Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 20. kapitola

Tak je tu po hodně, hodně, hodně dlouhé době pokračování. Snad jste nezapomněli. Bella i Edward trénují své schopnosti. Všichni se připravují na setkání s neznámými upíry. Podaří se Alici a Jasperovi sehnat pomoc? Jak se vše bude vyvíjet? To se dozvíte, když budete číst dál. Připomínám, že nepřidám další kapitolu, dokud tady nebude 10 komentářů. Příjemné počtení, díky, vaše Kirsten

Trénovali jsme každý den. Dokonce jsme kolikrát nešli ani do školy a trénovali celý den bez přestávky.

Musím uznat, že mi to docela šlo. Dokázala jsem štít roztáhnout asi na deset metrů, ale bohužel jsem to vydržela jen pár minut. Budeme muset stát všichni těsně u sebe, abych to zvládla.  A navíc musím trénovat, abych to vydržela.

A Edward? Ten se rozhodně o dost zlepšil. Dokázal „vymazat“ myšlenku asi na sto kilometrů. A to tak, že Emmett si vůbec nepamatoval, že někdy byl ve Francii. Zůstalo mu to asi týden, než mu Edward tu myšlenku „vrátil“. Jinak by si na to asi nikdy nevzpomněl. Edward z toho měl hroznou radost a ostatní samozřejmě taky.

„Bello? Slyšíš mě?“ Mávala mi Rose rukama před očima. Trošku jsem se zamyslela.

„Ano?“

„Budeme pokračovat?“ Rose se mnou trpělivě trénovala. Teda spíš mě povzbuzovala, abych to nevzdávala.

„Jasně,“ řekla jsem a začala se soustředit.

„Zkus myslet na něco, co tě rozčílí,“ mluvila na mě Rose tichým hlasem. Přišly jsme na to, že nejlíp se mi to povedlo, když jsem byla naštvaná na Emmetta.

Snažila jsem se přijít na něco, co by mě dokázalo hodně rozčílit.

„Tak co tě dokáže naštvat? Teda kromě Emmetta,“ zkusila Rose s úšklebkem. Ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, na nic jsem nemohla přijít.

„Rose, já…“ nedořekla jsem, jelikož jsem viděla něco, co se mi vůbec nelíbilo. Kousek od nás stál Edward s Emmettem a k nim si to mířila Tanya. Ach jo, celou dobu co je tady mě dost štve, ale nic nedělá, nic neříká, tak jsem taky nic nedělala. Ale teď…

„Ahoj, tak jak to jde?“ pozdravila a zářivě se na ty dva usmála. Teda spíš na Edwarda, ale snažila jsem si toho nevšímat.

„Dobrý, ale šlo by to líp, kdybys nás nechala dál cvičit,“ odbyl ji Emmett. Ona dělala, jako když ho neslyší a dál tam stála.

„Můžeš nás nechat, Tanyo? Docela tady překážíš,“ řekl chladně Edward a ona trošku posmutněla. Byl na ni pořád naštvaný po tom, co mu polonahá vlezla do postele.

„Tak já jdu, ale kdybyste mě potřebovali, hned přijdu,“ řekla sladce a koketně se usmála. Bublala ve mně zlost. Klid, Bello, klid.

„To určitě,“ zahučel Emmett.

„Aby ses nedivil, viď, Edí?“ S těmito slovy odešla a já měla chuť lámat stromy. Místo toho jsem svou zlost přenesla na tu sílu, která mě obklopovala. Cítila jsem, jak se ode mě odpoutává a rozprostírá kolem mě. Metr, dva, tři, pět, deset, patnáct, dvacet…  Zaštítila jsem všechny poblíž i celý dům. Táhla jsem tu gumu dál a dál…

„Skvělé, Bello! Myslím, že Tanyu budeme volat častěji!“ výskla nadšeně Rose a já se usmála. Snažila jsem se uklidnit, ale pořád držet štít. Celkem se mi to dařilo. Slyšela jsem a cítila, že se všichni přišli podívat blíž, ale nevnímala jsem je. Soustředila jsem se jen na štít.

Najednou jsem ucítila ostré píchnutí, jako když se někdo snaží mou blokádu prolomit. Taky že jo. Byl to Edward. Co to dělá? Došel až za vliv mého štítu.

„Fascinující! Když jsem byl pod štítem, slyšel jsem myšlenky všech, ale teď neslyším nic!“ pronesl překvapeně a chtěl se vrátit zpátky, ale nešlo to. Štít ho odmrštil asi pět metrů daleko. Lekla jsem se a navíc to byl velký nápor, tak jsem štít zpustila. Bylo to, jako když se guma smrskne zpátky.

Edward hned přiběhl k nám s velkým úsměvem na tváři.

„To bylo úžasné, Bells!“ řekl pyšně a objal mě. Spokojeně jsem se mu opřela o rameno. Ačkoliv to bylo nemožné, vyčerpalo mě to.

„Teda, Bello, udělalo to na mě velký dojem. Takový výkon po pár týdnech trénování je neuvěřitelný,“ vysekl mi poklonu Eleazar.

„Díky,“ vydechla jsem.

„Pojďte, půjdeme dovnitř,“ navrhla Esme a všichni jsme ji poslechli. Sedla jsem si s Edwardem na schody, jelikož všude bylo plno. Chvíli tam všichni nadšeně vykládali o mém skvělém výkonu, ale pak jsem je přestala poslouchat.

„Potřebovala bych si skočit na lov. Nepůjdeš se mnou?“ navrhla jsem Edwardovi.

„Taky potřebuješ a malé odreagování ti pomůže,“ řekla jsem popravdě.

„Tak jdeme.“ Vyskočil, chytl mě za ruku a společně jsme vyběhli do lesa.

Ulovila jsem si pumu a dvě srnky. Stačilo mi to, tak jsem si sedla na pařez a čekala na Edwarda. Přiběhl asi za pět minut.

„Už jsi dolovila?“ zeptal se.

„Jo, měla jsem pumu,“ pochlubila jsem se. Usmál se a sedl si ke mně.

„Nechce se mi zpátky,“ poznamenala jsem.

„Tak tady chvíli počkáme.“

„Měli bychom jít, už jsme tu dost dlouho,“ řekla jsem smutně a zvedla se z Edwardova klína, do kterého jsem se po chvíli přesunula.

„Mně se taky nechce, ale musím trénovat,“ povzdechl si Edward.

„Neboj, to zvládneš. Já ti věřím. Všichni ti věříme,“ povzbuzovala jsem ho a na potvrzení svých slov jsem ho políbila. Plánovala jsem krátký polibek, ale po tolika dnech, co jsme spolu skoro nebyli, jsem to nevydržela a vrhla se do toho polibku pořádně.

Po delší době jsem se odtáhla.

„Jdeme.“ Chytla jsem ho za ruku a rozeběhli jsme se domů.

„Bello! Edwarde!“ křičela na nás hned Alice.

„Alice!“ křikla jsem nadšeně.

„Už jste se vrátili!“ Hned jsem ji objala, ale všimla jsem si, že Edward nebyl moc nadšený.

„Jo, vrátili, ale máme menší problém,“ řekla pomalu.

„Nenašli jste je?“ ptala jsem se sklesle.

„Ne, našli, pak se seznámíte,“řekla.

„Tak co?“

„Rozhodli se přijít dřív. Thomasovi upíři. Budou tu tak za dva dny,“ řekla pomalu a já ztuhla. Dva dny? To máme už jen dva dny? To ne!

„Co…“  Víc jsem ze sebe nedostala.

„Měli bychom se připravovat,“ řekl tiše Carlisle a já si teprve teď všimla, že tu jsou všichni. Celá rodina, Denalijští a ještě čtyři upíři, které jsem neznala.

„Bello, to jsou Patrick, Jane, Sebastian a Mary,“ ukazovala mi Alice postupně. Nejdřív na vysokého, hubeného upíra s černými vlasy skoro po ramena. Vedle něj stála menší brunetka, která měla mikádo. Sebastian byl pohledný upír se špinavě blonďatými, krátce střiženými vlasy. A Mary byla asi druhá nejkrásnější upírka, hned po Rose, co jsem kdy viděla. Měla krásné zrzavé vlasy spletené do copu, který jí sahal až k pasu. Byla krásná. A všichni měli samozřejmě červené oči.

„To je Bella,“ ukázala na mě Alice.

„Moc mě těší,“ řekla jsem mile a na všechny se usmála. Nejvíce se mi zamlouvala Mary. Vypadala, že by mohla být milá. Zato Jane koukala dost povýšeně. Sebastian působil jako frajírek a Patrick se tvářil nečitelně.

„Nás taky těší. Vždy rádi poznáváme nové upíry. A zvláště krásné upírky,“ pronesl Sebastian. Edwardovi se to moc nelíbilo, ale teď řešil s Alicí náš problém. Já to taky ignorovala.

„A kde budou?“ ptal se zrovna Edward.

„Na té rozlehlé louce za městem,“ řekla Alice. Takže tam co předtím.

„Pořád nás chtějí zabít?“ zeptala jsem se opatrně. Alice jen kývla. Škoda. Doufala jsem, že si to třeba rozmysleli.

„Tak to je v háji,“ ulevila jsem si.

„Co budeme dělat?“

„Nemáme moc možností. Musím si vzít volno v práci, vás omluvit ze školy a budeme se připravovat. Za dva dny půjdeme na tu louku a pokusíme se s nimi dohodnout. Když to nepůjde, zkusíme schopnosti. A když selžou i ty, budeme bojovat,“ pronesl Carlisle a já na něj překvapeně koukala. Takový proslov bych do něj teda neřekla. Nikdo nic neřekl a všichni se odebrali za svým.

Já se rozhodla jít ven a ještě cvičit. Edward se rozhodl zřejmě pro to samé, jelikož mě následoval.

„Emmette!“ zavolal na svého pomocníka, ale ten měl důležitější práci s Rosalie v pokoji. Edward jen zakroutil hlavou.

„Alice?“ zavolal. Hned se objevila vedle něj. Odebrala jsem se dál a začala se soustředit.

Trénovala jsem dost dlouho a šlo mi to. Dokázala jsem štít roztáhnout, aniž by mě Tanya naštvala. A vydržela jsem to dost dlouho. Byla jsem na sebe pyšná. Přestala jsem, až když mě Edward zavolal.

„Lásko, jsi skvělá. Pojď dovnitř,“ chválil mě. Usmála jsem se na něj a chytila se nabízené ruky. Doma jsem si dopřála dlouhou koupel a poté jsme si všichni posedali v obýváku na poradu.

Rozhodli jsme, že vyrazíme hned ráno, kolem osmé, jelikož Alice nedokázala určit, v kolik tam tak budou.  A jelikož jsem byla venku dlouho, déle, než jsem myslela, moc času už nezbývalo.

„Za pět minut jdeme!“ rozlehl se domem Carlisleův hlas. Seděli jsme s Edwardem na sedačce a já se k němu tulila, jak jen jsem mohla. Snažila jsem se nemyslet na to, co nás čeká. Alice nás oblékla do sportovního oblečení, ale zároveň bylo pěkné, drahé a klidně bych tak šla do školy. Přece nepůjdeme oblečení jako chudáci, Alicina slova.

„Neboj, to zvládneme. Bojovat nebudeme. Určitě,“ přesvědčoval mě Edward, ačkoliv jsem si byla jistá, že přesvědčoval i sebe.

„Tak pojďte, vy hrdličky. Bude sranda, ne? Nakopeme je do zadku!“ hulákal Emmett. Zakroutila jsem hlavou a zvedla se. Všichni už se tam dostavili, takže jsme se přesunuli ven, jelikož tolik lidí se do obýváku vážně nevešlo.

„Tak, všichni víte, co máte dělat. Tak jdeme,“ zavelel Carlisle a rozeběhl se. Za ním jsme se vydali my, pak Denalijští a nakonec nomádi.

Za chvilku jsme doběhli na tu louku a rozestavěli se do formace. Sebastian, Jane, Patrick a Mary si stoupli na kraj, na druhý kraj Eleazar, Carmen, Tanya, Kate a Irina. My si stoupli mezi ně, trošku dopředu. Na jeden kraj si stoupl Emmett a Rose, Na druhý Alice a Jasper. Carlisle si stoupl doprostřed, Esme vedle Rose a já vedle Alice. Edward si stoupl vedle mě. Musíme být vepředu, abychom byli schopni použít naše schopnosti.

Stáli jsme dost dlouho. Několik hodin. Několik dlouhých hodin čekání, strachu, nejistoty a smutku. Nikdo nic neříkal. Občas jen Alice dala zprávu, že se nic nezměnilo, nebo Carlisle nějaký pokyn, ale to bylo vše.

Kolem třetí odpoledne Alice ztuhla. Je to tu.

„Jsou blízko,“ šeptla a my se napjali. Podívala jsem se na Edwarda. Ani jeden jsme nic neřekli, ale zároveň jsme si sdělili spousty slov. Poté jsem od něj odvrátila pohled a zadívala se na les na druhé straně.

Asi po pěti minutách se z něj začaly vynořovat postavy…

19. kapitola Shrnutí 21. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 20. kapitola:

super

hezký

neviem a dockat dalsej

rychle dalsiu

Pekna povidka a zajimava kapitola...doufam ze to dobre dopadne

Přidat komentář:

Nick:

Text: