Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 2. kapitola

06.07.2010 (08:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2946×

2. kapitola

Školu jsem moc dlouho nehledala, takže jsem během deseti minut parkovala na školním parkovišti. Co jsem si všimla, tak tu byla většinou hodně stará auta, až na stříbrné Volvo. No super, tak to s mojí Mazdou asi nezapadneme.
Vystoupili jsme a všechen hovor utichl. Pohledy se stočily na nás. My si jich nevšímali a šli jsme do přijímací kanceláře. Byla tam taková sympaticky vyhlížející paní.
„Dobrý den. Já jsem Isabella Swanová a to jsou mí sourozenci Emmett a Rosalie Swanovi. Oni by měli chodit do třetího a já do druhého ročníku,“ řekla jsem jí s úsměvem. Mohla jsem chodit s nimi, ale ráda si zopakuji i druhák.

„Ano, ano. Tady máte rozvrh, mapku školy a tento papír vám musí každý učitel podepsat. Na konci vyučování mi ho přineste,“ řekla.

„Děkujeme. Nashledanou,“ řekli jsme a vyšli ven. Emmett a Rose šli na druhou stranu než já. Měla jsem mít matiku s panem Spikem. Vešla jsem do třídy a akorát zazvonilo. Šla jsem za učitelem. 
„Dobrý den, já jsem Isabella Swanová, jsem tady nová,“ řekla jsem a podala mu papír. On se na mě podíval a zamračil se. 
„Tak se nám představte, slečno Swanová,“ řekl a usmál se. Povzdechla jsem si a měla jsem pocit, že jsem slyšela uchechtnutí. Bylo to to nejkrásnější uchechtnutí, jaké jsem kdy slyšela. Rozhlédla jsem se po třídě a spatřila anděla. Měl rozcuchané bronzové vlasy. Seděl tam a usmíval se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Asi jsem na něj zírala moc dlouho, protože mě učitel napomenul.

„Slečno Swanová, nemáme na to tady celý den!“ řekl naštvaně.
„Ano promiňte,“ zakoktala jsem se. „Ahoj, jmenuji se Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bello. Přistěhovala jsem se s mými sourozenci z Aljašky,“ řekla jsem.
„Dobrá, posaďte se buď do první lavice k panu Newtonovi nebo dozadu k panu Cullenovi,“ řekl a ukázal na nějakého kluka, který na mě koukal, div mu neukápla slina a pak na toho krásného kluka. Neváhala jsem a vykročila jsem k němu. Sedla jsem si do lavice a usmála se na něj. Úsměv mi zmrzl na rtech, hned ze dvou důvodů. Je to upír! Jediné co mě trochu uklidnilo, bylo to, že jeho oči byly stejně zlaté jako ty moje. A zadruhé, já ho znám. Teda znám, přesně si pamatuji na ten den, když jsem ho viděla. Myslela jsem, že je to má představivost, ale nebyla. Přesně si pamatuji, jak tam seděl a smál se.
On na mě taky koukal udiveně, ale brzo se vzpamatoval. 
„Ahoj,“ řekl krásným sametovým hlasem, „jmenuji se Edward Cullen. A neboj, já a moje rodina lidi nezabíjíme,“ dodal šeptem a usmál se. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena.

„Ahoj,“ vykoktala jsem ze sebe. On se na mě pořád díval, pak se však nečekaně otočil na učitele a zamračil se. Vzal papírek a začal na něj něco psát. O pár sekund později mi ho podával. Nejdříve jsem žasla nad krásou jeho písma, ale pak jsem si to přečetla: Počkej na mě po hodině před třídou, všechno ti řeknu a vysvětlím později. Mimochodem ten úsměv ti slušel víc. Koukala jsem na to a přemýšlela, proč mi poslal papírek. Mohl mi to pošeptat ne? Jasně, počkám, ale všechno mi řekneš a vysvětlíš to s tím papírkem. Mimochodem, tvůj úsměv taky není k zahození. Napsala jsem a dala mu to. Chvilinku to četl a pak se na mě otočil a zářivě se usmál. Poté jsem se snažila věnovat učiteli, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem na něj po očku pokukovala a modlila se, aby už zazvonilo. Konečně se tak stalo.
Vyšla jsem před třídu a Edward byl v momentě za mnou.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem, dnes už podruhé. 
„Ahoj,“ odpověděla jsem mu, „tak co jsi mi to chtěl říct a co to bylo s tím papírkem?“ zeptala jsem se.  
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli ty a tví sourozenci nechcete sedět na obědě s námi, aby jsme se seznámili a jestli po škole nechcete jít k nám domů, jelikož náš otec pracuje v nemocnici a určitě vás rád pozná,“ řekl s úsměvem, „a s papírkem to nic moc nebylo. Jen učitel měl nějaký problém. Strašně ho zajímalo, jak se k tobě budu chovat a jestli se spolu budeme bavit. No a když jo, tak si tě chtěl proklepnout u tabule, takže jsem tě toho chtěl ušetřit a poslal ti ten papírek. Já totiž tak trochu čtu myšlenky, víš?“ řekl. Přemýšlela jsem nad tím, co řekl, a pak si to uvědomila. On čte myšlenky!!! Bože, to slyšel, jak jsem se rozplývala, jak je hezký a krásný?! To ne!
„Edwarde, slyšíš mě?“ pomyslela jsem si. Tvářil se však pořád stejně, to je divný.
„Ty čteš myšlenky?“ zeptala jsem se.
„Ano. Dokážu přečíst myšlenky každého člověka, až na jednoho,“ řekl zklamaně.
„Koho?“ vyhrkla jsem hned.
„Tebe,“ odvětil pořád zklamaně. 
„Ty mi nedokážeš přečíst myšlenky? To mě mohlo napadnout hned, jelikož já mám schopnost štítu, víš. Odolávám většině darů,“ řekla jsem.
„Páni. Tak to probereme později. Co máš další hodinu?“ řekl.
„Mám angličtinu s panem Moonem,“ řekla jsem.
„Tak to se seznámíš s Alicí. No nic, já jdu. Zatím se měj,“ řekl a zase se na mě zářivě usmál. Ještě chvíli jsem se za ním koukala a když jsem se vzpamatovala, vydala jsem se na angličtinu.

Vyšla jsem do třídy se zvoněním a zamířila k učiteli.
„Dobrý den. Jsem Bella Swanová, jsem tu nová,“ řekla jsem a usmála se na něj.
„Ano, ano. Ti nový studenti,“ řekl. Podepsal papír a dal mi ho. 
„Děkuji,“ poděkovala jsem mu.
„Vítejte slečno Swanová. Běžte se posadit do poslední lavice,“ řekl a já se ještě usmála a šla si sednout. Sedla jsem si a prohlédla si svou sousedku. Měla krátce střižené černé vlasy rozježené do všech stran a zlaté oči. Aha, tak to bude Alice. 
„Ahoj,“ zašvitořila milým hláskem a usmála se, „jsem Alice. A ty jsi Bella viď? Edward ti o mě jistě řekl a doufám, že si ty i tví sourozenci k nám při obědě sednete. Seznámíte se ještě s Jasperem,“ řekla a já uvažovala. Oba dva se mi zdáli moc milí, Emmett bude určitě souhlasit. Rose snad přesvědčíme. Ano, sedneme si k nim. Podívala jsem se na Alici, že jí to povím, ale ta koukala neznámo kam. Jak když byla nepřítomná. 
„Díky Bello, bude to ohromná legrace, seznámíme se,“ vykřikla najednou. Nechápavě jsem se na ni podívala.
„Edward ti už řekl, že čte myšlenky ne? Tak já mam taky dar, vidím vize do budoucnosti. Podrobně vám to vše řekneme na obědě, už se opravdu těším,“ řekla a podívala se na učitele. Po konci hodiny jsme se rozloučily a já vyrazila na další hodiny. Teď jsem měla dvě sama, bez nikoho, tak jsem mohla v klidu přemýšlet.
Pátou hodinu jsem měla mít historii se slečnou Johnsnovou. Když jsem vešla do třídy, všechny pohledy se automaticky stočily na mě. Nevšímala jsem si jich a šla rovnou k učitelce. Pozdravila jsem ji a dal jí papír. Ona se na mě podívala a papír podepsala.

„Běžte se posadit, slečno Swanová. Sedněte si dozadu k panu Cullenovi a dávejte pozor na látku,“ řekla a začala něco vykládat. Až teď jsem si všimla, že v předposlední lavici sedí Edward a culí se na mě. Šla jsem k němu a sedla si.
„Ahoj,“ řekli jsme oba najednou a zasmáli se. Jeho smích byl tak krásný.
„Tak jak se ti tu líbí?“ zeptal se šeptem tak, abych to slyšela jen já.
„Ale, myslela jsem si, že to bude horší. Zatím, se mi tu líbí, potkala jsem tebe a Alici. Bez vás by to bylo jako všude jinde,“ vyznala jsem a usmála se na něj. Chvíli na mě vykuleně koukal, ale pak se vzpamatoval.
„Tak to jsem rád, že se ti tu líbí. Co ten oběd, od Alice vím, že jsi se rozhodla, že si k nám sednete, ale mohla jsi si to rozmyslet,“ řekl. Bylo na něm vidět, že by byl smutný, kdybych řekla ne a já ho nechtěla vidět smutného. Nevím proč.
„Jasně, že si k vám sedneme. Rádi poznáme pár dalších upírků. Emmett bude určitě pro, jen asi budeme muset přesvědčit Rosalie, ale to Emm zvládne, neboj,“ řekla jsem a mrkla na něj. Pak jsem se snažila věnovat historii, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem musela po Edwardovi pokukovat. Konečně zazvonilo. Edward už měl věci sbalené a čekal na mě. Společně jsme se vydali do jídelny a všichni na nás udiveně zírali. No jasně, nová holka a hned se tu baví s nejkrásnějším klukem ze školy. Snažila jsem se ty pohledy ignorovat. 
V jídelně jsme si vzaly tácy a šli pro jídlo. Všechno to páchlo odporně. Myslím, že jsem si vzala těstovinový salát, ale jistá si moc nejsem. Edward už měl nandáno a čekal na mě. Dovedl mě k nejvzdálenějšímu stolu v jídelně a sedl si. Nikdo tam zatím nebyl. Povídali jsme si a on vyprávěl, jak ho která holka zvala na rande a jak se tvářily, když každou odmítnul.

Najednou si k nám sedla Alice s nějakým blonďákem.
„Ahoj,“ usmála se, „Bello, to je Jasper, můj manžel,“ řekla a políbila ho.
„Ahoj Jaspere, těší mě,“ řekla jsem, když se od sebe odtrhli.
„Ahoj Bello, taky tě rád poznávám,“ odpověděl mi mile Jasper. Chvíli jsme si povídali, když jsem uviděla Emmetta a Rosalie jak k nám jdou.
„Čauky,“ pozdravila jsem je, „znáte se? To jsou Cullenovi, Edward, Alice a Jasper,“ představila jsem Cullenovi.  
„Cullenovi, to jsou mí adoptivní sourozenci Emmett a Rosalie,“ představila jsem i je.
„Zdravím,“ řekl Emmett a sedl si. 
„Ahoj,“ pozdravila Rose a taky si sedla. Všichni jsme se daly do hovoru, když jsem si vzpomněla na hodinu s Alicí.
„Alice, co jsi mi to říkala o hodině o těch vizích,“ vyzvídala jsem.
„Aha, no tak jako každý upír i my máme schopnosti. Já mám vize do budoucnosti. Jsou založeny na tom, jak se kdo rozhodne. Jasper umí ovlivňovat emoce, Edward čte myšlenky a Carlisle, náš adoptivní otec, má výborné sebeovládání, je lékař,“ řekla vesele.
„To je zajímavé. My nejsme tak nadaní. Rose je nesmírně krásná, jak jistě vidíte,“ řekla jsem a jmenovaná se na mě usmála, „Emmett má nadměrnou sílu, jako novorozený upír, já mám fyzický a psychický štít, což znamená, že jsem odolná vůči většině darů a Esme, naše adoptivní matka, má mateřskou péči a dar každého milovat,“ shrnula jsem. Ještě chvíli jsme si povídali a pak jsme šli na vyučování. Šla jsem s Edwardem na biologii a pak na tělocvik.
Po tělocviku jsem šli s Edwardem k jeho autu. Všichni už tam byli. 
„Domluvili jsme, že každý pojedeme domů a vy v šest přijdete k nám domů i s Esme. My vám představíme Carlislea,“ řekla Alice a já přikývla. Rozloučili jsme se a Cullenovi šli k Volvu. Edward se ještě otočil a usmál se na mě. Já se na něj taky usmála. Pak už jsme taky nastoupili do mé Mazdy a nastejno s Cullenovými jsme vyjeli z parkoviště, akorát jsme každý jeli na jinou stranu.

Doma už na nás čekala nedočkavá Esme. Jen co jsme vešli, začal vyzvídat.
„Tak co děti, jak se vám líbí v nové škole?“ ptala se zvědavě. 
„Ahoj Esme, celkem dobře a neuhodneš koho jsme tam potkali. Další upíry. Jsou to vegetariáni jako my a jmenují se Cullenovi. Celkem jsou čtyři, ale do školy chodí jen tři. Edward, Alice a Jasper. Carlisle je jejich adoptivní otec a pracuje v nemocnici. V šest máme přijít k nim domů a seznámit se,“ vyprávěl nadšeně Emmett.
„A myslím si, že ten Edward se líbí Belle a Bella jemu,“ řekl a vysloužil si pohlavek od Rose. 
„No co, když na sebe pořád tak koukali a usmívali se na sebe,“ bránil se Emmett.
„Jsou opravdu milí, určitě se ti budou líbit. Měli bychom tam v těch šest jít,“ řekla Rose.
„Dobře, když myslíte, půjdeme tam. Víte kde bydlí?“ zeptala se Esme.
„Já to vím, Alice mi to řekla,“ odpověděla Rose, „všichni se tady sejdem ve třičtvrtě na šest,“ řekla ještě a zmizela s Emmettem v pokoji. Esme se taky odebrala nahoru, dodělat nějaký návrh. Já šla tedy taky do pokoje a začala číst knížku. Jenže jsem se nemohla vůbec soustředit. Měl Emmett pravdu? Líbí se mi Edward? A líbím se já jemu? Ano, je opravdu nádherný a hrozně milý. Mám pocit, že mě k němu něco táhne.
Těmito úvahami jsem se zabývala celou dobu, až dokud nebyl čas jít dolů a vrazit ke Cullenovým.

1. kapitola Shrnutí 3. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 2. kapitola: