Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 65. kapitola

16.08.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1529×

EDIT: Článek neprošel korekcí

65. kapitola

Tess

Ať už jsem se snažila jakkoli, nedokázala jsem tomu nijak zabránit. Neustále jsem měla před očima tu scénu, která se odehrála mezi Bellou a Edwardem před naším domem. Vím, že je do Rachell zamilovaný a dost možná jsou jeho city naprosto totožné s těmi, které já chovám k Jakovi. Díky tomu mu celkem dobře rozumím, ale nemohla jsem ignorovat fakt, že se choval jako naprostý cvok. Chovala bych se tak i já, kdyby se Bella rozhodla odvézt nás odsud? Nejspíš ano, protože jsem to tu milovala a život bez Jakea by pro mě neměl cenu. I když to zní dramaticky. Děsilo mě, jak málo scházelo k tomu, aby k takové situaci došlo…

V duchu jsem děkovala bohu za to, že mám tak úžasnou a obětavou sestru, jakou je Bella. Ne každý by se nám ve všem takhle podřídil a všechno kvůli nám opustil. Měla jsem vážně obrovské štěstí, že to všechno nakonec takhle dopadlo…

„Jak ti je?“ zeptal se Jacob, podal mi čaj a usedl na pohovku vedle mě. 

„Teď? Tady s tebou? Náramně dobře,“ zazubila jsem se na něj a přisunula se k němu o něco blíž.

„Ty víš, že na tohle se tě neptám,“ pokáral mě.

„Ne? A na co se ptáš?“ hrála jsem si na nechápavou.

„Na tvé zdravý, samozřejmě…“

„V pohodě,“ ujistila jsem ho a usrkla si z hrníčku svou povinnou dávku čaje.

Zřejmě mi moc nedůvěřoval, protože napřáhl ruku a položil mi ji na čelo. Otráveně jsem zakoulela očima, abych mu dala najevo, jak absurdní mi to připadá. Uznávám, že prvních pár dní mi bylo opravdu mizerně, ale to už je pryč. Jsem skoro v pohodě a tak mě ta přehnaná starostlivost začíná lehce štvát.

„Takže?“ dožadovala jsem se výsledku toho jeho testu.

„Zdáš se v pohodě,“ uznal.

„Říkala jsem to,“ neodpustila jsem si poznamenat a tentokrát to byl Jake, kdo protočil oči.

Skoro mě to pobavilo a tak jsem ho chtěla nějak odměnit za to, že mi opět zvedl náladu, ale nenapadal mě žádný způsob, jak toho docílit.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tedy místo toho.

„Pár nápadů bych měl,“ zazubil se. „Ale to jen pro případ, že už se skutečně cítíš lépe.“

Aha, tak on má pár nápadů? No, to znělo docela slibně…

„Cítím,“ potvrdila jsem mu a rázem znatelně ožila.

Odložila jsem šálek s nedopitým čajem na stolek a znovu se posadila vedle Jakea. Hleděla jsem na něj s netrpělivým výrazem ve tváři a nemohla se dočkat, s čím přijde.

„Byla to trochu nuda v posledních dnech, co?“ otázal se.

„Tak nějak,“ souhlasila jsem, protože trčení doma v posteli u televize nepatří k mým oblíbeným činnostem a to Jake moc dobře ví.

„Mám pro tebe překvapení,“ prohlásil a já se zaradovala.

„Jaké?“ chtěla jsem hned vědět.

„Uvidíš.“

„A kdy?“ nechápala jsem.

„Brzy,“ ujistil mě.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si a zklamaně zapadla zpátky do pohovky.

Nesnáším totiž čekání…

Přesto jsem ale polkla příval stížností na jeho účet a přetáhla přes sebe huňatou deku. Udělala jsem si větší pohodlí a přehodila si nohy přes Jaka. Nic nenamítal, takže jsem to brala jako, že jsme v pohodě a ze stolku jsem si vzala jeden z časopisů, které mi tu nachystala Rachell. Móda mě nikdy moc nezajímala, ale překvapilo mě, že i v takovémto časopise se nacházejí křížovky a ty naopak zase můžu.

Požádala jsem tedy Jaka o tužku a pustila se do luštění. Nebyla to zrovna zábava, ale způsob, jak si ukrátit čas jistě.

Když jsem něco nevěděla, prostě jsem se na to ptala Jaka, ale v jistých odvětvích byly jeho znalosti stejně mizivé jako ty mé. Díky tomu jsme se i párkrát společně zasmáli, ale stejně mi neustále vrtalo hlavou to jeho slíbené překvapení…

*** 

Nastala doba oběda a Jake se ujal jeho přípravy. Měla jsem námitky, ale on na mě nikdy moc nedal. Jestli jsem to pochopila správně, snažil se mi udělat palačinky, ale moc se mu to nedařilo.

Z kuchyně se neustále ozývalo řinčení nádobí a Jakovo lamentování. Než se do té kuchyně odebral, dostala jsem nařízeno na chvíli se prospat, jenže copak to šlo, když tady dělal tak šílený brajgl?

„Možná bych radši přeci jen měla jít do svého pokoje,“ pronesla jsem po chvíli apaticky.

Celá zabalená do deky jsem se pokusila vstát, jenže právě v tu chvíli se do obýváku vrátil i Jake. Tvářil se rezignovaně. Klesla jsem tedy zpátky na sedačku a čekala, až se posadí i on. Zdálo se, že pro dnešek své pokusy o palačinky raději vzdal.

„Vždycky přece můžeme objednat pizzu,“ utěšovala jsem ho.

„To jistě,“ odfrkl si znechuceně a vzápětí ze své kapsy vylovil telefon a naťukal do něj nějakou esemesku.

Chtěla jsem se ho zeptat, komu to píše, ale nakonec jsem to neshledala jako dobrý nápad. Místo toho jsem se k němu přisunula a pevně ho objala.

„Mně nevadí, že neumíš udělat palačinky. Miluju tě i tak,“ ujistila jsem ho.

Jake se lehce usmál a pohlédl na mě. Z jeho očí vyzařoval nejen poklidný mír, ale také velké zklamání. Asi se obával, že teď není dost chlap, nebo co.

Tuhle mužskou ješitnost nikdy nepochopím…

„Co je?“ nechápal mé náhlé zaražení.

„Nechci tě nakazit,“ zašeptala jsem omluvně a lehce se od něj odtáhla.

„Vlkodlaci nemívají chřipku,“ namítal. 

„Řekl kdo? Veterinář?“ zasmála jsem se.

„Vtipný,“ ušklíbl se.

„Víš jistě, že to chceš riskovat?“ zvážněla jsem opět.

„Pro tebe bych riskoval třeba i vlastní život,“ řekl a upřeně mi pohlédl do očí.

Pokaždé, když něco takového řekl, naprosto mě tím odzbrojil a navíc ještě uvedl do rozpaků, až jsem celá zrudla.

Se slovíčky to holt uměl, jen co je pravda, ale ona to vlastně byla i pravda. Každičké jeho slovo a každý dotek. Hodně silně to prožíval a já vnímala, že mě miluje zrovna tak jako já miluji jeho. Jen to prostě nedokážu povědět tak pěkně jako on.

Kéž bych to svedla, ale neumím to...

Najednou jsem dostala nápad. Možná jsem to, co cítím, nedokázala vyjádřit slovy, ale jednu věc jsem udělat přeci jen mohla…

Přiblížila jsem svou tvář k té jeho a krátce kmitla očima mezi těmi jeho a rty. Žádala jsem tak o svolení ho políbit, a jelikož jsem se nedočkala žádných námitek, učinila jsem tak.

Líbala jsem ho jen lehce a něžně, ale on mi ty polibky oplácel stejnou měrou.

V duchu jsem si vychvalovala, jak nádherně plné a hladké rty vlastně má. Jejich hřejivost a chuť jsem totiž zkrátka musela ocenit. Byly pro mě téměř návykové…

Pomalu ale jistě jsem se ocitala ve stavu naprosté blaženosti a nejspíš jsem si právě proto ani neuvědomila, že se náš polibek neustále prohlubuje.

Když jsem ale ucítila Jacobovy velké, jako kamna hřející dlaně pod tričkem vzadu na zádech těsně pod lopatkami, ztuhla jsem.

Téměř automaticky mě to probralo a vymrštilo zpátky do reality…

Odtáhla jsem se od něj, asi až příliš prudce, a zůstala na něj jen udiveně civět. Jake se asi také pomalu vzpamatovával z toho výbuchu hormonů, kterých jsme nyní v těle měli oba dva požehnaně, protože se tvářil lehce nepřítomně.

„Moc se omlouvám,“ zašeptal vzápětí.

Vytáhl ruce zpod mého trička a způsobně je uložil na pohovku.

„Ne, Jaku,“ odporovala jsem mu. Neomlouvej se, ty se nemáš za co omlouvat. To já…“

„Nemluv hlouposti, Tess,“ nenechal mě ani domluvit. „To já jsem tady ten starší, měl bych mít víc rozumu a taky sebekontroly.“

No, je sice pravda, že na tyhle dvě věci jaksi pozapomněl, ale pravdou taky bylo, že mi to vlastně ani nevadilo.

„To jen, že mě to překvapilo,“ omlouvala jsem se nadále.

„I mě,“ připustil rozpačitě.

Neměla jsem ani to nejmenší tušení, proč jsem tak náhle ztuhla, ale přičítala jsem to tomu, že atmosféra mezi námi opravdu znatelně zhoustla. Na okamžik mě tak přemohly rozpaky a taky ostych.

Domem se náhle rozezněl zvonek u dveří. Neměla jsem ani to nejmenší tušení, kdo je za dveřmi, ale momentálně mě ten dotyčný vysvobodil z velice trapné chvilky.

Asi bych mu měla poděkovat…

Jake se taky tvářil, jako že se mu docela ulevilo. Vstal a chystal se jít otevřít, zatímco jsem ho jen zmateně následovala pohledem.

„Jste tu právě včas,“ slyšela jsem ho říkat, ale neviděla jsem s kým, že to vlastně mluví.

Byla jsem zvědavá, ale ne zase tak moc, abych vstala z gauče. Nejspíš by se mi totiž z toho polibku stejně podlomila kolena, jakmile bych se o něco takového byť jen pokusila…

Naštěstí jsem nad tím nemusela dumat příliš dlouho, protože po sérii zvuků, připomínajících odkládání svršků a zouvání obuvi, se přede mnou náhle zjevil Seth s rukama plnýma papírových sáčků s logem mé oblíbené čínské restaurace z La Push.

„Sethe!“ zajásala jsem nadšeně.

„Ahoj, Tess,“ pozdravil mě a spolu s Jakem a Leah v těsném závěsu vešel do našeho obýváku.

„Doufám, že máš hlad,“ poznamenala a ukázala na další dva sáčky, které ve svých rukách třímal Jacob.

„Obrovskej,“ pronesla jsem radostně, že je tu mám takhle všechny pohromadě.

„Překvapená?“ otázala se Mon, která se tu z ničehož nic objevila také.

„Naprosto,“ souhlasila jsem a nemohla uvěřit tomu, že jí sem dovolili jen tak přijít. „Tomu říkám vlčí invaze.“

„Máme čínu, máme colu a taky film,“ prohlásila a posadila se vedle mě, zatímco ostatní v kuchyni připravovali jídlo. „Takže, jak je, marode?“

„Teď už je mi skvěle,“ řekla jsem a zářivě se na ni usmála.

 Tak jo, doufám, že se vám kapitolka líbila a že mě za ni odměníte nějakým tím komentem, nebo aspoň smajlíkem. :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 65. kapitola: