Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 41. kapitola

26.06.2019 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1105×

41. kapitola

Rachell

Poslední dobou bylo všechno tak divné. Stalo se toho opravdu hodně a já stále netušila, co si s tím vším mám vlastně počít.

Pokaždé, když jsem měla volnou chvilku, rozjela jsem se do nemocnice za Tess. Byla jsem u ní a dávala na ni pozor. Alespoň jsem si to namlouvala, ale pravda byla taková, že jsem ji používala jako záminku, proč vypadnout z domu.

Každá chvíle s nimi mě ubíjela. Připravovala mě o veškerou mou energii. Už jsem před nimi neskrývala fakt, že se vídám s Tess, ale zase jsem skrývala všechno to ostatní. Tedy, snažila jsem se o to, ale moc mi to nešlo. Oni to ale cítili, aniž by měli nějaké ty super dary. Jasper se mi vyhýbal, protože mu ze mě údajně začínalo hrabat a ostatní se zřejmě báli, co by ze mě mohlo vypadnout.

Nechtěli se hádat a já paradoxně netušila, jak s nimi mluvit, aniž bych nekřičela. Jediný, kdo za mnou neustále lezl, byl Edward. Pravděpodobně chtěl, abych mu odpustila a aby všechno bylo jako předtím, ale to už nešlo. Naše vztahy byly natolik pošramocené, že jsem se obávala, že už nikdy nepůjdou slepit.

Docela dlouhou dobu už jsem nebyla ani ve škole a holkám jsem se neozývala. Nevěděla jsem totiž, co bych jim řekla. Vlastně jsem si celkově nepřipadala připravená někomu veřejně vysvětlovat, že mám sestru a hlavně jakým způsobem jsem k ní přišla. Nemluvě o těch drogách, ale to naštěstí taktně přešly, když jsme se naposledy viděly.

Dnes jsem se ale rozhodla, že tam zajdu. Cullenovi odjeli na lov a doma zůstal jenom Edward a já. Kdybych ho dokázala přemluvit, aby dneska zůstal doma, mohla jsem mít celou školu jenom pro sebe a nemusela bych se starat o všechno, co vypustím z pusy. Doufám, že to půjde, ale moc šancí si nedávám, protože se na mě lepí, jako moucha na perník. Ještě, že má můj pokoj zdi, protože jinak bych ho tu měla furt.

Do školy jsem měla už všechno nachystané, ale bylo teprve šest hodin ráno. Byla jsem vzhůru většinu noci. Poslední dobou opravdu špatně spím, ale co se divím? Nepřipadám si tu dobře v bdělém stavu, tak proč by se to mělo změnit, když usnu?

Sešla jsem po schodech dolů a chtěla jsem si ke snídani udělat své oblíbené lupínky s mlékem, jenže v kuchyni se už dávno svítilo a kolem sporáku pobíhal Edward. Podle vůně, která se linula všude kolem, jsem poznala, že dělá palačinky. Ty sice miluji, ale Edwarda jsem je ještě nikdy vařit neviděla.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě a už mi nandával na talíř jednu z ještě teplých palačinek.

Skepticky jsem si jeho výtvor prohlédla, ale nevypadalo to vyloženě zle. Dokonce voněly po vanilce a skořici, což byla novinka. Posadila jsem se tedy na židli a ochutnala to. Bylo to překvapivě dobré, ale jestli si myslí, že to všechno napraví porcí palačinek, tak to se teda šeredně plete…

„Tak, jaký to je?“ vyzvídal, ačkoliv si odpověď již dávno přečetl z mých myšlenek.

„Dá se to jíst,“ zabručela jsem a nezúčastněně se povrtala ve svém talíři.

I kdyby mi to nakrásně chutnalo, rozhodně mu to nehodlám vykládat, nemluvě o tom, že to rozhodně nebudu jíst.

„Jen se samým chválením nezardi,“ zabrblal.

„Já to nebudu,“ upozornila jsem ho a talíř od sebe znechuceně odstrčila.

„Tak se to holt vyhodí, no.“ Zakoulel očima.

„Radši si dám vločky,“ řekla jsem a hned se pro ně taky chtěla vydat, ale právě v tu chvíli Edward předvedl jeden z těch svých extrémně rychlých pohybů a postavil přede mě misku plnou vloček i s mlékem.

„Copak to nechápeš?“ vyjela jsem na něj. „Nechci nic, čeho ses dotkl ty nebo kdokoliv z vás.“

„Rachell, přestaň,“ žádal mě.

„Ne, to ty přestaň,“ hádala jsem se. „Mám tě plný zuby, Edwarde!“

„Ty mě? Se podívej, jak se chováš,“ zvýšil na mě hlas i on.

„A ty si snad zasloužíš něco jiného? Myslíš si, že když mi připravíš snídani, tak bude všechno v pohodě? Že všechno napravíš? Takhle to ale nefunguje!“

„Fajn, tak co teda chceš?“ zeptal se a bylo vidět, že ho to stojí opravdu velké úsilí zachovat si chladnou hlavu.

„Já nevím,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a snažila se znovu se nerozplakat, ale bezúspěšně.

„Celé dny, pokaždé když na tebe někdo promluví, vždycky děláš jenom - hm. Tak nám už konečně řekni, co máme dělat, protože nám už opravdu docházejí nápady. Trápíš nás a trápíš i sebe. Myslím, že oba dva dobře víme, že takhle už to dál nejde, ale pokud se má něco změnit, musíš s námi komunikovat. A taky si už konečně ujasnit, co ty sama vlastně chceš,“ rozčiloval se, ale měl pravdu. Ve všem a do puntíku.

„Je fakt děsný, když zjistíš, že ti tvá rodina celý život lhala a vy jste svou výchovou dosáhli jediného. Jsem člověk, ale nikdy jsem se mezi nimi necítila dobře. Byli mi cizí a nebyla jsem ani jako vy. Nešlo to přehlédnout, i když jsem se moc snažila. Když jsem našla Tess a zjistila o nás dvou pravdu, konečně jsem si připadala, jako bych našla domov. Svou skutečnou rodinu, místo kam patřím. Zároveň jsem ale přišla na to, jak velcí lháři a pokrytci vy vlastně jste. Je mi z toho všeho zle a nemůžu myslet, protože vás mám neustále za zády. Dusím to v sobě, ale už to dlouho nevydržím.“

Teď už jsem vyloženě brečela.

„Mě to moc mrzí, Rachell. Omlouvám se, že jsem byl takový sobec a nemyslel na to, co by se stalo, kdyby ses to někdy dozvěděla. Všichni tě máme moc rádi. Záleží nám na tobě a nechceme tě ztratit,“ domlouval mi mírně.

„Tady ale nejde jen o mě. Co Bella? A Tess? Jak jsi to mohl udělat jim? Myslely si, že jsem mrtvá a já o nich nevěděla vůbec. Připadá ti to fér?“

„Ne, už jsem říkal, že jsem byl sobec, ale věř mi, že už před tebou nikdy nic tajit nebudu,“ dušoval se, ale já mu moc nevěřila.

„Už musím do školy,“ řekla jsem jen a vstala od stolu.

V rychlosti jsem si posbírala všechny své věci, aniž bych brala na vědomí jeho námitky, že je ještě brzy a že bych se měla nejprve uklidnit, než usednu do auta za volant. Přede dveřmi jsem se ale přeci jen zastavila, protože Edward právě sahal pro kabát.

„Chci, abys dneska zůstal doma,“ vyhrkla jsem.

Edward se na mě zrazeně podíval. Zdálo se, že ho opravdu moc bolí vědomí, že nesnesu jeho přítomnost už ani ve škole. Skoro jsem to zase vzala zpátky, protože ubližovat mu rozhodně nebyl můj záměr, ale nedokázala jsem si pomoct.

„Tak jo, ale nevyveď žádnou hloupost,“ žádal mě.

„Nevyvedu,“ slíbila jsem mu a vydala se k autu.

***

Jakmile jsem neměla za zády Edwarda, ani nikoho z nich, všechno ze mě spadlo. Byla jsem uvolněná a dokázala jsem se soustředit dokonce i na učení. Kéž by to tak bylo pořád, říkala jsem si, ale nešlo o to, že bych je přestala mít ráda. Dokonce ani Edwarda jsem nepřestala milovat, jen jsem s nimi prostě nedokázala být. Mé pocity byly plné rozporů a už dávno jsem netušila, zda jsou mé pocity správné, nebo chybné.

Nereaguji přehnaně? Neměla bych to už prostě nechat být a vrátit se ke svému předchozímu životu? Ne, to prostě nešlo. Byla jsem na to až moc zatvrzelá…

Užívala jsem si běžný školní den a ta normálnost pro mě byla jako balzám na duši, ale jak už to tak na světě chodí, vždycky se najde někdo, kdo vám to zkazí. Jdu si takhle po škole s Hannah a Laurou a klábosíme o hadříkách a o dalších zbytečnostech, když tu se k nám připojila Michelle.

„Četly jste včerejší noviny? Ten kluk, se kterým jsi tancovala, ten z té kapely, která hrála U tří sumců je pohřešovaný. Údajně byl naposledy spatřen právě tady v Cashall,“ spustila okamžitě a bylo vidět, že se vyloženě nemůže dočkat, až nám to všechno vyzvoní.

„Co to povídáš?“ vyhrkla jsem vyjukaně, protože mě ani ve snu nenapadlo, že to všechno ještě bude mít nějakou dohru.

Domnívala jsem se, že Cullenovi se o všechno postarali, jako už tolikrát předtím, ale asi jsem se spletla. Co na to říct, jsem zkrátka husa. Zavařila jsem si to sama a ten kluk je teď mrtvý. Někdo za to musí zaplatit a zřejmě to budu já.

„Je to pravda. Píšou to tam,“ trvala si na svém.

„Hm, ale taky tam píšou, že nedaleko odsud byl spatřen Elvis. Tomuhle plátku se prostě nedá věřit,“ zpochybňovala důvěryhodnost novin Hannah.

„Jo a krom toho určitě byl v pořádku, když jsi odcházela, ne?“ vyzvídala zase Laura.

„No jo,“ zalhala jsem a doufala, že to na mně nepoznají.

„Klid, u takovýchto existencí je normální, že se čas od času ztratí, nemluvě o tom, že se pravděpodobně zdejchnul on sám.“ Protočila oči Hannah. „Bůh ví, v čem všem lítal.“

„Stejně je to divný, Víš jistě, že se ten večer nic nepřihodilo?“ uhodila na mě Michelle.

„Ale jistě, zavraždila jsem ho holýma rukama a pohřbila v lese. Šlo to z tuha, půda byla zmrzlá na troud, ale já a moje věrná přítelkyně lopata jsme to zvládly,“ vysmála jsem se jí.

„Nemusíš být hned sarkastická, vždyť jsem toho zase tak moc neřekla,“ ušklíbla se ihned.

„Ne, ale naznačila si toho dost,“ zaškaredila jsem se.

„Fajn, změňme tedy téma. Co ta holka, co je ti tak podobná? Podnikneme s ní něco?“ zajímala se.

„Ta holka je má sestra a nebudeme s ní podnikat absolutně nic,“ zavrčela jsem, protože už jsem zase měla po náladě.

„Jak to myslíš tvá sestra? To jako, že je taky Cullenová?“ nechápala Laura.

„Ne, ale to ani já. Jsem adoptovaná, vzpomínáte?“ připomenula jsem jim. „Ji jen adoptovala jiná rodina.“

„Proto jsi poslední dobou taková divná?“ dovtípila se Hannah.

„Hm,“ potvrdila jsem její domněnku. „Navíc je v nemocnici, tak jsem o ní měla docela strach.“

„To nás moc mrzí,“ řekla soucitně.

„Jo a doufáme, že se bude brzy v pořádku,“ doplnila ji Laura.

„Už by ji měli brzy pustit, tak snad dobrý,“ prohlásila jsem o něco veselejším tónem.

„Co se jí vlastně stalo? Úraz, nebo nemoc?“ ptala se dál.

„Ani jedno. Někdo ji přepadl. Dost ošklivě se zranila, ale už bude v pořádku,“ řekla jsem jim oficiální smluvenou verzi příběhu.

„To musíš být jistě moc ráda,“ poznamenala Hannah chápavě.

„Ježiši, vy s tím naděláte,“ ušklíbla se Michelle.

„A tys o ní nevěděla?“ zeptala se Laura a Michelle úplně ignorovala.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Jak to?“ divila se.

„No, věděla jsem, že mám sestru, ale myslela jsem, že umřela, jenže to tak nebylo a jen mi to prostě neřekli. Nechci o tom teď mluvit,“ uzavřela jsem to.

„Chápeme, ale kdyby sis přeci jen potřebovala s někým promluvit, dej vědět,“ povzdechla si Hannah a Laura důrazně přikývla, aby dala najevo, že se mnou též soucítí. Jen s Michelle to opět ani nehnulo. 

„Díky,“ řekla jsem s upřímným údivem, protože tohle bych od nich doopravdy neočekávala.

„To je tedy hotové drama,“ zasmála se jen.

„Proč to říkáš tak škodolibě?“ chtěla jsem vědět a mé předchozí dojetí bylo pryč.

„Vždyť ta holka je hrozná. Divím se, že se k ní veřejně hlásíš. Cullenových by ses měla držet a ne se starat o někoho, kdo žije v indiánské rezervaci a vychování má horší, než prašivěj čokl,“ navážela se do Tess.

Zůstala jsem na ni zaraženě zírat a silně přemýšlela o tom, že jí hned teď a tady jednu natáhnu.

„Co si to dovoluješ?“ vyjela jsem na ni.

„Ježiši, ono je to snad nakažlivé.“ Protočila oči a s pohrdavým úšklebkem pokračovala v cestě, aniž by mi dala příležitost na tu její urážku jakkoliv zareagovat.

„Vidím to tak, že budeš muset rychle zakročit, aby si holčička nemyslela, že ti vezme tvoje místo. Pěkně jí narostl hřebínek, zatímco jsi byla pryč,“ řekla Hannah nevěřícně.

„Správně. Ukaž jí, kdo na téhle škole šéfuje,“ podporovala mě Laura.

Podívala jsem se nejprve na Hannah a posléze i na Lauru. Vždycky byly namyšlené, lehce povrchní, ale považovala jsem je svým způsobem za kamarádky. To jsem o Michelle říci nemohla. Spíše jsme se tolerovaly a občas s ní byla i zábava, ale tohle její chování na mě bylo už moc. Jistě, kdybych s ní rozpoutala boj o post nej holky na škole, určitě bych vyhrála. Obzvláště pak kdyby mě podporovaly Hannah s Laurou. Stará Rachell by to pravděpodobně i udělala, ale mně to náhle připadalo tak absurdní a nedůležité, že jsem se rozhodla to nedělat.

„Kašlu na ní a kašlu i na školní hierarchii,“ řekla jsem jen a bez dalšího slova se vydala pryč.

To poslední o co stojím je zabývat se takovými malichernostmi. Můj život je už tak dost v troskách a škola mě ani v nejmenším nezajímá. Natož to, kdo je v ní nej. Jde tu jen o mě, Tess a Bellu. A také o to, že jsme se zase našly. Znovu můžeme být spolu. Utvořit normální, lidskou rodinu, po které jsem tak dlouho toužila. Nehodlám tu ztrácet čas, když už jsem si konečně uvědomila, co vlastně chci.

Omlouvám se, že to tak hrozně trvalo, než jsem zase něco přidala, ale o to víc vás prosím o vaše názory a komentáře, aby mě trochu namotivovali k pokračovaní v psaní povídek na téma Stmívání. Předem za vše moc děkuju a snad se vám kapitolka líbila. :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 41. kapitola: