Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 50. kapitola

Sice jsem už měla skoro dobaleno, ale stejně jsem byla stále víc a víc nervózní. Jednak jsem se stresovala, jestli mám všechno, co budu v San Franciscu potřebovat, a jednak proto, že mě trápilo, že se tu Edward ještě neobjevil a já tak neměla příležitost si s ním promluvit a všechno mu vysvětlit. 

Taky mě trápilo, že jsem se nerozloučila s Tess, ale měla jsem z rozhodnutí své nejstarší setry takovou radost, že jsem na to ani na chvíli nepomyslela. Vím, jsem hrozná, ale co nadělám. Tess to určitě pochopí a v létě za námi přijede. To bude vážně skvělé. 

Nemohla jsem se dočkat, až tuhle zlatou klec opustím a konečně se znovu po tak dlouhé době svobodně nadechnu, i když je pravda, že mi Cullenovi budou velice scházet. Hlavně Edward, když mám být zcela upřímná, ale teď mu zkrátka nedokážu být na blízku. Nikomu z nich. 

Doufám ale, že se to časem zlepší. Nechci je ze svého života nadobro vyškrtnout, i když se to tak možná jeví. Je hrozné někoho milovat, ale zároveň nesnášet jeho přítomnost a být alergický na každé slovo, které vyřkne. 

Nacpala jsem si do kufru poslední kousek oblečení a pokoušela jsem se ho zapnout. Byl dost přecpaný i přesto, že jsem většinu svých věcí, hlavně šatstva, nechala na svých místech. Brala jsem si sebou jen to nejnutnější a zároveň také to, co se nedalo nahradit. 

Náhle jsem zezdola zaslechla něčí hlasy. Nemohla jsem si být stoprocentně jistá, že ten první hlas patří Belle a ten druhý byl určitě Edwardův. Začala jsem se o ni bát, protože on nic netušil a mohlo to hodně špatně dopadnout… 

Vyšla jsem z pokoje a vláčela za sebou kufr na kolečkách. Na vrcholku schodiště jsem se zastavila. Spatřila jsem Edwarda s Bellou a evidentně jsem je zastihla uprostřed hádky. 

Nestačila jsem ani otevřít ústa a začít s vysvětlováním, když se Edward ocitl přímo přede mnou. Ustrašeně jsem před ním o krok ucouvla. Díky tomu si zřejmě uvědomil, jak děsivě se vlastně tváří a trochu si ten výraz upravil a částečně ho skryl za nečitelnou masku. 

„Ty odsud vážně chceš odejít?“ zeptal se mě tiše. 

„Ano,“ přikývla jsem. 

„Proč?“ nechápal, a to mě vytočilo. 

Copak k tomu mám málo důvodů, že se musí tak hloupě ptát? Co dělal posledních pár týdnů? Musí přeci vědět, jak to s námi je a že takhle to už dál skutečně nejde. Krom toho, chtěl mi přece poskytnout prostor, ne? Vážně si myslí, že se toho dá docílit tím, že se bude zdržovat v jiné místnosti, než se právě nacházím já? 

„Nemusím mít extra důvod k tomu, abych chtěla žít se svou skutečnou rodinou,“ řekla jsem jen, protože jsem se tu opět nechtěla pohádat. 

„Ale my jsme taky tvá rodina,“ namítal. 

„Ano, ale ne opravdová,“ nesouhlasila jsem. „Já chci své sestry a chci pro jednou žít v domácnosti, kde všichni nerozhodují za mě a nekontrolují mě na každém kroku.“ 

„Dobře, chápu,“ vzdal to. 

Vážně? To jako jen tak? Najednou je z něj ohleduplnost sama? Kde se v něm to pochopení bere? 

Vůbec jsem nechápala, co se to s ním děje, ale rozhodně jsem si nemínila stěžovat. Vzal si ode mě kufr a snesl mi ho dolů ze schodů. Následovala jsem ho až dolů, tam si od něj převzala své zavazadlo a šla si ho dát do kufru auta bez žádného velkého loučení. 

Bella se ještě zdržela uvnitř. Moc jsem nechápala, co to tam spolu ještě řeší, že si dokonce museli zavřít dveře, ale o chvíli později už Bella vyběhla ven a usedla za volant, aniž by se na mě, byť jen podívala. 

Nastoupila jsem si do auta a teprve, když s autem vycouvávala z naší příjezdové cesty, jsem si uvědomila, že uplyne velice dlouhá doba, než se sem zase vrátím. 

Kéž bych věděla jistě, že to, co dělám je správné. Nevím to, protože mám v hlavě takový binec, že mozek nedokáže správně pochopit to, co mu nešeptává mé srdce. 

Bella se vedle mě tvářila žalostněji než já. Nevím, co si s Edwardem řekli, ale asi to nebylo nic příjemného, protože už zase byla bílá jako stěna, a dokonce se mi i zdálo, že se lehce chvěje. To však mohlo být způsobeno i chladným počasím. 

Odvrátila jsem od ní tvář a naposledy pohlédla na náš dům, mizející v dály. Smutně jsem si povzdechla a schoulila se do sedadla. Z pravého oka mi právě stékala jedna jediná osamělá slza, která ale neunikla její pozornosti. 

„Pláčeš? Nerozmyslela sis to ještě?“ ptala se. 

„Ne a slzy si nechám až do letadla. Tam na to bude dostatek času,“ odmávla jsem to a slzu si rychle setřela do rukávu. 

„Vlastně nebude,“ odporovala mi. 

„Proč?“ nechápala jsem a začínala panikařit, že kvůli jedné jediné slze to všechno odpíská a odveze mě zpátky do Cashall. „Slíbila jsi mi přeci…“ 

„Že si tě vezmu k sobě.“ Přikývla. „Ale rozhodla jsem se tu nějaký čas zůstat.“ 

„Tady?“ nechápala jsem. 

„Ne tady ne. Ve Forks. Máme tam dům.“ 

„Ve Forks?“ podivila jsem se, ale Bella znovu jen lehce kývla a už na mě znovu nepromluvila. 

*** 

Od Tess jsem sice věděla, že naše rodina pochází původně z Forks, ale ani ve snu mě nenapadlo, že mě Bella veze právě sem. Taky jsem byla zřejmě tupá, jak poleno, když jsem si neuvědomila, že je to tentýž dům, na který tenkrát zírala Alice s takovým dojetím. 

Připadala jsem si zvláštně. Ten dům, před kterým Bella zaparkovala auto, nebyl ničím zvláštní. Vlastně tu takových domů bylo všude plno, ale k tomuhle mě něco táhlo. Asi proto, že byl můj. Tedy, vlastně náš. 

Tohle bylo místo, kde jsem měla vyrůstat. Vážně zvláštní pocit tu takhle stát na chodníku s kufrem a nevědět, co na mě čeká uvnitř. Vracím se domů, nebo jdu vstříc neznámu? Těžko říci… 

„Půjdeš dál?“ zeptala se Bella již stojící mezi otevřenými vchodovými dveřmi. 

Jen jsem přikývla, popadla svůj kufr a vydala se za ní. Ihned za dveřmi jsem se vyzula z bot a vysvlékla se z bundy. Bella zmizela kdesi v hloubce domu a já se teprve odhodlávala k tomu, abych ji následovala. 

V předsíni byl pouze věšák na bundy, malý dřevěný botník a schody do patra. Taky tam byly dvoje otevřené a dvoje zavřené dveře. Tipovala bych, že za těmi zavřenými se nacházel přístěnek pod schody a druhé skrývaly vchod do sklepa, ale to byl vážně jenom můj odhad. 

Daleko více, nežli zavřené dveře mě zaujaly rámečky s fotografiemi, které tu viseli všude po zdech. Byly na nich staré známé rozesmáté tváře z medailonku. Naši rodiče. 

Vysoký tmavovlasý muž s knírkem a veselá brunetka se zářivě modrýma očima. Užívala jsem si větší měřítko fotek a hledala mezi námi nějakou podobu. Tess měla jednoznačně oči po naší matce a já zase hnědé po otci, ale ne tak hnědé, jako Bella. 

Vlasy jsem měla jako mix obou dvou, hnědé, ale zároveň divoké a trčící všemi směry. Stejně jako žena na fotografii. 

Vypadalo to jako momentka z nějakého výletu na pláž. Táta tam byl vyobrazen s rybářským náčiním v rukou a matka seděla vedle něj a tulila se k němu. Zřejmě jí byla zima, ale když si tam tak hleděli do očí, sálalo z jejich výrazů prazvláštní hřejivé teplo. Byla z toho znát ta láska, kterou k sobě navzájem chovali. 

Byla tam ještě velká spousta fotografií, ale na žádné z nich jsem nebyla ani já, ani Tess. To jen dokazovalo, jak málo času jsme s nimi vlastně strávily. Už zase jsem měla slzy na krajíčku, a tak jsem se raději vydala do míst, kde jsem tušila Bellu. 

Ocitla jsem se v kuchyni. Byla pěkná, taková malinká, ale přesto celkem útulná. Jedna stěna místnosti chyběla, a tak byla částečně spojená s obývákem. Obývací místnosti dominoval obrovský kamenný krb, nad kterým visela zbraň. Přesněji řečeno lovecká puška. Možná by mě to trochu znepokojilo nebýt toho, že byl můj otec náčelník místní policie. Byla v něm i hnědá, zřejmě rozkládací sedačka, televizor a spousta polic s knihami. 

„Tak, co? Jak se ti tu líbí?“ optala se Bella, která se za mými zády opírala o futra dveří, které opět vedly do předsíně. 

„Je to útulné,“ prohlásila jsem. 

„Celá ta léta tu nikdo nebyl. Dalo to práci, aby to tu zase vypadalo alespoň trochu obyvatelně, ale jsi milá, že to říkáš,“ usmála se. 

Asi si myslela, že když jsem od Cullenových zvyklá na samé hladké linie a nemocniční sterilitu, tak mi tohle místo bude připadat odpudivé, ale tak to nebylo. Uznávám, že k Jakově chajdě v La Push bych jisté výhrady měla, ale tady tomu tak nebylo. 

„Máš hlad, nebo chceš ukázat hořejšek?“ 

„Ehm, jsem unavená, asi bych si šla raději vybalit a lehnout. Tedy, jestli smím,“ dodala jsem tázavě. 

„Můžeš cokoliv, je to i to tvůj dům,“ poznamenala. 

„Hm,“ souhlasila jsem rozpačitě a následovala ji nazpět do předsíně. 

„Co se ti to stalo s rukou?“ otázala se, když viděla, jak se obvázanou dlaní napřahuji ke svému zavazadlu. 

„To nic není, jen jsem se trochu popálila o omastek,“ vysvětlila jsem jí a stáhla si přes zraněnou ruku, na kterou už jsem dávno málem zapomněla, rukáv, aby se na to nemusela dívat. 

„No, dobře, ale ten kufr ti raději vynesu já,“ prohlásila a přesně tak také učinila. 

Následovala jsem ji po bílých schodech potažených kobercem, které sem tam zavrzaly. Otevřela první dveře zprava a postavila mi dovnitř kufr. Pak se ale ihned vrátila do úzkého prostoru nad schody, který od sebe odděloval ostatní místnosti. 

„Tady je moje ložnice,“ řekla a ukázala na dveře naproti těm, do kterých mi uložila kufr. „Patřila rodičům, ale teď v ní budu já.“ 

„Aha,“ vypadlo ze mě jen. 

„Vedle je koupelna, toaleta a ten další pokoj býval váš, jenže je dost malinký, a tak jsem si myslela, že by ti bylo lépe u mě. Kdybys cokoliv potřebovala, budu dole,“ řekla a užuž se zase chystala odejít. 

„Vlastně, je tu trochu chladno. Myslíš, že bys mi mohla udělat čaj?“ požádala jsem ji. 

„Jistě,“ přikývla a už se opravdu vydala dolů. 

Vstoupila jsem do jejího, nyní už vlastně mého pokoje a rozsvítila světlo. Byla to poměrně velká místnost, jejíž stěny byly vymalované lehce nachovou barvou, která ladila i s povlečením. 

Vybavení nebylo nic moc, ale v podstatě tam bylo všechno, co bych mohla potřebovat, a všechno bylo prázdné. Bella si už zřejmě všechny své věci vyklidila, protože tu po nich nebylo ani stopy. 

Místnosti dominovala již zmiňovaná postel. Naproti ní byl psací stůl s počítačem z doby kamenné, pár poliček a malá knihovnička. 

Po mé levici byla skříň na oblečení a noční stolek. U okna, ze kterého bylo částečně vidět před dům, stálo houpací křeslo, na němž spočívalo několik teplých dek pro případ, že by mi byla zima. 

Možná je to neuvěřitelné, když vezmu v úvahu, jak vypadal můj pokoj u Cullenových, ale líbilo se mi tu. Strašně moc se mi tu líbilo a přesně v to jsem i doufala. 

Slyšela jsem zdola hvízdání konvice, které znamenalo, že se sem již brzy vrátí Bella. Rozhodla jsem se, že se urychleně převléknu, a tak jsem z kufru vylovila pyžamo a oblékla si jej. 

Opravdu jsem byla unavená, a tak jsem se položila na postel a zachumlala se pod čerstvě vyprané přikrývky. Bylo tu chladno, ale pokud mi nepomůže čaj, tak ty deky z houpacího křesla to jistí… 

„Můžu?“ ozvalo se mezi dveřmi s lehounkým zaklepáním. 

„Jistě,“ usmála jsem se. Moc se mi líbilo, jak si Bella udržuje odstup a poskytuje mi tak prostor. Byla to opravdu obrovská změna v přístupu oproti Cullenovým. 

Bella opatrně vstoupila dovnitř spolu s kouřícím hrnkem čaje, o který jsem ji poprosila. Položila mi ho na noční stolek a zřejmě už se chystala zase odejít, ale to jsem nechtěla. 

„Než půjdu spát, zapnu tu topení, aby to tu pro tebe nebylo tak zlé,“ slíbila mi. 

„Ehm, Bello?“ oslovila jsem ji. 

„Ano?“ otázala se. 

„Myslíš, že bys tu se mnou mohla chvíli zůstat,“ vysoukala jsem ze sebe s obavami. 

„Jistě, co potřebuješ?“ otázala se a znovu přistoupila k mé posteli. 

Posadila jsem se do tureckého sedu, abych jí udělala místo a naznačila jí, aby se posadila ke mně na postel. Zdála se zaskočená, ale posadila se tam. Hleděla na mě s trpělivým výrazem ve tváři, ale v očích byla znát i zvědavost a zmatení. 

Až nyní jsem si uvědomila, jak moc hnědé oči vlastně má. Jsou krásné… 

„Proč mi Cullenovi takhle lhali?“ zeptala jsem se jí a zdálo se, že jsem jí svou otázkou poněkud zaskočila. 

„Proč se na to ptáš právě mě?“ nechápala. 

„Znáš je a dost možná lépe, nežli já a já se na to sebe sama ptám už velice dlouhou dobu,“ objasnila jsem jí. 

„Dobře, tak… Myslím si, že Cullenovi lžou tak často, že už si ani neuvědomují, jak to může člověku ublížit. Je to jejich způsob obrany. Problém je ten, že jsou zvyklí jimi řešit všechny své problémy. Asi to už ani jinak neumějí.“ 

„Ale, proč jsou takoví? A proč mi lhali tak strašným způsobem?“ 

„O tom tu můžeme polemizovat donekonečna, jenže upíří povahu jen tak nepředěláš. Nemění se. Ani fyzicky, ani mentálně, tak to prostě je,“ povzdechla si smutně. 

„To proto ti to nevyšlo s Edwardem?“ hádala jsem. 

„Kdo ti to…“ chtěla se zeptat, ale hlas jí selhal v půli věty. 

„Nejsem hloupá, víš? Navíc mi spolu s tvým příchodem začaly dávat smysl i ty narážky, které jsem dříve tak docela nechápala,“ vysvětlila jsem jí. 

„Ovšem, vždyť ty jsi taky moje chytrá holka,“ usmála se a dala mi ruku na koleno. To, co řekla, mě skoro dojalo a i to, že se mě sama od sebe dotkla, pro mě moc znamenalo… 

„Víš, já jsem o vás sice nevěděla, ale i tak jste mi chyběly. A nejen vy, ale i tohle všechno, ta normálnost je tak osvěžující,“ svěřila jsem se jí. 

„Vždyť vy mně taky,“ ujistila mě. „Bylo hrozné myslet si, že jsi taky mrtvá.“ 

„Asi to bude znít divně, vzhledem k tomu, že se skoro neznáme, ale... Mám tě ráda, Bello.“ 

Jakmile jsem to vyřkla, už to nešlo vzít zpátky. Bála jsem se, že mi neřekne totéž, ale chtěla jsem, aby to věděla. 

Sklopila jsem oči a zahleděla se na její ruku na svém koleni, kterou náhle stáhla. Nedala ji pryč úplně, jen ji přemístila na mou tvář. Lehce zatlačila, aby mi naznačila, že mám zvednout hlavu a když jsem tak učila, podívala se mi upřeně do očí a řekla mi totéž, co já jí. 

„Taky tě mám ráda, Rachell.“ 

Tak co na to říkáte??? Vrátí se věci zase do normálu? A co to vlastně pro jednostlivé postavy znamená? Předem díky za každičký komentář, a ještě jednou Krásné Vánoce všem :-)