Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 77. kapitola

25.12.2021 (09:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1822×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

77. kapitola

Jacob

Po svém odchodu z nemocnice jsem zavolal Leah. Ještě stále byla v servise a dodělávala nějaké papíry. Poprosil jsem ji, aby všeho nechala a podívala se mi do map na rozmístění loveckých chat v okolí Forks a La Push.

Leah byla přes počítač hotový machr a tak nebylo divu, že mi vypátrala hnedle několik potencionálních míst, kde by se ten chlap mohl schovávat.

Na jeho jméno tu ale žádná nemovitost psaná nebyla, což poněkud komplikovalo situaci…

Musel jsem tedy znovu vytasit mobilní telefon a obvolat pár dalších členů své smečky, abych je požádal o pomoc.

Dnes byl s hlídkou na řadě Sam, ale když jsem mu zavolal, tvrdil mi, že si v okolních lesích ničeho podezřelého nevšiml.

Byl jsem z jeho odpovědi zklamaný, protože jsem na něj opravdu spoléhal. Ovšem svůj přínos ten hovor přeci jen měl, protože mi téměř okamžitě k ruce poslal Paula s Jaredem a jakmile se o tom dozvěděla Mon se Sethem, trvali na tom, že se k nám připojí také.

Zašel jsem na konec nemocničního parkoviště, kde beton splýval s vyšlapanou cestou, jež vedla do lesa a tam, skryt před zraky všech přítomných, jsem se proměnil.

Srdce mi radostně zaplesalo, že už jsem zase ve vlčí podobě, protože jsem k tomu v poslední době neměl moc příležitostí a svaly se mi pod osrstěnou kůží napínaly, jak jsem se ze všech sil proháněl po lese. Jediné, co jsem měl v té chvíli na paměti a co mě zajímalo, bylo, že musím co nejrychleji najít Rachell.

Nevím proč, ale mám tu holku fakt rád. Je sice kapku střelená, ale jinak je hodná. Nezaslouží si, aby jí někdo ublížil. Navíc, pokud se jí něco stane, Tess to nepřežije a stejně tak Bella.

S ostatními jsem měl sraz poblíž Edwardovy mýtiny. Už tam na mě dávno čekali, a jakmile jsem se objevil, zahrnuli mě všemožnými i nemožnými otázkami.

Chtěli znát můj plán, jenže já žádný neměl…

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než jim rozdat úkoly. Rozdělil jsem je do skupin, abychom tak urychlili pátrání. Takže Jared šel se Sethem a já si vzal na starost Mon.

Paul nám zůstal sám, ale když slíbil, že cestou ještě zalarmuje Embryho. Nezbylo mi než souhlasit.

Vysvětlil jsem jim, co má která skupina prověřit, protože kromě chat, u kterých se dal vypátrat majitel, tu byly také nějaké ty neoznačené a částečně zchátralé, které defakto nikomu nepatřily.

Požádal jsem je také, aby si vybavili každou chatku, kolem které kdy proběhli ve vlčí podobě a aby je také důkladně prohledali a když jsem konečně rozdal všechny potřebné rozkazy a informace, které mi zjistila Leah, všichni sborově přikývli a pádili pryč směrem, který jsem jim určil.

Žádal jsem je, aby mě okamžitě kontaktovali v případě, že spatří cokoliv podezřelého.

„Kam jdeme my?“ zeptala se Mon.

„Na sever,“ zavelel jsem a rozběhl se.

Mon mě přitom následovala jako stín.

Nikdy jsem jí to neřekl, ale když pomineme všechny ty krušné začátky, které jsme zažili všichni, tak jsem byl ohromen, jak úžasně si teď vedla…

„Taky si myslím,“ vyslala ke mně svou myšlenku Mon a bylo vidět, že se usmívá, což znamená, že mě slyšela.

Byl jsem rád, že alespoň někomu jsem dnes udělal radost…

***

Prohledali jsme spolu s Mon téměř celý perimetr, a abych řekl pravdu, už jsem téměř začínal propadat beznaději. Po Rachell totiž jako by se zem slehla.

Možná se Sam spletla. Možná, že ta chata vůbec není nikde poblíž. Vždyť tyhle lesy sahají až do Kanady. Můžou být kdekoli…

Pokoušel jsem se vcítit do kůže své Tess a koneckonců i Belly. Obě musejí být naprosto vyděšené a zoufalé. Dobře jsem věděl, jak moc svou setru milují a jak moc má ona ráda je.

Je téměř s podivem, jak rychle se u nich obnovilo ono pověstné sesterské pouto. Nevyrůstaly spolu a před pár měsíci o existenci Rachell ani vůbec nevěděly, ale jakmile se to dozvěděly, šlo to hrozně rychle.

Lpěly na sobě natolik, že jsem se obával, že pokud se jí něco stane, nikdy se z toho nevzpamatují…

Náhle mou pozornost upoutaly Paulovy myšlenky. Nebylo to tak, že by něco našli, ale byl naštvaný a z toho, co jsem slyšel, jsem pochopil, že u hranice narazil na Cullenovi.

„Hnusný pijavice,“ nadával zrovna.

„Chceme jen pomoct s hledáním Rachell,“ hájila se Alice.

„My nepotřebujeme vaši pomoc!“ zavrčel na ně pohrdavě.

„Počkej, Paule,“ mírnil ho Embry, který se kvůli lepší komunikaci s Cullenovými přeměnil v člověka.

„To určitě,“ zavrčel na něj Paul a bylo jasné, že ustoupit rozhodně nehodlá.

„Co to s tebou je, ty pitomče?“ vyjel jsem na něj skrze naše propojené mysli.

„Jaku?“ zakňučel překvapeně.

„Okamžitě se přestaň chovat jako idiot a pusť je na naše území!“ rozkázal jsem a byl přitom odhodlaný si to vzít na triko a klidně si to i před Samem později obhájit.

„Proč?“ zafuněl nespokojeně.

„Protože jsem to řekl a taky proto, že tohle celé je naprosto směšné. Hádáte se tady jako tlupa malých dětí a přitom nejdůležitější ze všeho je nalezení Rachell. Je to její rodina, mají právo tu být a hledat ji stejně jako my,“ dopálil jsem se.

„Fajn,“ odsekl nepříliš nadšeně Paul, ale moc dobře jsem slyšel, jak mi dal v duchu za pravdu.

Ani on nebyl tak velký idiot, aby mu nedošla vážnost celé téhle situace. Taky měl Tess moc rád a nikdy by nedopustil, aby se jí něco stalo. Totéž platilo u Belly a Rachell začínal brát stejně, přestože se v podstatě neznali.

Když jsme se tedy konečně vyhádali, přestal jsem jim věnovat pozornost a opět se soustředil výhradně na splnění svého úkolu.

***

Lesy okolo nás postupně řídly a posléze opět houstly. Byli jsme už tak daleko od rezervace, že jsem nepředpokládal, že bychom ji zde mohli najít, ale pátrat jsem nepřestal.

Oběhli jsme spolu většinu těch míst a i pár dalších na, které jsme si vzpomněli, ale nikde nebylo ani živáčka.

I tak jsme ale běželi dál a ve svém úsilí nepolevovali…

Mon najednou velice prudce zabrzdila a já ji o pár metrů dál zmateně napodobil.

„Co?“ chtěl jsem vědět.

„Upír,“ odfrkla si a packou si přejela po čumáku, jako by se té vůně snažila zbavit.

Začenichal jsem a skutečně jsem ve vzduchu zachytil stopu oné přespříliš sladké vůně, ale nebyl to jen tak obyčejný upíří pach. Tahle konkrétní stopa totiž patřila Edwardovi.

„Neschovávej se, Cullene,“ zavrčel jsem a očima pročesával okolní porosty, protože jsem prostě cítil, že tu někde určitě je…

V tu chvíli se ozvalo zachrastění větví v koruně stromů. Než jsem se stačil podívat nahoru, Edward už přistál na zemi přímo přede mnou.

„Proč se schováváš?“ vybafl jsem na něj, což se podobalo štěkotu, jaký u vlka jen tak neuslyšíte.

„Protože jsem na vašem území. Nechtěl jsem potíže, ale hledám tu Rachell,“ vysvětlil mi.

„Chápu, ale tobě i zbytku tvé rodiny jsme sem povolili vstup. Jsou to mimořádné okolnosti a pomocná ruka se vždycky hodí,“ informoval jsem ho o nových inovacích.

„Spíš tlapka, než ruka,“ zachichotala se Mon, ale ani mně ani Edwardovi do smíchu moc nebylo, takže jsme její snahu příliš neocenili.

„Tak nic, no,“ zašveholila, ale jenom tak odbít se taky nenechala. „Víte vy co je skvělý?“ zeptala se.

„Co?“ vyhrkli jsme s Edwardem naráz, protože ačkoli jsme jí oba viděli do hlavy, netušili jsme, co se nám chystá říci.

„Nic, jen je fajn vidět vás jak spolupracujete taky na něčem jiném, než jen na podvádění a lhaní,“ ušklíbla se a připomenula nám tak naši neblahou minulost.

Vyměnili jsme si s Edwardem lehce provinilé pohledy, protože nás to ještě stále mrzelo, ale stalo se to už tak dávno, že nemělo cenu se v tom vrtat. Obzvláště ne teď, když už se věci urovnaly…

„Nevím, proč tě to tak překvapuje, teď jsme přeci rodina,“ řekl jsem a až když jsem ta slova dořekl, mi plně došel jejich význam a také jejich pravdivost, které jsem kdysi nepřikládal žádný význam.

„Myslím, že bychom radši měli pokračovat v hledání,“ odkašlal si rozpačitě Edward.

„To je fakt,“ souhlasila s ním Mon. „Viděl jsi cestou sem něco zajímavého?“

„Ne, ale teď na tom stromě ano,“ prohlásil.

„Cos viděl?“ dožadoval jsem se více informací.

„Chatu. Asi deset kilometrů tímhle směrem.“

„Tak na co čekáme?“ nechápala Mon a rozběhla se oním směrem a já s Edwardem jsme ji po chvíli lehce rozpačitě následovali…

***

Byli jsme už téměř na místě, když Edward zničehožnic dupl na plyn a opravdu hodně zrychlil. Dokonce jsem měl pocit, že mu s Mon za chvíli nebudeme stačit a on nám uteče.

„Co se sakra děje?“ zajímalo mě a Mon vlastně taky, ale ta už sotva popadala dech, tak nebyla sto se začít vyptávat.

„Krev,“ zavrčel Edward. „Cítím tu krev.“

„Skoro se bojím zeptat, ale čí je to krev?“ vysoukala ze sebe přeci jen nakonec uhnaná Mon, která stejně jako já vůbec nic necítila, ale my na tuhle rudou, lepkavou tekutinu nebyli tak vysazení.

Pro nás byla krev prostě krev. Nedokázali jsme určit, komu patří, či jestli voní, nebo zapáchá. Pro upíry to ale bylo něco docela jiného. Edward tedy musel vědět přesně, komu patří, ale o tuto informaci se s námi bohužel nepodělil.

Ještě někdo má o tu nebohou holku obavy? A jak podle vás celá tahle povídka nakonec dopadne, když už do konce zbývají pouhé tři díly? :-p

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 77. kapitola: