Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 12. kapitola - Rodina Bennettových

06.04.2014 (20:45) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2086×

Bella: 

Probudila jsem se.

Ne tak, jako když hned otevřete oči. Já mluvím o takovém tom probuzení, kdy už jsem mohla myslet. Zprvu jsem myslela, že ještě spím. Když jsem si uvědomila, že už jsem vzhůru, začala jsem přemýšlet o minulé noci.

Byla jsem v Georgii, v Atlantě a byl tam se mnou Damon… A pak jsme se opili… Já se opila? Ano, cítím to – třeští mi hlava –, slabá připomínka včerejška. A pak jsme spolu tancovali a pak volala Caroline… Stefan a Elena se políbili… A Damon se málem zhroutil a já ho odvedla do motelu, jen jedna postel… A on mi pak řekl ty pěkné věci a pak mě políbil a pak…

Když jsem si uvědomila, co se minulou noc stalo, musela jsem otevřít oči a rozhlédnout se, jestli to nebyl sen. Byla jsem v pokoji s broskvově vymalovanými stěnami a bílým stropem. U dveří byl malý stolek se zrcadlem, ve kterém jsem viděla svůj odraz z profilu. Přesně naproti posteli s meruňkovým povlečením, na které jsem ležela, byla stará, malá televize a já jsem pod peřinou byla nahá. Nebyl to sen. Rozhlédla jsem se znovu, tentokrát abych našla Damona, ale ten tam nikde nebyl.

Zdrhl, pomyslela jsem si. Jak jinak. Využil mě a teď jsem tady sama v nějakém motelu v Georgii a budu se muset dostat domů sama. Už jsem se chystala zvednout, když někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem si přitáhla peřinu až ke krku. Dveře se pootevřely a z nich vykoukl Damon.

„Ahoj," usmál se. „Jak ses vyspala, Sněhurko?" Zaplavila mě vlna úlevy. Nenechal mě tady.

Damon vstoupil do pokoje a zavřel dveře. V jedné ruce měl kartón se dvěma kávami a ve druhé měl papírový pytlíček.

„Přinesl jsem snídani."

„Snídaně do postele, to je pro mě premiéra," pousmála jsem se. Damon obešel postel a sedl si vedle mě. Trochu jsem se pokusila zvednout. Damon mi podal kávu.

Přijala jsem od něj kelímek, na kterém byla značka StarBucks a chystala se jej otevřít.

„Tvoje oblíbená," řekl Damon. A potom odříkal druh kávy, stejně jako básničku. „Silná káva s vanilkovou příchutí, šlehačkou a extra velkou porcí čokolády."

„Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se překvapeně.

„Byl to tip naslepo," pokrčil ramen, ale když jsem se na něj podívala tím pohledem Tohle na mě nezkoušej, přiznal:

„A taky jsi mi to včera tak mezi řečí řekla. Stejně jako o tomhle," Zajel rukou pod peřinu a dotkl se náušnice v mém pupíku. 

„Na to si pamatuju," upozornila jsem ho. Stáhla jsem si z kelímku víčko a přivoněla si ke kávě. Opravdu voněla kávou a vanilkou. Nahoře byla šlehačka, hustě posypaná čokoládou. Napila jsem se a olízla si šlehačku ze rtů. 

„No, Damone," řekla jsem potom. „Protože moje střízlivý já není tak uvolněný jako moje opilý já, myslím, že bychom si měli promluvit o –"

„Ne, ne, ne, ne, ne, ne," začal polohlasem, ale s každým dalším ne mířil do šepotu. Při tom mi přiložil ukazovaček na rty. Mnou při tom doteku opět projel elektrický šok. „Nekaž tuhle chvilku. Nekaž to!"

„Ale já musím," zaúpěla jsem šeptem. „Nejsem tak uvolněná."

„To neříkej," šeptal a stále se svou tváří přibližoval k té mé, s tím svým nevyzpytatelným úsměvem. „Nekaž tuhle chvilku. Copak nemůžeme mít jeden sobecký den, kdy se nebudeme bavit o ničem důležitém? Prosím?"

„Fajn, jeden den," souhlasila jsem. „Ale mám podmínku. Až se vrátíme, vážně si promluvíme."

„Dojedem do Mystic Falls, vezmu tě ke mně domů, promluvíme si a já tě zase odvezu domů, souhlasíš, ano?" navrhl. Kývla jsem. „Ale i já mám podmínku – pošleš Eleně esemesku, že jsi v pořádku a vypneš mobil."

„Ale to já nemůžu, co kdyby volala máma?" namítla jsem. 

„Tak pošli esemesku i jí," pokrčil rameny. „Má to být sobecký den, takže se musíme chovat sobecky. Prosím? Chceš vyzkoušet, kolikrát dokážu říct prosím? Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím…“ Damon se ke mně naklonil blíž a při každém prosím mě políbil, nejdřív na tvář a pomalu se polibky blížil k mým rtům. Úplně jsem se při tom rozechvěla.

„Dobře, dobře, dobře," zasmála jsem se se krátce. „Vyhráls, udělám to." Damon ale v polibcích pokračoval.

Elena: 

„Eleno?" zastavila mě máma. „Ozvala se ti Bella?"

„Ne, asi už bude ve škole, možná přespala u Damona," pokrčila jsem rameny. Když jsem vyslovila myšlenku, že přespala u Damona, pousmála jsem se.

„A nic mi neřekla?" začala se máma rozčilovat. 

„Když jsem chodila s Mattem, nevadilo ti to," poznamenala jsem.

„Matta ale znám, toho Damona ne," připomněla mi máma. „Kdyby nebyla ve škole, zavoláš jí, že ano?"

„Samozřejmě," kývla jsem. „Je jako moje malá sestřička, počkat – ona je moje malá sestřička."

„Fajn, a řekni jí, že chci, aby Damona pozvala na některý večer k nám, jasný?" pokračovala máma.

„Vyřídím," kývla jsem a vyšla před dům. Předem jsem ale věděla, že s tím budu muset počkat. Už tam čekala Bonnie se svým autem.

„Bella už je ve škole?" zeptala se Bonnie, když neviděla její auto.

„Asi, nevím – v noci nebyla doma," vysvětlila jsem. 

„Byla s Damonem?" zeptala se Bonnie s úsměvem.

„Možná ještě je," pokrčila jsem rameny. Najednou mi zabzučel mobil a oznámil nově příchozí zprávu:

Od: Bella

Zpráva:

Eleno, nemusíš se o mě bát, trochu jsme se s Damonem zdrželi, dorazím večer. Bella

„Ještě je s Damonem," oznámila jsem Bonnii. „Přijede až večer."

„No, víš, Caroline mi včera volala," řekla Bonnie a vyjela. „Říkala, že ses prý dala dohromady s Damonovým bráchou."

„Drby se šíří," povzdechla jsem si. „Jo, Stefan je úžasnej, jen nevím, jak to skousne Damon. Líbila jsem se mu víc."

„Strávil den s Bellou, kdo ví, co se dělo?" připomněla mi. Pokrčila jsem rameny.

Damon: 

„Tak mluv," vybídl jsem ji. „Ta tetování mají stoprocentně nějakou minulost."

„Čím začít?" zastrčila si Bella pramen vlasů za ucho.

„Třeba tím na zápěstí," navrhl. „Je divný, že jsem si ho nevšiml."

„Moc lidí se mi na zápěstí nedívá," přitakala. „Ale vlastně to bylo moje první a jediný povolený tetování. Táta mi vždycky říkal Bell nebo Bells, takže mi k šestnáctinám dovolil tetování. Potom jsme se začali hádat a já si začala dělat tetování, abych ho naštvala. První jsem si nechala udělat to srdíčko, aby si toho hned všiml. Všiml si toho, ale nechal to plavat, protože to nebylo nijak moc velký tetování. Ty hvězdičky už měly nějaký důvod – do toho mě dotlačila kamarádka Jessica, protože mi říkala, že když budu mít alespoň na jedné noze hvězdičky, budu míň nemotorná a lepší roztleskávačka. To o té roztleskávačce je docela pravda, ale nemotorná jsem furt stejně. Ale když jsem se s tátou jednou pohádala, jako že fakt pohádala, chtěla jsem, aby byl fakt naštvanej. Proto jsem si na záda nechala udělat tetování slova forever, protože je to slovo strašně zajímavé a to tetování je už fakt navždy. Teď já." Podívala se na mě. „Cos to sem jel řešit?"

„Říkali jsme, že se nebudeme bavit o důležitých věcech," připomněl jsem jí.

„No, včera jsi říkal, žes jel něco zrušit, ale že je to už zrušený a není důležitý, cos to zrušil. Takže to není důležitý."

„Tak proč to chceš vědět?" pokrčil jsem rameny. Pokud jsem se s Bellou, se kterou teď pravděpodobně chodím… Ne, teď o tomhle nesmím přemýšlet, má to být sobecký den. Zkrátka se s ní nechci bavit o jedné z mých dávných bejvalek.

„Zapomněls, jak moc jsem zvědavá?" usmála se. „Co vím určitě je, žes s Bree chodil – nejsem slepá."

„A?" dělal jsem jako by nic.

„Chtěl ses s ní…“ začala Bella větu, ale nedořekla ji, jen se kapku začervenala.

„Vyspat?" ujišťoval jsem se a otočil hlavu, abych viděl, jak přikývla. „Ne, Bree byla hezká možná tak před třiceti lety, ale teď…"

„Třiceti?" podivila se Bella.

„Jo, Bree je čarodějka, kapku si zpomalila stárnutí," pokrčil jsem rameny.

„Čarodějka?" pokračovala zmateně Bella. No jistě – já jí o čarodějkách neřekl.

„Ano, čarodějka, další nadpřirozená rasa," vysvětlil jsem lhostejně.

„Co všechno se vlastně po zemi prochází a my o tom nevíme?" ptala se Bella dál.

„Kromě upírů a čarodějek to jsou vlkodlaci, ale těch je málo – já osobně žádného nepotkal," podíval jsem se na ni s úsměvem. „Potom tu můžou být i jiné nadpřirozené bytosti, o kterých nevím ani já. Nejsem si jistej, ale myslím, že jsem jednou viděl v Japonsku kitsune - něco jako liškodlak."

„Tys byl v Japonsku?" zeptala se překvapeně.

„Já už byl všude," usmál jsem se.

„Kde jste se s Bree poznali?" vyptávala se Bella dál. 

„Na vysoké," odpověděl jsem. 

„Tys byl na vysoké?" zeptala se Bella znovu překvapeně.

„Tam ani tak ne, spíš na vysokoškolských kolejích," usmál jsem se uličnicky. Podíval jsem se na ni a z jejího výrazu mi bylo jasné, na co při téhle poznámce myslí.

„Sobecký den," připomněl jsem jí.

„Já vím, promiň," pokusila se o úsměv. „No, tak cos to tam jel řešit?“

„Řekněme, že žila, no spíš nežila byla jedna upírka, Trudie se jmenovala,“ začal jsem nedobrovolně vysvětlovat. „No, a ta byla strašně vypočítavá mrcha, která si všechny omotala kolem prstu. No, a protože jsem něco hledal, ona toho využila, řekla mi, že ví, kde to najdu a pak prostě umřela. A moje milá kamarádka Bree byla jediná čarodějka, která byla ochotná zkusit najít kouzlo, které by oživilo upíra, nebo čarodějku, nebo cokoliv jiného nadpřirozeného.“ Odmlčel jsem se.

„A ona ho teď našla?“ hádala Bella.

„Ano, Bree umí být vynalézavá, když chce,“ usmál jsem se a podíval jsem se na ni. Z jejího výrazu jsem ale nic nevyčetl.

„A ta Trudie, ty ji teď oživíš?“ pokračovala Bella.

„Ne, jel jsem tam, abych to zrušil, protože jsem zjistil, že by mi Trudie k ničemu nebyla,“ pokrčil jsem rameny. Přesně jsem věděl, jaká bude Bellina další otázka, ale nic jsem neřekl a jen čekal.

„Jakou věc vlastně pořád hledáš?“ zeptala se a potvrdila moje tušení.

„Je to docela důležitá věc a máme sobecký den,“ povzdechl jsem si, protože i já jsem musel dodržovat pravidla tohoto dne, i když jsem se o to moje tajemství strašně toužil podělit právě s Bellou. I když jsem si nebyl jistý, jestli by ji to nějak nepoškodilo.

Elena:

„Ahoj,“ ozval se za mnou ten nádherný hlas. Usmála jsem se.

„Ahoj,“ otočila jsem se ke Stefanovi. Za ním jsem uviděla Rebeku, která na mě hleděla se závistí a divným podezřením.

Prudce jsem vydechla.

„Co se děje?“ zeptal se mě Stefan a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

„Jen mě strašně štve jedna holka,“ vysvětlila jsem.

„Která? Caroline?“ zeptal se pobaveně.

„Ne, jiná blondýna,“ usmála jsem se. „Přijde si do školy jako nová a chová se jako by královna celý školy! Nechtěla bych být tou královnou, myslím Caroline. Je na takový věci háklivá.“

„Která nová blondýna?“ zeptal se s pohledem zaměřeným někam do neznáma.

„Jmenuje se Rebecca, nebo tak nějak,“ otočila jsem se a zavřela svoji skříňku.

„Rebekah,“ zamumlal Stefan.

„Co?“ přimhouřila jsem oči. „Znáš ji?“

„Co, ne, jen jsem viděl, ehm, její jméno v seznamu nových studentů,“ zakroutil hlavou. Potom se na mě podíval a usmál se. „Uvidíme se dneska?“

„Asi ne, musím ještě přesvědčit mámu, že je správný být s bráchou kluka, který se líbí Belle,“ povzdechla jsem si a vydala se s ním směrem k učebně francouzštiny. „Jdeš na fráninu?“

„Jo,“ kývl, jako kdybych ho právě vyrušila z jeho přemýšlení, ale neodvážila jsem se zeptat.

Bella:

S Damonem jsme si takhle sobecky povídali celou cestu zpátky. Na jednu stranu se mi líbilo se o nic nestarat, ale na druhou stranu, být pořád sobecký je mimo jiné i problémové. A taky možná trochu nudné, nebo aspoň co se týče komunikace. Všechno takové bezstarostné jsme si už řekli na noci s kometou nebo včera – oblíbená barva, oblíbené jídlo, oblíbená písnička, oblíbený film, seriál a takový ty blbosti. Navíc jsme celou cestu naráželi na důležitá témata. Proto jsem byla ráda, když jsme se okolo šesté hodiny večer blížili do Mystic Falls. Asi jsem začala pociťovat, jak moc toho mám v sobě od Charlieho.

Dojeli jsme po příjezdové cestě do jeho domu. Povzdechla jsem si. Dnešní den byl prostě úžasný. Děsilo mě, že se mi tak moc líbilo být sobecká. Ale bylo mi jasné, že si tohle prostě vyříkat musíme – i když si myslím, že je jasné, co oba cítíme. Jen nevím, co teď mezi námi bude dál. Je možné, že by toho litoval? No, ale dnes ráno tak rozhodně nevypadal. A vypadal střízlivý, to je nutné dodat. Vlastně jsem si teď sama musela rozmyslet, jestli tohle vůbec chci. Damon není zlý, ale chtěl by být. A nejspíš to umí. Ale není nenapravitelný. Ale dá mi práci ho napravit. Takže pro mě bylo důležité rozhodnout se, jestli mi za to Damon stojí. Takový Matt… Ten je milý a hodný. A vypadá, že bych se mu mohla líbit.

Ale když jsem si uvědomila, že vlastně s Mattem nikdy nebudu cítit to, co s Damonem, bylo mi okamžitě jasné, co musím udělat.

Vstoupili jsme s Damonem dovnitř. V tu chvíli jsem si ale vzpomněla na toho mladíka, který tehdy stál ve dveřích. To musel být Damonův bratr. Stefan.

„Tvůj bratr?“ vyhrkla jsem.

„Není tady,“ dořekl Damon. „Šel lovit zajíčky.“

„Cože?“ zeptala jsem se. Když řekl zajíčky a já si vybavila Stefanův mladistvý vzhled, okamžitě mi na mysl vyvstala myšlenka na takové ty sexy holky v plavkách se zaječími oušky, které si říkají Playboy zajíčci.

„Stefan je jinej,“ vysvětloval stručně Damon. „Je ten hodnej. Nechce nikomu ublížit. Proto se živí zvířecí krví. Není to přirozený. Je slabej, kdykoliv bych ho mohl přeprat.“

„Ale to dělat nebudeš, že ne?“ podívala jsem se na něj. Damon mi pohled oplatil. Ale ten jeho byl jako vždycky nevyzpytatelný. To se mi na něm líbilo. Nikdo nikdy neví, co vyvede. Ten výlet do Georgie, kdo by to čekal?

„No,“ pokrčil rameny. Nevěděl, jak začít.

„No, tak asi bychom si měli hlavně promluvit o tom, co je mezi námi teď, co bude dál a jak to ostatním řekneme, že?“

„No, tak či tak bychom to ostatním měli říct prostě normálně,“ říkal Damon napjatým hlasem a vydal se blíž ke mně. „Co bude dál, to myslím vědět nepotřebujeme, ani nechceme. A co je mezi námi teď? Tak to já nevím.“

„Já taky ne,“ vydechla jsem. Damon byl stále blíž a blíž.

„Ale jedno vím jistě,“ pokračoval a stále se blížil. Teď už byl jen krok ode mě. Mohl by klidně natáhnout ruku a pohladit mě po vlasech.

„Ano?“ vydechla jsem znovu. Damon jedním krokem překonal vzdálenost mezi námi. Teď už mezi námi bylo jen pár centimetrů. Damon mírně sklonil hlavu a já tu svou zaklonila, abych mu viděla do očí.

„Já myslím… no, teda vím,“ váhal Damon a stále se blížil tváří k té mé, pomalu ale jistě. „Bello, já tě miluji.“

„Já tebe taky,“ chystala jsem se říct, ale byla jsem moc omámená. On mi řekl, že mě miluje. Nikdy mi to nikdo neřekl takhle jasně a do očí. Absolutně jsem nevěděla, co dělat nebo co říct, ale Damon mě prostě jen po chvíli políbil, za což jsem mu byla vděčná. A opět, jako včera večer, mě začal líbat krátkými, jemnými polibky.

„Ne, Damone!“ pousmála jsem se. „Já… už musím domů. Nepřišla jsem domů dva dny, celý den jsem měla vypnutý mobil… A máma ani neví, kdo jsi!“

„Fajn,“ usmál se Damon a potom zvážněl. „No, a řekneš mi něco na to, co jsem ti řekl já?“

„No,“ usmála jsem se. Natáhla jsem se na špičky. Vzala jsem si jeho obličej do dlaní a dlouze ho políbila. Potom jsem se odtáhla a natáhla se k jeho uchu.

„Přeber si to, jak chceš,“ špitla jsem mu do ucha. Potom jsem se otočila a vyšla směrem ke dveřím. Damon stále stál na místě.

„Jdeš?“ otočila jsem se u dveří na patě. Damon se usmál a vydal se za mnou ke dveřím.

Galantně mě vyprovodil a políbil na tvář, což bylo v roce 1860, nebo kdy, asi úplně normální, ale mně se při tom rozbušilo srdce štěstím. Popřál mi dobrou noc, nasedl do svého auta a vyjel pryč. Vytáhla jsem mobil a zapnula ho. Patnáct nepřijatých hovorů, všechny od mámy. Digitální hodiny hlásily, že je něco po půl sedmé. Nadechla jsem se, vydechla a zmáčkla kliku, věděla jsem, že nebude zamčeno.

„Bello!“ vrhla se mi máma kolem krku, když jsem vstoupila. „Kde jsi byla? Jsi v pořádku?“

„Mami!“ odtáhla jsem se rychle. Nebyla jsem na to zvyklá. No jo, táta mě zásadně neobjímal. „Jsem v pořádku, psala jsem Eleně, že se vrátím večer.“

„Ale mělas vypnutý mobil,“ vydechla úlevně máma.

„Asi se mi vybil,“ zamumlala jsem a chystala se vyjít po schodech nahoru do pokoje.

„Počkej, počkej, počkej!“ chytila mě máma za paži a přitáhla mě zpátky před sebe. „Donesly se mi nejnovější drby o nějakém Darenovi…“

„Jmenuje se Damon, mami,“ řekla jsem podrážděně. Copak je pro mámu vždycky tak těžký si zapamatovat jména?

„Jasně, Damon,“ opravila se máma. „Tak? Kdo to je? Kdy ho poznám?“

„No, je to… můj přítel,“ vyslovila jsem hrdě to slovo. „A jak to myslíš, poznám?“

„Musím přece poznat přítele mojí dcery, nebo ne?“ pokrčila rameny máma. Měla jsem chuť říct Nemusíš, spíš nesmíš, ale neřekla jsem to. Radši jsem se začala vymlouvat.

„No, já bych ti ho ráda představila, ale on chodí jen na nějaké slavnosti, oslavy a tak podobně. A v nejbližší době nic takové nebude.“

„Máte narozeniny,“ poznamenala máma. Málem jsem se praštila dlaní do čela. Úplně jsem na svoje a Eleniny narozeniny zapomněla!

„Pro mě to není důvod k oslavě,“ vydechla jsem napjatě.

„Ale no tak,“ řekla máma. „Jenom ty, Elena, Caroline, Bonnie, já a Damon! To není ani oslava.“

„Ale… Ale… Ale –“ začala jsem, ale máma mě přerušila.

„Ne, prostě tady bude v sobotu,“ řekla nesmlouvavě. „Budeme si povídat a já něco uvařím…“

„Mami, to, že se mnou teď chodí, neznamená, že ho musíš otrávit,“ poznamenala jsem, abych ulehčila situaci. Máma se zasmála.

„Ne, vážně,“ podívala se na mě a přestala se smát. „Pozvi ho v sobotu na tu sešlost,“ řekla. Schválně použila slovo sešlost a ne slovo oslava.

„Tak jo,“ souhlasila jsem nakonec neochotně. Jeden večer s mojí mámou ho nezabije, ne? A stejně už je technicky… mrtvý, takže mu nějaká mámina otrávená kašička nijak neublíží.

Vyšla jsem nahoru a natáhla se na postel. Měla jsem tak zmatené a splašené myšlenky a potřebovala jsem si je zkrotit. Vtom někdo promluvil:

„Jak bylo na výletě?“ Elena stála ve dveřích a usmívala se.

„Úžasně,“ vydechla jsem. Elena vstoupila do pokoje a já si sedla.

„Mluv, jaký to bylo s Damonem?“ kladla mi další všetečné otázky. Měla jsem chuť se jí svěřit se všemi těmi krásnými věcmi, které jsem na výletě zažila. Ale ten můj tenký hlásek v hlavě, kterému obecně říkám intuice, a který neposlouchám, mi radil, abych s tím chvíli počkala. Tentokrát jsem ho ale poslechla.

„Jak jsem řekla, úžasný,“ řekla jsem. „A taky vyčerpávající, takže…“

„Jo, jasně, promluvíme si zítra,“ usmála se, otočila se a zavřela za sebou dveře.

Tu noc jsem opět měla sen.

Asi jsem to ještě neřekla, ale občas mívám jasnovidecké sny. Ale od těch vymyšlených nejdou poznat.

Seděly jsme s Elenou a já jí vyprávěla o mém výletu do Georgie. Potom jsme došli k té části s… motelem. Když jsem Eleně řekla, co se stalo, její úsměv pohasl. Pohrdavě se na mě podívala a potom mě nazvala děvkou.

„Damon je tvůj první kluk a ty se s ním hned vyspíš?“ vyčítala mi.

„Miluje mě a já jeho, tak v čem je problém?“ hleděla jsem na ni užasle.

„Dobře, tak políbit se, objímat se nebo tak, to je v pohodě,“ pokračovala Elena pohrdavým tónem. „Ale hned se s ním vyspat? Na prvním rande?“

„Už to bylo třetí!“ namítla jsem. Elena protočila očima.

„Eleno,“ natáhla jsem k ní ruku. Elena ucukla.

„Nesahej na mě!“ ustoupila ode mě dál, jako kdybych měla na rukou kyselinu, vydýchávala jedovaté plyny a každá vteřina se mnou znamenala o rok života méně. „Zklamala jsi mě, Bello. Tohle jsem si o tobě nemyslela.“

Potom se Elena a můj pokoj rozplynuly. Něco začalo pípat a kolem mě poletovaly hlavy Caroline a Eleny, které mi nadávaly opravdu nepěknými slovy. Potom jsem se probudila.

Posadila jsem se a zhluboka dýchala. Když jsem si uvědomila, že to byl jen sen, otřela jsem si rukávem otrhaného trička z čela studený, lepkavý pot. Když jsem si uvědomila, že to pípání nebylo jen ve snu, podívala jsem se na můj pípající budík na nočním stolku, který hlásil šest hodin ráno. Stlačila jsem ho a tím ho zastavila. Popadla jsem ručník, oblečení a moji toaletní tašku. Naklusala jsem do koupelny a zamkla. Vlezla jsem do sprchy a pustila jsem si horkou vodu. Voda sice nepříjemně pálila, ale uklidňovala moje napjaté svaly. Opláchla jsem si vlasy a dala do nich trochu šamponu. Myla jsem si hlavu, jako by to mohlo vymazat ten strašný sen. Znovu jsem si ho přehrála v mysli. Jako pokaždé, detaily již vybledly, ale to hlavní zůstalo. Elena se dozvěděla o mně a Damonovi všechno. Potom mě jak ona, tak i Caroline braly jako flundru, couru a já nevím co všechno ještě. Opláchla jsem se a vylezla. Rychle jsem se osušila a oblékla si oblečení, na které jsem prostě narazila. Čirou náhodou to byla klasika, která se hodí ke všemu, i ke mně – černé tílko, těsné tmavé tříčtvrteční džíny.

Elena se to nesmí dozvědět, pomyslela jsem si. Aspoň ne teď. Nepřežila bych, kdyby mě Elena, moje teď už sestra, a Caroline, moje kamarádka, takhle nazývaly. Byla jsem ráda, že v tom snu nebyla Bonnie. Ta by mě sice asi takhle nenazývala, ale určitě by se se mnou přestala bavit. Mohl to být jen obyčejný sen, ale co kdyby to byl jeden z těch jasnovideckých?

Potřebovala jsem si nutně s někým o tom snu promluvit, nebo to jen někomu říct. Proto jsem okopírovala Elenu – jako vždycky. Vytrhla jsem ze sešitu jeden papír a všechny svoje pocity, otázky, včetně mých myšlenek, které jsem měla v koupelně, jsem na něj napsala. Už jsem chápala Elenu. Opravdu to pomáhalo. Ale nesnesla bych, že ten papír může někdo najít. Sáhla jsem proto po keramické misce na mém stole a natrhala do ní ten papír. Potom jsem si do ruky vzala sirky z KPZky. Otevřela jsem okno, škrtla zápalkou, zhluboka se nadechla, prudce vydechla a hodila hořící sirku na papírky v keramické misce. Pozorovala jsem, jak ten inkoust, ta napsaná slova, pomalu hoří a mění se v popel. Hodně se mi přitom ulevilo. Papír neprotestuje, neklade otázky, nesoudí, jen přijímá slova, ačkoli jinou možnost nemá. A teď hoří a zajišťuje tak, že to nikomu neřekne. Popel jsem z misky vyklopila dolů na zahradu a tiše sykla, když jsem se rukou uhodila o větev stromu, který stál těsně u mého okna.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Ačkoli na mě Caroline, Elena i Bonnie loudily, co se na výletě stalo, nic jsem neřekla. No, nic – řekla jsem, že jsme si s Damonem jen povídali. Ale vlastně to byla pravda. Každý polibek totiž podle mě znamenal Miluji tě. Takže jsme si vážně jen povídali. Sice trochu jednomyslně, ale povídali. Naštěstí mi to všechny uvěřily. Potom jsme jen vyzvídali, jak je to s Elenou a Stefanem, což bylo zajímavější.

Damon:

„Miluje mě,“ zamumlal jsem a pousmál se. Takhle nějak jsem trávil celou noc. Bylo to poprvé od doby, co jsem byl s Rebekou, kdy jsem si vážně přál, aby to tak bylo. A taky s Elenou, jenže tam to asi nebylo tak velké, jak jsem očekával.

„Kdo?“ vstoupil do místnosti Stefan.

„Každý,“ zašklebil jsem se. „Jak bylo, bratříčku?“

„Úžasně,“ usmál se.

„Něco novýho, co bych měl vědět?“ otočil jsem se k němu. „Co já vím, drby? Vidíš to, kdo s kým to teď táhne? To v Mystic Falls Times asi nezjistím.“ Zjistil, na co mířím.

„No, Elena si někoho našla, slyšel jsem,“ váhal Stefan. Usmál jsem se. Vstal jsem, došel k baru a nabral si další sklenku bourbonu.

„A ty, čirou náhodou, taky, že?“ usmál jsem se znovu a napil se. „Jaká náhoda?“

„Než mě začneš zabíjet…“ začal Stefan, ale já ho domluvit nenechal:

„Proč bych tě měl zabíjet? Mám svoji holku.“

„Bellu?“ ujišťoval se napjatě. Vzal jsem nenápadně z baru nůž, který tam ležel a začal se blížit ke Stefanovi.

„Jo, ta mě aspoň nezradila s mým bratrem,“ podotkl jsem, když jsem byl těsně u něj. Usmál jsem se a potom mu rychle zabodl nůž do břicha. Stefan se v bolestech svalil na zem. To kvůli těm zajíčkům. Otočil jsem se a vydal se směrem do mého pokoje.

„Ale pro příště, nejdřív se zeptej, než mi sbalíš holku, která se mi líbí, abych mohl zjistit, žes mě zase zachránil od udělání té největší blbosti v životě,“ upozornil jsem ho, dopil zbytek mého bourbonu, sklenku položil na stůl, a vystoupal po schodech do mého pokoje. Sednul jsem si na postel a podíval se na hodiny. Bylo něco po půl osmé. Slyšel jsem, jak Stefan vystoupal nahoru, převlékl se a vyrazil do školy. Povzdechl jsem si, sešel dolů do sklepa a vytáhl z mojí ledničky sáček s krví. Už jsem nechtěl pít krev s teplotou 36,6, nebo tak nějak, protože by to znamenalo, že zklamu Bellu. To znamenalo, že Bella má na mě dobrý vliv. Což bylo dřív vůči mým poměrům špatné.

Aspoň že mi zůstal humor, pomyslel jsem si.

Po snídani jsem vyšel opět nahoru. Podíval jsem se na hodiny. Bylo skoro tři čtvrtě na devět. Pousmál jsem se, popadl klíčky a vydal se nasednout do mého auta.

Bella:

Jejím revírem je škola, její tempo je vražedné. Její protivníci jsou dívky jako já. Pracuje ve dne v noci. Jejím úkolem je dělat mi ze života peklo.

Možná si někteří myslí, že mám na mysli Caroline, ale myslela jsem paní Rodriguezovou. Moji tělocvikářku.

Nenávidím ji!

Hodila jsem si věci do skříňky a opřela se o ni.

„Jsi v pořádku?“ vyrušil mě z mého nenávidění Rodriguezové hlas. Otočila jsem se. Damon.

„Co-co…“ začala jsem koktat. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Zpocenou, podrážděnou a rozhozenou. Ale když jsem si uvědomila, že před ním nemusím nic předstírat, začala jsem si stěžovat. „Ne. Měli jsme tělocvik a ta pitomá Rodriguezová mě schválně drtila. Takže jsem naštvaná, vyčerpaná a podrážděná.“

„Mohl bych ji –“ začal Damon.

„Ne, Damone,“ přerušila jsem ho. „Nebudeš ji zabíjet.“

„Myslel jsem ovlivnit,“ bránil se.

„Ani to ne,“ řekla jsem nesmlouvavě. Chytila jsem ho za ruce. „Jen mě… zbav té strašné nálady.“

„Víš, co je už od nepaměti výborným lékem na špatnou náladu?“ jemně mi stiskl mé ruce. „Polibky.“

„Vážně?“ usmála jsem se.

„No, a taky mám doma jednu skvělou, uklidňující sůl do koupele, ta tě určitě nabije energií, takže bys ke mně dneska mohla přijít?“ opětoval mi úsměv.

„Ráda,“ usmála jsem se víc zeširoka.

„Možná pak nezůstaneme jen u polibků,“ šeptl spiklenecky Damon.

„No, víš, Damone,“ odtáhla jsem se a vytáhla si ze skříňky věci na dějepis. „Trochu jsem o tom přemýšlela a… myslím, že bude lepší, když si ostatní budou myslet, že jsme zůstali jen u těch polibků.“

„Aha, takže…“ pohasl Damonovi úsměv. „Takže… toho necháme?“

„Co? Ne!“ vyhrkla jsem. „Jen musíme pokračovat tak, aby to ostatní nevěděli.“

„Aha,“ pochopil Damon a zase se usmál. „Takže bys dneska mohla utéct ke mně?“

„Jak dramatické, že?“ mrkla jsem na něj.

„Jak z telenovely,“ potvrdil Damon. Krátce jsem se zasmála.

„Jo, americká telenovela Kráska a zvíře,“ rýpla jsem si.

„Por qué no español?“ nadzvedl Damon obočí.

„Ty mluvíš španělsky?!“ zkonstatovala jsem tak trochu.

„Un bien,“ pokračoval, a tak jsem ho dloubla loktem.

„Fajn, tak španělská asi ne,“ smál se tiše.

„Mexická,“ zašklebila jsem se.

„Cómo quieres...“ pokusil se napodobit mexickou výslovnost.

„Gracias,“ napodobila jsem přízvuk a zavřela skříňku. Bylo mi jasné, že všichni, co kolem nás procházeli, si mysleli, že jsme absolutní blázni. Damon se spiklenecky rozhlédl kolem.

„Uvidíme se večer,“ řekl tiše, když se ujistil, že nás nikdo nepozoruje.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se a vydala se na dějepis.

Damon:

Šel jsem vesele pryč ze školní budovy. Najednou přede mnou zastavila nějaká snědá tmavovláska. Byl jsem zvyklý, že lidi přede mnou zastavují, protože já byl vždycky celebrita. Tentokrát jsem ale zastavil taky, protože mi ta snědá kráska byla povědomá.

„Ty jsi Damon,“ zkonstatovala.

„A ty jsi…“ snažil jsem se vzpomenout, odkud ji znám.

„Bonnie,“ představila se, ale když jsem se na ni dál díval pohledem, že ji neznám, upřesnila. „Kamarádka Eleny a Belly.“

No jasně. Kamarádky. Barbie a ta malá.

„Jo, jasně,“ usmál jsem se. „No, já musím jít. Rád jsem tě oficiálně poznal, Bonnie.“

„Já tebe taky, Damone,“ opětovala mi usměv cestou se omylem dotkla mé ruky. Při tom doteku ztuhla. Otočil jsem se. Bonnie na mě hleděla zvláštním pohledem. Moc jsem to ale nezkoumal, radši jsem odjel a jen přemýšlel, proč tak ztuhla.

Bonnie:

Musím najít Stefana. Hned! To byla jediná věc, na kterou jsem dokázala myslet. Prodírala jsem se žáky a dorazila k Elenině skříňce. Stefan tam stál.

„Ahoj, Stefane,“ pozdravila jsem a jakoby omylem jsem se dotkla jeho ruky. Když jsem ucítila stejný pocit, jako u Damona, oslovila jsem Elenu:

„Potřebuju mluvit s tebou a Bellou. Hned!“

„Co se děje?“ ptala se Elena, když jsem ji táhla směrem k dějepisu. Nakoukla jsem do třídy a rozhlížela se po Belle.

„Bello?“ oslovila jsem ji, když jsem ji našla. Bella ke mně vzhlédla. „Můžeš na chvilku?“

„Bella ke mně doběhla a já je obě vlekla na dívčí toalety. Rychle jsem se ujistila, že jsme tam samy a potom jsem začala:

„Jde o Stefana a Damona.“

„Co s nimi?“ zareagovala Bella automaticky.

„Musíte se od nich držet dál,“ varovala jsem je důležitým tónem.

„Proč?“ ptala se Elena šokovaně.

„Oni jsou nebezpeční,“ vysvětlovala jsem. Doufala jsem, že mají stále vlastní hlavu. Ale po tom, kolik času s nimi strávili asi těžko.

„Co, jak to můžeš vědět?“ ptaly se Bella s Elenou překotně. Asi mi nezbývala jiná možnost, než jim říct pravdu.

„Nechtěla jsem vás do toho tahat, ale…“ vysvětlovala jsem stále důležitě. „Na světě jsou i jiné bytosti než lidé. Já jsem jedna z nich.“

„Co?“ vyhrkly a začaly si mě prohlížet. Bella vypadala, že přemýšlí, ale víc než Elena.

„Jsem čarodějka, už dva roky,“ vysvětlila jsem.

„Aha,“ vydechla Bella tak trochu úlevně, jako by to bylo normální.

„Cože?“ vyhrkla na rozdíl od Belly Elena překvapeně.

„A jednou z vedlejších schopností čarodějek je rozpoznat jiné bytosti a ti dva nejsou lidé,“ vysvětlovala jsem dál.

„My to víme, Bonnie,“ vydechla úlevně Bella znovu.

„Jak to myslíš?“ vyhrkla jsem teď vyděšeně.

„Že víme, co jsou zač,“ řekla napjatě Elena. „Ale to, co jsi ty…“

„Pořád normálnější než upíři,“ vyštěkla jsem tiše. „Chcete se zabít? Oba vás určitě ovlivňují!“ Věděla jsem, že je to absolutně nemožné, protože by potom zapíraly a nepřiznaly to.

„Bonnie,“ naklonila Bella hlavu na stranu. „Máme u sebe vždycky sporýš. A Eleně by mohl stříkat ušima.“

„A tobě?“ chytila jsem se toho, že mluvila jen o Eleně.

„Já mám sporýše u sebe dost,“ odvětila.

„Ale může ti ublížit!“ sykla jsem naštvaně, aby to nikdo venku neslyšel. Najednou se dveře otevřely a v nich stála nějaká dívka.

„Teď ne!“ podívala jsem se na ni výhružně. „Jdi jinam!“ Když dívka uviděla můj výhružný výraz, raději poslechla.

„Bonnie, my budeme v pohodě,“ ujišťovala mě Elena. „Stefan je ten nejsprávnější kluk, kterýho znám.“

„Damon sice není svatý, ale neublížil by mi,“ pokračovala Bella.

„A to můžeš vědět jak?“ vyjela jsem po ní.

„Protože mě fakt miluje!“ dostávala Bella pořádný vztek. „Nechceš doufám zpochybňovat mou intuici.“

„Co? Ne!“ bránila jsem se a litovala toho, jak jsem se do toho zamotala. A jako vždy jsem se snažila zase rozmotat. „Dobře, jen…buďte opatrné, ano?“

„Ty jim ale stejně věřit nebudeš, že?“ podívala se na mě Elena trochu zklamaně.

„S tím, co jsou zač, si mou důvěru budou muset zasloužit,“ řekla jsem tvrdohlavě a prodrala se kolem nich ven. Zamířila jsem k učebně chemie.

Bella:

Ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla. Poprvé jsem byla šťastná, že zrovna u mého okna je ten strom, po kterém se tak dobře utíká.

Moje otrhané triko a krátké tepláky jsem vyměnila za hedvábné pyžamo – dárek k Vánocům od táty, nic jiného ho nenapadlo. Na nohou jsem měla nepromokavé tenisky, za což jsem byla ráda. Ačkoli nepršelo, tráva v lese byla vlhká. Ne tak vlhká jako ve Forks, ale prostě vlhká. Jako by v lese úplně zapomněla, že pršelo před dlouhou dobou.

Stejně jsem se po celou dobu, co jsem trochu běhala a zakopávala o různé kořeny a větvičky (jinak bych to totiž nebyla já), cítila divně. Když jsme to domlouvali s Damonem, myslela jsem, že to bude v pohodě, ale teď jsem se fakt cítila divně. Bylo možné, že to způsobila Bonnie. Je možné, že by mě ovládal? Celou dobu? Ne, určitě ne – vždyť mi řekl, že už mě ani ovlivňovat nemůže. S mou hlavou je něco v nepořádku. Ale… Je možné, že by lhal? Ne, byl opilý, pokud to nepředstíral. Oh, Bože! Proklatá Bonnie a ta její logika!

Věděla jsem, jak se z toho vymotat. Stačilo se zaměřit na každou vzpomínku na Damona, kterou mám. Úsměv s větou: Víš, že je nezdvořilé přisednout si bez pozvání? Jeho dech, když se mnou tancoval a mluvil o Stefanovi. Jeho upřímný a trochu i bezradný smích, když jsem si umanula, že s ním pojedu do Georgie, i kdyby mě to stálo život. Jeho přirozené chování, když jsme chodili po ulici, on mi vyprávěl o Georgii svých let a pili ledovou tříšť. Jeho upřímný smích, když jsem se opila a my si povídali úplně bez zábran. Jeho úsměv, když jsme hříšně tancovali. Jeho vážnost, když mě políbil. Jeho upřímná radost, když mi donesl snídani. Jeho upřímné miluji tě. Moje intuice byla lepší než číkoli jiná. A teď ječela, že nemohl lhát. Bylo by to proti všem zákonům. Myslel to vážně. Nikdo ho ale nezná. Ne jako já. Lidi ho podceňují a nikdo neví, jaký vlastně Damon je. Ani jeho bratr, nikdo. Jen já.

Když jsem tam doběhla, vydechla jsem. Ne, nelhal mi. Nejsem jen zamilovaná, mám oči otevřené. On mi věří a já ho nesmím zklamat. Musím mu ukázat, že mu někdo věří. A musím mu ukázat, že nemusí být vždycky ten nejhorší, jak si myslel, protože mu to ostatní říkali. Tenhle pocit dobře znám. Caroline, Bonnie, každý, kdo o mně věděl, mě podceňoval. Máma mi často říkala, že za všechno můžu já. Eleně se něco stalo a já to viděla: Cos to udělala, Bello? Elena odmítla mou pomoc a já měla jsem lepší známky než Elena: Proč jí nepomůžeš, Bello? Proč jsi tak zlá?

Doběhla jsem ještě rychle ke dveřím. Chystala jsem se zaklepat, ale dveře se otevřely samy. Stál v nich Damon a vtáhnul mě dovnitř. Hned mě políbil a opřel o dveře.

„Počkej!“ odtáhla jsem se. „Kde je Stefan?“

„Kdybych ti to řekl, myslela by sis, že je to trochu úchylný,“ řekl rychle Damon, zvedl mě, ještě víc opřel o dveře a znovu políbil. Jakožto roztleskávačka jsem se na něho obratně zavěsila. Bylo fakt, že jsem se na tohle těšila celý den. V této poloze se mnou Damon vyběhl nahoru, předpokládala jsem, že do svého pokoje. Vyběhl tam upíří rychlostí, toho jsem si všimla, ale bylo mi to všechno jedno. Zamířil se mnou rovnou do koupelny.

Damon:

„Přiznej to!“ nabádala mě Bella. „Je to trochu divný.“

„To tys přišla s tímhle nápadem, zapomnělas?“ připomněl jsem jí.

„Já vím, ale já jsem divná,“ pokrčila rameny. Do očí jí spadl pramínek vlasů. Odsunul jsem jí ho, pohladil ji po tváři a políbil.

„Jaká škoda, že o tom nesmí nikdo vědět,“ zašeptal jsem potom.

„To jo,“ zašeptala na oplátku. Odtáhl jsem se a vzpomněl si na dnešní divné setkání s Bonnií.

„Ty, poslyš,“ začal jsem. „Bonnie – ona asi není jen obyčejná kamarádka, co?“

„No, není,“ řekla Bella.

„Je čarodějka, že?“ zkonstatoval jsem.

„Jo, jaks to věděl?“ podívala se na mě překvapeně.

„Za to století jsem čarodějek potkal dost, poznám je,“ pokrčil jsem rameny. „Spíš mě překvapuje, že jsi vypadala překvapeně, když ses dozvěděla o čarodějkách.“

„Do dneška jsem to nevěděla,“ řekla.

„Stejně bych byl nejradši, kdybychom mohli být opravdu spolu, se vším všudy,“ změnil jsem zase téma.

„No, můžeme zahájit misi, která to umožní,“ pokrčila rameny Bella. „Mimochodem, když se upír otráví, zemře?“

„Ne, proč?“ odpověděl jsem.

„No, fáze jedna má totiž…“ odmlčela se Bella. „Název Seznámení s mámou. Zvu tě na moje a Eleniny narozeniny.“

Bella:

„To vážně?“ zasmál se Damon.

„No,“ usmála jsem se. „Přijdeš, galantně pozdravíš mámu, tak jak to umíš. Dáš si večeři, trochu mámu pobavíš, přesvědčíš ji, že jsi pro mě dobrý a pak odejdeš.“

„Kdy mám přijít?“ zeptal se s úsměvem.

„V sobotu,“ odpověděla jsem. „Počkej, to znamená, že přijdeš?“

„Pokud to bude znamenat, že budeme moct být o krok blíž ke skutečnému vztahu bez předstírání, udělám cokoli,“ řekl a políbil mě. V tu dobu mě napadlo, že vůbec odtud už nebudu utíkat. Že se vykašlu na předstírání, ať si o mně myslí, co chtějí. Ale věděla jsem, že to není možné.

Takže, Bella s Damonem a Elena se Stefanem! Vypadá to slibně, myslím, že se vám to teď líbí a přísahám, že se vám to na konci povídky bude líbit ještě víc! :-)

Jo, a mimochodem, trochu jsem vám zapomněla poděkovat za to, že jste mě zvolily v té Vánoční soutěži – fakt vám děkuju. :-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 12. kapitola - Rodina Bennettových: