Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 18. kapitola - Pán Záhadný

14.07.2014 (12:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1376×

Elena:

Hodila jsem učebnici dějepisu na stůl a rozvalila se na židli. Palcem a ukazováčkem jsem si mnula kořen nosu. Byla jsem vážně unavená. To s Katherine, plány na její zneškodnění a k tomu všemu Miss Mystic Falls.

Caroline se tam se mnou přihlásila už dávno – byly jsme první, kdo podaly přihlášku. Tehdy jsme toužily pouze po jednom – ukázat se. Bývala jsem taková. Chtěla jsem se předvádět. Vlastně jsem se tak úplně změnila až teď – se Stefanem. Když se teď na to tak zpětně podívám, nedivím se, že mě Bella tak nenáviděla. Já bych se taky nenáviděla. Já se nenávidím! Za to, jak jsem se chovala. Za to, jak jsem Belle ztěžovala život. Nechtěla jsem si to přiznat – a upřímně jsem doufala, že na to nikdo nikdy nepřijde, protože mi z toho bylo strašně trapně, ale… Já jsem byla jako Katherine. Nejsem o nic moc lepší než ona – nebo jsem aspoň nebývala. Já jsem se změnila. Měnila jsem se v průběhu všech těch let…

Jasně si pamatuju, co si Bella musela kvůli mně vytrpět. Ale předtím jsem si to nechtěla přiznat. Něco takového si přiznáte až tehdy, když najdete svou druhou polovinu, jako já. Až teď se mi rozsvítilo. Skoro jsem slyšela to cvaknutí, jak mi to v hlavě docvaklo, jak kolečka, události a Bellina rozhodnutí a chování zacvakly do správných míst.

Tehdy byl jasný letní den. U nás doma v Mystic Falls bylo jako vždy, dusno a horko, asi třicet stupňů ve stínu. Vítr žádný nevál – což bylo špatné znamení. Dusný vzduch se špatně dýchal. A navíc to byla nějaká špatná předzvěst. Bylo to takové to dusno před bouří. Takže nám bylo jasné, že nás v noci čeká velká bouře, plná blesků a hromů… A já se přitom tak bála blesků… To Bella byla ta statečná. Byla to právě Bella, která se mnou při bouřkách ležela v posteli, utíkala ze svého pokoje. Ležela se mnou a uklidňovala mě, že to bude dobrý. Že ta bouřka za chvíli přestane. Že tu je se mnou a dává na mě pozor. A že se nemám čeho bát.

Bella mě do té doby nikdy nepodrazila. Naopak – spíš všechno brala na sebe. Prostě mučednice.

To já jí podrazila nohy.

Bella si tehdy přála, aby jí rodiče koupili psa. Krásné, mazlivé štěňátko. Prosila, škemrala a zase prosila. Slibovala, že se o něj bude starat, že ho bude pravidelně venčit… A mně zase slibovala, že mi ho bude půjčovat a že si s ním budeme hrát. A tak jsem i já naléhala na rodiče, aby jí štěně pořídili. A oni už to vážně téměř udělali. Dnes bychom měli psa, kdybych to nepokazila.

Já totiž taky měla přání. Já jsem chtěla kočku. Krásné, bílé koťátko, kterému bych říkala Sněhurka. A proto, když byli naši rodiče pryč a já jsem před domem našla malé, bílé a opuštěné koťátko, prostě jsem musela ho vzít domů. Vykoupala jsem ho, aby bylo krásně bílé, přičemž jsem proměnila naši sněhobíle bílou koupelnu ve smetiště. Kotě jsem pak zabalila do osušky a řekla mu, ať chvíli počká, než se vrátím. Odběhla jsem přitom nahoru pro fén, abych ji mohla vyfénovat. Byla jsem nahoře sotva pět minut, když někdo přišel dovnitř. Pak se ozvala hlasitá rána. A pak Bellin výkřik. S fénem v ruce jsem seběhla dolů a viděla, jak kotě utíká otevřeným oknem ven. Otevřely se dveře a dovnitř vešli máma s tátou. Zrovna se něčemu smáli. A já jsem byla zklamaná a vyděšená.

Zklamaná, protože mi kotě uteklo. A vyděšená, protože jsem viděla, co kotě natropilo, když jsem byla pryč. Roztrhalo polštář, takže se na smetanový koberec snášela bílá peříčka jako sněhové vločky. Křeslo bylo z boku trochu poškrábané. Sáček s pečivem, který byl předtím na kuchyňské lince, byl najednou na zemi, pečivo rozházené a okousané. Ale to, co mě vyděsilo nejvíc, bylo to, co způsobilo tu ránu a křik Belly. Bella stála vedle naší velké skříně, která dosahovala až ke stropu. Byla složená z mnoha čtverců, některé byly otevřené a jiné byly zase zavřené dvířky. Byly tam knihy, alba, fotografie, mušle a jiné věci. Ale teď jsem nic neviděla. Skříň totiž byla na zemi, byla dokonce trochu rozbitá.

Co jsem to udělala? zděsila jsem se. Mohla jsem ublížit Belle! A zničila jsem naši obývací stěnu! Naši mě zabijou!

Vystrašeně jsem zalapala po dechu a chtěla se otočit, utéct, než mě rodiče seřvou. Ale uklouzla jsem, protože kotě se, očividně, pokoušelo dostat i nahoru. Mělo mokré tlapky, takže tam bylo trochu mokro. A mně prostě podklouzla noha. Asi tu nešikovnost v rodině zas tak moc nezapřeme…

Fén mi vyletěl z ruky někam dozadu – myslím, že jsem zahlédla Bellu, jak se mu jen tak tak vyhnula. Spadla jsem na levou ruku a rozbrečela se. Nemohla jsem s ní hýbat – zlomila jsem si ji. Teď jsem ale nemohla utéct hněvu mých rodičů. Proto jsem přemýšlela, co udělat.

„Eleno? Co se stalo, Bello?“ ptala se máma a přiběhla ke mně. Než jsem se nadála, chovala mě v náruči.

„Já nevím,“ řekla Bella s hysterickým podtónem. „Když jsem sem přišla, už to tu tak bylo…“

„Eleno? Co jsi to udělala?“ zhrozil se táta při pohledu na naši bývalou obývací stěnu. Vzlykala jsem. A najednou mi došlo, jak se z toho můžu vyvlíknout. Třesoucí se rukou jsem ukázala na Bellu a mezi vzlyky spustila:

„To ona! To udělala ona! A já jsem uklouzla na mokrém schodě!“ Tekly mi slzy, ale asi už ani ne kvůli tomu, že mě ta ruka bolela jako čert, ale kvůli tomu, že jsem teď Belle ublížila. Bylo mi jasné, že se štěňátkem je konec…

„Bello!“ podívala se na ni máma zlým pohledem. „Co jsi to provedla? No, tak to si asi žádného pejska nezasloužíš!“

„Co?“ zamrkala zmateně Bella a v očích se jí zaleskly slzy. „Ale vždyť… já…“

„Nechci nic slyšet,“ odbyla ji máma. Zvedla mě do náručí. „Teď musíme do nemocnice. A ty máš zaracha. Do odvolání.“ Ajaj. Zarach do odvolání… To byl jeden z nejhorších trestů vůbec.

Bella byla celý den v pokoji a neukázala se ani na večeři. Táta mámu ujišťoval, že si je jistý, že by Bella něco takového neudělala. A už vůbec by o tom nelhala. Táta věděl, že je Bella špatná lhářka. A Bella mluvila naprosto upřímně. Ale máma o tom nechtěla nic slyšet. Ještě jsem si pamatovala, že tam u Belly byl strašně dlouho táta. Utěšoval ji…

Tu noc byla vážně bouřka – blýskalo se každou chvíli, hromy burácely tak hlasitě, že jsem se schovávala pod peřinu, bála jsem se. Ale tehdy tu nikdo nebyl. Žádná ruka, která mě hladí po vlasech. Žádný uklidňující hlas, který mi říká, že to bude dobrý.

Bella už za mnou nikdy nepřišla. A už to nebylo jako dřív. Už se se mnou tak moc nesmála. Jen párkrát se mnou musela být – a to podstupovala s velkou nechutí. A když se mi pak něco stalo, vynadáno dostala ona. Den ode dne se mi víc a víc vzdalovala. Uzavřela se do sebe. A už si nikoho nepustila k tělu. Protože když si k tělu pustila mě, já ji zradila…

Dokonce odmítala chodit do stejné školy jako já. Jezdila autobusem do vedlejšího městečka. To proto o ní nikdo neví. Protože ona nechtěla, aby lidi věděli, že jsem její sestra. Styděla se za mě. A taky mě nemohla už ani vidět. Nemohla se mi dívat do očí, když věděla, jaká jsem podrazačka. A zdálo se mi, že za ten rozvod našich byla ráda. Každému připadalo jedno dítě, takže jsme už spolu nemusely mít pranic společného. Navíc její povaha krásně vycházela s tou Charlieho. Byli tak podobní…

Tak taková jsem byla. Malá podrazačka, která podrazila svou sestru, která za ni byla ochotna položit život.

Ale teď? Teď bych za ni položila život já. Dlouho jsem si neuvědomovala, že jsem Bellu tak hnusně vždycky podrazila.

Zazvonilo a vytáhlo mě to z uvažování. Ani jsem si nevšimla, že se třída zaplnila. Povzdechla jsem si a zadívala se na dveře. Čekala jsem zase nějakého učitele, který měl zrovna volno, aby mohl suplovat za zesnulého Tannera. Ale tam byl někdo jiný.

Ten muž měl malé oči barvy lískových oříšků. Byl to asi třicátník a měl vysoké, světlé vlasy. Tvář měl oholenou a usmíval se, čímž ukazoval své zhruba bílé zuby. Položil si na katedru učebnici – nebylo pochyb. Náš nový dějepisář. Třídou se rozeznělo vzrušené mumlání, ale já si prohlížela nového učitele – doslova jsem ho skenovala pohledem. Učitel uchopil křídu a psal velkým hůlkovým písmem jméno.

MR. ALARIC SALTZMAN

Saltzman se otočil a odkašlal si, čímž si získal pozornost celé třídy.

„Zdravím,“ pozdravil s úsměvem. Ale nebyl to takový ten samolibý úsměv jako u Tannera, když se nás rozhodl mučit nějakou písemkou. Tohle byl opravdový úsměv. „Jsem Alaric Saltzman, váš nový dějepisář. Nastupuji na místo vašeho bývalého učitele Tannera, kterého potkala ta tragédie… Budu učit dějepis a anglický jazyk. Jinak převezmu všechny jeho studenty.“ Bella… „Inu – dost o mně. Teď se budeme věnovat dějepisu, takže… Hmm… Teď bychom měli probrat… bla bla bla…“ Už jsem to téma zapomněla, dál to byla prostě obyčejná hodina dějepisu. Jen se Saltzman tak moc nevyžíval v utrpení druhých a tak moc nás nemučil.

Ale i tak… Na tom učiteli bylo něco hodně, hodně divnýho…

Bella:

„No, nemáš být ve škole?“ zeptal se Damon a zašklebil se. Já mu úšklebek opětovala. Není to poprvé, co jsem za školou. A rozhodně to není naposledy.

„Jsem prostě průšvihářka,“ skočila jsem mu okolo krku a políbila ho. Damon mě objal okolo pasu a polibek mi opětoval.

„Já vím,“ zašeptal mi samolibě do rtů. „Proto tě taky miluju.“

„Co moje sestřička?“ zeptala jsem se trošku sarkasticky a otřásla se, když jsem si vzpomněla na ten dopis…

Myslíte, že mě dostanete? Ne! Na to, abych zemřela, jsem až moc zlá…

Takže o mně věděla celou dobu. Věděla, že jsem jí lhala.

Netuším, proč to dělá. A vlastně ani nechci. Ale to, že uspala Elenu a vydávala se za ni, to bude chtít sakra dobrou omluvu, abych jí to prominula. Nejvíc jsem ale byla naštvaná na sebe – protože jsem ji neprokoukla…

„Stále o ní nic nevíme,“ povzdechl si Damon a nakrčil čelo. „Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Může být kdekoli…“

Pokrčila jsem rameny. Ani mě nikdo nenašel, když jsem to nechtěla. Takže to máme asi v genech…

„Já mám teď strach o Caroline,“ přiznala jsem. Damon svraštil obočí. „Myslela jsem, že je to Elena, tak jsem asi ukázala, že mi na Caroline záleží. No, a mám strach. Myslím, že by se jí mohla pokusit něco udělat…“

„Neboj,“ pohladil mě Damon po vlasech se starostlivým výrazem. Až teď jsem si uvědomila, že se mi oči plní slzami. Ne. Nesmím plakat. Už jenom kvůli tomu, že by se mi rozmazala řasenka… „Nic jí neudělá. Postarám se o to. Slibuju.“

Kývla jsem a utřela si oči rukou tak, abych si řasenku nerozmazala. Pak jsem se podívala na Damona. Ten se pousmál.

„No, vzhledem k tomu, že už teď si všichni myslí, že tě kazím…“ řekl posměšným tónem a slovo kazím dal do gestikulovaných uvozovek.

„Nikdo nic neříká,“ pokrčila jsem a rameny a pokusila se o úsměv.

„To ne, ale myslí si to všichni,“ usmál se. Byl to ten můj oblíbený úsměv. „Běž ještě do školy.“

Povzdechla jsem si – tam jsem teď rozhodně nechtěla.

„Aspoň budeš dávat pozor na Caroline,“ poznamenal. No dobře – teď na mě našel páku. Protočila jsem oči a podívala se na něj.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdu do školy.“ Ale ne teď. Momentálně toho chci zjistit co nejvíc o Katherine. Takže prostuduju každý jediný detail, který budu schopná sehnat…

Elena:

Čekala jsem na angličtinu a hlavou se mi míhalo snad milion otázek, které potřebuji zodpovědět.

Kde je Katherine? Proč to dělá? Jak ochránit Caroline, Bonnie, Bellu, Stefana a i Damona? A jak mám ochránit Bonnie? Ta se mnou mluvit odmítá. A o Katherine nic neví! A nejnovější, a taky velmi zajímavá otázka: Kdo je vlastně Alaric Saltzman?

„Eleno?“ vytrhl mě z myšlenek hlas. Podívala jsem se do obličeje člověku, který na mě mluvil.

„Oh, ahoj, Caroline,“ usmála jsem se. Jasně. Jak zabavit Caroline a přežít Miss Mystic Falls?

„Chtěla jsem s tebou mluvit…“ poznamenala a já si povzdechla. Opřela jsem se lokty o stůl a naklonila se blíž k ní. „Včera, však víš, jak jsme se bavily…“

„O čem?“ přerušila jsem ji. Já totiž neměla šajna, o čem jsme se bavily.

„No o tom, že by to chtělo udělat nějakou akci před Miss Mystic Falls,“ vysvětlila po chvíli Caroline. Hleděla na mě nevěřícným pohledem. „Copak si na to nevzpomínáš?“

„Ale ano,“ lhala jsem. „Jen jsem potřebovala, abys to upřesnila. Bavily jsme se o spoustě věcí.“

„Ale Eleno,“ zírala na mě Caroline šokovaně jako na dementa. „Ano, bavily jsme se o hodně věcech, ale vesměs jsme se stejně věnovaly tomuhle. Eleno, jsi v pořádku?“

„Caroline,“ podívala jsem se jí vážně do očí. Fajn, teď by se mi hodila schopnost ovlivňovat mysli. „Prosím tě… Prosím… Neřeš to.  Radši se vraťme k tématu. Vzpomínám si, jak jsme o tom mluvily.“

„No, tak já jsem o tom přemýšlela,“ řekla Caroline, už ne tak nadšeným tónem. „A napadlo mě uspořádat maškarní.“

„Maškarní?“ opakovala jsem a rozšířila svůj úsměv. No, tak teď jen doufat, že ji to rozptýlí… Zabralo to.

„Jo,“ usmála se. „Včera jsem procházela filmy v televizi a narazila jsem na nějakej film, kde se tancovalo na maškarním bále, s těmi škraboškami a… No strašně se mi to líbí.“

„Maškarní bál?“ ujišťovala jsem se znovu. Caroline kývla.

„Pro každého,“ doplnila důležitě.

„A kde by to mělo být?“ zeptala jsem se, protože jsem si byla jista jen jednou věcí. U nás doma ne.

„Přemýšlela jsem, že zajdu za paní Lockwoodovou,“ přemýšlela a rozvíjela myšlenku Caroline. „Mají dost velký dům, aby se tam pořádaly večírky. Navíc vypadá tak honosně… přesně jako tehdy.“

„To je dobrý nápad,“ kývala jsem úsměvem. Caroline se záhadně usmála.

„Víš, co to znamená?“ mrkla na mě spiklenecky. Zamyslela jsem se. Co to může znamenat… Že přijdu taky? Že přivedu Stefana? Že na ten bál dotáhnu Bellu?

„No přece nákupy!“ zasmála se Caroline a já se k ní přidala. Mně osobně nákupy nikdy nevadily. Ale už jsem viděla Bellin výraz, až ji tam budeme táhnout…

Katherine:

Vyšla jsem směrem k mému úkrytu. V něm jsem byla v bezpečí – nikoho nenapadlo hledat mě v penzionu u paní Flowersové. Ano, já byla neskutečně prohnaná. Schovávat se v temných lesích a starých rumištích – to není můj styl. Zato penzion, kde vám donesou snídani, penzion, kde nikdo z obyvatelů nenosí sporýš… To je něco pro mě. Navíc ta domácí buchta od paní Flowersové byla výtečná…

Lehla jsem si na postel a zadívala se nahoru. Strop nebyl dokonalý, stejně jako zbytek pokoje. Místy se na sádrokartonovém stropě vyskytla prasklinka, místy i menší díra. Okno tu bylo jen jedno – s vyhlídkou do lesa. Vypadalo staře, tak dobrých třicet až čtyřicet let. Z dřevěného rámu vykukovalo pár třísek, bílá barva už dávno vybledla a skleněné tabulky byly zakalené prachem. Postel, která stála čelem u zdi, dřevěná nebyla – vyrobili ji jednoduše tak, že spojili několik úzkých trubek, které mi připomínaly ty trubky, ve kterých se vedlo topení. Někde jsem dokonce mohla vidět neopracované sváry – prostě nejlevnější postel, kterou seženete. Na ní se nacházelo obyčejné bílé povlečení. Naproti posteli stála stará, dřevená skříň plná třísek, dřív mívala zevnitř na dveřích dvě vysoká zrcadla, ale teď tu bylo už jen jediné, protože jedno se rozbilo. Nechala jsem ji prázdnou – nechtěla jsem si obléct top a zjistit, že je v něm plno třísek. Nevím, jestli by nějaká infekce mohla ublížit upírovi. Nicméně, bylo vidět, že tu již po dlouhou dobu nikdo nepobýval. Samozřejmě. Proč by totiž někdo chodil do penzionu? Buď sem jedete, protože zde máte známé či rodinu. Pokud se sem přestěhujete, je pro vás výhodnější najmout si menší byt v panelovém domě. A pokud jen projíždíte, vzhled penzionu vás zaručeně odradí. Nevypadá to jako penzion, natož hotel. Spíš to vypadá jako jeden z těch domů z hororů, jak tam oběť přijde, otevře dveře, všude pavučiny a najednou na ni skočí… upír (tak daleko od toho nejsme). Fasáda domu poničená, před domem houští plevelu, na střeše chybí střešní tašky, které spadly dolů. A některé tam dodnes leží roztříštěné na zemi. Paní Flowersová už dávno není nejmladší. A nemá energii, aby tu něco takového uklízela. Ona je vlastně ráda, že se může pohybovat po domě, péct a čas od času popracovat na své maličké zahrádce.

Usmála jsem se, když jsem pomyslela na včerejšek. Hlavně když jsem viděla Bellu. Samozřejmě – celý její hovor s Damonem jsem slyšela stejně jasně, jako kdybych stála hned vedle ní a ona měla zapnutý reproduktor. Ale nemohla jsem zabránit úsměvu, když jsem viděla, jak špatná lhářka je.

Jakmile jsem se totiž o tom zmínila, Bella se začervenala. Její hlas se jí jemně chvěl, téměř neslyšně, nepoznatelně, a její srdce hlasitě bušilo. Odpovídala mi příliš napjatě na to, aby to byla pravda.

Ale teď jsem to měla promyšlené. Věděla jsem přesně, co chci. Chci si dát moje sestry k svačině. Chci se bavit. A chci, aby ten zmetek Damon konečně zdechl.

Dnes ráno jsem si udělala menší výlet. Menší výlet za osobou, která mi za každých okolností bude muset pomoct, protože je plně pod mým vlivem. Za osobou, která je pro mé sestry velmi důležitá. Za osobou, která mi pomůže zorganizovat maškarní bál.

Za Caroline…

Tak, další kapitola je na světě. =) Co myslíte, co se stane? A co je na tom dějepisáři asi tak divného? A myslíte, že Bella něco zjistí? Pište do komentářů. =D

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 18. kapitola - Pán Záhadný: