsou. Je tady proto, aby se jim pomstil,“ řekl Edward.
„Teda to byl jeho původní plán, ale pak když uviděl Bellu, rozhodl se ještě počkat. Chce si ještě trošku užít,“ řekl nenávistně a vrčel u toho. Stiskla jsem mu ruku.
„To není možné!“ vykřikla Alice.
„Co budeme dělat?“ 
„No, to ještě nevím, musíme to doma probrat s Carlislem a s Esme,“ řekl Edward.
„A teď už bychom měli jít, za chvíli začíná hodina,“ řekl a všichni jsme se zvedli. Edward odnesl můj tác a pak jsme společně šli na odpoledku.

Po konci školy jsme všichni jeli domů.
„Carlisle, Esme!“ zavolal Edward, jakmile jsme vešli do domu. Oba tam byli v momentě.
„Co se děje?“ optal se Carlisle.
„Máme problém,“ řekl Edward a řekl jim přesně to, co nám v jídelně.
„Proboha! To je strašné! Co budeme dělat!“ vykřikla Esme.
„Carlisle, co navrhuješ?!“
„Nevím, co na to říct,“ odpověděl a přemýšlel.
„Já si myslím, že když čekal tolik let, tak se jen tak přemluvit nedá. Můžeme se přestěhovat, ale znovu by nás našel a takhle by to mohlo pokračovat navěky. Napadá mě jen jedno řešení a to smrt,“ řekl Edward.
„Příčí se mi zabít jiného upíra, i když je zlý, ale asi nemáme jinou možnost,“ povzdechl si Carlisle.
„Dobrá, jak to uděláme?“ zeptal se Emmett nadšený lovem na upíra.
„Navrhuji ho někam nalákat a pak už to bude jednouché,“ řekl Jasper.
„Co kdybychom...“ začal Emmett, ale nedopověděl, protože Alice vykřikla.
„Mám to! Ráno jsem měla vizi o bouřce, ale nestačila jsem vám navrhnout baseball. Můžeme Thomase nalákat na hru pod záminkou, že se s ním chceme seznámit. Neodmítne to, protože si nás bude chtít získat. Tam ho pak zabijeme a spálíme! Vyjde to!“ říkala nadšeně.
„To nezní špatně,“ přikývl Jasper.
A tak Alice vymyslela naši strategii, jak zabít Thomase. 
Po zbytek odpoledne jsme si plánovali krok po kroku.

Kolem půlnoci se všichni vytratili a dole jsme zůstali jen já s Edwardem.
„Nepůjdeš se se mnou proběhnout do lesa?“ navrhla jsem. Potřebovala jsem si počistit hlavu. Přeci jenom za to vlastně můžu já. 
Edward přikývl a společně jsme se rozeběhli do lesa. 
Asi po půl hodině běhu jsem se zastavila a Edward se mnou.
„Lásko, co se děje? Vím, že je to hrozné, ale my to zvládneme,“ řekl a objal mě. Taky jsem ho objala.
„Ale co když ne? Co když ne!“ vzlykla jsem.
„Bell, on je jeden a nás je osm. A navíc, Alice to viděla. Neboj,“ řekl a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se na něj a políbila ho. Nadšeně mi polibek opětoval a já zapomněla na vše, co se děje.
Po chvilce jsme se od sebe odtrhli. Zasmála jsem se a rozeběhla se zpátky domů. Slyšela jsem, jak běží za mnou a chvíli na to mě dohnal. Podtrhl mi nohy a já mu se smíchem spadla do náručí.
Edward se mnou v náručí vběhl do domu, rovnou do jeho pokoje, kde mě postavil na nohy. 

Bezmyšlenkovitě jsem šla k pianu a začala hrát. 
Chvíli jsem hrála co mě napadlo, ale pak mi na mysl padla má oblíbená skladba. Písnička k filmu Pearl Harbor. Začala jsem ji hrát a nechala jsem se unášet tou krásnou melodií.
Když jsem ji dohrála, objal mě Edward kolem ramen.
„To bylo krásné, lásko,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě.

Ráno mě Alice navlíkla do krátkých, upnutých, fialových šatů. Byly sotva pod zadek a bez ramínek. Byly krásné, ale přišlo mi, že nejsou zrovna dvakrát vhodné do školy. 
Alice mi vysvětlila, že já budu zvát Thomase na ten baseball, takže prej musím vypadat k světu. Edwardovi se to líbilo ještě míň, než mně, ale nic nezmohl. 
K tomu mi dala boty na opravdu velikém podpatku (byla jsem v nich skoro stejně vysoká, jako Edward) a k tomu krásné bolero.
Ještě mě lehce nalíčila a já si připadala jako když jdu na nějaký večírek a ne do školy, kde mám pozvat upíra, aby si s námi zahrál baseball a my ho mohli zabít. 

Konečně byla Alice spokojená a my s lehkým zpožděním vyrazili do školy. Musím říct, že v těch botách se pěkně blbě řídilo, ale zvládla jsem to a za chvíli parkovala na školním parkovišti.
„Máme s ním hned první hodinu, tak můžeš jít hned,“ zašeptal mi Edward do ucha a já kývla. 
Došli jsme do učebny a já s nádechem zamířila k Thomasově lavici.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a nahodila úsměv.
„Čau, kočko,“ řekl a mrkl na mě.
„Co tě sem přivádí?“
„Chtěla jsem se tě za nás za všechny zeptat, jestli by sis s námi dneska nechtěl zahrát baseball. Má být odpoledne bouřka a to je skvělá příležitost si zahrát a seznámit se,“ řekla jsem a držela úsměv.
„To beru. Sice jsem baseball nikdy nehrál, ale myslím, že to zvládnu,“ řekl frajersky.
„Dobře, tak po škole na tebe počkáme na parkovišti, dobře?“ usmála jsem se.
„Jasný,“ řekl a naštěstí zazvonilo, takže jsem se sním nemusela vybavovat.
„Tak zatím,“ řekla jsem a rychle pádila k Edwardovi. Ten se na něj vražedně koukal a lehce u toho vrčel.
„Edwarde,“ šeptla jsem a lehce ho políbila než přišel učitel. Vzpamatoval se a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a spokojeně si sedla. 

Den utekl poměrně rychle, jelikož jsem pořád přemýšlela, jak bude odpoledne probíhat.
Když skončila poslední hodina, vydali jsme se všichni na parkoviště, kde na nás čekal Thomas.
„Vezmi si auto a pojeď za námi,“ řekla jsem mu a nasedla do svého broučka. Byla jsem docela klidná, na to, že se v nadcházejících minutách pokusíme (doufám, že se nám to povede) zabít upíra.

11. kapitola Shrnutí 13. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 12. kapitola: