Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 66. kapitola

18.08.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1766×

EDIT: Článek neprošel korekcí

66. kapitola

Tess

Musím uznat, že tohle překvapení se Jacobovi vážně moc povedlo. Poslední dobou jsem tuhle vlčí bandu vídala tak strašně málo, že mi začínali chybět.

Stále jsem si nepřipouštěla, jak moc se můj život změnil od chvíle, kdy se Bella vrátila do Forks a já našla Rachell, ale stalo se toho vážně hodně…

Už jsem skoro nejezdila na kole a ani v servisu jsem dlouho nebyla. Díky tomu jsem si také nenašla čas na své oblíbené vlkodlaky. Leah se mi v průběhu večera zmínila, že jí v práci dost chybím, ale nyní jí s papíry pomáhá Mon, která si zdá se vede velice slušně. Jediné, na co si neustále stěžovala, bylo to, jak cukruje s jejím bratrem, ale myslím, že i to byla jen legrace a oběma to moc přála.

Mon a Seth spolu totiž utvořili opravdu nádherný pár. Doplňovali se ve všech ohledech a sledovat je, jak se vzájemně krmí pomocí čínských hůlek bylo opravdu dojemné. Smáli se a neustále se jeden druhého dotýkali. Zdálo se, že jeden bez druhého už nikdy nedají ani ránu.

Pokud ale ta věc s otiskem funguje přesně takhle, proč je to mezi mnou a Jacobem tak strašně jiné? Jak je možné, že mezi nimi nejsou žádné rozpačité okamžiky? Je ta chyba ve mně? Jsem moc křečovitá, moc stydlivá, nebo co vlastně?

Vrtalo mi to hlavou po celou dobu trvání toho naprosto stupidního filmu. Zdálo se mi ale, že ostatní se u něj moc dobře bavili, takže jsem jim to nechtěla pokazit svými připomínkami.

Pochutnala jsem si na svém kung pau a snědla i několik zeleninových závitků. Byl to zkrátka skvěle strávený čas.

***

Zatímco jsem po očku sledovala ten film, musela jsem zřejmě usnout, protože si jinak neumím dost dobře vysvětlit, jak je možné, že jsem se v obýváku náhle ocitla úplně sama a potmě.

Několikrát jsem zmateně zamrkala a našpicovala uši, abych se trochu vzpamatovala a zorientovala. Všude panovalo naprosté ticho a také klid. Když jsem se ale zaposlouchala víc, mohla jsem si povšimnout tichého bubnování dešťových kapek dopadajících na náš parapet.

Takovéhle počasí tu bylo natolik obvyklé, že nám spíše připadalo podivné, když nepršelo, ale náhlá hlasitá rána, doprovázená zábleskem světla, tu zase tak běžná nebyla.

Polekaně jsem vyskočila do sedu, protože bouřku doopravdy nesnáším a vlastně z ní mám i docela strach.

„Jaku?“ zavolala jsem do hlouby domu a doufala, že se mi ozve, poněvadž jsem se tu takhle sama vážně bála, ale nikdo se mi neozval.

Opatrně jsem vstala z gauče a s rukama napřaženýma před sebe jsem se snažila dostat k vypínači, abych mohla alespoň rozsvítit.

Neviděla jsem ani na metr, takže se mi povedlo několikrát zakopnout, ale nakonec jsem se k protější stěně přeci jen dopracovala. Nahmatala jsem vypínač, ale ať jsem s ním cvakala sebevíce, nic se nedělo.

„Zatraceně, Jaku,“ zaklela jsem. „Kde jsi?“

Doufám, že mě tady takhle nenechal samotnou, protože jestli jo, tak přísahám, že ho zabiju!

Ozvala se další hlasitá rána a blesk na chvíli ozářil celou místnost bílým světlem. Vyděšeně jsem nadskočila a rozběhla se ke vchodovým dveřím do domu.

Netušila jsem, proč běžím právě tam, asi jsem chtěla zkontrolovat, že tam stále stojí Jakovo auto, ale on mohl být prakticky kdekoli, vzhledem k tomu, že mu ve vlčí kůži tohle počasí nemohlo vadit.

Jako zběsilá jsem odemykala vchodové dveře, když mě někdo uchopil za rameno a otočil směrem k sobě. Vyděšeně jsem vykřikla.

„Tess, uklidni se, to jsem jen já,“ říkal mi Jake, zatímco jsem ho mydlila hlava nehlava v marné snaze ubránit se útočníkovi.

Celkem obratně mě sevřel v náručí a znemožnil mi tak jakýkoliv další pohyb. Díky tomu jsem dostala příležitost si uvědomit, že je nesmyslné se s ním i nadále prát.

Když vycítil mou rezignaci, pustil mě. Nejprve mě zalila vlna úlevy, což ale rozhodně nezabránilo přívalu slz. Byla jsem naprosto rozhozená a druhá věc, která mě napadla, poté co mě pustil, byla ho seřvat.

Iracionální? Možná, ale mně se potom ulevilo…

„Kdes sakra byl?“ vyjela jsem na něj naštvaně a dala mu facku, před kterou ale částečně uhnul. Zachránil mi tak ruku, ale i tak to bolelo jako čert.

„Byl jsem zkontrolovat pojistky, ale světla nesvítí ani venku,“ hájil se a naštěstí můj pokus o to ho praštit nijak nekomentoval. „Myslel jsem, že spíš.“

„Taky, že jo, ale když jsem se v zbudila… Víš jak tohle počasí nasnáším, neměl jsi mě tam nechávat,“ trvala jsem si stále na tom, že jsem naštvaná právem, i když to tak samozřejmě nebylo.

„Omlouvám se, jasný?“ domlouval mi a mně to připomnělo, jak se mnou mluvíval, když jsem byla ještě hodně malá.

Asi je to divný, ale právě mi došlo, proč je to mezi námi úplně jiné, než mezi Mon a Sethem.

Nechováme se jako čerstvě zamilovaný pár, protože jím vlastně ani nejsme. Ne, my jsme spíš jako manželé po několika letech. Milujeme se, ale už to dávno neumíme dávat najevo a vlastně to ani dělat nemusíme, protože se známe natolik dobře, abychom věděli, že se nikdy neopustíme.

Asi jsme si sebou navzájem až příliš jistí…

Víme o sobě všechno a už nemáme potřebu se poznávat. Nežasneme nad všemi těmi maličkostmi, díky kterým se milujeme. Připadají nám samozřejmé.

Výhoda? Tak ať si to někdo zkusí…

„Tohle prostě není fér,“ zasakrovala jsem, a aniž bych Jakeovi vysvětlila, o čem to vlastně mluvím, jsem vydupala schody do patra a rozběhla se do svého pokoje.

Než jsem se ale dopracovala na konec schodiště, Jake mi byl v patách.

„Co není fér?“ nechápal.

„Že je všude tma, jak v pytli,“ odsekla jsem naštvaně.

„Oni to určitě zase brzy zapnou, uvidíš,“ snažil se mě stále uklidňovat. „V autě mám baterku, tak když chvíli počkáš, můžu pro ni zajít.“

On je snad padlej na hlavu, ne?

„Ať tě ani nenapadne mě tu nechat,“ zakřičela jsem na něj, ale to už byl dávno v trapu.

Mě z něj klepne, fakt…

Nešťastně jsem se opřela o stěnu a založila si ruce na prsou. Bylo mi jasné, že vyšiluju zbytečně, ale vadilo mi, že mě tu jen tak nechal.

Za několik málo minut, které mi ovšem připadaly přímo nekonečně dlouhé, se konečně vrátil. Byl celý promočený, ale baterku přinesl pořádnou.

„Tady,“ řekl a vložil mi ji do dlaně, protože on samozřejmě viděl dobře, takže ji nepotřeboval.

„Díky a promiň, že jsem tak vyšilovala,“ omluvila jsem se mu, protože jsem už dostala příležitost se trochu uklidnit, když byl venku.

„Když máš někoho rád, máš ho rád se vším všudy, což znamená, i když má právě hysterický záchvat,“ zasmál se nonšalantně.

Hysterický záchvat? Tak to jsem jako neslyšela… Radši…

„Jo, alespoň se to tak říká,“ souhlasila jsem a rozsvítila baterku.

Musela jsem několikrát zamrkat, aby si mé oči přivykly náhlému přívalu světla. Teď když jsem si mohla svět kolem sebe prohlédnout, bylo to pro mě mnohem lepší. Cítila jsem se bezpečně a Jacobova přítomnost taky udělala své.

Přidržela jsem baterku tak, aby od ní sice bylo vidět, ale aby na nás nesvítila přímo. Zvedla jsem svůj pohled k Jakovi a s údivem zjistila, že je vážně celý mokrý a z vlasů mu kape voda do obličeje.

Napřáhla jsem k němu dlaň a setřela mu z tváře hned několik takových kapek, ale působilo to spíše jako pohlazení.

Jeho lehké a spokojené zamručení mě přimělo k tomu, abych mu dala ruce okolo krku a jemně si ho k sobě přitáhla, abych ho mohla políbit.

Podvolil se mi více, nežli ochotně a dokonce mě také objal okolo pasu. Jeho vypracované snědé tělo se tisklo k tomu mému a mokré oblečení, jež měl ještě stále na sobě, mě místy chladilo i pálilo zároveň, zrovna tak jako jeho polibky na mé rozpálené kůži.

Odtáhla jsem se od něj, ale jenom na moment, abych ho mohla vzít za ruku a odvést k sobě do pokoje. 

„Tess, co to děláš?“ dožadoval se vysvětlení polekaně, když jsme se ocitli kousek od mé postele.

„Co myslíš, že dělám?“ odpověděla jsem mu na jeho otázku otázkou a začala si rozepínat jednotlivé knoflíčky na svém svetříku, pod kterým jsem měla už jen sportovní podprsenku.

„Svlékáš se,“ konstatoval.

„Správně,“ pochválila jsem ho a chtěla ho odměnit dlouhým polibkem, jenže uhnul. „Co se děje? Ty mě nechceš?“

Náhle jsem si připadala nejistá, odhalená a zranitelná. Což bylo zvláštní, protože jsem se ještě ani nestihla pořádně vysvléknout. Odpovědi na tuhle otázku jsem se ale opravdu moc bála. Vždyť, co bychom potom byli, kdybychom se fyzicky nepřitahovali?

„Ne, chci,“ odporoval mi a naprázdno polkl. „Věř mi, že chci, ale nechci nic uspěchat. Máme na to přeci celý život…“

„Tohle ale není uspěchané. Miluju tě a jsem připravená, jestli ti jde o tohle. Vím, že nemusíme nikam spěchat, ale taky si myslím, že času už jsme ztratili dost,“ objasnila jsem mu svůj přístup a doufala, že ho tím přesvědčím.

Nevím, co přesně ho k tomu přimělo, ale lehce přikývl, přetáhl si mokré tričko přes hlavu a znovu ke mně přistoupil blíže. Nakonec byl tak blízko, že se naše těla vzájemně dotýkala při každém našem nádechu.

Pokračovala jsem tedy ve své předchozí činnosti a rozechvělými prsty si rozepnula posledních pár knoflíčků u svetru. Když jsem s tím byla hotová, svlékla jsem si ho a zahodila, dle jeho vzoru, kamsi na podlahu.

Sledovala jsem jeho reakce na postupné odhalování záhybů mého těla a snažila se na sobě nedávat příliš najevo, jak moc mě to ve skutečnosti děsí.

Naštěstí se nezdálo, že by uviděl něco, co by se mu nelíbilo. Vlastně to bylo právě naopak. Tvářil se totiž okouzleně.

„Jsi to nejlepší a taky nejkrásnější, co mě kdy potkalo,“ zašeptal hlasem plným posvátné úcty a v neposlední řadě také něhy. „Miluju tě.“

Kdybych se nebála, že mi selže hlas, řekla bych mu to samé třebas i tisíckrát, ale přestože jsem si byla jistá, tím co se chystáme udělat, nervozita nešla potlačit úplně. Věděla jsem, že by couvnul, pokud by viděl byť jen nepatrný náznak nejistoty a to jsem nechtěla.

Místo beztak zbytečných slov jsem se k němu přitiskla. Jeho odhalená hruď byla na pohled vždycky dokonalá, ale na dotek byla snad ještě lepší.

Začal se ke mně pomalu sklánět. Přiblížil svá ústa k těm mým a já ho znovu začala líbat.

Položil mě na záda a začal mi jemně přejíždět rukama po celém těle, tak jako já jemu před chvílí. Přitom mě ale nepřestával vášnivě líbat.

Srdce mi bušilo jako o závod a jeho dech se zrychloval.

Každý jeho pohyb jsem si slastně vychutnávala a doufala, že to nikdy neskončí…

Doufám, že se vám to líbilo :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 66. kapitola: