Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 15. kapitola - Potíží se nezbavíš

18.05.2014 (12:45) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1587×

Bella:

Probudila jsem se, když začal pípat budík. Byla jsem v Damonově náručí. Otráveně jsem ten budík zastavila.

„Och, to se mi ulevilo,“ usmál se Damon. „Už jsem málem volal záchranku, že jsi v bezvědomí.“

„Jak dlouho to už zvoní?“ zeptala jsem se omráčeně, ale byla jsem si jistá, že to zvonilo jen chvíli.

„Už snad celou věčnost,“ protočil oči Damon. „Trochu jsi mě vystrašila.“

„Proč?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Házela jsi sebou ze spaní,“ řekl váhavě. Málem jsem dostala infarkt. Mohla bych mít tady…

„A nic víc?“ zeptala jsem se a snažila se o klidný tón.

„Mluvilas,“ přiznal. Povzdechla jsem si. „No, spíš jsi křičela. Promiň mi mou zvědavost, ale…“

„Neřeknu ti, o čem se mi zdálo,“ řekla jsem na rovinu. Tohle jsem nehodlala říct nikomu. Já sama jsem se snažila ten sen z hlavy vypudit. Ale nešlo to. Ty obrazy byly příliš živé.

„Fajn,“ zamumlal rezignovaně. „Já jen, že by mi pak asi víc dával smysl ten kontext. Co si můžu představovat, když jsi říkala něco jako: Tahle sem nepasuje a Tohle je mužský nebo Vždyť tuhle jsem už viděla, ne?“

„Tohle jsem říkala?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jo, a taky: Není jich tu nějak moc?“ dodal. Chytila jsem se za hlavu. „Tak jak mi to vysvětlíš?“

„Je to jeden z těch snů, na který bych radši i já zapomněla,“ řekla jsem neurčitě. „Nebudu tím zatěžovat ještě tebe.“

„Tos mi pomohla,“ odfrkl si ironicky. „Díky.“

„Není zač,“ pokrčila jsem rameny a sáhla po županu u mé postele. Oblékla jsem si ho a vydala se ke skříni. Oblékla jsem si první věc, která mi přišla pod ruku – ani jsem se nezamýšlela nad tím, co to vlastně je.

„Takže, Elena a Stefan, hmm?“ začal Damon najednou. Znejistěla jsem. Je pro mě těžký i přemýšlet o sexuálním životě mé sestry, a teď si mám o tom povídat s mým přítelem, který je mimochodem bratr přítele oné sestry? To je ujetý.

„Myslím, že do toho nám nic není,“ odsekla jsem, možná až moc ostře. „A už vůbec nic do toho není tobě. Jestli si se mnou o tom Elena bude chtít promluvit, budiž, ale pochybuju, že by se o tom bavila s tebou, a pochybuju, že by ti o tom něco řekl Stefan.“ Z těch všech slov se mi motala hlava. Bylo to tak zmatené, že jsem přemýšlela, jestli to vůbec pochopil. Bála jsem se, že jsem omylem spletla nějaké slovo a ani si to neuvědomila, protože Damon neodpovídal.

„Asi bych měl jít,“ řekl Damon nakonec. Ani jsem si nevšimla, kdy se oblékl. „Jestli samozřejmě nechceš, aby o nás někdo věděl?“

„Ne, to nechci," potvrdila jsem a přešla k oknu, abych ho otevřela. Když bylo otevřené, pokývla jsem k němu rukou, aby Damon věděl, že si může posloužit.

„Ne, Bello, ty jsi úchylná,“ zaprotestoval Damon. „To mám skočit? Chceš mě zabít?“

„Skoč, nebo tě z toho okna vyhodím,“ varovala jsem ho. „Nevím, jak by to dopadlo, a mrtvolu se mi z tý silnice seškrabávat nechce.“ Vážně mě štval. Nechala jsem ho, ať se rozhodne, a vydala se pro tašku. Když jsem se otočila, už byl pryč. Povzdechla jsem si. Jak rychle jsem si na tento život zvykla, že? Ale je fakt, že upíři se od lidí moc neliší. Jen si čas od času dopřejí nějakou tu krev – jinak jsou úplně normální – až na tu sílu, rychlost, reflexy a zvyk ovlivňovat lidi, když neskáčou, jak pískají. Napadla mě zajímavá myšlenka – připadala jsem si jako taková obdoba mafiánské paničky – upíří panička? To znělo divně.

Elena:

Poslední noc byla samozřejmě neuvěřitelná. Nezapomenutelná. Ale ráno potom už nebylo tak skvělé. Stefan neměl auto, takže jsme museli do školy pěšky, což nebylo nejblíže. Jemu to očividně nedělalo problém, ale mně to nebylo zrovna příjemné. Bella už byla samozřejmě ve škole. Spontánně jsem ji objala. Dost ji to zaskočilo, ale nakonec mě taky objala.

„Díky,“ poděkovala jsem. „Nevím, jak se ti to podařilo, ale Damon se neukázal.“

„Není zač,“ řekla a opřela se o skříňku. „Jak jste si to se Stefanem užili?“

„Bylo to úžasné,“ shrnula jsem to, ale věděla jsem, že to minulou noc plně nevystihuje. Náš slovník nemá slovo, které by to dokázalo popsat.

„To jsem ráda,“ řekla. Najednou jsem si všimla viditelných kruhů pod očima.

„Co jsi dělala v noci?“ zeptala jsem se možná trochu káravě.

„Spala,“ odpověděla zmateně. Jasně. Co by jiného dělala?

„Moc dobře asi ne,“ poznamenala jsem.

„Co?“

„Vypadáš ospale,“ vysvětlila jsem. „Asi jsi měla nějakej hnusnej sen, že?“

„Jo, ale nechci o něm mluvit,“ řekla rychle. „Je to jeden z těch snů, na které chci zapomenout, a ne, abych je ještě vykládala někomu dalšímu."

„Hej, holky!“ přiběhl k nám nějakej kluk. „Duke se rozhodl zařídit nějakou pařbu a myslím, že vy tam nesmíte chybět.“ Vnutil mně i Belle nějaký leták. Byl žlutý a bylo na něm obyčejným černým písmem napsáno, že Duke Dimmons pořádá večírek. Pak tam byla adresa a že začíná v sedm.

„No, já nevím,“ váhala Bella.

„Ale no tak,“ řekl kluk, jehož jméno jsem neznala. „Bude tam pivo zdarma.“

„Můžeš tam vzít Damona,“ navrhla jsem. „Měli byste někam chodit.“

„Nevím, jestli se mu bude chtít,“ řekla Bella. Hodila jsem po ní pohled, který říkal, ať přestane dělat blbosti. Tak už nic nenamítala.

Damon:

Seděl jsem v autě před jejím domem a čekal na ni. Tu Dukeovu párty jsem podstupoval s velkou nechutí. Bude tam zase nějaké hnusné, levné pivo, ožralí fotbalisté (mého bratra nevyjímaje, jak doufám) a hlavně – ten čas bych s Bellou využil jinak. Úplně jinak.

Když Bella vyšla z domu a nasedla ke mně do auta, neunikl jí ten můj nadšený pohled.

„Nemohl by ses aspoň tvářit, že tam jdeš z vlastní vůle?“ zamumlala otráveně Bella.

„Proč bych se měl přetvařovat?“ zašklebil jsem se.

„Hele, prostě si to tam užijeme jako normální pár,“ řekla Bella. Neptala se mě, prostě přikazovala.

„Ale my nejsme normální,“ připomenul jsem. Tuhle frázi jsme opakovali už tak často, protože byla absolutně pravdivá.

„Damone!“ napomenula mě Bella.

„Promiň,“ omluvil jsem se a vyjel směrem k místu, kde se ta pitomá párty měla odehrát.

 Bella:

Byl špatný nápad sem chodit.

Ale na druhou stranu to byl nápad geniální.

Byl geniální, protože jsem se konečně zase jednou chovala jako člověk. I Damon se snažil, což jsem ocenila. Smáli jsme se, pili levné pivo a byli jsme normální.

A byl to špatný nápad kvůli tomu, co se tam semlelo.

Byla jsem strašně nešťastná, když jsem tam narazila na Tannera. Ten chlap byl strašnej. Sice tam vystupoval jako učitelský dozor, ale já jsem věděla, že to je jen záminka, jak se zase někam vetřít mezi mladé, aby potom mohl zase pomlouvat, jak jsou mladí strašní, nezodpovědní a jednoduše zkažení. Zkrátka šířit drby.

Zrovna jsme se bavili s Elenou a se Stefanem a taky spolu s dalšíma lidma. Když přiběhli a začali šířit paniku.

„On je mrtvej!“ křičela… To byla Vicki? „On je mrtvej! Pomoc!“ Doběhla k naší skupince, protože, tam byl Matt.

„Matty!“ zavolala. Prohlédla jsem si ji. Byla celá od krve. Oblečení měla doslova krvavé. Vpadla Mattovi do náručí. Podívala jsem se úzkostně na Stefana. Po tom, co jsem slyšela od Damona, jsem o něj měla strach. Zamumlal, že radši půjde, a i s Elenou odešli někam dozadu. Podívala jsem se na Damona a přešla k Vicki.

„Vicki?“ oslovila jsem ji. Otočila se ke mně. Měla skelný pohled, trochu mi to připomnělo pohledy lidí z těch reklam, co říkají, že nemáte kouřit trávu. „Jsi v pořádku?“

„Ne,“ vzlykla a znovu se schovala v bratrově náručí.

„Vicki,“ oslovil ji Matt a ona na něj pohlédla. „Řekni mi pěkně v klidu, co se stalo?“

„No…“ začala Vicki. „Byla jsem s pár lidmi, v lese. My… jsme tam trochu pili a kouřili. A pak přišel Tanner a všechny nás vyhodil. Když jsme došli sem, uvědomila jsem si, že jsem tam nechala kabelku, tak jsem se vrátila a…“ Vicki vzlykla. „On tam ležel na zemi… mrtvý. Roztrhaný, vypadalo to jako od nějakého zvířete.“

Ztuhla jsem. Neměla jsem Tannera ráda. Ale takový osud jsem mu nepřála. Za chvíli se tu objevila šerifka Forbesová. Carolinina matka. Matt s Vicki odešli za ní, aby jí osvětlili situaci.

„Musím jít,“ zašeptal mi Damon do vlasů. Zastavila jsem ho.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se tiše. Nechtěla jsem být sama.

„Za chvíli přijde Elena a Stefan,“ řekl. „A já se musím podívat na Tannerovo tělo.“

„Proč?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Víš, co včera říkal Stefan?“ zeptal se rychle. „O útocích zvířete?“

„Upír?“ špitla jsem. Kývnul. „Ale vy…“

„Ještě je tu Rebekah,“ připomněl.

„Copak by ona…“ nedokázala jsem dokončit větu.

„Viděla tebe se mnou a Elenu se Stefanem,“ vysvětlil stručně. „Je to žárlivá povaha. Hned jsem zpět.“

„Bello?“ zavolala Elena a přišla se Stefanem za mnou. „Co se stalo?“

„Něco zabilo Tannera,“ řekla jsem ztěžka.

„Cože?“ vyhrkla Elena.

„Buď zvíře nebo upír,“ šeptla jsem. Elena si prohrála vlasy.

„Ale kdo by…“ začala.

„Rebekah,“ řekly jsme zaráz. Ona to řekla naštvaným tónem a já jsem to řekla pouze informačně.

„Tak je to jasný,“ přišel Damon. „V Rebece vzplanula žárlivost.“

„Je to útok od upíra?“ zeptal se Stefan.

„Nepochybně,“ řekl jistě Damon.

„Zabiju ji,“ informovala nás Elena. „Nebude nám tu ničit město, protože za ní někdo neběhá jako pejsek.“

„V klidu, Eleno,“ uklidnila jsem ji. Vyšly jsme zaráz bok po boku.

Najednou jsem se prudce zarazila a přiložila si ruku na srdce. Elena, k mému úžasu, udělala to samé.

„Taky to cítíš?“ zeptala jsem se.

„Co myslíš?“ zeptala se Elena a přerývavě dýchala.

„Takový pocit…“ snažila jsem se to popsat. „Jako kdyby se… něco našlo… Netuším ale co.“

„Já taky ne,“ prohrábla si Elena rukou vlasy. Znovu. Pak jsme se jen rychle vrátily domů. Byla jsem absolutně vyčerpaná. Tak z toho večírku nakonec vážně nic nebylo.

Neznámý návštěvník:

(Zvuková kulisa)

Jela jsem do nějakého domu, kde bydleli Gilbertovi. Něco mě sem přitáhlo, do tohohle zapadákova, netušila jsem co. Poté, co jsem se včera večer v lese občerstvila, jsem zjistila, kdo bydlí v tomto malém městečku.

Přemýšlela jsem, jak asi bude probíhat naše setkání. Asi mě neuvidí ráda. Pozná mě vůbec? Donutím ji, aby si vzpomněla!

Znovu jsem se ale musela pochválit, jak pěkné auto jsem si ukradla. Bohužel jsem neměla moc času vybírat, ale i tak to bylo auto, za které bych se ani já nemusela stydět. Bylo to červené BMW se staženou střechou. Na očích jsem měla černé sluneční brýle v červených obroučkách, aby mi ladilo s autem.

Do obličeje mi spadla jedna moje objemná, jemná lokna. Zastrčila jsem si ji za ucho a pousmála se. Zajímalo by mě, jestli vypadá tak, jak jsem si vždycky myslela. Ale byla jsem si jistá, že tak nevypadá. Ne, počkat… vlastně mě to nezajímalo, to by byl přece pocit.

Ale líbilo se mi to - pocit ničeho. Žádný pocit.

Dojela jsem k tomu domu. Zaparkovala jsem trochu dál a vystoupila. Sundala jsem si brýle a zamrkala. Pousmála jsem se. Ten dům vůbec nebyl špatný.

Brýle jsem si zastrčila do kapsy u mojí kožené bundy. Došla jsem ke dveřím a dvakrát zazvonila. Otevřela mi poměrně mladá žena.

„Ahoj,“ usmála se. „Nová image?“

„Co?“ zeptala jsem se tak překvapeně, že jsem snad začala něco cítit. „Jo, tak nějak.“

„Budeš jen tak stát ve dveřích, nebo půjdeš dál?“ zeptala se pobaveně a otočila se směrem k nějaké jiné místnosti, nejspíš kuchyni.  Teda, takové přijetí jsem fakt nečekala.

„Asi půjdu dál,“ usmála jsem se a zahleděla se na horní trám dveří. Lehce jsem zkusila překročit práh dveří. Podařilo se mi to.

Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se do místnosti, kde, jak jsem předpokládala, byl obývák. Na krbové římse, která vypadala velmi staře, jsem si začala prohlížet fotky. Tady je ta žena, tady je tahle žena ještě mladší a s nějakým mužem ve svatebních šatech, tady je nějaký černobílý obrázek se dvěma mladými lidmi a malou, blonďatou holčičkou. A tady jsou dvě miminka. Poslední obrázek mi ale doslova vyrazil dech.

Byla tam tahle žena, jak jinak. Také tam byl ten muž, se kterým byla na jiné fotografii. Dále tam byly dvě, zhruba patnáctileté dívky. Obě měly hnědé oči a hnědé vlasy. Ta, která byla blíže tomu muži, měla obyčejné džíny a bílou halenku. Její vlasy byly jemně zvlněné a vypadaly celkem neposlušně. Tu jsem ale moc nevnímala. Vzala jsem rychle fotografii v rámečku do ruky a zkoumala tu druhou dívku. Měla dlouhé a rovné vlasy a upřímně se usmívala, na rozdíl od té druhé. 

Děsivé na tom ale bylo, že jsem tu holku znala. Ačkoli jsem ji nikdy dřív neviděla. Každou křivku jejího těla, každý vlásek na její hlavě jsem znala! Ona totiž… byla já. Zase jsem snad začala něco cítit. Ale držela jsem se.

„Proč jsi vlastně tak brzo doma? Nemáš být ve škole?“ zeptala se žena překvapeně, když vešla za mnou do obýváku. Už jsem rozuměla, proč se ke mně chovala tak vřele. „Je ti něco?“ Neodpověděla jsem, jen na ni zírala. 

„Eleno?“ zeptala se, když jsem si ji stále jen prohlížela.

„Tak se jmenuje?“ zeptala jsem se kousavě. Potom jsem si ironicky povzdechla. „Kolik jsem toho promeškala, že?“

„Katherine,“ vydechla Phoebe napjatě, když jí to došlo.

„Ahoj, mami,“ pousmála jsem se.

Já vím, jsem strašná, ale moje povídka bez Katherine? To si neumím představit (Team Katherine :-D)

A tady mám trailerek, který jsem si udělala :-) bylo to zhruba o vánocích, kdy mě to napadlo, takže tam není zrovna nejnovější hudba a bylo to narychlo, ale doufám, že se to povedlo... V podstatě jsem to musela udělat s pěti epizodami seriálu a posledním dílem Twilight, nic víc jsem neměla... No, napiště kdyžtak i něco k videu :-D

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 15. kapitola - Potíží se nezbavíš: