Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 19. kapitola

22.01.2011 (09:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1578×

19. kapitola

Silvestr a Nový rok jsme díky Emmettovi oslavili ve velkém stylu. A když říkám ve velkém, tak opravdu ve velkém. Ten ohňostroj, co připravil, byl přímo obří a trval snad hodinu. No jo, Emmett.

Prázdniny utekly jako nic a byla tu zase škola. Netěšila jsem se tam, ale co se dá dělat.

Když jsme se ve středu vrátili ze školy, zdála se mi Alice nějaká zaražená. Neřešila jsem to, asi zmeškala nějaký výprodej, nebo tak něco.

Večer u televize jsem však přišla na to, co se děje.

Jen tak jsme tam všichni seděli a společně koukali na telku, když v tom Alice upustila ovladač, měla vizi. Edward vedle mě ztuhnul, jak společně s ní sledoval vizi. Co může být tak hrozného?

„Ne,“ vydechl Edward po chvíli.

„Co se děje?“ ptali se hned všichni.

„Thomas,“ šeptli oba zároveň.

„Thomas? Vždyť toho jsme zabili,“ namítl Carlisle nechápavě. Taky jsem to nechápala.

„Jo, přesně, ten je na popel,“ přitakal Emmett.

„On jo, ale jeho kumpáni ne,“ řekla Alice. Co? Jeho kumpáni?

„Co?!“ zděsila se Esme.

„Jo, nebyl sám. Měl svou skupinu, nebo jak to říct. Prostě něco jako my, akorát spolu nežijí jako rodina v domě, ale toulají se po světě a zabíjí pro nic za nic,“ vysvětloval Edward.

„A ty se teď chystají na nás, protože jsme jim zabili vůdce,“ upřesnila Alice.

„Pane bože! A kolik jich je?“ vykřikla zděšeně Esme.

„Viděla jsem kolem dvaceti, ale jistá si nejsem,“ řekla Alice tiše.

„Kolem dvaceti? A jak se o nás vlastně dozvěděli?“ zeptala jsem se.

„Thomas jim řekl, kam jde a kdyby do Nového roku nepřišel, mají ho sem jít hledat a jeho smrt pomstít,“ řekl Edward. No skvělý.

„Ale nechápu, jak to že jsem je v jeho mysli neviděl,“ mumlal si pro sebe.

„Tak to je pěkný. Co budeme dělat?“ zeptala se Rose.

„Alice, co přesně vidíš?“ zjišťoval Carlisle.

„Vidím jejich rozhodnutí, jak si něco říkají a pak jak stojí proti nám. Bude to ve slunečný den na rozkvetlé louce, takže máme relativně tak čas do března, do dubna,“ sdělovala.

„A budou nás chtít zabít,“ podotkla.

„Dobře, co navrhujete?“ zeptal se Carlisle.

„Pořádně jim natrhneme zadek!“ vykřikl Emmett.

„To je jedna možnost, nenapadá vás ještě něco jiného?“ zeptal se a vrhl významný pohled na mou lásku. Edward? No jasně, Edward!

„Edwarde, lásko, jak ti jde to měnění myšlenek?“ zeptala jsem se ho.

„A no jo! Edward je může přimět myslet na něco jiného!“ vyhrkl Jasper.

„No, já nevím, moc to ještě neovládám, a když už, tak na malé vzdálenosti. Sice bych jim to změnil, ale za pár kilometrů by se jim myšlení vrátilo a oni by přišli zpátky,“ povzdechl si.

„A i kdybych to cvičil, navždy jim to v mysli nezůstane,“ řekl smutně.

„Tak už nám zbývá jen jim natrhnout ten zadek!“ vykřikl znovu nadšeně Emmett.

„Emmette, je nás osm proti dvaceti,“ prskla na něj Rose.

„Dobře no, tak si pozveme někoho na pomoc,“ povzdechl si.

„Asi nám nic jiného nezbude. Zavolám Eleazarovi do Denali, snad nám pomohou,“ vzdychl Carlisle a odešel.

Vrátil se asi po pěti minutách.

„Tak přijedou, ale jen Eleazar, Carmen, Kate a Irina, Tanya nepřijede,“ řekl. Ne? Asi jí nepřijde vhodné v takové situaci někomu lézt do postele. To se divím, u ní bych čekala, že bude pořád dolejzat. Asi není tak hrozná.

„Takže to je nás dvanáct, ještě bychom někoho potřebovali,“ mumlal Carlisle.

„Co takhle Mary, Jane, Patrick a Sebastian z Kanady?“ navrhla Alice.

„Dobrý nápad, ale těm se asi nedovoláme,“ povzdechl Carlisle.

„My pro ně dojdeme,“ řekla Alice a chytla Jaspera za ruku.

„No dobrá,“ povolil Carlisle.

„A když to nevyjde, tak zkusíme někoho jiného,“ řekla Alice a vyběhla s Jasperem nahoru si sbalit.

„Tak to bychom zatím měli. Já teď musím do nemocnice, tak se tu mějte,“ povzdechl si Carlisle a vydal se do garáže.

Esme se vydala odreagovat nad návrh domu a Emmett s Rose šli do ložnice.

„Kdo je Mary, Jane, Patrick a Sebastian?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Seznámili jsme se s nimi, když jsme chvíli bydleli v Kanadě. Sice se živí většinou lidskou krví, ale jsou milí. Jane je s Patrickem a Mary se Sebastianem. Ale mám pocit, že si to občas mění,“ povzdechl si nad tím Edward.

„A co myslela Alice tím, že to nevyjde?“ vyptávala jsem se.

„Oni jsou hodní a milí, ale málo kdy jsou k zastižení. Nemají trvalé bydlení jako my, jsou to vlastně nomádi,“ vysvětloval. Aha, to pak jo.

Po chvíli přiběhla Alice s Jasperem, že odchází. Rozloučili jsme se a s tím, že budou každý den volat, odešli.

Než jsem se nadála, bylo ráno a my museli do školy. Dneska se mi tam nechtělo už vůbec, ale musíme se nějak zaměstnat, abychom na to pořád nemysleli. I když myslím, že to stejně nepomůže.

Po škole jsme doma netrpělivě čekali, kdy přijedou z Denali. Včera večer, když jim Carlisle volal, řekli, že se hned vydají na cestu. Měli by tu být dnes k večeru.

Edward byl jako na trní, netrpělivě čekal na Eleazara, protože chtěl vědět něco o své schopnosti. Chtěl se ji naučit pořádně ovládat, aby mohl když tak alespoň trošku pomoci.

Já se zase chtěla naučit pořádně ovládat svůj štít. Abych ho mohla roztáhnout přes více lidí. Věděla jsem, že je to možné, ale nevěděla jsem, jak na to. I když myslím, že Eleazar mi s tím moc nepomůže. Na to musím přijít sama.

Konečně tady byli. Všichni jsme seběhli dolů uvítat návštěvu. Menším překvapením bylo, že místo čtyř, jich bylo pět. Tanya přijela. Mně to bylo hned jasné.

„Eleazare, Carmen, Kate, Irino, Tanyo, jsem rád, že sis to rozmyslela,“ vítal je Carlisle.

„Zdravím vás, kde máte Alici a Jaspera?“ zeptal se Eleazar.

„Jeli na menší výlet do Kanady,“ vysvětloval Carlisle.

„Koukám, že máte nový dům, Esme,“ podotkla Carmen.

„Ano, potřebovali jsme větší. To víš, je nás už osm,“ usmála se na ni Esme.

„Tak, Carlisle, co se to vlastně přesně děje?“ zeptal se Eleazar.

A tak jim Carlisle vysvětloval celý příběh od mé přeměny, až po Thomase a jeho skupinu.

„To je tedy něco. Myslíte, že dojde na boj?“ zeptala se opatrně Irina.

„Nevím, ale obávám se, že ano,“ povzdechl si Carlisle.

„Ovšem do toho vás nemůžeme nutit, samozřejmě,“ dodal, když si všiml jejich lehce vyděšených obličejů.

„Ne, Carlisle. Jestli dojde na boj, jako správná rodina vás podpoříme,“ prohlásil Eleazar.

Poté ještě chvíli vše vysvětlovali.

„Eleazare?“ oslovil ho Edward.

„Ano?“

„Víš, určitě sis toho všiml, už nemám jen čtení myšlenek,“ začala moje láska.

„Všiml, máš velmi mocnou a složitou schopnost,“ přitakal Eleazar, „pokud se nepletu, tak tedy čteš myšlenky a i je dokážeš změnit,“ ujišťoval se.

„Přesně, jen nevím, jestli by šlo je změnit natrvalo,“ povzdechl si Edward.

„Já myslím, že určitě šlo, jen to bude potřebovat hodně velké úsilí a dlouhý trénink,“ řekl zamyšleně Eleazar.

„Vážně myslíš, že by to šlo?“ ptal se nadšeně Edward. Eleazar jen přikývl.

„Ale asi to bude potřebovat dlouholetý trénink,“ zopakoval.

„Dlouholetý?“ Radostný obličej mé lásky se rázem změnil na smutný.

„Mám jen pár měsíců,“ vzdychl.

„Chce to neustálý trénink, třeba se ti to povede dřív,“ povzbuzovala jsem ho s úsměvem. Úsměv mi oplatil a lehce mě políbil.

„Eleazare?“ Rozhodla jsem se to teď zkusit já.

„Ano, Bello?“ Otočil se na mě.

„Víš, chtěla bych se naučit ovládat pořádně štít, ale nevím jak,“ povzdechla jsem si.

„Jak ho zatím ovládáš?“ zeptal se.

„Párkrát se mi povedlo ho roztáhnout, ale jen pár centimetrů a na pár vteřin,“ řekla jsem nešťastně.

„Já nevím, musíš to pořád zkoušet a soustředit se,“ řekl mi svou radu. To jsem si myslela. Budu se muset více snažit. Chci totiž moct ochránit svou rodinu. Nevím, co bych dělala, kdyby se jim něco stalo. A když to bude kvůli mně. Protože kdyby mě býval Thomas zabil, nebyly by z toho takové problémy. Ale co se dá dělat.

„Lásko? Nad čím přemýšlíš?“ šeptl mi Edward do ucha.

„Jen tak,“ usmála jsem se na něj a natáhla se pro polibek.

„Nepůjdeme na naši louku?“ šeptl mi znovu do ucha. Jen jsem přikývla. „Nenápadně“ jsme se zvedli a vytratili ven.

Ruku v ruce jsme se rozeběhli a za chvíli jsme byli na naší louce. Edward si sedl do trávy, tak jsem si položila hlavu do jeho klína a pozorovala jeho krásný obličej. Ten se na mě po chvíli usmál a sklonil se ke mně. Pevně jsem ho objala kolem krku a řádně se zapojila do polibku.

Než jsem se nadála, tričko a kalhoty, které jsem měla na sobě, byly pryč a já tam byla jen ve spodním prádle. Jelikož to byl nepoměr, sundala jsem Edwardovi košili i kalhoty, takže jsme na tom byli stejně.

„Měli bychom jít, Bell, za chvíli musíme do školy,“ šeptl mi Edward do ucha. Ne, škola. S povzdechem jsem se zvedla a našla své kousky oblečení.

Pak jsme se s Edwardem opět ruku v ruce vydali domů, kde jsme se převlékli, a vyrazili do školy.

Když jsme přišli ze školy, rozhodli jsme se s Edwardem, že se hned vrhneme na trénink. Edward se pokusí měnit myšlenky co nejdéle, nejlépe natrvalo a já se pokusím kolem sebe roztáhnout štít.

Edward si jako pomocníka vybral Emmetta (Emmett se spíše vybral sám) a já si vzala Rose. Chtěla mi hrozně pomoct, ale nevěděla jak.

A tak jsme začali cvičit a všichni jsme doufali, že nám to k něčemu bude.

18. kapitola Shrnutí 20. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 19. kapitola: