Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 72. kapitola

27.11.2021 (09:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 711×

72. kapitola

Bella

Seděla jsem v kantýně a stále pozorovala doktora Newmana. Nemohla jsem si zkrátka pomoct. Byl tak hezký a taky milý…

Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl Edward. Vážně bych se sebou měla něco udělat. Nechci se totiž jednoho dne probudit a zjistit, že jsem úplně sama.

No tak, Bello. Dělej něco, ať nepropásneš životní šanci…

Chvíli mi trvalo se k tomu kroku přemluvit, ale nakonec jsem se přeci jen konečně odhodlala vstát ze svého místa a jít si přisednout k doktoru Newmanovi.

„Můžu?“ otázala jsem se.

„Ale jistě,“ prohlásil s úsměvem a pokynul dlaní směrem k prázdné židli na druhé straně jeho stolu.

Posadila jsem se tam, dala si elegantně nohu přes nohu a vstřícně se k němu přes stůl naklonila. Nechtěla jsem, abych působila jako takovéto poleno ze střední, které není zvyklé na rozhovory s kluky, i když přesně takhle jsem se nyní cítila a nejspíš právě díky tomu se mi to i přes veškerou mou snahu bohužel podařilo. Ono totiž tvářit se dospěle a sebejistě je jedna věc, ale otevřít ústa a znít tak? To už je jiná…

Kruci!

Klela jsem v duchu jako špaček, ale navenek jsem na něj jen nesměle upírala svá hnědá kukadla. Opravdu jsem se modlila, aby dialog začal on, protože já měla v hlavě úplně vymeteno a bavit se s ním jako trubka o počasí se mi příliš nechtělo.

„Tak, jak to dopadlo se slečnou Fineovou?“ otázal se po chvíli.

„Výborně,“ usmála jsem se a konečně nalezla svou ztracenou sebedůvěru. „Nejen, že paní Berriové zodpověděla všechny otázky, ale ještě navíc se nám podařilo získat podpis od jejího otčíma. Souhlasil tak s odebráním rodičovských práv, které budou nyní převedeny na její tetu z matčiny strany.“

„Ano, vaše kolegyně se o ní zmiňovala.“ Přikývl, jako že je v obraze. „Jsem rád, že se to tak vyřešilo, ale nelíbí se mi, že ten neřád ujde trestu. Takovýhle lidé totiž patří do vězení.“

„Souhlasím s vámi, ale pro nás jako instituci, jde především o blaho a zájmy dítěte,“ upozornila jsem ho.

„Nemyslel jsem to jako kritiku,“ pronesl omluvně.

„Vím, jak jste to myslel,“ ujistila jsem ho klidně. „A jistě máte pravdu, ale i tak to dopadlo dobře.“

„Vy svou práci vážně milujete, že?“ usmál se.

„A vy snad ne?“ opáčila jsem lehce rozpolceně.

„Zásah,“ konstatoval a napil se ze svého kelímku s kávou.

Pozorovala jsem, jak svými dlouhými prsty objímá kelímek a taktéž jsem sledovala jeho ústa. Nemohla jsem si zkrátka ono zírání odpustit, protože na něj byl vážně moc hezký pohled a to ani přesto, že to ode mě bylo zcela nevhodné.

„Hodláte se ke své profesy vrátit?“ otázal se a já musela nejprve několikrát zamrkat, abych se opět vrátila na zem.

„Jednou jistě, ale zatím se chci věnovat hlavně holkám.“

Alespoň v tomhle jsem totiž měla jasno…

„Víte, hodně dlouho jsem svůj život podřizoval své práci, a proto dokážu poznat, když někdo činí tutéž chybu,“ začal cosi naznačovat a lehce mě tím podráždil.

„To už není můj případ,“ ujistila jsem ho lehce úsečně. „Vyměnila jsem práci za sestry, vzpomínáte?“

„Ano a přesně o tom mluvím,“ nenechal se však vyvést z míry. „Jste nesmírně obětavá, což obdivuji i schvaluji, ale neměla byste zapomínat na sebe.“

„Nezapomínám na sebe,“ opáčila jsem zaraženě. „Jen jsem změnila priority.“

„I tak se ale neustále pro někoho obětujete a…“

„Co mi tedy navrhujete?“ nechápala jsem a raději ho nenechala ani domluvit.

Opravdu jsem totiž nestála o to, aby se někdo další šťoural v mém životě a nazýval ho nudným a neperspektivním. I kdyby tomu tak nakrásně bylo, je to můj život a nikdo mi do něj nemá právo zasahovat. 

„Dneska končím brzo, takže co si někam vyrazit?“ navrhl mi a mně div nespadla čelist.

Ehm, vyrazit? Jako my dva? Zarazila jsem se, protože mě to jednak šokovalo a pak taky, kdo tomu tak v našem věku ještě říká, že?

Krom toho, jestli na to kývnu tentokrát, bude se rozhodně jednat o rande. Tady už se za rouškou přátelství, či práce rozhodně neschovám a mám z toho poměrně dost nahnáno…

Existovala sice celá řada důvodů, proč říci ano, ale proč říci ne, existoval pouze jeden a tím byla má nesmělost a zbabělost. Jenže tou se přeci nemůžu nechat ovládat navždy, ne?

„No tak fajn,“ souhlasila jsem tedy po chvíli, protože tenhle chlap se mi prostě strašně moc líbil a kdo neriskuje, nic nezíská, alespoň se to tak přeci říkává…

„Ve dvě před nemocnicí?“ 

„Jo, to mi vyhovuje,“ ujistila jsem ho a souhlasně přikývla.

„Tak se tedy budu těšit,“ prohlásil s úsměvem a vstal od stolu. 

Také jsem mu úsměv oplatila, krátce se s ním rozloučila, a pak za ním hodnou chvíli hleděla jako opařená, protože mi ještě stále dělalo problém tomu všemu uvěřit.

Vážně jsem to právě udělala?

Proboha! Já to vážně právě udělala!

Byla jsem rozpolcená. Cítila jsem něco jako pocit štěstí, že se mu líbím a že s ním strávím odpoledne, ale zároveň jsem se obávala, že to pokazím. Ostatně jako vždy, když mi na něčem opravdu záleželo, ale když jsem se pak z toho šoku trochu vzpamatovala, vydala jsem se nahoru za děvčaty.

***

Tess seděla na lavičce před pokojem Sam a Jacob byl samozřejmě u ní. Drželi se za ruce a vzájemně si hleděli do očí jako by pro ně na světě neexistoval nikdo jiný.

Pamatovala jsem si ten pocit a chtěla jsem to znovu zažít. Hrozně moc jsem to chtěla, ale tohle bylo vůbec poprvé, kdy jsem si to přiznala…

Z pokoje Sam vyšla Rachell. Ihned následovala směr mého pohledu a asi jí došlo, na co myslím. Prošla okolo nich jakoby nic a zastavila se kousek ode mě, kde se ležérně opřela o bílou nemocniční zeď. Pohlédla na mě s jakousi sounáležitostí v očích, jako by naprosto přesně chápala, co právě prožívám.  

„Je to romantický, viď?“ optala jsem se jí a stále hleděla na Jacoba s Tess.

„Co myslíš?“ optala se spíš pro jistotu, než že by netušila, na co narážím.

„Řídí se svými pocity a nic neskrývají,“ objasnila jsem jí tedy. „Kéž by to i nám šlo takhle snadno…“

„Hm,“ zamručela, ale těžko říci, co se jí momentálně honilo hlavou.

„Máš na dnešek nějaké zvláštní plány?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, ale asi tady zůstanu a budu se Sam,“ odpověděla a znovu se podívala na Tess s Jakem.

„A oni?“ otázala jsem se.

„Nevím.“ Pokrčila rameny. „Ale asi budou někde spolu. Znáš to.“

„Chápu a nevadilo by, kdybych si na odpoledne taky něco domluvila?“ sondovala jsem.

„Co jako?“ nechápala. „Jdeš snad někam s Edwardem?“

„Proč zrovna s Edwardem?“ zarazila jsem se.

„Prý jste spolu mluvili. Dokonce nám donesl svačinu, tak mě zajímá, jestli vy dva náhodou…“

„Prosím tě, co to máš za nápady?“ nechápala jsem a trochu se i zasmála nad pomyšlením, že na mě snad žárlí nebo co.

„Takže nic?“ ujišťovala se.

„Nic,“ potvrdila jsem jí rázným hlasem, protože mezi námi se žádný comeback opravdu konat nebude. „Jsme jen kamarádi, Rachell. V tomhle ohledu můžeš být naprosto klidná.“

„Jen jsem se zeptala, nemyslela jsem tím nic z toho, co mi tu naznačuješ,“ urazila se lehce rozrušeným a snad i dotčeným hlasem.

„Jdu na schůzku s Patrickem,“ objasnila jsem jí konečně.

„S doktorem Newmanem?“ podivila se.

„Jo.“ Přikývla jsem.

„Ale tentokrát jde o rande, že jo?“ mírnila své nadšení, dokud nebude mít jistotu.

„Řekla bych, že ano, ale…“

„Já věděla, že se ti líbí,“ zajásala.

„No, líbí,“ uznala jsem. „Je to normální milý chlap, což je dnes vzácné, takže komu by se nelíbil?“

„Tak to by ses měla jet domů převléknout a vzít si ty černé šaty na ramínka, co ti visí ve skříni,“ radila mi.

„Proč zrovna ty černé? Nejsou moc maminkovské?“ vyptávala jsem se nejistě.

„Nejsou maminkovské, jsou sexy,“ odporovala mi.

„Ale nebude to vypadat blbě? Už mě přeci viděl v tomhle,“ namítala jsem a ukázala na své nepříliš sexy a naprosto neformální oblečení.

„Aspoň bude vědět, že o něj vážně stojíš,“ prohlásila.

„Nevím,“ váhala jsem. „Raději bych z toho nedělala vědu. Už tak jsem dost nervózní.“

„No, jak myslíš. Já to s tebou myslela dobře,“ pronesla a děsně moc mi přitom připomínala Alice, takže v sobě Cullenovi rozhodně nezapře…

Tak co? Líbilo se? :-) Jinak povídka má celkem 80 kapitol, plus bonus a já slibuju, že se jich do Vánoc určitě dočkáte. Omlouvám se za své lajdáctví a děkuju každému, kdo na konec této povídky vydržel čekat. Vaše Chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 72. kapitola: