Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sence of my life - Kapitola 10.

17.04.2010 (10:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3783×

Edward:

„Bells, celá hoříš. Jak se cítíš?“ zeptal jsem se náhle, protože jsem si o ni dělal starosti.

„To nic není,“ zašeptala. „Je mi dobře,“ zakuňkala tiše. Věděl jsem, že se necítila dobře. Ať se snažila, jak chtěla, bylo to na ní poznat. Já jsem se ale vůbec nedivil. Tolik stresu, co prožila.

„Odpusť mi, prosím,“ řekla. Byl jsem udivený. Nechápal jsem, proč se mi omlouvá. Jí jsem za vinu nic nedával. Bál jsem se o ni. Miloval jsem ji víc, než cokoliv na světě.

„Pšššt. Netrap se tím lásko, ano?“ řekl jsem s něhou.

Chtěl jsem jí dát všechnu lásku. Pomalu a opatrně jsem si ji sundal z krku a pevně ji objal. Dával jsem si pozor, abych jí neublížil. Položil jsem si ji na svoji hruď a hladil jsem jí něžně po zádech. Hlasitě vzlykla do mého trika a pak zhluboka vydechla.

„Odpočiň si, prosím. Musíš na sebe dávat pozor,“ poprosil jsem ji. Přestože jsem byl stále rozčílený, teď byla nejdůležitější ona. Musela být v pořádku. Pak budu mít třeba možnost ji přesvědčit.

Rosalie, na předním sedadle, nás pozorně sledovala. Nejdříve jí nepřišlo hloupé být k nám otočená tváří a později když se nejspíš trochu uklidnila, nás sledovala v zrcátku na stínidle.

„Miluji tě,“ zašeptala Bells vyčerpaně. Pohladil jsem ji ve vlasech.

„Já tebe taky miluji, lásko,“ zašeptal jsem jí do ouška.

Na její tváři se objevil nepatrný úsměv, ale byl zahalený bolestí. Pohledem jsem švihl do Rosaliiných očí přes zrcátko. Okolo auta se má rodina dohadovala, kdo nás odveze.

Nakonec jejich rozepři vyhrál Emmet.

„Nezlob se na mě, ale nevěřím ti, brácho,“ řekl Emmet když dosedal na místo řidiče.

Bolela mě jeho slova, ale nedivil jsem se mu. Moc dobře jsem věděl, jak Rose miloval. Bál se o ni, jako já o svojí ženu. Neodpověděl jsem mu na to. Už jsem si nikoho nevšímal, jenom svojí Belly v mém náručí. V hlavě se mi honily zmatené myšlenky. Nevěděl jsem, jak se mám k té situaci postavit. Ještě jsme pořádně nevěděli, co se dělo. Co to bylo.

Přes tu nenávist, kterou jsem vůči tomu plodu za celou cestu vyvíjel, jsem neodolal aspoň na malou chvilku zadoufat, že by mohlo být normální. Bella by měla svoje děťátko a já Bellu. Když už jsem jednou přistoupil na sobeckou stránku našeho vztahu, nedokázal jsem se smířit s něčím jiným.

Čekala moje dítě. Měl jsem být otec. Za normálních okolností bych byl tak dokonale šťastný. Užíval bych si mých dvou milovaných osob. Představoval jsem si, jak by si to všechno moje rodina užívala. Esme jako ta nejlepší starostlivá babička na světě. Alice jako šílená teta, co by to malé neustále trápila novými trendy. Emmet jako bláznivý usměvavý strýček. Neustále by si chtěl s miminkem hrát. Já bych byl tak pyšný. Bella by se usmívala a byla šťastná. Tolik mi toho dala a já jí neustále jen něco beru. Z mých představ, které mě zahřívaly u mrtvého srdce, mě vyrušila mysl Rosalie. Představovala si krásné miminko, které drží ve své náruči. Byla sama s Emmetem a říkala mu, že oni jsou jeho rodiče.

Byla tak sobecká. Nekoukala na zdraví Belly ani na moje city. Všechno jí bylo jedno. Byla jako lovec, který si chrání svojí kořist a čeká na vhodnou příležitost, kdy zaútočit, aby ji mohla bolestivě připravit o život. Bylo mi z ní špatně, ale byl jsem rád, že jsem mohl odhalit její přání. Muselo mi to k něčemu být. Musela mi moje schopnost být k něčemu. Nemohl jsem jen nečinně vyčkávat. Musel jsem jednat.

Nevěděl jsem, jak přesně se mám chovat. Co přesně vyžadovat. Jediné, co jsem teď potřeboval vědět bylo, jak moc je Bella v nebezpečí. Carlisle ji bude muset udělat všechna vyšetření. Snad bude možné tuhle situaci vyřešit.

Přestože jsem byl pekelným tvorem, modlil jsem se. Tak moc jsem si přál, aby to miminko bylo lidské. Ale moc velké naděje jsem si nedělal. Nemohl jsem tak snadno věřit tomu, že by z netvora, jako jsem já, mohlo vzniknout něco nevinného.

Bella spala v mém náručí. Nepřestával jsem se jí dotýkat. Hladil jsem ji a utěšoval její hrůzostrašné sny. Neustále sebou cukala, ale vždy když zjistila, že jsem s ní, spokojeně se usmála a zase se ke mně přitulila.

Rosalie nás neustále sledovala a také se věnovala svému přání. Emmet byl ze všeho zmatený. Ale byl rozhodnut, že ať se stane cokoliv, podpoří svoji ženu. Chápal jsem jeho rozhodnutí. Také bych svoji ženu podpořil ve všem, jen kdyby to nebylo čisté šílenství.

Věděl jsem, že se blížíme k našemu domu. Cítil jsem napětí, které říkalo, že hraná pohoda a bezpečí je pryč. Nechtěl jsem, aby Bella byla u naší výměny názorů, která byla nevyhnutelná. Ale pochyboval jsem, že ji Rosalie nechá samotnou.

Přitiskl jsem k sobě tělo svojí křehké ženy a doufal, že ji budu moct ochránit. Kdyby to bylo tak jednoduché jako u lidí. Bella by měla ranní nevolnosti a já bych jí masíroval nohy a kupoval kbelíky zmrzliny. Po devíti měsících by se nám narodilo krásné a zdravé miminko, a já bych byl ten nejšťastnější otec na světě. Byl bych tak pyšný na svoji ženu, že zvládla něco tak obdivuhodného.

Tolik bych si to přál. Otevřít oči ze zlého snu a být obyčejný člověk s krásnou zdravou rodinou.

„Dost, Edwarde, akorát se mučíš. Nikdy to takové nebude. Rozumíš?“ řvala na mě moje mysl. Konejšivě jsem políbil svoji lásku na její horoucí čelo.

Zahýbali jsme na příjezdovou cestu lesem. Přestože to nebylo nutné, zhluboka jsem se nadechl. Potřeboval jsem nabrat sílu. Věděl jsem, že hned jak překročím práh domu, nebudu mít už kam utéct a nic nebude jako dřív.

Auto se s pomalým dojížděním zastavilo těsně před vchodovými dveřmi. Ještě jsem si užíval Belliny přítomnosti. Hladil jsem ji opatrně na tváři, líbal do krásných hustých vlasů a nasával její krásnou vůni. Vůni, která ve mně nevzbuzovala touhu po krvi, ale nehynoucí touhu po jejím bezpečí, lásce, dotecích a těle. Styděl jsem se za to, ale ano. Tolik jsem po ní toužil.

Otevřely se dveře od auta a Rosaliiny chtivé paže se natahovaly k mojí Belle. Přes obavu, že se Bells vzbudí, jsem výhružně zavrčel. Emmett stál za Rose a vůbec se mu moje jednání nelíbilo. Okamžitě na mě vycenil zuby a přes svoji medvědí hruď vydral dravý zvuk ochránce. Nezalekl jsem se ho. Přes jeho myšlenky jsem věděl, že se mu příčilo to, jak se k sobě v této chvíli chováme. Rosaliiny myšlenky byly prosycené zlobou na mou osobu.

Myslela na to, že chci Belle ublížit. Proto ji chtěla ona. Copak nechápala, že ji miluji, že ji chci chránit a ne ji ublížit?

Bella nepatrně zamžourala. Jednou pěstičkou si promnula oči a zmateně hleděla kolem sebe.

„Bello, pojď prosím semnou,“ požádala ji Rosalie líbezným hláskem. V tu chvíli mi přišla jako zlá čarodějnice, co se snaží nalákat malé děti na sladké.

Bella, ale na její hlas reagovala. Omluvně se na mě podívala a pokusila se dostat z mé náruče. Byl jsem tolik překvapený, tím co dělala, že jsem nepovolil svoje sevření. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy se Bella nemohla dostat z mé silné náruče a Rosalie to okomentovala zlým zavrčením. Okamžitě jsem se vzpamatoval a svoje svaly jsem uvolnil. Bella mě přelezla a pak už jí svíraly paže Emmeta. Odnášel ji do domu. Na malý okamžik jsem jen zmateně seděl na místě, ale okamžitě jsem se vzpamatoval a pospíchal za nimi.

Nevšímal jsem si ničeho kolem sebe. Neustále jsem upíral zrak na Bellu. Emmet ji zrovna pokládal na sedačku. Vypadala hrozně zbědovaně. Udělal jsem unáhlený krok k ní, ale okamžitě mi do cesty vstoupila Rose. Když jsem se znovu podíval na Bellu, seděl u ní Carlisle. Rosalie se jako divoká kočka okamžitě otočila na našeho otce.

„Odstup od ní. Nikdo se jí ani nedotkne, jasný?“ zařvala Rosalie. Byl jsem stále ve větším šoku.

„Rosalie, chápu, že máš o Bellu strach, ale musím ji vyšetřit,‘“ pokusil se Carlisle o smířlivý tón plný autority.

„Dokud neřeknu, nikdo se jí nedotkne,“ zařvala znovu. Byla úplně šílená, posedlá. Carlislovi se v mysli objevilo skoro to samé co mně. Obával se o její zdraví, ale víc mu momentálně šlo o Bellu. Aspoň on chápal, o co mi jde.

Alice s Jasperem stáli u dveří. Drželi se za ruce a oba trpěli. Alice měla neúnosné bolesti. Milovala Bellu jako svoji sestru. Byla pro ni jedna z nejdůležitějších a k tomu bolesti hlavy, které způsoboval nejspíš ten plod. Jasper všechno snášel velice špatně. Emoce, které se v jeho těle odrážely, byly neúnosné. Očekával jsem, že každou chvíli bude muset odejít, aby ho to nezabilo. Esme byla jediná, která se odvážila Rosalie trochu uklidnit.

„Rose, zlatíčko, vím, že se bojíš. Já taky. Nedovolím, aby se Belle a děťátku něco stalo,“ řekla a já cítil další dýku v zádech. Jasper se pod nátlakem mé další emoce trochu zachvěl.

Rosalie objala vděčně naši matku a pak jí dala volné pole. Esme se okamžitě posadila vedle Belly a zkoumala její zdravotní stav.

„Vždyť ty úplně hoříš, zlatíčko. Rosalie, opravdu potřebuje lékaře. Je moc slabá,“ řekla.

„Carlisle jí neublíží. Jen jí pomůže,“ přimlouvala se za moji prosbu.

„Rosalie, prosím. Nehádejte se,“ zaprosila vysíleně Bella a pod jejím tichým hlasem plným bolesti a únavy jsem zacítil další pálivou bolest na svém těle. Rose se okamžitě posadila k Belle a hladila ji po ruce.

„Jistě, nebudeme se hádat. Tobě to nedělá dobře a miminku taky ne,“ řekla s nekonečnou láskou. Byla mi tak moc odporná. Tolik se přetvařovala.

„Ale on, se k tobě nepřiblíží,“ prskla směrem ke mně a já cítil další bolest. Nikdy bych nevěřil, že po smrti může být ještě tolik bolesti. Spalovala mě.

Chtěl jsem protestovat, ale Emmet napřímený těsně přede mnou mě zastavil. Vyčkal jsem, až se Carlisle posadí k Belle a začne ji opatrně vyšetřovat. Moje nedočkavé přecházení po pokoji na napětí moc neubíralo. Radši jsem se posadil na křeslo, které bylo naproti, a vše jsem sledoval. Neunikl mi ani pohled Rose, která mě neustále pozorovala. Bella na mě také po očku pokukovala, ale vždy když se její pohled setkal s mým, celá zčervenala. Určitě se obviňovala, že mě naše odloučení bolí.

 Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sence of my life - Kapitola 10.: