Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 32. kapitola

12.07.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1005×

32. kapitola

Tess

Chystala jsem se právě ulehnout do postele a jít spát, když mi někdo zaťukal na okno. Zprvu mě to vylekalo, ale odvážila jsem se k oknu přistoupit a otevřít jej. Lehce jsem se z něj vyklonila a zírala do okolní temnoty. Nikoho jsem nezahlédla, ale bylo mi jasné, že na mé okno před chvílí někdo určitě klepal.

„Baf!“ ozvalo se náhle a zpod okna vyskočila Monina hlava.

Ustrašeně jsem od okna uskočila, protože to, že se někdo ukrývá přímo pod parapetem mého okna, mě teda nenapadlo…

„Vyděsila jsi mě k smrti,“ lamentovala jsem a držela se za hruď, ve které mi zběsile bilo mé vyplašené srdce.

„Tak promiň,“ zazubila se.

„To ti teda neprominu,“ odsekla jsem.

„Myslela jsem, že mě přivítáš s větším nadšením,“ ušklíbla se a posadila se na mém oknu.

„To jo. Vážně tě ráda vidím, ale děsit jsi mě teda nemusela.“

„Klepala jsem,“ hájila se.

„Taky fakt,“ pousmála jsem se. „Co tu vůbec děláš? Myslela jsem, že tě Paul hlídá jako oko v hlavě.“

„To sice jo, ale setřásla jsem ho. Být vlkem je super a když pomineš tu počáteční bolest, praskající kosti a nutnost časté depilace, tak se na to dá celkem rychle zvyknout.“

„Ano, ale Jake říkal, že jsou tvé proměny stále nepředvídatelné a dost nestabilní, takže bys tu asi neměla být.“ Neměla jsem strach o sebe, ale o ni.

„Blázníš? Mám narozeniny. Nehodlám je strávit s Paulem. Chci být se svou nejlepší kamarádkou. Teda pokud jimi ještě jsme.“

„Samozřejmě, že jsme, ale tolik se toho změnilo. Vlastně jsem to ještě nikomu neřekla, ale…“

Z kuchyně se náhle ozval jakýsi zvuk…

„To bude nejspíš Jake. Už přijel domů z hlídky,“ šeptla Mon.

„Schovej se,“ požádala jsem ji a vrhla šipku do své postele.

„Proč?“ nechápala.

„Protože mě určitě přijde zkontrolovat.“

„Oh, no jasně.“ Protočila teatrálně oči a vyskočila z okna.

Asi sekundu na to Jake skutečně vešel do mého pokoje. Přistoupil k mé posteli, zatímco jsem předstírala hluboký spánek, upravil mi peřinu a chvíli se na mě jenom tak díval. Nevěděla jsem, zda mě podezřívá z toho, že nespím, nebo zda to tak prostě dělává vždycky, ale nakonec přeci jen odešel a já uslyšela, jak se za ním zavírají nejen dveře mého pokoje, ale i ty domovní.

Určitě šel do toho svého brlohu nad garáží, ale já jsem tak nějak doufala, že venku nepřistihne Mon. Nechtěla jsem, aby měla průšvih…

„Je v čudu,“ oznámila mi po chvíli. „A chrní jako mimino, kontrolovala jsem ho.“

„Tak super,“ řekla jsem a vylovila hlavu zpod peřiny.

„Co kdyby ses už oblékla, abychom mohly vyrazit?“ pobídla mě.

„A kam jako?“ nechápala jsem.

„Chtěla jsi mi přeci něco říci, ne? A tady to asi půjde těžko, když se může každou chvíli zase vzbudit a slyšet nás.“

„Máš pravdu,“ uznala jsem a vstala z postele. Rychle jsem na sebe natáhla džíny, vytahaný černý rolák, nazula jsem si boty a celá rozčepýřená jsem s malou pomocí Mon vylezla ven z okna. „Kam chceš vlastně jít?“ otázala jsem se jí a byla si dobře vědoma toho, že ke kolu se přes Jakea vážně nedostanu.

„No…“ Chvíli se nad tím zamyslela, ale nakonec jen mávla rukou s tím, že už něco vymyslíme cestou. 

Pokrčila jsem rameny, a i když jsem cítila, že to není správné, vydala jsem se spolu s ní do lesa.

***

Šly jsme docela dlouho a ona mi celou tu dobu nadšeně vyprávěla o svých zážitcích ve vlčí kůži se smečkou. Poslouchala jsem ji ráda a většině těch historek jsem se vážně musela od srdce zasmát, ale tak trochu jsem jí i záviděla.

Já totiž byla jenom člověk. Žádné skryté vlčí geny jsem neměla a ona mohla být s Jacobem ve chvílích, kdy já nemohla. Dokonce i věděla na co myslí. Znala ho tak, jak já nikdy nebudu. Věděla o všech jeho tajemstvích, snech a pocitech. Kdežto já se mu po té události s polibkem sotva podívala do očí…

Došly jsme společně na jednu z lesních cest, pokrytou jehličím a já tam uviděla stát Paulovo auto.

„Říkala jsem si, že takhle to pro tebe bude pohodlnější,“ zasmála se a vylovila z kapsy svých černých kalhot klíčky.

„Já už se lekla, že nás Paul vyčmuchal,“ oddechla jsem si.

„Ne. Poslední dobou jsi nějaká lekavá, asi nemáš čisté svědomí,“ dobírala si mě.

„Jak se ti povedlo sebrat mu ho?“ zeptala jsem se tak trochu i proto, že jsem chtěla změnit téma.

„Bylo to trochu jako v nějaké akční Bondovce, ale tím tě zatěžovat nebudu,“ odmávla to a hrdě přejela po nablýskané kapotě. 

„Kam chceš jet?“

„Do Cashall. Prý je tam nějaké mecheche v restauraci U tří sumců,“ oznámila mi nadšeně.

„Ale to -,“ snažila jsem se něco namítnout, protože tam bude jistě spousta lidí a těm by se měla Mon raději vyhýbat.

„Ale to, co? Nebudu nic pít, to přísahám. Nejsem blázen. Opilý vlkodlak za volantem, rovná se průser. To je jasný dokonce i mně, ale nedělej fóry, Tess. Poslechneme si muziku, hodíme bokem a probereme všechno co tě trápí, protože toho z tebe zatím moc nevypadlo, tak co ty na to?“

„Tak jo,“ souhlasila jsem nakonec a nasedla si.

*** 

O několik minut později jsme už s autem parkovaly v Cashall.

V dotyčné restauraci, kde se akce konala, bylo přímo narváno lidmi, ale i tak jsme si našly jeden volný stolek na zahrádce v rohu, kam jsme se také posadily. U servírky jsme si objednaly dvě koly a zaposlouchaly se do rytmu hudby.

„Celkem slušně tu hrajou,“ konstatovala Mon.

„To jo. Docela dobrý na Cashall,“ zhodnotila jsem to uznale a souhlasně pokývala hlavou.

Pak jsme se zasmály a společně si přiťukly.

„Tak na tvé narozeniny. Všechno nejlepší,“ popřála jsem jí. „Slibuji, že dárek dodám.“

„Vždyť jo,“ odmávla to a zavlnila se na židli do rytmu hudby.

S poťouchlým úsměvem jsem ji napodobila. Byla to vážně legrace a já už málem zapomněla, jaké to je jenom tak se s Mon flákat a bavit, jenže pak kapela dohrála a Mon se začala zabývat těmi závažnějšími věcmi, na které jsem se ze všech sil snažila zapomenout…

„Tak jak? Co tě žere?“ zeptala se přímo a bez obalu, ale to už prostě byla Mon a já ji za to zbožňovala.

„No, tak to hlavní je asi to, že jsem před pár dny zjistila, že má sestra žije a tím nemyslím Bellu, ale to své dvojče. Rachell,“ spustila jsem s povzdechem.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptala se se zájmem, ale rozhodně bych čekala, že bude víc překvapená z toho, že někdo, kdo byl považován za mrtvého jím vlastně není.

„No, ona mě tak nějak našla sama, ale to podezření, že by mohla být naživu už jsem získala dřív. Dokonce jsme se několikrát fakt těsně minuly, no chápeš to?“

„Cashall je malé město, takže se tomu moc nedivím.“ Protočila oči.

„Neřekla jsem, že je z Cashall,“ uvědomila jsem si a zkoumavě se na ni zahleděla, ale ona přede mnou uhnula pohledem.

Něco bylo špatně…

„Počkat, tys´ to věděla? Jak?“ chtěla jsem vědět.

„No, ono nejde ani tak o to, že to vím já, jako spíš o to, že to ví celá smečka,“ nevytáčela se.

„Cože? Jak? Kdy?“ nechápala jsem.

„Vědí to od Jacoba, ale nikdo se do toho nechce plést. Navíc to, že je tvá sestra někde tady u těch zlatookých upírů se dozvěděli teprve nedávno,“ zastávala se jich.

„Ale to, že je naživu věděl Jake vždycky,“ docvaklo mi.

„Jo,“ potvrdila se smutným úsměvem.

Jacob má velké štěstí, že jsem se do něj zamilovala, protože jinak bych ho asi roztrhla vejpůl…

„A co Billy? Ví to Billy? A co Bella? Ta o tom ví taky?“ vyptávala jsem se dál.

„Ne, ti to neví. Nebýt té záležitosti s kolektivní myslí, nejspíš by to neřekl ani smečce,“ ujistila mě.

„Proč nám s Bellou ale takhle lhal? Myslela jsem, tedy doufala, že o tom, že Rachell žije, nikdo nevěděl. Myslela jsem, že to byla jen Edwardova intervence, když ji tenkrát zachránil z toho auta a nikomu o tom neřekl. Že si zkrátka usmyslel, že si ji nechá, protože si myslel, že jsou naši rodiče stejně mrtví a on jí poskytne lepší budoucnost než kojenecký ústav, nebo partička měničů podob, ale…“ 

Mon náhle málem vyprskla všechnu kolu, co měla v ústech.

„Co je?“ nechápala jsem. 

„Nevím, co ti, kdo řekl, ale věř mi, že Edward moc dobře věděl, kdo jsou vaši rodiče a taky, že máte ještě sestru, čímž samozřejmě myslím Bellu,“ upřesnila.

„Jak? Jak by to mohl vědět?“

„Jednoduše. Edward kdysi s Bellou chodil, tedy ještě před… Jsi v pohodě?“ otázala se, aniž by dokončila větu.

„Ne, ani ne,“ přiznala jsem se a pořádně si lokla koly, abych do sebe dostala dostatečné množství cukru a probrala se z toho šoku.

„Proč ale o tom všem Jacob mlčel?“ Nedokázala jsem to stále pochopit…

„No, on… Prostě k tomu měl své důvody,“ vytáčela se náhle.

„No dobře, tak mi to neříkej,“ urazila jsem se a dotčeně od ní odvrátila tvář směrem k parkovišti, kde jako bych na malou chvíli zahlédla Rachell.

Chvíli jsem přemítala, jestli se mi to třeba jen nezdálo, ale když jsem cítila, jak se mi celé nitro rozechvělo v jakési předtuše něčeho zlého a špatného, došlo mi, že něco není v pořádku.

„Co je?“ zeptala se Mon.

„Nevím, cítím se nějak divně a zdálo se mi, že vidím Rachell. Mám takový špatný pocit, že se jí něco stalo,“ přiznala jsem a očima prozkoumávala parkoviště.

„Počkej, jako fakt?“ zvážněla a také se zahleděla do temnoty parkoviště, ve kterém jistě viděla o moc více nežli já. „Máš pravdu. Slyším ji a má problémy. Nejspíš bychom tam měly jít,“ prohlásila po chvíli, vylovila z kapsy stodolarovku, kterou jsme stoprocentně nepropily, přeskočila zábradlí, dopadla na nohy a rozběhla se k místu, kde zřejmě něco zahlédla, nebo zaslechla.

Naklonila jsem se přes postranní zábradlí, ale musela jsem to vzdát, protože na mě to bylo opravdu vysoko. I kdybych se to byla odvážila seskočit, skončila bych minimálně s poraněným kotníkem.

Začala jsem se tedy prodírat davem, což bylo sice bezpečné, ale také velmi pomalé. No, nakonec se mi ale povedlo prodrat se až ke schodišti, které z restaurace vedlo. Seběhla jsem ho a běžela tam, kde jsem viděla mizet Mon… Takhle potmě, mezi všemi těmi auty, kde ruch z hospůdky zněl jen okrajově, to tu působilo docela děsivě a nijak tomu ani nepomáhala mlha, co tu se tvořila.

„Mon? Rachell?“ zvolala jsem, ale nikdo se neozval. Běžela jsem tedy dál a tam, až na samém konci parkoviště, kde už téměř začínal les, jsem je konečně objevila… 

Rachell seděla na zemi a plakala. Kousek od ní byl nějaký kluk v bezvědomí a dost možná byl i mrtvý, protože měl hlavu na maděru a jeho krev byla snad úplně všude. Mon, která se chvěla po celém těle vypadala, že se brzy zhroutí.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se poněkud zadýchaně a snažila se ignorovat to otravné píchání v boku, které bylo způsobeno přílišným přívalem kyslíku do plic.

Od restaurace sem to byla docela štreka. Divím se, že je Mon dokázala slyšet. Viděla jsem, že přestože Rachell pláče, nic jí není, ale Mon vážně nevypadala dobře.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se jí a přistoupila k ní o něco blíž.

„Ne. Jo. Já nevím,“ vzlykla. „Asi by ses ode mě měla raději držet dál…“

„Počkej, pomůžu ti a zavolám Jakeovi,“ slibovala jsem jí a sáhla si do kapsy pro mobilní telefon.

Už-už jsem chtěla vytočit jeho telefonní číslo, když Rachell náhle zakřičela.

„Pozor!“ ječela z plna hrdla, ale než jsem na to stačila jakkoliv zareagovat, z Mon se začínal stávat vlk.

Ucítila jsem prudký náraz a pak mě něco, nebo spíš někdo odhodil pěkných pár metrů dozadu. Dopadla jsem na kmen jednoho z masitých stromů a praštila se do hlavy. A to pořádně. Nemluvě o dalších podlitinách, které jsem si pravděpodobně způsobila.

Cítila jsem tupou bolest a v místě zranění mi bolestivě tepalo. Sáhla jsem si na to místo a uviděla na svých rukou krev. Opravdu hodně krve. Chtěla jsem vstát, ale nemohla jsem udělat vůbec nic. 

Všechno se se mnou točilo. Krátce jsem ještě zahlédla mizejícího vlka v lese, ale pak už všechno zčernalo a já už o sobě nevěděla…

 Moc děkuji za každičký váš komentík. :-) chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 32. kapitola: